The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Natalija Kolářová (* 1940)

• narodila se 27. října 1940 v Ljubljaně slovinské matce a českému otci

• prvních pět let života strávila ve slovinském městě Kranj, kde oba rodiče pracovali v textilním průmyslu

• její otec Jan Tomášek bojoval od září 1944 v řadách jugoslávských partyzánů proti německým okupantům

• po válce se rodina na výzvu krajanům přestěhovala do Československa

• usadili se v Rýmařově, kde maminka pracovala v textilce, tatínek dostal práci v textilce v Hejnicích

• v roce 1952 se přestěhovala s mladším bratrem a prarodiči za otcem do Hejnic

• vystudovala jedenáctiletku ve Frýdlantě

• celý život pracovala jako účetní na národním výboru v Raspenavě

• v roce 2022 žila v Hejnicích

Život Natalije Kolářové je spjat s textilním průmyslem, který svedl dohromady její slovinskou maminku a českého tatínka. První roky svého života prožila ve slovinském městě Kranj, kde Češi postavili v meziválečném období velkou textilní továrnu Jugočeška. „Za války jsme tatínka dlouho neviděli,“ vzpomíná pamětnice a vysvětluje, že její otec odešel bojovat do hor s jugoslávskými partyzány.

Po válce vyslyšel výzvu, aby se krajané vrátili do Československa. Uplatnění našel v Hejnicích ve Frýdlantském výběžku, kde po vysídlení německých obyvatel chyběli kvalifikovaní pracovníci v textilním průmyslu. „V Hejnicích byla večerní škola, kde taťka školil pracovnice u tkalcovských stavů. A pak se stal posledním ředitelem Textilany v Hejnicích,“ říká pamětnice, která v textilním průmyslu na rozdíl od rodičů nepracovala, ačkoli vždy žila ve městech s textilními továrnami.

Vyrůstala v Kranju v podhůří slovinských Alp

Narodila se 27. října 1940 v Ljubljaně, hlavním městě dnešního Slovinska, slovinské matce Mileně, rozené Urekové (*1919), a českému otci Janu Tomáškovi (*1909). Ten se dostal na tehdejší území Království Jugoslávie díky rodičům, kteří odjeli z východních Čech za prací v srbském městě Leskovac, přezdívaném “srbský Manchester” kvůli velkému množství textilních továren.

Dědeček pamětnice, také Jan Tomášek, dělal v jedné z nich ředitele. „Babička s dědečkem tam měli dům s překrásnou zahradou, o kterou se staral zahradník,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že v Leskovci tehdy pracovalo a žilo hodně Čechů.

Její tatínek přijel za rodiči do Leskovce poté, co dokončil středoškolská studia v Jaroměři, kde žil u strýce. V Leskovci s rodiči nezůstal, protože nechtěl pracovat v továrně, které řediteloval jeho otec. Odešel do slovinského města Kranj, ve kterém bylo také mnoho textilek. Jednou z největších byla továrna Jugočeška u břehu řeky Sávy v blízkosti železnice. Jak její název napovídá, vznikla s pomocí českého kapitálu v roce 1923. Velmi rychle se stala jednou z nejvýznamnějších jihoslovanských textilek, v níž se vyráběly tkaniny, které tiskly stroje.

V Kranju Češi stáli v roce 1930 také u vzniku státní textilní školy – v jejích začátcích na ní přednášeli vysokoškolští učitelé textilní školy v Brně (profesor Bohumil Vlček, profesor Gustav Ulrich a profesor Oswald Richter). V Kranju se dostalo vzdělání v textilním průmyslu i tatínkovi pamětnice a zřejmě i mamince, která ráda malovala a učila se kreslit textilní vzory.

Pamětnice nezná přesné okolnosti jejich seznámení, ale vybavuje si život v rodinném domě v Kranju, kde žila i další česká rodina Donátových. Hned vedle nich bydleli čeští prarodiče – Jan a Marie Tomáškovi, kteří se do Kranju přestěhovali v době války z Leskovce a pomáhali s vnoučaty. V roce 1942 se narodil pamětnici bratr Vital, kterému říkali v rodině Vlastík.

Tatínek odešel bojovat do Titovy partyzánské armády

Město Kranj v podhůří slovinských Alp se jako celý severovýchod Slovinska ocitl v dubnu 1941 pod okupační správou fašistického Německa. Německá okupace znamenala konec továrny Jugočeška – textilní stroje Němci vyměnili za strojní zařízení na výrobu letadel pro Luftwaffe. Jugoslávské území si po kapitulaci královské armády rozdělilo několik fašistických států – kromě Německa také Itálie, Maďarsko, Bulharsko a nově vzniklé Chorvatsko.

