The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Konečný (* 1929)

• narodil se 26. listopadu 1929 v Místku

• po válce chodil do 3. skautského oddílu Místek

• absolvoval Ústřední lesní školu pod vedením bratra Plajnera

• v roce 1947 se účastnil 6. světového jamboree ve Francii

• v květnu 1948 byl zatčen za protikomunistickou letákovou kampaň

• k maturitě na obchodní akademii byl přiveden v poutech

• v roce 1951 byl odveden na vojnu

• vystudoval Vysokou školu obchodní, ale nesměl získat státní zkoušku

• pracoval ve Výstavbě ostravsko-karvinských dolů, s přáteli pořádal letní tábory

• účastnil se druhé obnovy skautingu, pracoval v revizní komisi ORJ v Ostravě

• bylo mu uděleno skautské vyznamenání Medaile díků

Narodil jsem se 26. listopadu 1929 v Místku. Můj otec pracoval v místecké spořitelně, kde jsme také bydleli. Byla to nádherná klasicistní budova s věžičkou, dalo se na ni vystoupat a poskytovala úchvatný rozhled po beskydské hornatině. Často jsem tam chodil a rád se rozhlížel po okolí. Budovu spořitelny tvořily silné zdi a v podzemí mohutné klenuté sklepy, ve kterých měla spořitelna trezorovou místnost. V přízemí budovy byla úřadovna spořitelny a v prvním a částečně druhém poschodí sídlila část obecního úřadu. V bočních traktech se nacházely nájemní byty.

Vzpomínky na druhou světovou válku

Za války zabrali Němci ve sklepě dvě místnosti a vybudovali tam Warnstelle, což byla v podstatě telefonní ústředna, přes kterou probíhalo hlášení o náletové situaci, dobře známé hlášení v rádiu: Achtung! Achtung! Über dem Reichsgebiet! Achtung! Achtung! Über dem Reichsgebiet befindet sich kein feindliches Flugzeug! A nebo: Letecké svazy letí od jihu směrem na Drážďany, apod. V takovém případě vyběhl někdo na věžičku a dalekohledem pátral, kde co letí. Telefonem pak hlásil, co zjistil, a ten, co měl službu dole, informace předával dál. Sloužily tam německé vojačky a němečtí důstojníci je navštěvovali, bývalo tam veselo. S námi, obyvateli domu, vycházeli slušně, byli zdvořilí. Později byla děvčata odvelena a na jejich místo nastoupili tři starší chlapi, všichni měli přes padesát. Když se blížila fronta, tak si „městská policie“ uvědomila, že by Warnstelle v Místku mohla podávat hlášení o pozici blížících se Rusů. U našich dveří tehdy zazvonil zvonek a za dveřmi stál Stýskala a „městský policajt“ Vojtěchovský, jeho jméno se asi psalo polsky. Vojtěchovský řekl mojí matce: „Potřebujeme, aby Vláďa šel s námi, jdeme do sklepa zlikvidovat Němce.“ Matka proti tomu nic neměla, zavolala mě a já jsem šel.

Odemknul jsem sklep, vlezl dovnitř a Vojtěchovský zabušil na jejich ocelové dveře. Přišli nám otevřít. Vojtěchovský byl vyzbrojen legrační pistolkou ráže 6,35 milimetrů, protektorátní policie nesměla mít vojenské ráže. S tou pistolkou jsme je přepadli, postavili ke zdi, zničili spojovací zařízení, o to hlavně šlo, a pak jsme je vzali do zajetí. Fronta už byla blízko, na frýdecké straně bylo slyšet Rusy, možná z té věže i vidět. Byla slyšet hlasitá střelba, i dělostřelecká. Obyvatelé domu se shromáždili v ústředním krytě, který souvisel s trezorovými místnostmi. Kryt byl dobře vybavený, byl tam dokonce záchod a kamrlík 2×3 metry s laťkovými stěnami, tam jsme německé zajatce zavedli. Mohli si s sebou vzít všechno, co chtěli, jen zbraně ne, ty jsme jim samozřejmě zabavili. Měli pušku, všichni tři měli pistole a nějaké ruční granáty. Byli to naši zajatci a museli jsme dodržovat pravidla, takže jsme je živili, naše matka pro ně vařila to, co pro nás. Válečné vaření bylo jednoduché – vždycky brambory a nějaká omáčka, maso žádné. Dva nebo tři dny jsme je drželi v zajetí, než fronta přešla, potom je odvezla Národní garda.

