Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Editha Kokojanová (* 1921  †︎ 2015)

• narozena 9. října 1921 v Olomouci

• otec Eduard Mayer židovského původu

• matka Margareta Mayerová německé národnosti

• v říjnu 1938 útěk rodiny ze Šternberka

• duben 1942 otec Eduard Mayer zatčen gestapem

• otec zahynul 28. listopadu 1942 v Osvětimi

• sestra Gertruda za války utekla do USA

• bratr Jiří Mayer v lágru v Postoloprtech

• pamětnice za války pracovala u firmy Böhmisch-Mährische Landgesellschaft

• tchán Hynek Kokojan popraven 2. května 1945 za účast v přerovském povstání

• v roce 1948 se bratr Jiří Mayer pokusil odejít do Palestiny

• bratr Jiří Mayer v roce 1953 odsouzen na deset let za špionáž

• pamětnice sledována StB

• zemřela v roce 2015

Editha Kokojanová, rodným příjmením Mayerová, se narodila 9. října 1921 v Olomouci. Odlišná národnost ani víra jejích rodičů se ale v rodině nijak neprojevovaly. Rodinu Mayerovu nešetřil ani nacistický, ani komunistický režim. Před Němci uprchli ze Sudet, otce zatklo gestapo a zemřel v Osvětimi, po válce se Editin bratr pokusil před komunisty utéci do Palestiny, ale místo toho skončil ve vězení a jeho nejbližší v hledáčku StB.  

Tři položidé se nechali pokřtít

Rodiče Edithy Kokojanové se vzali 20. prosince 1920. Když prý matčin otec zjistil, že si chce jeho dcera vzít Žida, vyhnal ji z domu. Editha, která se narodila necelých deset měsíců po svatbě, tak svého dědu nikdy nepoznala. V roce 1923 se rodina přestěhovala do nádražního bytu v Prostějově, kde otec získal místo výpravčího. Jak vzpomíná Editha Kokojanová, nežili si tam špatně. Zadarmo měli k dispozici velký byt, otec slušný plat a k němu spoustu naturálií. V domě ale nebyla elektřina a matce se v něm nelíbilo. V roce 1933 se proto rodina přestěhovala do Šternberka, kde bylo také vhodnější prostředí pro často nemocnou Edithu. Otec pak odešel do předčasného důchodu, dostával ale prý slušnou penzi, a tak si mohli dovolit pětipokojový byt v nově postavené vile. Editha ve Šternberku nastoupila do školy. Zatímco v Prostějově navštěvovala českou školu a později české gymnázium, ve Šternberku se nacházelo jen německé reálné gymnázium. Editha proto začala chodit do německé školy. S jazykem neměla problém, protože doma se mluvilo jak česky, tak německy.

Velkou část dětství strávila Editha na lůžku. Prodělala záškrt, černý kašel, zarděnky, spálu a několik dalších dětských nemocí. Několikrát se ocitla na pokraji smrti. Když už to s ní vypadalo velmi zle, rozhodla se, že pokud se uzdraví, nechá se pokřtít. Nakonec se k ní v roce 1936 přidali také sourozenci. „To byla ve Šternberku velká senzace, že se tři položidé nechali pokřtít,“ dodává pamětnice.

Spolužáci si na mě nedovolili

V roce 1933 se v Německu dostal k moci Adolf Hitler se svou nacionální politikou. Do Československa se přes rádiovou stanici Breslau nesly jeho nenávistné projevy a otec prý tehdy z domu odstranil jediné rádio. Když pak v roce 1935 Říšský sněm přijal protižidovské norimberské zákony, otec tušil, že nová doba nepřinese jeho rodině nic dobrého. I matka prý byla silně protinacisticky založena a hlásila se k Československé republice. „Zapřela svůj německý původ, protože nechtěla mít nic s nacismem, i když jako Češka to měla horší.“

Němci se v pohraničních oblastech Československa, do kterých patřilo i město Šternberk, stále více radikalizovali. Nejhorší časy nastaly v období předmnichovské krize. Editha vzpomíná, že jí tehdy nabízeli členství v tělovýchovném svazu německých turnerů (Deutscher Turnverband in der Tschechoslowakei). V té době se již v podstatě jednalo o polovojenskou organizaci ovládanou Konrádem Henleinem. Editha s hrdostí odmítla a vstoupila do tělovýchovné organizace stojící na opačné straně barikády, dělnického sportovního svazu Arbeiter Turn und Sportverband (ATUS), spjatého s německou sociální demokracií. „Dělali jsme tam noční pochody. Měla jsem takový krátký kabátek s velkýma kapsama a v těch jsem nosila kameny, protože jsem se chtěla bránit. Byla jsem velice prudká ženská. Odmalička jsem se rvala s klukama.“