Na většině jugoslávského území začali proti okupantům bojovat partyzáni pod vedením komunistického vůdce Josipa Broze Tita. Hrůzy válečného konfliktu a kruté etnické čistky přivedly do Titovy partyzánské armády řadu mužů i žen, mnohdy i těch, kteří o komunismu jako takovém nevěděli nic, nebo mu byli politicky vzdáleni.

Tatínek pamětnice se přidal k Titovým partyzánům v září 1944. „Tatínek odešel k partyzánům a maminka musela nahlásit, že šel do lesa na dřevo a nevrátil se,“ vypráví pamětnice. Po návratu z hor v okolí Kranju v květnu 1945 vyprávěl, jak si opatřovali jídlo. „Chodili po statcích, kde měli dobytek, a sebrali krávu, protože neměli co jíst. Kráva ale nechtěla jít do těch kopců, a tak jí kroutili ocasem, aby šla pár kroků. Říkal, že to bylo hrozné, že brali i vajíčka a brambory. Prostě se živili, jak mohli, a ti sedláci brečeli, že jim to berou.“

Pamětnici z války utkvěla příhoda s jejich slovinskou služkou, která se tajně scházela s německými vojáky a malou Nataliji na tyto schůzky brala s sebou. „Říkala mi, že nesmím říct, kam chodíme, ale já to stejně mamince řekla. Pak jednou zapomněla zatemnit a rozsvítila v pokoji a Němci ji u toho okna zastřelili. Maminka řekla, že si to zasloužila,“ vzpomíná pamětnice.

Pamatuje si také na odchod Němců z Kranju v květnu 1945. „Házeli lidem čokoládu a lidé po nich házeli kameny. Jako malá jsem to nechápala, proč na ně za takovou dobrotu házejí kameny,“ popisuje a vysvětluje, že čokoládu za války nikdy nejedla. „Pořád jsme jedli jen polentu, žlutou kukuřičnou kaši.“

Po válce se vrátili na výzvu krajanům do Československa

Po válce její tatínek vyslyšel výzvu Československa k návratu krajanů ze zahraničí, aby nahradili v pohraničí vysídlované německé obyvatelstvo. Jan Tomášek jako odborník na textilní průmysl dlouho neváhal a do Československa odjel se svými rodiči, slovinskou ženou a dvěma malými dětmi. Cestu vlakem si pamětnice dobře pamatuje, protože se v jedné stanici vlak rozjel bez ní.

„Když jsme stavěli na nádražích, aby dočerpali vodu do lokomotivy, tak si lidé vybíhali něco koupit. A já jsem – nevím jak – šla koupit něco s jedním vojákem. Koupil mi bonbony, a když jsme šli zpátky, tak se náš vlak rozjel. Stačil se mnou naskočit do vagonu na konci vlaku a další stanici mě převedl k mamce, která z toho byla úplně pryč.“

Rodina se usadila v Rýmařově v Jeseníkách, ze kterého se museli na základě Benešových dekretů vystěhovat Němci. Před válkou tvořili převážnou většinu obyvatel Rýmařova (německy Römerstadt). Češi je měli nahradit i v proslulém hedvábnickém podniku, který v Rýmařově založili v roce 1890 bratři Schielové. Textilka, která vyráběla saténové kravatoviny, dámské šatovky, krojové a selské brokáty, přešla v květnu 1945 do národní správy a v roce 1949 se stala součástí národního podniku Hedva.

V rýmařovské textilce pracovala nakonec jen maminka pamětnice. Navrhovala vzory pro vyšívání brokátu – název brokát pochází z italského slova broccare, tedy vyšívat. Její tatínek nebyl odborníkem na brokát, a proto využil nabídky svého kamaráda, který našel uplatnění v Novém Městě pod Smrkem v textilní továrně založené Ignácem Klingerem, jež přešla za války pod německou správu. Po válce se stala součástí národního podniku České vlnařské závody, který sdružoval všechny konfiskované textilky.

V publikaci „Od Klingera k Textilaně“ o historii textilní továrny v Novém Městě její autoři uvádějí, že po vysídlení německých obyvatel v Novém Městě pod Smrkem pobývalo 100 Jugoslávců na zapracování. Zda to souviselo s příchodem Jana Tomáška, který měl kontakty v textilním průmyslu v Jugoslávii, pamětnice neví.

V hejnické textilce pracovaly jeptišky

Kvůli zjednodušení řízení obřího podniku došlo v roce 1949 k jeho rozštěpení a novoměstská továrna přešla pod národní podnik Novana, který měl další čtyři závody ve Frýdlantu a Hejnicích.