Za několik let po válce nám jeden z nich přišel poděkovat, že jsme s nimi dobře zacházeli, a vysvětloval, jak to všechno bylo. Byl z Krnova, bývalý zaměstnanec textilky, a přinesl nám látku na šaty jako dárek, že to všichni tři přežili.

Za války jsem byl vyšetřován, když se ztratil telefon

Na věžičce někdo ukradl telefon a Němci krádež nahlásili „městské policii“. Šli nahoru vyšetřovat, našli tam různé nápisy a iniciály, podle toho vytipovali několik lidí, kteří tam chodili. Moje jméno tam neobjevili, ale o mně se to vědělo. Přišel pro mě městský policajt a odvedl mě na služebnu, která byla blízko nás. Přítomen byl jejich šéf, snad nadstrážmistr Kokeš, a německý kriminalista, nevím, jestli byl příslušník gestapa, ale byl to Němec, který uměl česky. Kokeš vyšetřoval, a když jsem přišel na řadu já, zmlátil mě. Teprve potom se mě zeptal, kde telefon je. Mezitím u nás udělali domovní prohlídku, nic nenašli, protože jsem žádný telefon neukradl, ani mě nezajímal. Nakonec mě propustili. Po válce se mi Kokeš omluvil, vysvětlil mi, že se jednalo o divadýlko, které musel sehrát před německým vyšetřovatelem. Musel dělat nemilosrdného policajta, ale snažil se, aby se pachatel nenašel. Kdyby ano, ujali by se toho Němci a bylo by zle. Bylo to těsně před koncem války, asi v roce 1944.

Má cesta skautingem

Vůdcem předválečné smečky vlčat byl v Místku Mojmír Konvička. Jeho skupina mě lákala, záviděl jsem jim jejich činnost, ale nikdy jsem k nim nechodil.

Do oddílu jsem se dostal až po válce, i když během války jsem byl v čtenářském klubu Mladého hlasatele. Náš klub se jmenoval Přátelé Beskyd, byl to základ naší budoucí skautské družiny, činnost na schůzkách a akcích této skupiny byla vlastně skautská. Jedním z členů byl Eda Schön, jeho otec působil jako primář na plicním oddělení v nemocnici. Později se Eda stal psychiatrem a donedávna působil v Brně. MUDr. Eda Schön měl mladšího bratra Pavla, byl také členem klubu Přátelé Beskyd, ale zahynul při nehodě na motorce.

***

Po válce jsem vstoupil do 3. místeckého oddílu a byl jsem v družině Termitů, do které nás chodilo asi osm nebo devět, ale o dalších družinách už nevím vlastně nic. Ve funkci rádce družiny jsme se střídali, protože nebylo jednoduché vytvářet program. Naše družina měla zajímavou intelektuální úroveň.

Ze jmen členů družiny bych uvedl Luboše Kuběnského–Rapaxe a Jaromíra Findu, další už zpaměti neznám.

Ze začátku jsme se scházeli porůznu, ale později jsme měli skvělou klubovnu pod jevištěm Lidového domu v Místku. Původně to byla herecká šatna. Dostali jsme ji k dispozici a zařízení jsme si pořídili z inventáře. Klubovnu jsme sami vymalovali a Luboš Kuběnský–Rapax, vynikající malíř i kopista, viděl jsem celou řadu uměleckých děl, které kopíroval pro vlastní potěšení, se postaral o výzdobu klubovny, například indiánským zvěrokruhem.

