The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Šošana Kohn roz. Weinberger (* 1924)

• narodila se 12. března 1924 v Olomouci, vyrůstala v Holešově

• židovská, sionisticky smýšlející rodina

• členka a později madricha Makabi ha-cair v Holešově

• v březnu 1939 odjela se skupinou mladých sionistů do Palestiny

• žila v kibucech Degania, Kfar ha-choreš, Nahalal a Macuva

• 1944 – svatba, tři děti

• rodiče zahynuli v Osvětimi

• žije v Kfar Saba

Dokumentaristka Jitka Radkovičová mapuje poměrně málo známou historii předválečného židovského skautingu v Československu. Sionistické mládežnické oddíly jako Tchelet lavan, Makabi ha-cair, Ha-šomer ha-cair totiž vycházely z podobných zásad jako skauting, navíc byly obohaceny o národnostní prvek, tedy snahu o vznik židovského státu v tehdejší Palestině. Při svých pravidelných cestách do Izraele se Jitka Radkovičová setkává většinou s Čechoslováky, kteří do Izraele přišli v roce 1948 a později, ale podařilo se jí zaznamenat i osudy těch, kteří se do tehdejší Palestiny dostali ještě před válkou a vznikem samostatného státu. Díky její aktivitě se tak podařilo zajistit v osobních a soukromých archivech dokumenty, fotografie a nahrávky, které mají ohromnou cenu nejen pro historii židovského skautingu, ale i pro židovské a československé dějiny.

Jděte už do Palestiny

Jedním z osudů, který se podařilo zaznamenat, je příběh Šošany Kohn, dívčím jménem Iny Weinbergerové. Narodila se v roce 1924 v Olomouci, ale za svůj domov v Československu považuje Holešov, kde žila rodina její maminky. Oba její rodiče pocházeli ze židovských rodin. Šošana Kohn vzpomíná, že tatínek se sice živil jako zemědělec, povahou byl ale spíše intelektuálně založený. „Uměl jazyky, rád četl, starost o včely a drůbež ho nenaplňovala,“ doplňuje. Tatínkovým jazykem byla němčina, maminka mluvila česky, ale němčinu rodiče používali, když chtěli, aby jim dcera nerozuměla – proto se ji ostatně později také naučila. Ačkoli pamětnice tvrdí, že se sama nesetkala přímo s antisemitismem, vzpomínku na nevraživost má. „Někdy, když rodiče venku na ulici mluvili mezi sebou německy, jsem zaslechla něco ve smyslu: ‚Jděte už do Palestiny‘, ale to nebylo tak strašné,“ upozorňuje.

Rodiče byli oba přesvědčení sionisté, i když Šošana Kohn neuvádí konkrétní příklady, jak se angažovali. Ona sama chodila do spolku Makabi ha-cair. Jejich schůzky spočívaly hlavně v přednáškách o Palestině, cvičení, výletech, někteří se učili hebrejštinu, protože činnost sionistických skupin směřovala k přípravě na odjezd do Palestiny, „ale hlavně jsme byli spolu, dohromady, mezi sebou“, shrnuje pamětnice. Když získala větší zkušenosti v oddíle, stala se vedoucí, madrichou, skupiny v Holešově.

Odjela bych, ale později

Kvůli stále se zhoršující politické situaci se rodiče snažili získat certifikát k vystěhování. Jak upozorňuje Šošana Kohn: „Zachovali se jako chachamim, moudří. Neváhali s vystěhováním a měli odvahu mě poslat pryč samotnou.“ Certifikát se podařilo zajistit pouze pro tehdy patnáctiletou Šošanu, tenkrát ještě Inu. „Rozhodně bych jela do Palestiny, ale určitě později, ne tak brzy a narychlo. Okolnosti to ovšem uspíšily a certifikát jsem dostala proto, že jsem byla vedoucí, madricha, a aktivistka,“ vysvětluje. Odjezdu do Palestiny předcházel přípravný kurz pro nové vystěhovalce, hachšara, který probíhal v Brně.

V březnu 1939 Šošana Kohn odjížděla se skupinou asi čtyřiceti mladých vystěhovalců do Palestiny vlakem z Prahy. Na nádraží se s ní jel rozloučit jen otec, tatíček, jak mu sama říká, a doplňuje: „Maminka zůstala tehdy doma. Nenašla odvahu, myslím. Nepomyslela bych si, že se s rodiči už nikdy neuvidím.“ Vlakem z Prahy pokračovali do Terstu, kde se nalodili na loď Galilea, na které dopluli do Palestiny. Mládežnická skupina, v níž byla i pamětnice, byla přijata do kibucu Degania B. Šošana Kohn se starala o zeleň v kibucu a tvrdí, že jí všichni ostatní pomáhali právě proto, že pracovala dobře a spolehlivě. Později poznala i další kibucy, Kfar ha-choreš, Nahalal a Macuva, kde pracovala jako vedoucí drůbežárny a zajišťovala zásobování kibucu.

Nedělej si starosti, jedeme do nového města

S rodiči byla během války v písemném kontaktu. Zmiňuje poslední dopis, který od nich dostala. „Psali mi, ať si nedělám starosti, že jedou do nového města. To nové město bylo Osvětim, ale to jsem se dozvěděla později, až po válce, od známého. Nezůstal mi z rodiny nikdo, vůbec nikdo,“ vysvětluje Šošana Kohn. Podle databáze památníku Terezín byli její rodiče, otec Armin a matka Elsa, deportováni z Uherského Brodu 23. ledna 1943 do Terezína a odtamtud 6. září 1943 do Osvětimi, kde zahynuli. Příjmení Weinberger a Weinbergerová se mezi oběťmi v terezínské databázi vyskytuje dvě stě padesátkrát, ale přežít se podařilo jen zlomku deportovaných… Jména rodičů, stejně jako jména dalších příbuzných pamětnice, jsou zapsána na zdech pražské Pinkasovy synagogy.

V roce 1944 se pamětnice vdala, její muž Pavol Kohn pocházel ze Slovenska a i on přišel do Palestiny se skupinou mládeže. Narodily se jim tři děti, nejdříve dvojčata a později dcera. Jedna z dcer, Orit Chofši, je známou izraelskou výtvarnicí a její díla byla vystavena před časem v synagoze v Boskovicích. Ve vyprávění Šošany Kohn se mísí hebrejština s češtinou, zaznívá i angličtina, v níž její dcera vysvětluje a doplňuje některé otázky. Její čeština není po téměř osmdesáti letech strávených v Izraeli dokonalá, ale na slova i melodii slavné árie z Prodané nevěsty Proč bychom se netěšili si na závěr vyprávění vzpomněla zcela přesně.