The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Komanová (* 1925)

• narodila se 25. března 1925

• roku 1933 umírá její otec na tuberkulózu

• v roce 1936 pamětnice nastoupila na gymnázium v Praze, kam se přestěhovala s matkou a otčímem

• během druhé světové války byla pracovně nasazená

• 25. března 1945 zažila bombardování Prahy

• v roce 1948 se provdala

• v roce 1950 musela opustit svoji práci na ministerstvu, protože odmítla vstoupit do komunistické strany

• v roce 1958 jí zemřel manžel

• v srpnu 1968 potkávala v Praze vojáky armády Varšavské smlouvy

• po celý svůj profesní život pracovala na ekonomických a administrativních pozicích, a to i v důchodovém věku

Ludmila Komanová ráda vzpomíná na své dětství, které prožila v Doubravicích na Pardubicku. Ještě dnes si vybavuje dětské knížky, které psal její pan řídící Maršíček, nebo některé z případů, jež řešil její otec, který pracoval jako četník. Bezproblémové dětství přerušila smrt jejího otce a několikeré stěhování. Nakonec se s maminkou a otčímem přestěhovala do Prahy, kde navštěvovala gymnázium.  Zde také prožila druhou světovou válku, a to jako pracovně nasazená v továrně ve Kbelích. Velmi dobře si pamatuje události z března 1945, kdy došlo k bombardování Prahy. Po válce pracovala krátce na ministerstvu zemědělství, svoji bohatou profesní kariéru, dalece přesahující i důchodový věk, strávila na ekonomických a administrativních pozicích.

Bydleli jsme v četnickém domku

Ludmila Komanová se narodila 22. září 1925. Jejím tatínkem byl Eduard Krušina, narozený v roce 1898 a pracující jako četník na četnické stanici v Doubravicích u Pardubic. Maminka Ludmila se narodila v roce 1906 a pocházela z pekařské rodiny Schweidlerových, žijící v Dražkovicích.  Malá Ludmila vyrůstala v Doubravicích. Vzpomíná, jak bydleli v jednom z domků určených pro rodiny četníků. Jelikož měla možnost navštívit i budovy, kde četníci pracovali, dokáže ocenit režiséra Antonína Moskalyka a to, jakým způsobem zachytil četnické prostředí ve svém známém seriálu Četnické humoresky.

Do školy nastoupila do nedalekých Ostřešan. Ve třídě seděla vedle Vlastimila Maršíčka, syna řídícího učitele Jana Maršíčka. Ten byl autorem Světlušek, knížky pro děti inspirované Broučky Jana Karafiáta. I ze spolužáka Ludmily Komanové, Vlastimila Maršíčka, se později stal nejen autor knížek pro děti a mládež, ale také překladatel a publicista.

V Doubravicích žila s rodiči a se svým bratrem Jaroslavem až do roku 1933, kdy tatínek zemřel na tuberkulózu. Onemocněl i bratr Jaroslav a s tuberkulózou se musel léčit v ústavu. Malá Ludmila po smrti svého otce strávila nějaký čas u babičky a dědečka z matčiny strany. Maminka později sehnala bydlení v Pardubicích a tam také pamětnice začala chodit do čtvrté třídy.

Vyšla jsem ze školy a potkala Němce na motocyklech

Vzhledem k tomu, že se dobře učila, tak pro ni nebyl problém složit přijímací zkoušky na gymnázium. To však začala navštěvovat v Praze, kam se rodina přestěhovala. Maminka se podruhé provdala a následovala svého nového manžela, Františka Vacka, který v Praze získal místo v Rolnické pojišťovně na Václavském náměstí. Psal se rok 1936, když Ludmila Komanová nastoupila do primy. „Sehnali mi jedno stipendijní místo. Bylo to spolkové gymnázium, založené jako druhé. První gymnázium, dívčí, založila Eliška Krásnohorská. Sama byla vzdělaná a chtěla vzdělávat dívky. Založila Minervu, jako první gymnázium pro dívky z těch nejlepších pražských rodin. Do Minervy jsem se samozřejmě nedostala, protože to už bylo dávno a dávno obsazené,“ uvádí pamětnice. Vzpomíná však, že učitelský sbor se mezi oběma gymnázii částečně překrýval.

Dne 15. března 1939 německá vojska obsadila české země. „Na to se velice dobře pamatuji, na ten den. Protože to jsem už byla v tercii. Ráno jsme přišly do školy a dopoledne nás pustili domů. Vyšla jsem z budovy ve Slezské ulici a vedle mě už jely ulicí motocykly s Němci,“ vybavuje si Ludmila Komanová. Z období druhé světové války si pamětnice vzpomíná také na přídělový systém, který v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava fungoval. Nebyl náhradou peněz, ale ve většině případů tento systém fungoval jako přímé poukázky na zboží. Nemocní lidé, jako byl její bratr, měli nárok na větší dávky.

