Vladimír Kokolia

„Já jsem měl výstavu v osmdesátém šestém roce v galerii městského výboru SSM v Karlově ulici. To jsou ty paradoxy, že se tam člověk dostal. Údajně tam někdo viděl tvar Sovětského svazu na jedné kresbě. Připadalo jim, že je to jako gulag a v něm byli červi. Nebo snad tvar Sibiře. Já to nechápal. Ti cenzoři měli dobré oko. My jsme věděli, že naše věci někoho zajímají. To bylo jisté. Já jsem tam dal stovky kreseb, asi čtyři sta. Oni je vlastně zakázali, ale já jsem se dozvěděl až na konci výstavy, že ty kresby byly stopené, že je tam cenzor nedal.“

„Otec měl kamaráda, který byl naverbován tajnou policií na začátku 60. let. Otec mu říkal, že se z toho dostane tak, že bude nespolehlivý. Ať toho říká moc, ale nesmysly. Ono to skutečně zabralo. Po dvou letech zkoušení ho dali bokem a on potom otci dával dárky, jak mu byl vděčný, že mu zachránil život v tom smyslu žití. Já myslím, že bych toto dělal mimoděk, že bych byl snaživý. Ale mně bylo jasné, že člověk se probudí a na všem je normalizační mázdra. Vše je jako pokryté olejovou vrstvou, plastem a nějaký den se ta vrstva tam v dáli napne. Ono to vypadá, že tam může být trhlina. Všichni jsme na to měli super cit a přesně jsme to poznali. Některý den se dalo něco říct a následující den už nedalo. Celý národ měl precizní vnímání toho, co kdy bylo přesně dovolené.“