The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Kocurek desátník (* 1957)

• narodil se 7. prosince 1957 ve Vsetíně

• vyrůstal v katolické rodině v obci Hovězí na Valašsku

• jako mladý začal být aktivní v katolické komunitě, včetně ilegálních setkání

• v roce 1985 se zúčastnil cyrilometodějské pouti na Velehradě

• na podzim poté vstoupil do kněžského semináře v Litoměřicích

• jako student letěl na svatořečení Anežky České do Říma

• v roce 1990, měsíc po vysvěcení na jáhna, se setkal na Velehradě s papežem Janem Pavlem II.

• působil nejprve v pohraničí na Bruntálsku a Krnovsku a poté na Hlučínsku

• v roce 1999 byl vyslán do Spojených států amerických jako kněz českých krajanů

• žil v New Yorku v době teroristického útoku na budovy tzv. Dvojčat

Narodit se do katolické rodiny a katolické vesnice nemusí nutně znamenat, že se člověk stane katolickým knězem. Pro Antonína Kocurka byl vliv věřící rodiny, pevných osobností kněží a volný čas s lidmi stejných hodnot natolik zásadní, že se farářem stal. Od mládí jej lákal svět, a jakmile se i v době uzavřených hranic naskytla šance vyjet ven, neváhal. V osmdesátých letech byl poprvé v Itálii a ve Španělsku, později ve Francii. Když se koncem devadesátých let dostal mezi krajany do New Yorku, otevřel se mu v rámci profesního i osobního života zcela nový svět.

Hovězí je vesnice v podhůří Beskyd u slovenských hranic. Otec Antonín Kocurek se narodil 7. prosince 1957 v nedalekém Vsetíně. Oba rodiče Antonín a Anna pocházeli z katolických rodin. Víru brali jako samozřejmost a všechny tři své děti odmalička učili, že v neděli se automaticky chodí do kostela a že je dobré se o kostel také starat.

“Byli jsme velice tradiční katolická rodina, o víře se moc nemluvilo. Zkrátka jsme my děti poslouchaly rodiče. Už jako malý jsem chtěl ministrovat. Tatínek mě vzal za kostelníkem a on tehdy udělal výjimku, že jsem mohl ministrovat už před svatým přijímáním. Maminka prala pro kostel prádlo a zdobila ubrusy, tatínek zase pomáhal tak, že zavedl elektronické zvonění zvonů, to byl jeho vynález, a později také instaloval displej na označení písní,” představuje pamětník rodinu Kocurků.

Rodinní přátelé patřili ke stejné víře a křesťanské hodnoty se předávaly z generace na generaci. I když byla církev pro komunistický režim spíše nepřítelem, na vesnicích její přítomnost režim toleroval a rodinu Kocurků nijak neomezoval. To, že být křesťanem v totalitním státě může být na obtíž, se Antonín Kocurek dozvěděl až později. “V základní škole byli například dva učitelé katolíci, kteří nemohli učit. Jeden z nich byl náš soused František Olšer. Druhý byl učitel Motyka, skvělý tělocvikář, který – protože po roce 1968 nedostal povolení učit – utekl do Ameriky,” říká pamětník.

Hodiny náboženství povolené byly. “Samozřejmě, že to bylo zaznamenané. Když jsem se potom hlásil na střední školu, nedostal jsem se tam. Chtěl jsem na velmi dobrou střední školu, kde se studoval slaboproud. Protože tatínek pracoval v Tesle Rožnov, nakonec mě zapsal do učení pro Teslu v Lipníku nad Bečvou. Tam mi pak vychovatelka opakovaně připomínala, že bych měl být ve Svazu mládeže [Socialistický svaz mládeže, SSM].” Členem SSM se Antonín Kocurek nikdy nestal, ale při učňovském středisku začal hrát v kapele. Vedle předepsané nudné socialistické hudby totiž hráli i bigbeat.

“Měl jsem vždycky plakáty zahraničních skupin jako Rolling Stones nebo Led Zeppelin. Vždycky jsme sehnali někde fotku a pak jsme z ní v černé komoře zvětšovákem vyráběli plakáty. Desky se tehdy nedaly moc koupit, tak jsme hlavně poslouchali Radio Luxembourg,” vzpomíná Antonín Kocurek. Poslech zakázané stanice byl ale co se týká kvality zvuku velmi špatný, a tak když teprve v letech po sametové revoluci slyšel některé písně z gramofonové desky, kolikrát pochyboval, že jde o tu stejnou skladbu.