Editha nezmiňuje, že by ona osobně měla nějaké větší problémy s Němci. Částečně to asi souviselo s její povahou. Horší to měla její sestra Ruth. „V osmatřicátém roce jsme chodili do školy s trikolorama a Němci už chodili v uniformách Ha Jot (Hitlerjugend – pozn. autora). O přestávkách jsme vždycky měli takovou promenádu na chodbě. Sestra vždycky přišla a brečela, že našla hanlivý nápisy na tabuli. Ke mně si to žádný spolužák nedovolil, přede mnou měli respekt. Kolikrát do mě před profesory žduchali, abych něco vyžehlila, když něco hořelo, takže já jsem neměla potíže. Dokonce když za mnou později v sedmdesátých letech přijeli, všichni byli velice kamarádští, nosili mi dary. Já jsem s nimi udržovala dobré styky,“ vypráví pamětnice.

Museli utéci

Na otce ale někteří Němci pokřikovali na ulici a do jejich bytu vhazovali nacistické letáky. „Možná, že by nás byli tolerovali, ale my jsme se hlásili jako Češi,“ dodává Editha Kokojanová. Proto se rodina hned po mnichovské dohodě rozhodla utéci ze Šternberka, který patřil do pohraničí obsazeného Německem. Začátkem října 1938 celá rodina odešla do rozestavěného bytu v Zeyerově ulici v Olomouci. „Bylo to po mobilizaci a z hranic se vraceli vojáci. Než jsme dojeli ze Šternberka do Olomouce, tak to kvůli tomu trvalo celou noc. Vzali jsme jenom to, co jsme pobrali do rukou. Měli jsme pětipokojový byt, ale nábytek k nám nedorazil. Část nábytku šla ve vagonu na Slovensko a část čekala ve stěhovacím voze na koňském spřežení. Ten stál ve Šternberku, už bylo těsně před okupací. Otec tehdy dostal od generála Emila Fialy kočího a pár koní. Vrátili se pěšky do Šternberka a aspoň ten jeden vůz s nábytkem sem dostali. My jsme v Olomouci patřili mezi jedny z prvních nájemníků. Spali jsme na vypůjčených matracích. První dny byly strašné. Nic jsme neměli. Tak začal život v Olomouci. Všichni byli ještě normální, ale my jsme byli uprchlíci.“

Manželé Mayerovi přemýšleli také o odchodu rodiny do zahraničí. Vyřizovali již doklady, ale nakonec se rozhodli zůstat. „Než přišel protektorát, tak my Židi už jsme mohli jen do Bolívie. Nikam už nebyla víza. Nikdo nechtěl Židy vzít.“ V létě roku 1939 ještě rodiče vyřizovali dokumenty k odcestování Edithy a její sestry Ruth do Anglie s křesťanským sdružením YMCA (Young Men‘s Christian Association). „Ohrožené položidovky chtěli vzít do Anglie a vyškolit nás tam jako zdravotní sestry do kolonií. Požadovali ale maturitu. Já už jsem to měla skoro vyřízený, ale otec chtěl, aby se mnou šla sestra. Ta ještě maturitu nesložila, a tak se zjišťovalo, jestli by mohla, ale mezitím byl s vycestováním konec, protože začala válka.“

Odchod z republiky se nakonec podařil jen nejstarší sestře Gertrudě, otcově jediné dceři z prvního manželství (jeho první manželka zemřela v roce 1919 na španělskou chřipku). Na rozdíl od dalších sourozenců měla Gertruda plný židovský původ, a tudíž jí hrozilo největší nebezpečí. Tato velmi ambiciózní dáma se stala první letkyní na bezmotorových letadlech v republice a vždy se pohybovala ve vyšších kruzích společnosti. Díky známostem získala vízum do Hongkongu. Odjela do Itálie, kde se provdala za kapitána obchodního loďstva Emersona, a spolu pak odpluli do New Yorku.

Otec zemřel v Osvětimi

Měsíc po útěku z Olomouce Editha nastoupila do českého reálného gymnázia. Ještě v době studia obsadila 15. března 1939 Čechy a Moravu vojska wehrmachtu. Na okupovaném území pak vznikl Protektorát Čechy a Morava. Po maturitě zůstala Editha doma a živila se doučováním němčiny a francouzštiny. V té době již v protektorátu platily některé protižidovské zákony a téměř každý měsíc přibývala nová nařízení. Rodině sebrali její úspory a dostávala nedostatečné přídělové lístky, takže nikdy neměla dostatek potravin. Přesto si členové rodiny zachovali svou noblesnost. „My jsme byli takzvaná lesklá bída. Neměli jsme čím topit, skoro co jíst, ale měli jsme oblečení. Kožichy a to všechno nám zůstalo. Chodili jsme velice elegantně oblečení.“