Další vzpomínka na druhou světovou válku se týká spolužaček z gymnázia. Jak sama pamětnice uvádí, „půl třídy“ muselo do koncentračního tábora kvůli židovskému původu. Původ musela dokládat i Ludmila Komanová, aby prokázala že není Židovka. „Museli jsme předkládat takové potvrzení. Samozřejmě jsem to dostala beze všeho. Původ musel potvrdit pan farář. Muselo se dokládat, že člověk není Žid,“ uvádí. Židovskou problematiku museli řešit i v rodině. Jeden ze strýčků z matčiny strany žil během druhé světové války v Rakousku. Zde měl obchod, který mu však přívrženci Hitlera vytloukli. Domnívali se totiž, že je to také Žid.

Vracela jsem se domů přes Vysočany, které celé hořely

Krátce před koncem války se pamětnice stala svědkyní náletu na Prahu, který se uskutečnil 25. března 1945. Mezi cíle čtyř stovek amerických bombardérů patřily Vysočany a Libeň se závody ČKD. Dále Čakovice, Letňany nebo Kbely. A právě ve Kbelích, kde byly největší ztráty, pracovala Ludmila Komanová. Byla zde pracovně nasazená. Bombardování začalo před polednem a trvalo déle než hodinu. Počet obětí v Praze činil zhruba 370 mrtvých a 400 raněných.

„Poplach se vyhlašoval na dvě fáze. Když se blížila letadla, byl poplach. A to znamenalo, že jsme se měli ukrýt v primitivních krytech. Chtěli jsme z továrny utéct, protože jsme věděli, že to bude útok na továrnu, ne na nás. Kdo mohl, tak utekl. Za okamžik byl dlouhý tón a to znamenalo, že letadla už jsou nad námi. A byla, ve formacích. Jako dnes to vidím...“ vybavuje si detaily Ludmila Komanová. S kamarádkou, se kterou v továrně pracovala, utekly a rozhodly se schovat v cizím domě, u cizích lidí. „Když my jsme potom prchaly, musely jsme skrz ty bombičky, které byly zapíchané do asfaltu. Šly jsme kolem nich. Byli tam bohužel mrtví, vojáci, kteří hlídali továrnu. Byly jsme rády, že jsme tomu unikly. Šly jsme pěšky přes Vysočany. Ty hořely. Vysočanské továrny hořely,“ vzpomíná na cestu domů pamětnice. Šťastně se shledala se svým otčímem a nakonec i s maminkou, která ji už byla hledat ve městě. Bála se o ni.

Odmítla jsem vstoupit do strany, a tak jsem musela odejít

Po válce se Ludmila Komanová rozhodla pro návrat do školy, kde v září roku 1945 odmaturovala. Díky svému otčímovi, který byl národní socialista, získala práci na ústředí národních socialistů. Zde měla příležitost setkat se například s Otou Horou, který byl v letech 1945–1946 poslancem Prozatímního Národního shromáždění právě za národní socialisty. Po převratu v únoru 1948 odešel do exilu, ze kterého se podílel na činnosti exilové národně socialistické strany.

Měla také příležitost účastnit se nejen plesu národních socialistů, ale také plesu spojeneckého, a to v rámci předtančení na těchto plesech. Ludmila Komanová si i dnes vybavuje, jak chodila na taneční kurzy proto, aby mohla vystoupit na těchto předtančeních. Na ústředí působila tři měsíce, pak odešla na zemský národní výbor a později pracovala také na ministerstvu zemědělství. Zde také prožila události z února 1948, kdy moc v Československu převzala komunistická strana. Vzhledem k tomu, že odmítla vstoupit do strany, musela v roce 1950 z ministerstva odejít. Rok 1948 byl pro ni důležitý i z osobního hlediska, jelikož se v tomto roce provdala. Se svým manželem se seznámila v kavárně, kde zpívával Karel Gott. Bohužel ji nečekalo mnoho let manželského štěstí, protože její manžel zemřel už v roce 1958.

Stále se zajímám, co se kolem mě děje

Vzhledem k tomu, že z manželství nevzešly děti, bydlela pamětnice i v následujících letech se svojí maminkou. Během své profesní dráhy pracovala nejen jako účetní, ale také jako ekonomka práce či recepční. Do jejího života však kromě běžných každodenních radostí a starostí vstupovaly také velké dějinné události. Živé vzpomínky má Ludmila Komanová i na události ze srpna 1968, kdy na území tehdejšího Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy. Vybavuje si, jak na ulici potkala cizí vojáky, mezi kterými byli i východní Němci, což v ní vyvolalo vzpomínky na druhou světovou válku.

Večer 17. listopadu 1989 trávila se svými bývalými kolegy v restauraci U Labutě. „Po tom sedmnáctém se moc nepracovalo,“ vzpomíná na divoké revoluční dny. Vybavuje si však, jak se posléze změnil systém, který ovlivnil i její práci, která se týkala pojištění či dovolených zaměstnanců.

I přes svůj důchodový věk pracovala Ludmila Komanová několik let v Praze v hotelu jako recepční, než odešla definitivně na odpočinek. Jak sama uvádí, je pro ni i v současné době důležité udržovat si povědomí o aktuálním dění. „Bez novin nemůžu žít,“ říká a připomíná, že je důležité sledovat nejen politické dění, ale hlavně přemýšlet i o jeho důsledcích.