Tatínek vyráběl podomácku rádia

Doma se u Kocurků poslouchaly kromě běžného rozhlasu také Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Otec byl vyučený elektrikář a jeho práce mu byla koníčkem. “Tatínek nám udělal malá rádia a ta jsme pak poslouchali doma pod peřinou, aby nás nikdo neslyšel. Taky jsme jako děti věděli, že o tom nesmíme nikde mluvit.”

Antonín Kocurek starší coby zaměstnanec Tesly Rožnov koupil jako jeden z prvních ve vesnici televizi. Pro malého Antonína to byla událost. Pamatuje si velmi živě na jednu historickou událost přenášenou televizním zpravodajstvím – atentát na amerického prezidenta J. F. Kennedyho v roce 1963. Zvěsti o tatínkově podnikavosti a šikovnosti se rozkřikly po okolí, a protože televizorům rozuměl a jelikož byly první přístroje poruchové, tvořila se často u Kocurků doma fronta na opravy.

“Když přišel z práce z Rožnova, tak měl doma druhou šichtu. Vracel se ve čtyři hodiny odpoledne a před domem už čekali lidi. Otec poobědval a okolo půl páté šel do dílny a opravoval. Lidé si tehdy různě černobílé televize vylepšovali. Aby vytvořili dojem, že je televize barevná, dávali přes obrazovku průsvitné barevné fólie. Vespodu měli zelenou fólii, aby to vypadalo jako trávník, uprostřed byla červená a nahoře modrá jako nebe.”

Tatínka za jeho nelegální práci někdo nahlásil, následovala prohlídka domu. “Nakonec dostal povolení, že opravy mohl provádět pod tehdejším národním výborem. Asi uznali, že je toho třeba,” vypráví jeho syn Antonín. I on několik let v Tesle Rožnov pracoval. Ve 20 letech pak nastoupil základní vojenský výcvik. O rok později se stal papežem Jan Pavel II. – první Slovan v historii.

“To byl pro mě velký moment. Cítili jsme, že se tím něco změní. Komunisté mohli opíjet rohlíkem papeže Pavla VI. a ty papeže, kteří neměli s komunismem žádnou zkušenost. Janu Pavlovi ale nemohli namlouvat, že je vše v pořádku, že se může běžně chodit do kostela a podobně, protože on v tom vyrostl a věděl, jak se všechno dá překroutit. To byl začátek jejich konce.”

Když jsem se přihlásil do semináře, přišli za mnou tajní

Už od dob dospívání se Antonín Kocurek pohyboval v křesťanské komunitě. Měl kamarády v kostelní schole a tehdejší místní farář dovolil mládeži začátkem sedmdesátých let provést v Hovězí bigbeatovou mši. Bylo to období velkých změn v církvi, kdy se do praxe zaváděly závěry Druhého Vatikánského koncilu.

“Vatikánský koncil skončil v roce 1966 a znamenal obrovské změny. Liturgie byla nově v národních jazycích místo latiny a obětní stůl se obrátil k lidem. Mnoho lidí s tím mělo problém a dodnes má. Na vesnici ale věřící zkrátka poslechli kněze a náš kněz byl progresivní, takže změny podporoval,” vzpomíná pamětník. Pohyboval se mezi výraznými postavami, například kamarád Josef Maňák, pozdější kněz, organizoval různá duchovní cvičení a celou partu seznamoval se členy skryté církve.

“Salesiáni mívali přednášky o manželství. Scházeli jsme se tajně na Silvestra v pohraničí, aby to bylo daleko od všech a nebyli jsme tolik na očích. Velice dobře si vzpomínám na pátera Josefa Zvěřinu. Vedl podzemní církev a měl kurzy i mimo Prahu. Byl pro nás vzorem člověka, který je morálně nádherný, ten nás vedl. Jednou nám říkal: ‘Podívejte se, jedou za mnou tajní, ale nebojte, oni nám nic neudělají.’ Bral to s humorem. Já jsem měl tehdy velký strach, že přijdou a udělají razii.” Josefa Zvěřinu poslali komunisté v procesu v roce 1952 s dalšími 30 katolíky na 22 let do vězení. Vrátil se na podmínku po 13 letech.

V roce 1985 se Antonín Kocurek po dlouhých úvahách rozhodl, že se přihlásí do teologického semináře v Litoměřicích. Římskokatolická cyrilometodějská bohoslovecká fakulta oficiálně podléhala státnímu dohledu. Státní bezpečnost se dozvěděla o všech uchazečích. “Pracoval jsem tehdy ve výpočetním středisku na JZD [jednotné zemědělské družstvo] a tajní za mnou přišli do práce. Kamarád mě varoval, ať s tím počítám. Představili se, že jsou z odboru školství v Ostravě a vyptávali se mě, proč se na tu školu hlásím. Až po chvíli jsem si uvědomil, o co jde a že nemám říkat vše, co si myslím. Řekl jsem jim tedy, že jen chci nahradit starého pana faráře a sloužit tady těm našim babičkám, které chodí do kostela. Hlavně ani slovo o práci s mládeží a že chci měnit společnost. Nakonec mi řekli, abych o našem setkání nikomu neříkal.”