K výpravám jsme měli nejblíž Beskydy a Palkovické hůrky. Jezdili jsme samozřejmě na tábory, i na oddílové. Nepodařilo se mi ale na každém z nich být. Později přišel do oddílu i můj mladší bratr a byli jsme spolu na táboře v Horní Lomné. Bratr onemocněl, potřeboval vypotit a nějaký aspirin, za žádnou cenu nechtěl jet domů, že zůstane na táboře, tak jsem se o něho musel starat. Vysloužil jsem si tím přezdívku Hakim, která mně zůstala. Hakim je v egyptštině lékař.

Zajímavý tábor byl na Velkém Dářku, kde bylo do nejbližšího obchodu strašně daleko, byla to vždycky výprava na skoro celý den.

Absolvoval jsem ÚLŠ, kterou vedl osobně br. Plajner. Vyskytoval se tam br. Průcha, Frank Elstner, René Elstner, jako lékař působil dr. Josef Cyvín–Akela, který s námi chodil po lukách a lesích a ukazoval nám, co se dá jíst, aby člověk neumřel hlady. Já jsem si nedokázal představit, že by se luční kobylka dala jíst, ale pár jsem jich sníst musel.

Karel Průcha zorganizoval noční orientační cvičení. Někde domluvil nákladní auto a to nás rozvezlo v okruhu dvaceti kilometrů. Každého vysadili někde jinde, dostal úkol, musel ho splnit a vrátit se v naprosté tmě do centra okruhu. Měli jsme jenom hodinky, kompas, baterku a feldflašku, snad si někdo vzal ještě krajíc chleba. Bylo to i časově limitované, museli jsme se vrátit do snídaně.

Na lesní škole jsem se setkal s Františkem Sklenářem, synovcem světoznámé operní zpěvačky Otýlie Sklenářové. Pracoval na Ústředním ředitelství Benziny v Praze, měl dlouholetou skautskou praxi a byl neobyčejně zručný.

Na Červeném Hrádku se konala poslední lesní škola těsně po změně politických poměrů a před zákazem Junáka. Konala se pod hlavičkou ČSM. Lesní škola byla mimořádná nejen vedením, ale nesmírně zajímavá obsahem. Byla na původním tábořišti nějakého homogenního oddílu, protože tam byl moderní dřevěný kostelík, který sloužil jako klubovna, když nebylo vhodné počasí.

Po absolvování lesní školy jsem později složil vůdcovské zkoušky, to už jsem ale v Místku nepůsobil, bydlel jsem v Ostravě.

Jamboree Míru ve Francii roku 1947

Jak došlo k tomu, že jsem se přihlásil na jamboree, už nevím. Byl prováděn výběr, ten měl na starosti Alfons Strakoš, který byl okrskovým velitelem. Na jamboree v roce 1947 jsem jel společně s Marcelem Dostálem.

Příprava probíhala v Praze, bydleli jsme v nějaké škole na Pohořelci. Br. Průcha vedl pořadový výcvik, ten probíhal na strahovském stadionu, který jsme měli k dispozici. Tam jsme také pořádali závody a připravovali se na soutěže, které na jamboree mohly být.

V rámci jamboree jsme dvakrát navštívili Paříž. Po válce nás vyučoval obchodní nauku na akademii profesor Türk, a když jsem byl na jamboree, potkal jsem ho v Paříži na ulici. Zeptal se: „Co říkáš na vývoj situace?“ Byl rok 1947, ale na Západě už se vědělo, jak dopadla Jaltská konference. „Neměl bys uvažovat o tom, že se nevrátíš domů?“ Já jsem tehdy o politice neměl ponětí, pokoušel se mi to vysvětlit. Kolikrát jsem si později v duchu říkal, proč jsem toho pana profesora Türka neposlechl? On tam tenkrát s manželkou i dítětem zůstal.

Marcel Dostál měl podobnou zkušenost. Na československý tábor se přijel podívat armádní generál Louis-Eugene Faucher, jeden ze zakladatelů československé armády. Náhodou přišel až k našemu stanu, kde jsme s Marcelem odpočívali. Nahlédl, tak jsme vylezli ven a hlásili jsme se mu, což se mu líbilo, byl voják. Marcel se mu představil francouzsky [Marsel]. Generál Faucher nabídl Marcelovi, že by mohl ve Francii zůstat u něho v rodině, že by chtěl, aby se jeho vnuk naučil česky. Marcel slušně poděkoval, ale nabídku nepřijal.