Jan Tomášek se stal ředitelem hejnického závodu, který fungoval v někdejší Fritschově tkalcovně, která ukončila svůj provoz v roce 1935 v důsledku hospodářské krize. V roce 1952 došlo k další reorganizaci, při níž byl podnik Novana rozpuštěn a jeho závody přešly pod národní podnik Textilana.

„Tatínek byl v Hejnicích poslední ředitel Textilany. Nejdříve v Hejnicích školil na večerní škole děvčata práci u tkalcovských stavů,“ tvrdí pamětnice a zmiňuje, že v „jeho“ továrně pracovaly jeptišky, které komunistický režim v letech 1952 až 1955 věznil v přilehlém klášteře. Ve vyšívárně opravovaly chyby v látkách.

V roce 1958 přešla hejnická přádelna pod národní podnik Přádelny česané příze Nejdek a její otec poté pracoval v íránském městě Isfahan, kde zprovozňoval československé textilní stroje v tamních textilních továrnách. S Íránem začalo Československo udržovat obchodní styky od začátku šedesátých let 20. století a textilní strojírenství bylo jedním z mála oborů, v nichž se socialistické Československo drželo na světové špičce díky sérii vynálezů, které se v padesátých a šedesátých letech 20. století zrodily v libereckém Výzkumném ústavu textilních strojů.

Stala se módní ikonou v Hejnicích

Vztah na dálku rodičům pamětnice nevydržel. Maminka založila v Rýmařově novou rodinu, k Nataliji a jejímu bratrovi přibyla ještě dcera Alma a syn Petr. Pamětnice se rozhodla žít s otcem v Hejnicích, kam se přistěhovala s bratrem a babičkou v roce 1952. „Nastupovala jsem v Hejnicích do šesté třídy. Spolužáci mě přijali hezky, dodnes se každý rok scházíme,“ říká s úsměvem pamětnice.

Za maminkou jezdila do Rýmařova každé prázdniny. „Moje maminka byla nepraktická, neuměla vařit, tak jsem tam vařila pro ni i pro Almu a Petra. Vyrůstala totiž v Ljubljaně v rodině, kde měli služky, a ona i její dvě sestry se věnovaly ručním pracem – šití, pletení, malování. Maminka byla na módu, pletla mi svetry, které obdivovala celá škola,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že se maminka naučila dobře česky. Stále ale bylo poznat, že není Češka.

Sama pamětnice také šila. Například si ušila šaty na maturitní ples jedenáctiletky, na kterou chodila ve Frýdlantu. „Mamka mi poslala látku z brokátu – vyřazený kus ušpiněný od stroje. Babička ho vyprala, já ho vyžehlila a v Liberci jsem si koupila střih na šaty s kolovou sukní, tříčtvrtečními rukávy a výstřihem. Nakonec na mě byl moc velký, tak jsem ho obšila záclonou od babičky. Profesorky mi nechtěly věřit, že jsem si je ušila sama,“ vypráví. K úspěchu jí pomohla látka na spodničku, která držela tvar a kterou jí dovezl tatínek z ciziny.

Díky tatínkovi prý táhla módu v Hejnicích – dostala od něj oboustranný červeno-béžový baloňák, úzké kalhoty s rozparky nebo žluté plesové šaty s hvězdičkami ze stříbrných kamínků. Tančila v nich v tanečním sálu hotelu Perun, který býval spolu s klášterem a bazilikou chloubou Hejnic.

„Pamatuji si ještě zděné stánky kolem Perunu, ve kterých během poutí a svátků prodávali turecký med a perníky. A za nimi bylo letní kino. V Perunu byl taneční sál, který sloužil i jako kino a hrálo se tam divadlo. Byli tu ochotníci, kteří vyhrávali soutěže. Dole pod jevištěm byla noclehárna pro turisty. Když jste vešli, tak po levé straně byla restaurace, po pravé vinárna a nahoře byly hotelové pokoje, kde jsme se převlékali na maškarní bály,“ vzpomíná Natalija Kovářová a lituje toho, že byl hotel Perun v roce 2008 po nepodařené privatizaci stržen.

Do Slovinska se podívala až po sametové revoluci

Po maturitě nastoupila ve Frýdlantě na umístěnku do výkupu, kde se jí ale moc nelíbilo. Při náhodném setkání s ředitelem jedenáctiletky se dozvěděla o místě účetní na národním výboru v Raspenavě. Nastoupila tam a po čase se stala samostatnou účetní v oddělení domovní správy.

V práci se seznámila se svým druhým manželem, se kterým si postavili rodinný dům v Hejnicích. Společně vychovali syna a dceru z jejího předchozího manželství. A zatímco její maminka jezdila do Ljubljany za rodiči a dvěma sestrami každé léto, ona sama své příbuzné ve Slovinsku navštívila až po sametové revoluci.