Podruhé Antonína Kocurka navštívili, když zjistil, že se na školu nedostal. Nabídli, že mu můžou pomoci. “Na rovinu jsem jim řekl, že žádnou pomoc nechci. Že podám možná odvolání, ale to je všechno. Hrozili, že znají celou moji rodinu i pana faráře a že o mně ví všechno.” Otec Antonín měl čisté svědomí, podal odvolání a na studia na podzim nastoupil.

Na Velehradě jsme vypískali ministra kultury

Ještě před začátkem akademického roku se Antonín Kocurek chystal na cyrilometodějskou pouť na Velehradě. Na nedaleké poutní místo se s kamarády z Hovězí vydali na kolech. “Spali jsme u někoho na zahradě a zaskočilo nás, jak moc lidí dojelo. Když jsme pak další den stáli v tom obrovském davu, viděli jsme za velkou zdí estébáky s odposlechy a dalekohledy. Byl tam tehdy ministr Klusák. Když zmínil v proslovu jména Cyril a Metoděj, my jsme vždy jako dav začali volat: ‘Svatí Cyril a Metoděj!’ a nakonec jsme ho vypískali. Atmosféra tam byla úžasná. Poprvé se tam ukázalo, že nás katolíků je velká síla,” vzpomíná.

Národní pouť na Velehradě uspořádali katolíci 5. července 1985 k výročí 1 100 let od úmrtí sv. Metoděje. Odhaduje se, že na Velehrad přijelo na 100–250 000 věřících. Vláda tehdy nepovolila návštěvu Jana Pavla II. a předem zastrašovala významné křesťanské osobnosti. Skandující věřící nejen vypískali z řečnické tribuny ministra kultury Milana Klusáka, ale hlasitě vyjádřili i požadavek na náboženskou svobodu.

Antonín Kocurek se po této zkušenosti jen utvrdil v rozhodnutí, že studium kněžství je cesta, po které chce jít. V semináři bydlel společně s dalšími asi dvěma sty studenty v budově na adrese Komenského 4. “Na jednom pokoji nás bylo osm, měli jsme čtyři patrové postele, skříň a malý stolek a nic víc už se tam nevešlo. Byla to velká změna životního stylu a hlavně první roky byly psychicky náročné. Ale řekl jsem si, že když jsem se dal na vojnu, musím ji dokončit.”

Spirituál, tedy duchovní vůdce bohoslovců, byl podle pamětníkova vyprávění velmi konzervativní člověk a požadoval, aby byli studenti naprosto odděleni od sekulárního světa. “Dnes už to tak není, kněží jsou součástí komunit. Teď zastáváme teorii, že pokud se člověk chce připravit na život kněze, nemůže žít v izolaci,” přibližuje Antonín Kocurek tvrdý řád v semináři.

V semináři jsme byli pod kontrolou, ale někdy jsme režim pozlobili

Studia v Litoměřicích sice podléhala státnímu dohledu, ale koncem osmdesátých let se už situace v Československu uvolňovala a studenti občas rebelovali. Tehdejší děkan fakulty František Vymětal, který měl za stát dohlížet na hladký průběh vyučování, získal v té době ve Švýcarsku ocenění Posel míru. Kvůli spolupráci s režimem nebyl u bohoslovců oblíbený, a tak když se vrátil do Československa, jeden student na jeho adresu zvolal: “Osel míru!” “Byla to zvláštní doba. Kontroloval nás, co tiskneme a co říkáme, ale vždy se během bohoslužeb modlil růženec,” poznamenává Antonín Kocurek.

Studenti si sami tiskli potřebná skripta, buď na kovolisty, nebo na cyklostylu. Vše podléhalo schválení vedení školy. Stávalo se ale, že když se k někomu dostala nepovolená zahraniční literatura, tajně ji kopírovali a šířili mezi sebou. Bohoslovci měli předměty jako historie církve, latinu, církevní předpisy, ale také marxismus-leninismus. Na přednášky k nim dojížděli vyučující z politické školy v Praze, vzpomíná pamětník.