Od léta roku 1941 se musel otec každý den v šest hodin ráno hlásit na gestapu. Raději se proto rozhodl opustit dům a v říjnu 1941 se odstěhoval, aby byt zůstal „árijský“ a gestapo nepronásledovalo ostatní členy rodiny. Ještě před odchodem z bytu se otec stýkal s profesorem obchodní akademie Alexandrem Trusovem. Tento člen komunistického odboje ukrýval v domě v Zeyerově ulici ilegální uprchlíky. Otec mu prý pomáhal, a tak 7. dubna 1942 gestapo provedlo v bytě Mayerových razii. V otcově psacím stole nalezli staré náboje z první světové války. „To už byla bezprostřední záminka k jeho zatčení,“ vysvětluje Editha Kokojanová. Otce následně zatkli a odvezli do garnisonního vězení v Olomouci. „Šla jsem na garňák a řekla jsem tomu gestapákovi, aby mě vzal místo otce, a dala jsem mu otcův železný kříž z první světové války. On jenom: ,Hauben Sie ab, Hauben Sie ab.‘ Potom mi řekl: ´Když tady chcete mermomocí zůstat, tak můžete.´ Co jsem měla dělat? Tak jsem se obrátila a šla pryč. Otce jsem už neviděla.“ Otce pak odvezli do věznice gestapa v ulici Pod Kaštany v Brně a následně do koncentračního tábora v Osvětimi, kde 28. listopadu 1942 zahynul. „K Vánocům jsme dostali vyrozumění. Poslali nám balík s hodinkami a jeho občanskou legitimací. To přišlo nejdřív a pak následoval úmrtní list, že zemřel na zápal plic. Dostali jsme to akorát k Vánocům.“

Editha Kokojanová míní, že otce nejspíše udal jejich domácí, Čech Doležal, který se otevřeně hlásil k nacismu. S ním měla rodina problémy i po otcově zatčení, a domácí dokonce podal trestní oznámení na Edithinu matku pro urážku a žádal o výpověď rodiny z bytu. Edithina matka ale na domácího mluvila německy, ale ten němčinu neovládal a nemohl jí rozumět. Německý soud matku odsoudil jen k symbolické pokutě, kterou měla věnovat Červenému kříži, a rodina mohla zůstat dál v bytě. „Otec zemřel v koncentráku a domácí zemřel krátce nato. Všichni, kdo ho znali, říkali, že si ho pan Mayer vzal s sebou.“

Böhmisch-Mährische Landgesellschaft

Začátkem roku 1943 nastoupila Editha Kokojanová do zaměstnání u firmy Böhmisch-Mährische Landgesellschaft v Bohuňovicích. Tato firma přestavovala hospodářské budovy pro německé přesídlence z východních oblastí v rámci plánu nacistického Německa o germanizaci Čech a Moravy a usídlení německých kolonistů na české půdě. Editha tam vedla celou administrativu. Svou práci zvládala velmi dobře a pro firmu se stala nepostradatelnou. Nakonec jí prošlo i to, že v dotazníku při nástupu do práce napsala, že má árijský původ.

Ve firmě pracovalo několik písařek z Německa, které bydlely na ubytovně. V rámci zvrhlé nacistické organizace Lebensborn prý za nimi do ubytovny přijížděli muži z SS, aby s nimi ženy zplodily děti čisté árijské krve. „Ty holky pak všechny zmizely těhotný. To jsem se dověděla od posluhovaček, protože já jsem v sobotu odpoledne jezdila domů. Když jsem byla pryč, tak tam vždycky přijel nákladní vůz s vojskem. Holky opili a souložili. Takže ty holky odjížděly s břichama a nevěděly, s kým to mají. Německá rasa se musela rozmnožovat. To byly tak drastický věci. Uklízečky říkaly, že to bylo všude pozvracený, že museli být opilí.“

V roce 1944 se pracoviště v Bohuňovicích rušilo a Edithu přeřadili na středisko do obce Skrbeň. Na podzim roku 1944 poslala nacistická správa Edithina bratra Jiřího kvůli částečně židovskému původu do lágru v Postoloprtech. Vězni tam v té době pracovali společně se sovětskými, anglickými, francouzskými a srbskými zajatci v mosteckých dolech a chemických závodech v Litvínově. V dubnu roku 1945 se bratrovi s několika dalšími vězni podařilo utéct. „Mysleli, že je Morava osvobozená. Ale Rusové stáli tady za Ostravou a nehnulo se to. Do Olomouce se nemohl vrátit, protože byl metr devadesát vysoký a strašně nápadný. Já jsem tehdy pracovala půl roku ve Skrbeni, kde byla ta německá firma. Byli tam zákopníci, osmnáctiletí kluci, kteří kopali zákopy. Já jsem ho mezi ty kluky schovala. Nikdo nevěděl, že je to můj bratr,“ vzpomíná Editha Kokojanová, která se také nevyhnula strachu z transportu do koncentračního tábora. V lednu 1945 ji se sestrou Ruth a dalšími polovičními Židovkami předvolali na gestapo v Praze. „Zřejmě všechny položidovky z protektorátu jsme se sešly na pražském gestapu. S kuframa, protože jsme nevěděly, co s námi bude. Seděly jsme tam celý den. Hlídali nás volkssturmáci, staří dědkové, a ti říkali, že tolik hezkých holek nikdy neviděli pohromadě. Seděly jsme tam skoro do noci a pak nás poslali zpátky.“

