Antonie (Nina) Kohlíková

„Vzali jsme těch pár šatstva, nějaký nádobí, a hlavně se před odjezdem zabilo a do kýblů se zalejvalo maso sádlem, aby bylo na první čas co jíst. No a jelo se jako dobytek, v těch vozech pro dobytek, tak jsme tam jely dvě rodiny v jednom, no, peřiny a takovýhle, to se bralo s sebou. A na konci toho ešalonu byly otevřený vagony a tam se daly vozy a dobytek, a když vlak zastavil někde, tak šli krmit ten dobytek, tam něco jim dát. (Jak se jelo dlouho do těch Čech?) No, my jsme jeli prvním transportem, takže to ani nebylo tak strašný. Já vám nevím, my jsme přijeli sem někdy 9. ledna, v zimě to bylo, nebo února? Taky to mám někde v těch legitimacích napsáno, kdy jsme se sem dostavili. Byl to rok 1947, hned na začátku. A trvalo to půl roku, že jo, než některý přijeli, až někdy v květnu. (A řekněte mi, to jste jeli jak dlouho celkem tím vlakem?) Víc než tejden.“

„(Ještě mi řekněte. Češi, jak jsem se dozvěděl už od jiných pamětníků, zaváděli na Volyni určité moderní zemědělské postupy, do té doby Ukrajinci třeba neznali hnojení, orali nějakýma dřevěnýma větvema atd.) Když tam přišli Češi, no tak samozřejmě vyváželi hnůj na pole a Ukrajinci se tomu hrozně smáli, protože oni měli ten chlív dřevěnej, postavenej, a teď tam stál ten dobytek tak dlouho, dokud už nebylo kam, tak ten chlív přenesli jinam a ten hnůj zapálili, spálili prostě. No, a teď se posmívali, že Češi to házej po poli, a teď jak měli některý pole vedle Čecha, najednou úroda a viděj, jakej je to rozdíl. Čili takhle se poučili s tím hospodařením, no a hodně se naučili od Čechů. To car uznal, taky on to chtěl, aby tam Češi přišli...“

„Zlato se nesmělo převážet, protože prostě u koho najdou zlato, tak pojede na Sibiř. A ještě než jsme jeli my, jako reemigranti normální, tak některý ženy, který už tu měly muže, tak se snažily sem dostat. Tak samozřejmě, něco, nějakou hodnotu mít s sebou, tak zlato, to je nejlepší, že jo. Tak je v Užhorodu, asi to bylo, na hranicích, zavolali do kanceláře z jednej strany a kontrolovali je. Tak ženský to zlato, tam byla nějaká pec, ukrajinská, tak si to tam takhle schovaly. A že až půjdou zpátky, že si to vemou. A oni je vypustili druhou stranou. Takhle přišly o všechno, ty holky. No a tady, to bylo zrovna u Votrubů, Votruba už byl hodně starej pán a náš táta byl strašně spolehlivej a byli jsme nějaký vzdálenější příbuzný, tak řek, aby mu pomohl uklidit nějak zlato. Tak náš táta ve voji, v tom dřevěným, vyšrouboval nebo co díru, dlouhou, a tam takhle ty pětky zlatý nastrkal. No ale, teď ten vůz byl tam na otevřeným vagoně, tak byla pořád starost, jestli jako o to nepřijdou. Ale dovezli to. (A teď ještě detailně, o jaké peníze se jednalo, co tam nastrkal?) Jedině zlato, jedině zlato, zlatý pětky se tomu u nás říkalo. To byly pětky, deseti, patnácti a dvaceti... ve zlatě. (To jo, ale jaká to byla měna, jakého státu?) No, carská ještě. (Starý carský ruble zlatý?) Ruble, jsem si nemohla vzpomenout. (No, takže to nastrkal do té oje. A nevíte, kolik tam toho asi bylo?) No, hodně toho bylo.“

„V tom sále byla opravna aut. (Dobře, a to už teda mluvíte o těch lidech, co se tam schovávali?) Jo. (No, tak když jste už o tom začala mluvit, tak jestli byste mohla od začátku říct, o co šlo? Tam tedy vy jste měli sokolovnu, v té sokolovně vznikla německá opravna aut a zároveň se tam tedy schovávala židovská rodina. Tak jestli byste mohla detailně říct o té rodině, o co tam šlo, kde se schovávali?) Já vám to můžu ukázat. Tohle byl sál velkej a tady bylo vyvýšený jeviště. No a oni pod to jeviště udělali vchod a tak dál, no a říkám, jak se dostali pro jídlo, třeba že takhle z toho okna vystrčili prkno, hlídali to tamti, co tam jsou, že jo, ten jeden přešel, šel do vsi, samozřejmě taky tajně, to já si pamatuju, u nás zaklepal někdo večer a ten Dima šel otevřít a no bavilo se normálně večer v rodině, a když přišel, tak máma říkala ‚Kdo to byl?‘ ‚Ále, to soused.‘ Tady jsme měli komoru, u dveří jsme takhle vlevo měli komoru a tam bylo, já nevím, dvacet bochníků chleba, mouka a tak dál, tak on tam šel, dal mu to, ten odešel a... Taky potom, když přišli Sověti, tak oni vyšli a on přišel k nám a říkal mámě ‚Neplačte' (máma nevěděla, co je s bratrem na vojně), ‚tak neplačte, určitě se mu nic nestane.‘ A taky ne, opravdu. (Ještě, abychom to měli do detailu, jak se jmenovali, ta židovská rodina?) Volkovi, já víc nevím.“

„Jak jsem chodila do té školy, tak jsem měla kamarádku, říkali jsme jí Růža. Růža jako polsky, a moc milá holka, byla to jedináček, měli hezký zařízení doma, chodila jsem k nim. A jednou jsem šla v Dubně po chodníku a vezli ji, nákladním autem vezli Židy a ona z toho (pamětnice pláče) náklaďáku křičela moje jméno Nina a mávala. A to jsem věděla pak, že je odvezli za město, kde byly vykopaný díry, a tam je postříleli. To ještě dneska člověk, když si vzpomene a uvědomí si to, tak to je hrůza. Děvče, který nikomu nic v životě neudělalo, že jo, a skončilo na popravišti. A to o tom se vyprávělo, že jak je stříleli, tak některý ještě nebyli mrtví a takhle v těch haldách tam za živa... (A to se tedy dělo někde poblíž Dubna?) V Dubně, přímo.“