“Jednou jsme museli slavit Velkou říjnovou [socialistickou] revoluci. Zase přijeli ti z Prahy a pořádali přednášku na toto téma. Jednoho spolužáka – jmenoval se Steiner – napadlo, že si z nich udělá srandu. Namontoval na skříň za nimi plakát, který nešel původně vidět a který až během přednášky nechal speciálním mechanismem rozmotat. Stálo na něm: ‘Stejně moje neposkvrněné srdce zvítězí.’” Zmiňovaného studenta ze školy vyhodili. Dostudoval, až když bylo Československo znovu svobodné.

V roce 1989 se Antonín Kocurek dostal společně se spolužáky na palubu letadla speciálně vypraveného na svatořečení Anežky České v Římě. Domů už se vraceli s nadějí, že režim brzy padne. Dobu okolo 17. listopadu popisuje jako nejšťastnější v životě. Jáhenské svěcení přijal už v demokratické zemi v roce 1990 a měsíc poté se osobně setkal s papežem Janem Pavlem II. při jeho návštěvě Velehradu.

Z pohraničí se dostal až do Ameriky

První štací Antonína Kocurka se stalo pohraničí. Dostal na starost několik farností na Bruntálsku a Krnovsku, kde se snažil budovat větší křesťanské komunity. Do kostela v málo obydlených obcích chodilo třeba jen deset věřících. V roce 1993 převzal farnost Kobeřice na Hlučínsku, což je tradičně silně katolická oblast. Zároveň se staral o blízkou obec Chuchelná, kde pod jeho dohledem začala stavba nového kostela.

“Byl to obrovský úkol. Farníci byli ale přesvědčeni, že se kostel postavit musí. Přišli o svůj ve druhé světové válce, kdy na něj spadla bomba. A tak se začalo stavět, pomáhali místní, mnoho důchodců chodilo pracovat ve volném čase. Měli už asi dva miliony korun a zbytek jsme vybírali postupně u farníků a v okolních obcích. Dokonce jsme dojížděli i do kostelů v blízkém Polsku a peníze chodily i z Německa. Mnoho tamních mělo příbuzné v Německu, německy uměli, tak jsme dokonce jeli na biskupství do Kolína, odkud jsme dostali 1 000 marek.” Kostel za tři roky stál.

V roce 1999 Antonín Kocurek získal místo faráře pro krajany v USA a odcestoval za oceán. “Když jsem přiletěl do New Yorku, pršelo. Čekal na mě páter Kotvrda, přinesl chléb a sůl a řekl: ‘Tak vítej v Americe.’ Myslel jsem si, že mluvím obstojně anglicky, ale to byl omyl. Prvních pět let jsem žil v Razlinu a dojížděl jsem do českého kostela v Astorii. Potkal jsem krajany se zajímavými životními osudy. Poznal jsem, že jsou to lidé od nás, ale zároveň velmi ostří lidé s velmi jasnými názory. Měli za sebou kus životní zkušenosti ve světě,” popisuje svou práci v Americe.

Po přestávce ve Staré Bělé u Ostravy se mezi krajany vrátil. Ve farnosti ve čtvrti Queens zažil také teroristické útoky na budovy tzv. Dvojčat na Manhattanu. “První dojem byl velice hrozný. Potom si pamatuju ty další dny – my jsme byli pár mil od toho, ale v určitou dobu byl cítit zápach i u nás, když se to vše zbořilo. Pak jsme se modlili, přicházelo mnohem více lidí do kostela, i ti, kteří do té doby nechodili. Měli jsme speciální bohoslužby.”

Všude, kde jako kněz působil, byl Antonín Kocurek rád. Komunita krajanů je velmi různorodá a za léta v New Yorku se potkal s nejstarší skupinou emigrantů, s uprchlíky před druhou světovou válkou, emigranty po roce 1948 nebo 1968 i s těmi nejmladšími, kteří přišli, když se otevřely hranice. “Jsem šťastný, že můžu pracovat s lidmi v zahraničí. Měli svůj sen odejít z prostředí, které je ničilo anebo jim nedávalo možnost se rozvinout a dělat to, co by chtěli.”

Každou životní zkušenost bere Antonín Kocurek s pokorou. “Jako kněz mám vést lidi k tomu, aby se stali svobodnými a realizovali se. Jako křesťan věřím v to, že plnou svobodu nám dává Bůh. Snažím se vést lidi také k tomu, že lidé na celém světě jsme jedna velká rodina a že si máme pomáhat. Vždycky říkám: ‘Chceš-li, aby byl svět lepší, pomáhej lidem okolo sebe, utečencům, komukoliv.’ Proto fandím i lidem, kteří nevěří v Boha, ale kteří se snaží o lepší svět.”