Konec války

Těsně před osvobozením se všichni členové rodiny kromě otce sešli doma. Město osvobodili vojáci sovětské armády 8. května 1945. Členové rodiny poslední dny války prožili ve sklepě domu. „Nešla voda, nic. Ve vedlejším domě je to při bombardování ve sklepě zasypalo, tak se prokopali do našeho sklepa. Brácha tam pomáhal a byl celej černej a špinavej. Tehdy už v domě byli Rusové, my jsme to ale nevěděli. Já jsem šla nosit vodu, aby se brácha mohl umýt. Umýval se a najednou k nám vtrhli dva Mongolci – Rusové. Brácha nahatej, sestra s matkou se schovaly v pokoji pro služku a já jsem zůstala napospas těm dvěma Rusům. Bráchovi ukradli hodinky, poslední salám nám vzali ze špajzky, a taky chleba. Ten chleba potom ráno ležel na chodníku. Mě chtěli pořád, abych s nima šla do postele. Uměla jsem trochu rusky. Tak jsem jim pořád vyprávěla, že spíme ve sklepě, že tady v pokoji nespíme. Provázela jsem je po celém bytě. Oni s puškama, malí, hnědí, škaredí, špinaví. Zoufala jsem si, co mám dělat. Ve třetím patře, z okna skočit nemůžu, tak jsem je umluvila. Trvalo to dost dlouho, než jsem je přesvědčila,“ vzpomíná na osvobození pamětnice.

Editha již několik let chodila s bývalým spolužákem z reálného gymnázia v Olomouci Jiřím Kokojanem. Během války se jí dokonce podařilo ho několikrát navštívit v Rakousku, kde byl na nucených pracích. Jiří Kokojan se domů do Přerova vrátil těsně před osvobozením. Spolu s otcem Hynkem Kokojanem se zúčastnil přerovského povstání. Po jeho potlačení je oba zatklo gestapo. „Vyslýchali otce a pak šli k manželovi a toho pustili pryč. Takhle propustili dvacet lidí a jednadvacet jich odvezli a popravili. Hodili je do hrobu, který si museli sami vykopat.“ Hynka Kokojana popravili Němci 2. května 1945 střelou do týla v Olomouci-Lazcích.

Bratr skončil v komunistickém vězení

Editha a Jiří se vzali v roce 1950. To už ale v Československu dva roky vládl komunistický režim. Mnohé se změnilo. Domů již nepřicházely dopisy od sestry Gertrudy z USA a pamětnice dodnes neví, jaký byl její další osud. Členy rodiny měla také pod kontrolou StB. Bratr Jiří chtěl totiž v roce 1948 odjet do Palestiny. Všechno měl vyřízené, ale v den odjezdu ho zatkli muži z StB. „Na osmačtyřicet hodin ho zašili na policii ve sklepě. Nikdo nevěděl, kam zmizel.“ Bratra sice propustili, ale do Palestiny již nesměl. Uměl velmi dobře anglicky a často se stýkal s cizinci. V roce 1953 ho kvůli tomu zatkli. Komunistická justice ho obvinila ze špionáže a odsoudila na deset let. Propustili ho až na amnestii v roce 1960.

Editha Kokojanová po válce prošla jako administrativní pracovnice různými zaměstnáními. V osmdesátých letech minulého století zemřela její maminka, bratr, sestra i manžel. Dnes žije v Olomouci a stejně jako po celý život si stále zachovává svou noblesu. „Současnost mi připadá horší. Já jsem si potrpěla na určitou módu. To teď neexistuje. Teď je taková ruksaková společnost. Mládež chodí šíleně oblékaná. Nejsem proti džínám, ale mladí chodí v děravých věcech a holky nemají vkus. Všechny se češou na jedno brdo. Nemají vůbec estetické cítění. Nezáleží jim, jak vypadají. My jsme se vždycky snažily vypadat co nejlíp, i když byla válka. Já jsem dovedla čarovat, abych byla vždycky pěkná,“ přidává na závěr své nevšední hodnocení současnosti Editha Kokojanová.