The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

János Kokes (* 1952)

• narodil se 19. října 1952 v obci Horná Králová, v okrese Šaľa, na jihu Slovenska

• rodiče maďarské národnosti

• v letech 1972–1977 studoval jazyky na filozofické fakultě v Bukurešti

• v roce 1975 vstoupil do KSČ

• v roce 1977 nastoupil do tiskové agentury ČTK

• v letech 1978–1979 byl na vojně

• v roce 1979 absolvoval tříměsíční stáž v Moskvě

• v letech 1980–1984 pracoval jako zpravodaj ČTK v Bukurešti

• v roce 1988–1992 zpravodaj v Bukurešti

• v roce 1992–1994 pracoval jako zpravodaj v Budapešti

• v současné době pracuje pro maďarskou tiskovou agenturu MTI

• působí také jako šéfredaktor časopisu maďarské menšiny Pražské zrcadlo

• v roce 2016 žije v Praze

Aby nám soupeř nerozuměl

János Kokes se narodil 19. října 1952 v obci Horná Králová (maďarsky Felsökirályi), okres Šaľa, na jižním Slovensku rodičům maďarské národnosti jako první ze čtyř dětí. „V době mého dětství byla moje rodná obec spíše maďarská. Z necelých dvou tisíc obyvatel bylo až osmdesát procent maďarské národnosti. Babička z matčiny strany byla Slovenka, která se sem provdala. Tehdy platil nepsaný zákon, podle kterého každá žena automaticky přebírala národnost po svém muži. Všechny ženy mluvily dokonale maďarsky a jejich děti chodily do maďarské školy. V Králové byla od roku 1927 i slovenská škola. Vedle sebe v jednom ročníku existovaly maďarské a slovenské třídy. Žádné národnostní rozbroje nebyly, alespoň jsem si je jako dítě neuvědomoval. Nanejvýš jsme se prali kvůli fotbalu o to, kdo komu fandí a tak. Vzpomínám si, že když jsme jako kluci šli hrát do sousední slovenské vesnice, tak jsme se dohodli, že budeme mluvit maďarsky, aby nám soupeř nerozuměl.“

Vzdálený stát byl přítomný v podobizně prezidenta Novotného na stěnách školních tříd či na prvních stránkách učebnic, kde vedle českého „Kde domov můj...“ stálo také, ještě po vzoru první republiky, maďarské: „Hol van honom, hol a hazám?“

Národnost vzniká přirozeně z jazyka, výchovy, ze sdílení tradic, zvyků a obyčejů. „Podpora národnosti ze strany rodiny nebyla nijak zvlášť uvědomělá. Bylo to stejné jako s naším katolictvím. Prostě bylo normální chodit do kostela, byla to tradice a součást našich životů. Do kostela chodili všichni. Nikdo se tím, stejně jako národností, nezabýval, nebyl v tom žádný problém nebo rozpor. Matka se starala spíš o rodinu, otec byl velmi společensky aktivní. Byl téměř třicet let předsedou CSEMADOK (Kulturní svaz maďarských pracujících) a my jsme s ním chodili na různé kulturní a další akce. Vedl nás k tomu, že se musíme angažovat a pracovat pro obec, což znamenalo chodit například na brigády. Tehdy se stará škola přestavěla na kulturní dům, vysadily se stromy, postavil se plot na hřišti a opravovaly se silnice a chodníky. Pomáhalo se i při dokončování elektrifikace koncem padesátých let. To byla velká událost pro celou ves. Rodiny si rozdělily montéry na nocleh i na stravu. Vesnice držela spolu, lidé se vzájemně podporovali a cítili, že patří k sobě. Všude ve světě jsme se my, rodáci z Králové, k sobě hlásili. Navíc tu působil ještě obranný reflex – když jsme v menšině, musíme spolu držet dvojnásob.“

Pohyblivá hranice hořkosti

Jak se stanete národnostní menšinou, aniž byste překročili „práh“ rodné vsi? Obyvatelé karpatské kotliny o tom vědí své. Nestěhovaly se národy, stěhovala se hranice. Aniž se pohnuli z místa, změnili obyvatelé některých částí jižního Slovenska jen za jedno půlstoletí několik režimů a byli občany několika států. Zvláště ta poslední dějinná událost byla kalichem hořkosti z ponížení. Na konci války slovenské Maďary jejich „vlastní“ stát v Košickém vládním programu označil za zrádce, následnými dekrety prezidenta Beneše je zbavil občanství a majetku, snažil se je dostat do vyhnanství a v mnoha desítkách tisíc lidských osudů se mu to podařilo za neslavného použití principu kolektivní viny.