Po jamboree měla každá národní výprava zájezdový program po Francii, každá jinam. My jsme měli návštěvu normandského pobřeží. Tábořili jsme přímo tam, kde se vylodili Američané, úsek se při invazi jmenoval Utah. Blízko bylo městečko Grandcamp, kde byl malý rybářský přístav, a všechno smrdělo rybami, chycené ryby tam sušili na sušácích. Když jsem bloudil po Grandcampu, tak najednou vidím obchůdek, vývěsní štít starodávného typu, Obchod se smíšeným zbožím Jiří Stříbrný! Česky prosím! Samozřejmě jsme šli dovnitř, ale pan Stříbrný tam nebyl: „To ho jistě bude mrzet, že se s vámi nesetkal, jel navštívit svou rodnou vlast.“ V tom městečku nikdy nebyl žádný další Čech, co by tam taky hledal, ale on si přesto udělal český štít, tím byl patrně populární.

Potom jsme byli v městě Dijon, kterým protéká mohutná řeka. Utábořili jsme se na břehu a ze stromu na mě spadly nějaké malé housenky, v místě kontaktu se objevila drobná šíleně svědivá vyrážka. S tím si nikdo nevěděl rady, i když s námi lékař byl: „Potřebuješ nějaká antialergika, ale já tu nic nemám.“ Šel jsem do Dijonu do lékárny a ukázalo se, že pan lékárník zná Ostravu, protože tam byl za 1. světové války jako francouzský zajatec. Dorozuměli jsme se, podíval se a hned věděl, o co jde. Dal mi zásyp Exoseptoplix, jehož krabičku mám dodnes doma. Dvakrát jsem to zasypal a zmizelo to.

Ve vedlejším stanu bydlel Ctirad Mašín, docela jsme si rozuměli, ale musím říci, že byl divoký už tehdy, měl to v genech. Mašíny jsem byl i navštívit, bydleli někde u Lázní Bělohrad. Připomínám, že se jedná o rodinu generálmajora Josefa Mašína a bratři Ctirad a Josef se po únoru 1948 doslova prostříleli na Západ.

Někteří další skauti

Na Morávce jsem se zúčastnil tábora, který vedl Milan Krejčík–Gándhí s Alexandrem Winklerem. Gándhí byl vynikající člověk, i Saša Winkler byl skvělý, ale Gándhí, to byla klasika. Myslím si, že on mne přitáhl do skautu, já jsem se s oběma znal dávno předtím, ale když vedl můj první tábor, tak mě to nadchlo... Nedovedu to ani vyjádřit.

Alfons Strakoš byl prima chlap a také jeho sestra měla pro skauting velké pochopení. Strakošovi bydleli na podloubí místeckého náměstí, v domě, kde bylo papírnictví, které vlastnila rodina Růžičkova. Jejich syn Bob se s Alfonsem přátelil.

Bob Růžička byl profesorem na Vysoké škole báňské v Ostravě, kde byl dokonce několik let rektorem, a věnoval se mimo jiné metodice hašení hořících naftových pramenů. V jedné arabské zemi nemohli v polopouštní krajině zlikvidovat požár, byl takového rozsahu, že nebylo možno se žádnou tehdejší technikou přiblížit, tak se obrátili na něj jako na odborníka. Poradil, aby zavolali armádu a místo bombardovali. Bomby navršily velké množství materiálu a požár se skutečně podařilo uhasit. To mám z jeho vyprávění, údajně se tím proslavil, nikoho to před ním nenapadlo.

