„Pak jsme měli ještě jednu výhodu: své nejbližší příbuzné jsme v omezeném počtu mohli přihlásit na svou rodinnou kartu a deklarovat je jako příbuzné. Tak jsem řadu lidí na kartu napsal, i když ne všichni byli chránění – někteří z nich se do transportu dostali. Ale přeci jsem čtyřem lidem zachránil život. V Terezíně se udrželi i díky tomu, že jsem čas od času platil tím nejcennějším, co v Terezíně bylo, a to byl chleba. Raději jsem nejedl a dotyčnému, který byl u kartotéky, jsem dal chleba, aby ty lidi udržel.“
„Blížil se konec války. My jsme věděli přesně, jaký je stav na frontě, protože Karel Ančerl byl vybrán velitelem tábora, aby mu uklízel, byl takzvaným kalfaktorem. Velitel tábora musel být celkem dobrý, bylo to vidět už z režimu v táboře. Karel Ančerl u něj byl i přes poledne, ve dvě hodiny odpoledne si zapnul rádio a chytil české vysílání BBC. Takže jsme každý den věděli, jaký je stav na frontě; oproti tomu esesáci museli čekat, až když informace prošly cenzurou. Když nějaké město padlo do rukou sovětské armády – to nás nejvíc zajímalo, protože jsme byli poblíž východní fronty –, esesáci nemohli udržet disciplínu. Nevěděli proč, ale my ano: protože se blížilo osvobození."
Kromě toho v bytě vždycky ležela půlka chleba. Karel Ančerl ji zpočátku nechával ležet, ale pak mu to bylo divné, tak ji vzal a odnesl do tábora. Chleba byl určený pro něj od velitele tábora – v tom také vidím jeho pozitivum. Karel Ančerl půlku chleba nesnědl, nýbrž ji nakrájel na tenoučké krajíčky a určitému počtu lidí je rozdal. Ve výživě těch lidí to samozřejmě nemohlo hrát roli, ale psychicky to bylo důležité. Karel Ančerl to věděl a dělal to, namísto aby půlku chleba snědl.“
„Jako první transport AK-1 jsme měli určitou výhodu – zpočátku velkou, nakonec pravý opak. Většinou jsme nebyli zařazováni do transportů. Výjimečně se stalo, že někdo z nás do transportu spadl. Naopak na podzim 1944 jsme byli přednostně zařazováni do transportů, protože fronty se blížily z východu i ze západu a esesáci se báli, aby mladí lidé nepovstali, jak se to stalo v některých koncentračních táborech. A proto mladí museli jít na porážku, přednostně se dostávali do transportů.“
„My jsme do Osvětimi přišli jako transport patnácti set lidí. A druhý den nás bylo dvě stě padesát. Takže první den, po první selekci, známý SS lékař doktor Mengele dvanáct set padesát lidí poslal do plynu. S úsměvem, v klidu, zdvořilým pokynem. Ale šli na smrt. Já jsem první dvě hodiny v Osvětimi vůbec netušil, o co jde. Viděl jsem jen, jak z komínů šlehaly plameny. To jsem si říkal: 'No samozřejmě, i tady umírají lidi, tak je spalujou. To je v každém krematoriu.' Ale že je to hromadným způsobem, že kapacita těch plynových komor, o kterých jsem neměl ponětí, že vůbec existují, je zavraždit osm tisíc lidí denně, to jsem vůbec neměl tušení.“
„Mezitím jsem byl často eskortován, někdy dvakrát týdně esesákem do Malé pevnosti, a pracoval jsem tam jako truhlář nebo tesař. Tak už jsem dnes možná jediný žijící vězeň, který zná oba dva koncentrační tábory, jak Velkou, tak Malou pevnost. Ten esesák stál celý den při mně. Byl to můj osobní strážce. Nebylo to zrovna povznášející. Měl za úkol mne hlídat, abych nevešel ve styk s vězni z Malé pevnosti. Ale mně stačilo to, co jsem viděl. To nelidské týrání vězňů. Viděl jsem Židy s přeraženýma rukama, které esesáci bičem nutili pracovat. S přeraženýma rukama! To samozřejmě nešlo. Čili to bičování pokračovalo, až toho člověka ubili.“
„Když se porušilo nějaké opatření a ten člověk byl spatřen, tak prostě porušil zákon. Protože to všechno byla politická nařízení. Stal se politickým vězněm. Jako politický vězeň přišel většinou do Malé pevnosti. A pro Židy byla Malá pevnost téměř jistá smrt. Mnoho jich bylo zavřeno kvůli maličkosti. Šli do biografu a chytili je, prošli Václavským náměstím (tuším, že Václavské náměstí bylo Židům zakázáno), nábřeží Vltavy bylo zakázáno, Židé nesměli opustit vesnici nebo to místo, kde bydleli. A já jsem v té době se skauty jel Lužnici a Vltavu. V noci nás četník legitimoval a viděl, že mám v legitimaci ,J‘. Ani nemrkl a odešel. Byl to slušný člověk. Tím mohl skončit můj život.“
