Milo Komínek

„Začalo to tím, že ten Petelík přinášel na celu, to byl tzv Kreml, to bylo speciální oddělení, kde byli důstojníci, generálové… Začalo to tak, že ten Petelík, protože byl to príma člověk, i když byl tam jako hlídač, strážný, cigarety jim donášel atd. No a tím to začalo. A zas druzí říkali: ,Tam něco mají.‘ To víte, nějací udavači, kteří to viděli. Ze závisti, byli už nacvičení na to, aby prostě udávali. Říkali: ,Jo, Petelík, tam nosí cigarety…‘ A z těch pitomých cigaret, že tam byl velmi často u těch dveří, tak tam dali pak tu vzpouru dohromady.“

„Tak jsem čekal tam na tom náměstí a najednou jsem uviděl dva známé obličeje, jeden byl můj zaměstnanec a druhej byl, s kterým jsem se stýkal, to byl oficír, voják to byl. Sedl jsem s nima do auta a tam mi řekli rovnou: ,Večer tě budou stejně honit, Bezpečnost tím rozhlasem, jenom jsou tady dvě šance: buďto znovu za hranice, může to vyjít, nemusí to vyjít, anebo půjdeš do hor, protože ty tam ty hory znáš atd.‘ Tak jsem se rozhodl do těch hor. Domů jsem ani nepřišel, byl jsem u babičky, maminčiny matky.“

„Já jsem ho znal, znal jsem ho Broje velice dobře jako vězně a já si ho ještě pamatuju i ze schůzí předvolebních, takže byl to príma chlap, skutečně fajnovej chlap, takovej, dalo by se říci, pravej Chod, však jsme mu taky říkali: ,Kozina, víš, Kozino…‘ Brojovi. No tak prima člověk a nakonec musel skončit na popravišti.“

„Já jsem stále věřil, že ten režim komunistický se povalí, že to padne, ale bohužel, nepadlo to. Všude byla zrada, zrada, zrada. Bylo to 6. srpna 48. roku, v mojí skupině byl taky zrádce. Tam nás bylo šest přímo při útoku na nás, tak nás bylo šest pohromadě. Teď najednou začal rachot, přišli tam… jeden esenbák přišel se psem… Totiž, to bylo tak: já jsem měl v tom táboře speciálku, mapu, a mě nenapadlo, že tam budu mít zradu, tak jsem měl poznačené místo na té speciálce, to je 1:50 000, měl jsem označené místo, kde právě jsme. A ten dotyčný, ten udavač, tak ten ukradl, sebral tu mapu a donesl jí na Státní bezpečnost a na to už měli psa. No a tak ten pes je dovedl přesně na to místo a tam začla palba proti mně no a dostal jsem průstřel do nohy, tak jsem se tam taky složil. To bylo 6. srpna, 6. října jsem měl soud a u soudu vyřkli dvacet let těžkého žaláře a tím moje sláva skončila. Ta obžaloba byla, že jsem byl jako velitel skupiny, která chtěla násilnou formou svrhnout socialistickou vládu za pomoci zbraní a za pomoci nepřítele. Tak to bylo. Ještě jsem měl veliké štěstí, že jsem byl souzený 6. října a že ten skutek se stal ještě v srpnu, protože po mně, v listopadu, už byl novej zákon tzv. 231 a to už byly šibenice, na každou blbost byla šibenice, takže to jsem měl to štěstí, že jsem dostal těch dvacet roků, že jsem to přežil.“

„Pak byla ta vzpoura v Leopoldově, tzv. hladovka se tomu říkalo. Tak to byla ta vzpoura, já jsem vlítl taky do toho. Bylo to organizovaný vždycky z velitelství, víte. Velitelství přes ty zrádné politické vězně, nebo prostě přes ty zrádné vězně, kteří pracovali pro nich. No tak řeklo se třeba, protože to bylo po celé republice, celorepublikové, my jsme nevěděli, že je to celorepublikové, my jsme mysleli, že je to jenom tady u nás, že jo, že je nedostatečná strava. To byla pravda atd., tak se nenastoupilo do práce. No a tím to oni zlikvidovali, tvrdě, násilně, hrozně násilně, no ty kluky jednoho po druhém mlátili, to bylo škaredé. No, a protože to bylo celorepublikové, tak teď jsme se to dozvěděli zpožděně o čtrnáct dní, měsíc, co se všechno dělo, protože někteří šli k soudu za tu vzpouru, tak zvanou vzpouru. Pokaždé se to jmenovalo nějak jinak. Někde tomu říkali Nudeltag, jako německy, protože tenkrát měli zrovna nudle, tak to bylo na těch lágrách, myslím, že to bylo zrovna na Příbrami. Všecko bylo naťuknuté, víte. A to víte, horké hlavy, druzí se k tomu přidali, protože to nepostřehli, že to je všecko nahrané a vemkli se do toho a druzí drží jednotu, basu, ti poctiví myslím, političtí vězni, drží basu, to znamená dohromady drží, aniž si uvědomí, že to je nahrané všecko, že to je fingované.“

„No tak, když mě v Ostravě odsoudili toho 6. října, tak 11. října jsem byl převezen na Bory do Plzně. Tam jsem viděl… víte, to byla pro mě hrůza. Chlapi zakovaní v řetězech… Zlodějíčků tam moc nebylo, my to plnili, všechno političtí vězni, no, tak se kriminály plnily, my jsme byli dokonce na malé cele, cela pro jednoho, tzv. samotka, a byli jsme tam tři, čtyři, pět nás tam bylo na té cele. Měl jsem štěstí to, že jsem byl přidělenej na společnou celu a na té cele byli: generál Pešek, generál Nosál, arciděkan z Domažlic, tak tam byli takové šarže všelijaké. Vojáci, kteří učili parašutisty v zahraničí v Londýně. Jo, nějaký Černý, toho potom popravili. Tam udělali tzv. vzpouru na Borech, která vůbec žádná vzpoura nebyla, to bylo kamuflované všechno, vymyšlené všechno. No, a při té vzpouře tenkrát popravili majora Černého, popravili Broje, plzeňského poslance Broje, pak tam byl Petelík, bachař to byl, strážmistr. No, tak ty popravili. Udělali z toho vzpouru, ovšem velitelství. To byl poslanec Broj, mám dojem, že on byl za lidovou stranu. A oni potřebovali ty lidi odrovnat, potřebovali toho Černého odrovnat, který cvičil ty parašutisty, protože to byli chytrý lidé a on byl major generálního štábu. Tak si vymysleli takovéto věci a pro tu výstrahu i toho Petelíka, aby jiní bachaři, jiní ti strážní tam, se něčeho takového nedopustili. No, tak udělali takovéhle prasečárny, že tam dovezli věci a pak je objevili, tak jako se to dělalo v klášterech.“