Malý János slýchal vyprávět rodiče, jak se otcův bratr musel vystěhovat do Sudet v Čechách a matčin bratr do Maďarska, jak z celé maďarské vesnice byla ze dne na den vesnice slovenská a po pár letech znovu maďarská, jak rodiče museli jezdit pracovat do Kladna v Čechách, jak najednou nebylo kam chodit do školy a jak se říkalo: „Jedu do Švédska“, a myslely se tím české kraje, bohatší na příležitosti a tím i výdělky.

To, že je součástí národnostní menšiny, si János Kokes uvědomoval postupně a intenzivněji zejména na prahu dospívání. V té době se lidé začali ohlížet zpátky do minulosti a uvědomovat si chyby, které se staly těsně po válce. Psal se rok 1968 a o maďarské otázce se najednou více mluvilo, psalo a diskutovalo. „Začal jsem vnímat obrodný proces a chytila mě politika, veřejný život a veřejný zájem. V tisku se začali objevovat atraktivní západní herci a herečky, zajímavé zprávy ze sportu, první nahotinky, toho jsme si jako patnáctiletí všímali. Na jaře byl prezentován tzv. Akční program. Uvědomoval jsem si rozpory v politice a začal jsem pravidelně hltat všechny noviny. Ke zlomu došlo v srpnu, když sem vstoupila vojska Varšavské smlouvy. Od rána jsme sledovali televizi, poslouchali rozhlas a od té doby trvá můj zájem o veřejný život a o místo maďarské menšiny v něm.“

Středoškolská léta v Komárně

V roce 1968 na podzim pamětník nastoupil na průmyslovku do Komárna, města s výrazně převažujícím maďarským obyvatelstvem, města kulturního, s bohatými dějinami. „Rodiče mě vedli k lásce k dějinám, hodně jsem četl, byl jsem romanticky založen; byl jsem idealista a všude jsem viděl revoluci. Tenkrát se ještě na střední škole učila filozofie a to mě velmi zajímalo. Jako šestnáctiletý jsem přečetl celý Kapitál. Hodně jsme diskutovali o politice, navštěvovali jsme různé mítinky a kladli jsme dospělým otázky. Byl jsem velký ‚dubčekovec‘ a v občance jsem měl ještě dlouho potom nápis: ‚Dubček, Svoboda, to je naše obroda!‘“

Jako mladí lidé a studenti si moc nepotrpěli na oficiality, tedy ani na papaláše v novém stranickém a státním vedení, toužili po něčem, co bylo obsaženo v osmašedesátém, aniž s jistotou věděli, co by to vlastně mělo být. Když se zakládal Socialistický svaz mládeže, János Kokes byl dlouho proti tomu. Diskutoval, psal články a výzvy proti vstupu do svazu, ale nakonec je musel na pokyn kantorů ze školních vývěsek odstranit.

„V roce 1969 na 1. máje jsme se doslechli, že v různých městech odstraňují a pálí sovětské vlajky, a tak jsme je taky začali sundávat. Bylo nás asi šest kluků z jedné třídy a nevšimli jsme si, že pár metrů od nás stojí policajt. Jeden z nás si trochu víc vypil, a tak ho odvedli, my ostatní jsme stačili utéct. Za několik dní si nás pozval ředitel školy. Byl tam i člověk v civilu, asi zástupce orgánů, který se ale nakonec za nás spíš přimluvil. Na tom byla vidět rozpolcenost té doby. Závěr asi po dvaceti minutách domluv zněl: ,Hoši, dělejte si takové věci, ale nesmíte se u toho nechat chytit.‘ Zkrátka, byli na stejné pozici jako my. Nic z toho nebylo, žádný záznam ani oznámení rodičům. Jen třídní nám ještě připomněl, jaké máme štěstí, že je jiná doba a že dříve se za podobné věci ze školy vylučovalo. Těm šesti z nás se nikomu nic nestalo, všichni, kdo se hlásili na vysokou, se na ni bez problémů dostali.“

