The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Kolesová (* 1923)

• narodila se 2. března 1923 v Dřetovicích u Kladna

• v Kladně prožila německou okupaci dne 15. března 1939

• krátce totálně nasazena na sadbu stromů v křivoklátských lesích

• zapojila se do činnosti odbojové skupiny Předvoj a vyhnula se likvidaci skupiny v dubnu 1945

• 9. května 1945 v Praze těsně unikla smrti během střelby německých vojáků

• 18. května 1945 vstoupila do komunistické strany a členkou zůstala více než 78 let

• stala se profesionální herečkou

• provdala se za herce Radomila Kolesu, se kterým měla jednu dceru

• angažmá v oblastních divadlech v Přerově, Opavě, Šumperku, Novém Jičíně a v Hradci Králové

• nedlouho před listopadovými událostmi roku 1989 odešla do penze

• od roku 1982 byla členkou Československého svazu protifašistických bojovníků, po roce 1989 Svazu bojovníků za svobodu.

• v roce 2023 žila v Hradci Králové

Marta Kolesová se narodila 2. března 1923 v obci Dřetovice u Kladna mladým rodičům. Oba pracovali na místním velkostatku – otec Josef Svoboda jako kočárový kočí a matka Anna Svobodová, dcera horníka, v zemědělství. Po dvou letech rodina přesídlila do Prahy, a když bylo Martě šest let, přestěhovali se k babičce z tatínkovy strany do obce Košík na Němbursku. Tam chodila do obecní školy v nedalekých Žtovlicích do obecní školy. Má jednu o čtyři roky mladší sestru.

Tatínek zemřel, když bylo pamětnici sedm let a maminka se musela ohánět, aby rodinu uživila. Nebyla přísná, „nechala nás růst jako houby v lese, nechala nám volnost“. Dědeček z matčiny strany byl „říkalo se jim socan“ a neměl rád kněze. Nechtěl tedy, aby byla jeho vnoučata pokřtěná. Marta se nechala pokřtít sama, když nastupovala do měšťanské školy a její katolická třída měla být rozdělena. Do kostela pak chodila, i když tam měla dlouhou cestu pěšky. „Do 18 let jsem se před spaním modlila“, pak ale „dospěla a začala uvažovat jinak“.

Na školu vzpomíná ráda, především na paní učitelku z obecné školy, kterou oslovovali „slečno“, a která „chudým děvčatům radila, jak by se měla dál vzdělávat“. Učitelů si žáci tehdy vážili a věděli, jak se mají chovat, přestože ve škole nepanovala nijak zvláštní přísnost. Po měšťanské škole Marta absolvovala tříleté učení na dámskou krejčovou a poté začala jezdit do salonu do Prahy, kde „mladí šili sukně a pánové, ti starší, šili saka“. Nepobyla tam ale dlouho. Ve válečných letech končili mladí lidé na nucených pracích a Martu společně s asi padesáti dívkami poslal příslušný úřad do křivoklátských lesů vysazovat stromky.

Nebe plakalo s námi

Když byla v roce 1938 podepsána Mnichovská dohoda, bylo Martě 14 let. „Nesli jsme to těžce, že nám zabírají celé pohraničí.“ Viděli, jak přicházejí Češi a hledají práci a „kde by se ubytovali“. V té době už bylo po hospodářské krizi a na Kladně bylo práce dost. V souvislosti se zradou západních mocností se jí vždy vybaví báseň Zpěv úzkosti (Torzo naděje) od Františka Halase: „…zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon … Francie sladká hrdý Albion a my jsme je milovali…“.