„Jednou v noci jsme bičováním esesmanů, jejich štěkajícími psy a střílením do vzduchu byli hnáni mezi tábory B II – Birkenau. Každý tábor byl obehnán plotem z ostnatého drátu, a ten byl téměř celou noc a část dne nabit elektrickým proudem o napětí dvaadvacet tisíc voltů. Byli jsme hnáni na rampu. Tam stál vlak, samozřejmě sestavený z dobytčích vozů. A já byl nahnán do dobytčího vozu s určením pro sirné doly, do pobočného tábora sirné doly. Ale já jsem ve vedlejším vagoně viděl bývalé spoluvězně z Terezína. Také Karla Ančerla, který byl mým přítelem. S ním jsem prošel jak Terezín, tak Auschwitz, tak i ten třetí tábor, který se jmenoval Friedland. To je dneska v Polsku a jmenuje se to Mieroszów. Tak v noci, ještě za svitu reflektorů, se mi podařilo přeběhnout z mého vagonu do vedlejšího. A tím jsem unikl z oblasti Auschwitz. Ale to jsem nevěděl.“
"Samozřejmě můžu, protože ty se mě hrozně týkaly. Dokonce u těch procesů pak u většiny podniků došlo k hlasování, kde měli ti lidé, kteří s tím vůbec neměli vůbec co dělat, ti zaměstnanci, říct, jestli souhlasí, aby dostali trest smrti, nebo ne. A taky v tom našem ústavu všichni hlasovali, že mají dostat trest smrti. Jenom já ne. Takže můj kolega ze studií, který byl předsedou komunistické strany, mě hleděl dostat pryč z ústavu. On byl hrozně nápaditý a hrozně chytrý. Byl to skutečně génius, ale nikdy nic nedotáhl do konce. A on se považoval pořád za mého konkurenta, protože jsme byli stejně staří a studovali jsme spolu. A na základě toho navrhl, abych byl propuštěn. Ale ředitel to neudělal a on, protože nikdy nic nedokončil, měl potíže s ředitelem a nakonec odešel."
„V Auschwitz II – Birkenau byl hrozný život. Nad celým táborem byla taková nasládlá vůně. Nebo spíš smrad. Byl to smrad pálících se lidských těl v padesáti pecích, které byly soustředěny do pěti krematorií. Ta stála vedle pěti plynových komor. A ty měly kapacitu zabít denně osm tisíc lidí. Ale umíralo jich víc. Ve všech táborech Auschwitz průměrně denně umíralo dvanáct tisíc lidí. Ty zbylé čtyři tisíce byly buď umučeny k smrti, nebo ti, kteří už nebyli schopni dále pracovat, se velmi často přímo na pracovišti museli předklonit a jejich páteř byla esesákem nebo kápem zlomena buď železnou tyčí, nebo nějakým klackem.“
Prof. Ing. Felix Kolmer, DrSc., se narodil 3. května 1922 v Praze do rodiny italského legionáře a obchodníka s elektrotechnikou. Ovlivněn otcovou profesí se odmalička zajímal o elektrotechniku a o své budoucnosti měl jasno - stane se elektroinženýrem. Po otcově smrti v roce 1932 obvykle trávil prázdniny a Vánoce u strýce v Rakousku, kde sledoval obsazení země nacisty. Byl nadšeným a aktivním skautem. Po nástupu nacismu se v důsledku protižidovských represí stal truhlářským učněm. Dne 24. 11. 1941 jako člen tzv. Aufbaukommanda putoval do Terezína, kde pracoval při zakládání ghetta, později byl svědkem hrůz odehrávajících se v Malé pevnosti a stal se členem tamního podzemního hnutí. V Terezíně mu v roce 1941 umřela maminka. Dne 16. 10. 1944 byl transportován do Osvětimi, kde mimo jiné viděl doktora Mengeleho s úsměvem posílat lidi do plynu. Kuriózním způsobem však unikl do tábora Friedland, kde se dočkal konce války. Poté mohl konečně studovat a postupně se stal světově uznávanou kapacitou v oboru akustiky. Je jedním z průkopníků tohoto oboru u nás, působí i jako pedagog a je autorem a spoluautorem mnoha publikací. Neúnavně rovněž spolupracuje na procesu odškodňování obětí nacistického teroru. Za tuto i svoji odbornou činnost dostal několik vyznamenání a ocenění. Profesor Felix Komler zemřel 5. srpna roku 2022 ve věku sta let.