V roce 1971 se slavilo 50. výročí založení KSČ a při té příležitosti byla vyhlášena soutěž „Co víš o rodném městě“. Student Kokes se svou skupinou obsadil druhé místo a dostavily se první chvíle slávy. Stáli o něj v rozhlase, v novinách, dařilo se mu publikovat ve veřejném prostoru první vlastní články, krátké zprávy z veřejného života, a dokonce i miniesej „O štěstí“. Byl aktivní a všechno ho zajímalo. Pamětníka si všimli profesoři a v posledním ročníku před maturitou mu nabídli kandidaturu členství v KSČ a studium v socialistickém zahraničí. Původně chtěl být János Kokes historikem, archeologem, ale nová nabídka náhle otevírala další možnosti. V té době začínal uvažovat i o novinařině.„Zavolal si nás jeden profesor a řekl nám, bylo nás asi deset nebo patnáct: ‚Hoši, končíte školu, neříkám, že budete mít jenom samé výhody, spíš vás bude někdo jako členy strany pořád kontrolovat, ale pokud chcete něčeho dosáhnout, musí mít vaše slovo nějakou váhu.‘ Reformovat ani rozbíjet stranu, jak se teď často říká, jsem nechtěl, ale řekl jsem si, že takhle dostanu prostor, kde se budu moci uplatnit, a tak jsem tu kandidaturu přijal.“

Zaujala ho nabídka studia jazyků na filozofické fakultě univerzity v Bukurešti. Svou roli při výběru hrálo i to, že Rumunsko se v roce 1968 nepřidalo k okupačním armádám, a také to, že tam tehdy žily dva miliony Maďarů. Úspěšně složil v Bratislavě zkoušky a v září 1972 odjel studovat do Rumunska.

Z Komárna do Bukurešti

Konec léta s vysokými balkánskými teplotami ve dvoumilionovém městě. Nová, překvapující realita přivítala mladého studenta s otevřenou náručí. Všude plno hospod a restaurací, kde bylo rušno až do noci, spousta kin hrajících od rána do večera filmy italského neorealismu, filmy americké, francouzské, filmy, které doma nebylo možné vidět. Všude davy „zápaďáků“, tisíce a tisíce zahraničních studentů, atmosféra oproti domovu velice liberální. „Každé ráno byly novinové kiosky plné zahraničního tisku – francouzské, italské, německé, anglické noviny – a nebyly hned vyprodané, to znamenalo, že tento stav byl běžný. Vydávaly se tam knížky, které by u nás nevyšly. Když začal tzv. eurokomunismus, Santiago Carrillo a jemu podobní, tak to všechno v Rumunsku vycházelo. Filmy československé nové vlny z šedesátých let jsem viděl až tam, zatímco u nás už byly v trezorech. Byl jsem vášnivým návštěvníkem bukurešťských kin, například ve filmovém muzeu jsem viděl spoustu těchto filmů. Rumunsko se sice drželo linie socialistických zemí, ale zároveň se prohlašovalo za rozvojovou zemi, projevovaly se tam vlivy Jugoslávie, zkrátka všechno to bylo pro mě velmi zajímavé. Tehdy jsem se definitivně rozhodl, jakým profesním směrem se vydám, a byl to směr vedoucí k žurnalistice.“

Na univerzitě panovala relativní volnost. Studenti si mohli vybírat, na jaké přednášky budou chodit. János Kokes si zvolil španělštinu, navštěvoval přednášky amerikanistiky, filozofie a speciální kurzy žurnalistiky. Směs národů a národností ve škole i ve městě umožňovala množství diskusí a vzájemného poznávání. Navazoval kontakty i v maďarské menšině, mezi maďarskými studenty, porovnával specifika v Rumunsku žijící menšiny s tou vlastní, na Slovensku.

Na stranickou kandidaturu pamětník trochu pozapomněl, cosi kamsi nenahlásil, pak zase někomu vadila jeho národnost, někomu se zase členství v CSEMADOK zdálo nacionalistické a někomu dalšímu, že prý se vyhnul vojně. Přijali ho až po několika pokusech v roce 1975. Stranická skupina byla rozdělena na obchodníky, diplomaty a ženy diplomatů. Do té třetí byl János Kokes ještě s jedním učitelem přidělen. Žádná zvláštní politická činnost ho nečekala. Partajní schůze měly spíše povahu domáckých dýchánků, a tak vyslechl novinky z rodin a vyprávění o dětech a k vlastní spokojenosti se vždy dobře najedl.