Na 15. březen 1939, kdy začala německá okupace, po které následovalo vyhlášení protektorátu Čechy a Morava, si velmi dobře vzpomíná. Byl to „ošklivý den, padal sníh, mokro bylo, všude byla zima, nebe plakalo s námi“. To ráno šla zrovna přes kladenské náměstí do pokračovací školy, kterou navštěvovala během učení. „Kolem radnice už byli Němci, mohlo jich být tak pět set“ a němečtí vojáci přijížděli na motocyklech a v osobních vozech. „Hned šli na radnici a zatýkali lidi.“ Když přišla do školy, všichni byli uplakaní. Pamětnice si vybavuje, jak dobře byli Němci připravení a předem informovaní. Hned druhý den visely ve městě plakáty, kdo bude nebo už byl zatčený. Další dny už si zase mohli přečíst, koho popravili. „To bylo těžké období pro náš národ“.

Společně s kamarády chodila zpívat k pomníku v Kladně hymnu a styděla se, že židovští spoluobčané museli nosit žlutou hvězdu. Židovská komunita ve městě nebyla nijak velká. Pamětnice měla v Hnidousích židovskou sousedku „slečnu Růženku“, která skončila v koncentračním táboře. Po válce se od přeživších z její rodiny dozvěděla, že tato žena „nemusela jít do plynu, ale šli tam malé děti, které plakali, ona se mezi ně vetřela a vzala je za ruce a šla s nimi dobrovolně do plynu“.

Z protektorátního období se Martě do paměti vryl ještě jeden významný a zároveň hrozný den, konkrétně 10. červen 1942. Bylo to v době jejího totálního nasazení na Křivoklátsku, kde vysazovala stromky. „Byl krásný den, já jsem po práci seděla na kládách v lese, četla jsem si poezii Nerudovu.“ Najednou přišla kuchařka a říkala: „Představte si, že vypalují Lidice!“.

Totálně nasazená byla pamětnice několik měsíců. Večer chodila pomáhat své sestřenici do hostince v Novém Dvoře u Rakovníka. Hostinská viděla, že je pracovitá a zaměstnala ji jako pomocnou sílu do kuchyně.

Jirku sebrali

Marta spolu s dalšími lidmi v Kladně zakládala ochotnické Divadélko MOS, ve kterém se jednoho dne objevil Karel Pomajzl (pozdější marxistický filosof, sociolog a historik), tehdy student gymnázia pocházející z havířské rodiny. Byl levicově orientovaný a podle pamětnice na Kladensku založil ilegální mládežnickou skupinu napojenou na odbojovou skupinu Předvoj. V souboru si „oťukával, koho by mohl“ oslovit a vybral si Martu a její přítelkyni Naďu Švejcarovou. Skupinu tvořili vždy tři lidé a členy ostatních skupin znal pouze vedoucí. Až po válce se dozvěděla, že jich na Kladně bylo celkem šestnáct.

Skupina Předvoj „neměla mít žádné zbraně, měla jen rozšiřovat literaturu, letáky“ a pomáhat rodinám, jejichž členové byli zavření. Založena byla „komunistickou stranou, aby měla mládež“. Členství bylo tajné a nevěděla o něm ani Martina matka ani sestra. Mezi členy byli „studenti a dělníci z hutí Poldovky“. Na začátku se sešli u Nadi Švejcarové, jejíž babička Rozálie Hajníková byla senátorkou za první republiky a jejíž levicové politické názory pamětnici ovlivnily. Později se scházeli venku, procházeli se, diskutovali o politické situaci a filosofii. Karel Pomajzl je vyučoval marxismu, a nakonec se rozdělily úkoly: „Ty půjdeš tam, ty obstaráš tento papír a budeš ho rozšiřovat.“. Marta dostala například úkol „navštívit dvě rodiny, komunikovat s nimi, co potřebují“. Většinou se jednalo o obstarání financí.