V letech 1976 a 1977 se v pamětníkově životě udály dvě velmi důležité změny. Seznámil se s dívkou, která se později stala jeho ženou, a náhoda přispěchala na pomoc i při výběru profesního uplatnění po ukončení studií. „Spřátelil jsem se s tehdejším zpravodajem ČTK a od něho jsem se dozvěděl, že v Praze potřebují rumunštináře a maďarštináře. Napsal jsem tam a brzy přišla souhlasná odpověď s pozváním na přijímací pohovor. Vše dobře dopadlo a v říjnu téhož roku jsem nastoupil do zahraniční redakce ČTK.“

Vrstvení informací

Velice brzy, vlastně už po několika měsících, byl zařazen na tzv. zpravodajský sál, kde se zpracovávalo každodenní zpravodajství ze světa v jednotlivých oblastech – v socialistické, v kapitalistické a v tzv. třetích zemích. Pamětník měl na starost Maďarsko a Rumunsko a národnostní otázky ve střední Evropě. „To zpravodajství mělo několik vrstev. Běžné, tzv. ‚bílé zpravodajství‘ se zpracovávalo pro noviny a veřejnost. Důvěrnější, problematičtější věci byly označovány jako ‚modré zpravodajství‘ nebo také bulletin. To bylo 100–120 stránek zahraničních aktualit. Třetí byly tzv. téčka, žluté materiály, podstatně citlivější věci kolem ÚV KSČ a vlády a čtvrtá vrstva, tzv. separáty, věci týkající se nejvyššího vedení státu, dva až tři kusy, které se dostaly už jen k někomu. Všech třicet až čtyřicet lidí na sále, kteří k těm zprávám každodenně měli přístup, si je tiskli, nosili domů a dávali je číst známým. Například rozhovor Dubčeka pro italské noviny. Bylo to sice zakázané, ale všichni jsme to dělali.“

Následoval agenturní kurz žurnalistiky a na jaře 1978 šestitýdenní zástup kolegy v Bukurešti s prvními zkušenostmi samostatné práce v zahraničí. Tehdy si pamětník uvědomil, že to je přesně to, co by chtěl dělat. Po návratu ho čekala roční vojna v Trebišově a v Benešově a poté, koncem roku 1979, odjezd na tříměsíční stáž do Moskvy. „Byla tam právě státní návštěva na nejvyšší úrovni, probíhaly Dny československé kultury, a tak byla příležitost se něčemu přiučit. Získal jsem jednu zásadní zkušenost: něco jiného je psát zprávy v Moskvě, kde cokoliv se stane, je hned světová událost, než když se totéž stane v Praze a zůstane to bez odezvy. Ta velmocenská polarizace byla hned vidět. Moc práce jsem neměl, a tak jsem mohl poznávat Moskvu. S novinářskou legitimací jsem se dostal na nejrůznější akce. Byla to dobrá škola.“

Zpátky v jiné Bukurešti

Na podzim roku 1980 János Kokes začal s prací na zpravodajském místě v Bukurešti a dlouhé čtyři roky byly před ním. Konečně samostatná práce, která se dá dlouhodobě plánovat, zajímavá politická témata v problematice vztahů mezi zeměmi, opravdová novinařina. V roce 1981 v jednom z článků označil Ceaușesca za diktátora. To ještě prošlo, ale když se pustil do srovnání rumunských „oslav“ smrti Mao Ce-tunga a Brežněva, protože mu to přišlo novinářsky zajímavé, Rumuni ostře protestovali. Pamětníka to málem stálo místo. Zatímco socialistický tábor se postupně blížil k perestrojce, Ceaușescův režim přitvrzoval a všude to bylo znát. Už to dávno nebyla ta Bukurešť se svou liberální atmosférou počátku sedmdesátých let, kdy sem přijel na studia.

„Všechno se rapidně zhoršilo, životní úroveň šla dolů, nesvítilo se nikde, v restauracích nebyly záclony, aby bylo všechno pod kontrolou. Nemluvili se mnou nejbližší kolegové, se kterými jsem tam studoval, protože styk s cizinci se musel hlásit, a jít k někomu na návštěvu byl problém. Byl jsem v kontaktu s disidenty, rumunskými Maďary. Scházeli jsme se po nocích u někoho tajně v bytě a různě po parcích. Vím, že mě sledovali, bylo to nepříjemné, ale z novinářského hlediska nesmírně zajímavé. U nás se o tom ještě nesmělo psát, někteří kolegové se tomu vyhýbali, ale já jsem tyto zprávy psal a posílal. Když se to u nás dostalo k těm papalášům, alespoň viděli, jaká je pravda.“

V roce 1983 se narodil syn a rok nato se rodina vrátila do Prahy. V roce 1985 rodina přivítala dalšího potomka – narodila se dcera. Po určité pauze čekala Jánose Kokese Budapešť. O tomto zpravodajském místě rozhodovala Bratislava, on byl Maďar v Praze. A tak z Budapešti sešlo. Místo toho koncem roku 1988 „balil kufry“ zpátky do Rumunska jako jediný československý novinář.

Třetí rumunský návrat

Krátce po příjezdu někdo pamětníkovi poničil auto. Znal poměry a věděl, že to byla Securitate (rumunská státní bezpečnost), v jejímž „hledáčku“ se ocitl již při posledním pobytu. Hlásil v maďarském vysílání Svobodné Evropy, psal kritické články a do ČTK na něj chodila spousta anonymních udání. V srpnu 1989 si rumunská ambasáda stěžovala na aktivity zpravodaje Kokese a žádala jeho odvolání. Pamětník musel odjet do Prahy, aby se zpovídal ze svých prohřešků. Místo vyhazovu však dostal ujištění o podpoře a upozornění na nebezpečí ze strany Securitate, o němž už dávno věděl. Byl v Rumunsku doma víc, než si kolegové a soudruzi mysleli.

Krvavý konec roku 1989

Co víc si novinář může přát než stát se přímým účastníkem dějinné události? Zatímco v pátek 17. listopadu na Národní třídě v Praze řádily červené barety, v Bukurešti se připravoval sjezd rumunské komunistické strany. O týden později se už o zprávu ze sjezdu v Praze nikdo nezajímal, komentář ke kultu osobnosti a Ceaușescem organizovaných vítacích masách ale agentura vydala celý a hned. Běh událostí se zrychloval. ČTK zpracovávala už jen otevřená zpravodajství, zato ambasády přestávaly dostávat jakékoliv materiály. Pro aktuality a na debaty se proto všichni scházeli u Jánose Kokese.

Povstání zahájily demonstrace v Temešváru v pátek 15. prosince. „Dostával jsem aktuální zprávy od svého souseda Petara Tomiče, jugoslávského zpravodaje, který byl ve spojení s jejich konzulátem v Temešváru. V neděli 17. prosince se odehrál masakr, armáda střílela do davu a čtyřicet lidí zahynulo. Odpor obyvatel ještě zesílil, když na veřejnost pronikly zprávy, že na příkaz Eleny Ceaușescu bylo čtyřicet mrtvých z nedělního masakru spáleno a popel naházen tajně do řeky. V úterý už jsem dával zprávu, že v ulicích je dvě stě tisíc lidí, obsazený župní výbor strany a armáda odmítá zasahovat.“

Ceaușescu odjel v pondělí na státní návštěvu do Íránu a ve středu už se vrátil do jiné země. Téhož dne večer János Kokes komentoval živě pro maďarskou televizi projev, v němž Ceaușescu obvinil Maďarsko a Sovětský svaz, že ovlivňovaly povstání. Z Temešváru se protesty postupně rozšiřovaly po celé zemi. Poslední pokus zvrátit situaci se měl uskutečnit 21. prosince na velkém shromáždění v centru Bukurešti, před palácem komunistické strany na Univerzitním náměstí. Ani povinná účast Ceaușescových příznivců v prvních řadách, ani policejní a armádní kordony však nezabránily kolapsu. Po prvních minutách projevu došlo k selhání přenosové a zvukové techniky, televizní vysílání a ozvučení prostoru bylo na několik dlouhých minut přerušeno. Kult osobnosti přestával účinkovat. V průběhu dne povstalci ovládli televizi, do davů lidí najížděly tanky, v ulicích se ozývala střelba a policejní jednotky obklíčily náměstí.