Strach neměla, až „když začali naše hochy zatýkat“. K tomu došlo na jaře 1945. Odváželi je do terezínské Malé pevnosti a spousta jich popravili. Zatýkání se nevyhnulo ani Kladnu. Když šla Marta naproti svému chlapci Jiřímu Ungermanovi k němu domů, jak to dělávala, když měla volno, otevřel jí soused se slovy „Jirku sebrali!“ Tiše se vrátila domů a nevěděla, co má dělat. Utéct neměla kam a ani ji to nenapadlo. Přemýšlela: „On věděl, že jsem v té trojce, protože spolupracoval s Karlem [Pomajzlem] a věděl o mně. Já jsem s ním chodila, byl to můj hoch. Říkala jsem si, jestli mě bude jmenovat, ale zřejmě nejmenoval“.

Z celé skupiny zatčení unikla jen čtyři děvčata včetně Marty. Její Jirka ale „bohužel pravděpodobně jmenoval své dva spolupracovníky, protože je zajali. “Oni jim píchali jehly pod nehty. Oni je mučili takhle, ne že by je fackovali. Nebo je šlehali kopřivami. Dvacetiletí nebo jednadvacetiletí kluci, asi museli říct, protože dost z té skupiny bylo zavřené.“ V Terezíně se tři nebo čtyři z nich nakazili tyfem. Všichni přežili, jen Jindra Pavlis z Jirkovy skupiny později zemřel na zástavu srdce. Bylo mu 23 let a ostatní jeho ztrátu těžce nesli. Sešli se pak za deset let a probírali svou činnost v době války, jestli „vůbec měla nějaký smysl“.

Jako když z vás spadne metrák

Když 9. května 1945 přijížděli sovětští vojáci, všude je vítali „s takovou láskou a upřímností“ a „srdečně, to bylo opravdu takové uvolnění, jako když z vás spadne metrák něčeho“. Marta a její kamarádka Mařenka šly také vítat. Zastavilo u nich malé nákladní auto s asi padesátiletým vojákem. Byly mladé a pohledné a on na ně volal: „Děvušky!“ Podívaly se na sebe a vyskočily na korbu. Rozhodly se s vojáky jet až do Prahy, kde chtěly navštívit kamaráda, který byl totálně nasazený v rámci Organizace Todt ve větší garáži na Vinohradech a opravoval Němcům auta.

„Zastavili na Malé Straně a my jsme vyskočily z auta. Najednou seshora z půdy z domu po nás začal někdo střílet, nějaký Němec. Naštěstí tam byl kamenný sloup, tak jsme se schovaly a ten voják také, protože i po něm pálili.“ Když se situace uklidnila, pokračovaly pěšky přes most a dál na Vinohrady. Ve dvoře domu, kde se garáž nacházela a kde na kamaráda čekaly, na ně opět někdo začal z horního patra střílet. Ten den mohly obě zemřít. Od té doby si pak každý rok 9. května volaly.

Pamětnice nemá na sovětské vojáky žádné negativní vzpomínky. V Kladně byli ubytovaní v sokolovně naproti jejich domu a zvali ji na rande a na polévku. Chovali se ale „slušně, velice slušně“. Nevěří ani různým příběhům žen, které znásilnili. „Bylo mnoho děvčat, která se s nimi pomilovala a pak říkala, že byla znásilněná.“Ale vojáci „by si netroufli, protože věděli, že by je zastřelili.“

Vždyť by mě to ani netěšilo

Co se týče odsunu německého obyvatelstva, nevybavuje si Marta žádné excesy, kdy by Češi vzali spravedlnost do svých rukou. Vše bylo „připravené, to nebylo, jako když oni vyhazovali nás z pohraničí“. Neschvalovala ale, když se Češi vypravovali do oblastí blízko hranic„obsazovat byty, jezdili tam vykrádat, děvčata nebo kluci si vozili výbavy“. Když se jí maminka ptala, proč si taky nezajede pro výbavu, odpověděla: „Mami, vždyť by mě to ani netěšilo.“ Zná ale konkrétní rodinu, která si takto obstarala „mnoho krásných obrazů, které nikdy neměli, mnoho krásného skla, které nikdy neměli“.

S obsazováním domů a bytů po Němcích v pohraničí souvisí ještě jedna Martina vzpomínka. Její sestřenice takto získala byt v suterénu v Kadani a Marta ji jela navštívit. Svezl ji „nějaký funkcionář se svým příbuzným“ autem.  Bylo to ještě před dokončením odsunu a po cestě potkali Němce se stádem krav. Když se mu řidič vyhýbal, sjel do příkopu a potřeboval vytáhnout. Němec „se zdráhal, že ne, že nemůže“. Funkcionář mu „vytrhl bič a začal ho šmidlat“. Pamětnici to bylo velmi nepříjemné,„třeba mu nerozuměl, že chceme pomoct“. Sama žádnou zášť ani touhu po pomstě necítila, přestože Němce nesnášela.

Chudým se dalo a bohatým se vzalo

Jak již bylo zmíněno, Předvoj byla protifašistická odbojová skupina obzvláště mládeže orientovaná komunisticky. Není tedy překvapením, že se pamětnice po válce účastnila zakládání Československého svazu mládeže a Svazu československo-sovětského přátelství v Kladně. 18. května 1945 vstoupila do Komunistické strany Československa. Musela mít dva ručitele. Jedním byl Jiří Kolář, básník a významný český výtvarník, a druhým Bedřich Švestka, pozdější rektor Karlovy univerzity.

Převzetí moci komunisty v roce 1948 přijímala, protože „chudým se dalo a bohatým se vzalo“. „Kdybych byla holka z bohaté rodiny, tak bych režim jistě nepřijímala, ale já jsem byla holka z chudé rodiny a já jsem získala.“ Mohla se zdarma dál vzdělávat a absolvovat různé kurzy. Oceňovala, že dělnická třída byla postavena na určitou úroveň. V době, kdy žila na Ostravsku, zažila, že havíř byl někdo, byl to hrdina. Režim dal „dělnické třídě sebevědomí, byli si rovní s panem ředitelem, mohli ho klidně pozdravit a nemuseli se mu poklonkovat“.

Přesto, že komunistické myšlence věřila, nesouhlasila Marta se vším, co se dělo. Neschvalovala procesy v 50. letech, kdy „odsuzovali lidi k smrti“. „Ale nebylo v nás síly, byli jsme mladí, abychom řekli: ‘Tak to ne!’“. Dodnes ji mrzí, že se proti tomu v rámci KSČ mladí nepostavili. Proces s Miladou Horákovou považuje za „velký hřích prezidenta Gottwalda“ a byl to důvod, proč „si ho přestala vážit“, protože on měl moc udělit jí milost a neudělal to. I přes tento nesouhlas a výhrady ji ale nenapadlo ze strany vystoupit, jak to někteří udělali. „Ještě pořád tam byla důvěra.“

Herečkou

Založení kladenského divadélka, ochotnického souboru, se stal impulsem pro budoucí hereckou dráhu pamětnice. Ještě během války chodila k emeritní člence Národního divadla paní Marii Markové-Nekolové na hodiny herectví. Aby mohla jít k profesionálnímu divadlu bez absolvování konzervatoře, musela projít rekvalifikačními zkouškami, které úspěšně zvládla. Své první angažmá získala v oblastním divadle Náchodě, kde potkala svého budoucího manžela Radomila Kolesu, také herce, pocházejícího z Olomouce. Společně pak vystřídali několik dalších divadel-Hanácké divadlo v Přerově, divadlo v Opavě, kde se jim narodila dcera, divadlo v Šumperku, které pomáhali zakládat, Beskydské divadlo, a nakonec divadlo v Hradci Králové, kde Marta strávila dalších třicet let. Rejstřík jejích rolí je široký, ráda vzpomíná na roli ve hře Půlnoční vlak, na hru o španělské revoluci Tobě hrana zvonit nebude nebo na roli královny v Hamletovi.