„Dostali jsme se přes kordony až k budově komunistické strany, která byla zatarasena barikádami a tanky, říkalo se tam, že Ceaușescu je uvnitř. Kolem půl jedenácté nám nějaký velící důstojník na ulici řekl, abychom šli pryč, že se tam za chvilku bude střílet. Bydlel jsem nedaleko a z balkonu ve třetím patře jsem pak viděl, že ulice a náměstí jsou velmi silně nasvíceny. Pak najednou všechno zhaslo a začala střelba. Až ke mně byl slyšet řev davu, té masy lidí a chaosu, který nastal. Poslal jsem zprávu, že jdu na místo, a utíkal jsem dolů. Kordony nás nepustily dál, lidi kolem pobíhali volně, ale uvnitř hořely tanky a barikády. Ve vchodu do metra, v podchodu Národního divadla se ukrývaly jednotky Securitate a demonstranti to nevěděli. Bylo zmasakrováno sedmačtyřicet lidí na prostoru 200 x 200 metrů. Později bylo prokázáno, že většina těchto lidí nebyla zastřelena snajpry, ale byli zabiti z bezprostřední blízkosti. Tajná policie měla mezi demonstranty svoje lidi. To se nikde jinde nestalo. Kousek od nás rozbíjela jednotka v helmách Securitate výkladní skříně, aby to vypadalo, že to rozbili vandalové. Když nás zahlédli, utekli jsme. Viděl jsem zastřelené lidi a mluvil jsem s mladými dělníky, kteří byli zamčení v závodech, aby se nemohli přidat k protestům.“

Následující den byl János Kokes svědkem posledního marného pokusu diktátora promluvit k lidem a následného útěku vrtulníkem ze střechy sídla rumunské komunistické strany. Dva dny nato byl Nicolae Ceaușescu se svojí ženou v nedalekých kasárnách v Targovišti popraven.

Jediný československý novinář všechno prožíval v poklusu mezi ulicí a kanceláří, odkud posílal několikrát za den zprávy do Prahy podle neustále se měnící situace. „Několik dní jsem nespal, neuvědomoval jsem si nebezpečí, byly to úžasné, nezapomenutelné dny...“ vzpomíná dnes János Kokes.

Pořád mě to baví

Následovaly dva zpravodajské roky ve vytoužené Budapešti, postupná výměna ČTK za MTI (Maďarská tisková agentura), práce pro vysoké vládní činitele, Václava Havla, Josefa Zielence, Václava Klause a další politiky. Pro MTI pamětník pracuje dodnes a také pro televizi i rozhlas. Pro odchod do důchodu prý zatím není důvod. „A hlavně mě to pořád baví,“ dodává János Kokes.

Od dob studií v Bukurešti žije s rodinou v Praze. Děti už žijí samostatné životy, ale když se všichni sejdou, mluví se u Kokesových maďarsky i slovensky. Slovensko je stále domovem, pamětník jezdí do Králové za rodiči, a tak stále sleduje stav a vývoj maďarské menšiny, pro kterou by si na Slovensku přál ze strany většiny více vstřícnosti. Napsal několik knih s maďarskou tematikou, a když je potřeba, pomůže s maďarským plesem, s tiskovými záležitostmi pro Svaz Maďarů nebo s prosazováním maďarské mše.

Když potkáš…

Na otázku, co by poradil lidstvu, aby lépe zvládalo soužití v různosti, János Kokes nehledá odpověď dlouho. „V tuto chvíli vidím dvě protichůdné tendence. Na jedné straně národnost a náboženství ztrácejí v dnešním promíchaném světě význam a důležitost a na druhé straně se k nim, v tom obrovském pohybu lidstva, řada lidí začíná zase vracet a hledat v nich oporu. Celá Evropa hledá svoji identitu. Podle mých osobních zkušeností je multikulturalismus něco běžného, normálního. Musíme se jen učit respektu a toleranci. Je to vlastně velmi jednoduché jako v onom starém rčení: ‚Když na ulici potkáš Němce, pozdrav ho: ‚Gutten Tag!‘ Když potkáš Slováka, pozdrav ho: ‚Dobrý deň!‘ A když potkáš Maďara, pozdrav ho: ‚Jó napot!‘“