Znala se s Jiřinou Švorcovou z nejrůznějších kulturních setkání, kde obě vystupovaly s recitací. Nebyly přítelkyně, ale „věděly o sobě“. Jednou jí Jiřina Švorcová pomohla. Marta dostala pozvánku na událost ve Valdštejnském paláci, kde měla obdržet odměnu za roli. Když ale přijela, nebyla na seznamu a bylo jí řečeno, že byla pozvaná omylem. Hra se jmenovala Všechno na zahradě a byla o majitelce nevěstince, což bylo zřejmě považováno prověřovací komisí za nevhodnou roli na odměnu. Marta si postěžovala Jiřině Švorcové, která byla také přítomna „a ona to zařídila tak, že jsem dostala tu odměnu, ale za práci, kterou jsem dělala průběžně“. 

Mně to nevadilo

Pamětnice si nevzpomíná, že by se v 60. letech nějak uvolnila atmosféra v divadle, a že by se začala hrát jiná kritičtější představení. Na rok 1968 se dívala tak, „že by asi na ni všichni měli vztek, mně to nevadilo“. Sovětské občany „měla v srdci” už od roku 1945. U některých Martiných přátel se ale jejich negativní postoj k sovětské okupaci odrazil v kariéře. Její kamarádka Naděžda Komendová rozená Švejcarová, která pracovala v redakci Svobody, musela odejít. Takové postihy považuje pamětnice za chybu, „tohle nebylo v režimu dobré, to mu vytýkám“.

V divadle, stejně jako jinde, pak probíhaly prověrky, u kterých museli zaměstnanci vyjádřit svůj postoj k okupaci. Marta byla vybraná do komise jako zástupkyně komunistické strany, kromě ní tam byl ředitel divadla a jeden nebo dva další lidé. „Ředitel musel říkat jejich plus a mínus, těch herců“ a já jsem se jich ptala všeobecně, „nikdy jsem se jich neptala: ¸Máte rádi komunistickou stranu?’ nebo něco takového“. V divadle v Hradci Králové musela odejít jen jedna mladá herečka, která „dlouho ignorovala pozvání“ před komisi a když se pak dostavila, prohlásila: “Moje rodina a příbuzní nemají nic společného s komunistickou stranou.“

To bych zradila sama sebe

Chartu 77 „nikdo na veřejnosti nepročetl“, ale hradecké divadlo jako celek s ní vyjádřilo nesouhlas. Nicméně Anticharta se zde nepodepisovala. Marta měla později možnost si text přečíst a musela konstatovat, že „tam není nic, co by režim podrývalo“.

Změny v roce 1989 prožívala pamětnice „těžko“. „Já jsem nepochopila, že se to všechno tak najednou zhroutilo, že stál dům a je zbořený“. Zapojení herců do politických aktivit neschvalovala. Sama odešla z divadla, čekala, že by byla stejně vyhozená. Když jí pražští přátelé ještě před revolučními událostmi radili, aby odešla z KSČ, že je brzy „budou věšet“, neposlechla a členkou je dodnes. „To bych si ve svém věku připadala, že jsem zradila sama sebe.“ Přesto se na bývalý režim nedívá růžovými brýlemi. Nelíbí se jí především činnost StB a to, že strana postihovala lidi s jiným názorem, zakazovala jim studovat. Režim si tak podle ní sám vytvářel nepřátele.

Marta je od roku 1982 členkou Svazu bojovníků za svobodu, účastní se pietních akcí nebo je zvána na besedy do škol. Současnou politickou situaci pořád sleduje, čte noviny a má přehled. V době natáčení rozhovoru v roce 2019 stále žila v Hradci Králové. Jejím mottem je, „aby lidstvo už nemuselo prožívat to, co prožila moje generace“. Mladým lidem by ráda vzkázala, aby „měli rádi svou vlast, aby měli v srdíčku své češství“, aby věděli, že naše země je „srdíčkem Evropy a nikdy ho nezaprodali“.