My skauti jsme vyjádřili odpor v protikomunistické letákové kampani

Byli jsme výhradně skautská parta, vedl nás br. Stanislav Vojkovský, který na to nejvíc doplatil. Když nás po zatčení přivezli do Ostravy, tak nás rozmístili po různých kancelářích, kde s námi sepsali zatýkací protokol. Odvedli nás po dvou či třech do vazební věznice a museli jsme odevzdat všechny věci, například peněženku, klíče, kapesní nůž. Měl jsem na zápěstí hodinky a vůbec jsem si neuvědomil, že je mám. Když na to přišli, hned mě dozorci zmlátili, ne policajti, ale dozorci. To byla jiná kategorie lidí, protože policajti ještě přežívali z minula, byli normální, ale dozorci už ne, byly to nové kádry.

Myslím, že se Čeněk Šimurda pokusil o útěk, tak ho příšerně zmlátili.

Ve vazbě jsem se ocitl s pracovníkem československého velvyslanectví ve Varšavě, nebudu ho jmenovat. Ve vězení byl jenom proto, že se zajímal o dceru pana vyslance a jemu se to nelíbilo. Nakonec jej museli pustit, nic na něj neměli. Později jsem se s ním setkal v Praze i s jeho již manželkou.

***

Roznášeli jsme letáky, na jejichž obsah si nepamatuji, ale vzpomínám si, že byly amatérské a primitivní. Byly tam citovány lidové vtipy na režim. Myslím, že hlavním iniciátorem byl Standa Vojkovský, tisknul je na rozmnožovacím stroji. Objektivně se jednalo o nesmyslnou akci, ovšem subjektivně to byl výraz odporu k tomu, co se dělo. Nemohli jsme nic změnit, ale vyjadřovalo to náš vztah k režimu a následný proces odhalil nenávist komunistického režimu ke skautům. Netušili jsme, co bude následovat.

Nikdo z nás neměl přiděleného advokáta ex offo, alespoň o tom nevím. Můj advokát dr. Jež byl nějaký rodinný známý. U soudu byli asi dva nebo tři advokáti a ti se dohodli mezi sebou. Chápali naši situaci, jejich palmáre bylo neobvykle nízké, považovali za povinnost nás hájit.

Rozsudek byl relativně mírný, mělo to pozadí, které mi není dodnes jasné. Obávaný prokurátor Opěla, který odsoudil řadu lidí k tvrdým trestům, byl angažovaný v náš prospěch. V pozadí intervencí ve prospěch zúčastněných měl údajně stát vysoký armádní činitel, později generál, který vyučoval na Vysoké škole vojenské a nakonec na té nejvyšší v Moskvě. Z těch lidí už nikdo nežije, není se koho zeptat.

Mé vzpomínky na věznění

Vězení, to byla nová zkušenost. Ve věznici krajského soudu, kam nás policie předala v roce 1948 do soudní vyšetřovací vazby, byli i nacističtí váleční zločinci. Byli spoutáni v okovech a na nohou měli kouli. My jsme je viděli, ale hlavně byli dík řetězům dobře slyšet.

Chodbovou službu prováděli většinou bývalí esesáci nebo lidé s okupační minulostí, sotva uměli česky, naučili se v českém kriminále, ti nám dávali různé praktické rady.

Na nádvoří věznice se popravovalo, stála tam šibenice. Po válce probíhaly v roce 1945 první procesy, byly veřejné. Jedním z popravených byl pan Uhlář, náš soused z místecké spořitelny.

Paní Uhlářová, jeho žena, byla rodilá místecká Němka a byla to korpulentní žena, zatímco její manžel byl droboučký muž. Když přišli Němci, tak se hlásil jako Němec – Volksdeutsche. Dělal ve spořitelně zřízence, a když se přidal k Němcům, pobíhal ve žluté uniformě SA-Manna, to byly jejich milice. Toužil zřejmě po kariéře, stal se dozorcem v koncentráku a patřil údajně mezi velmi zlé, proto ho po válce oběsili. Tím koncentrákem byla pravděpodobně Osvětim.

Pan Uhlář nám chodil povídat, co se v koncentrácích děje a jaká je to hrůza. Nenápadně nám to dovedl popsat, že nám bylo úplně jasné, jak to tam vypadá. Měl dvě dcery. Starší Hilda musela za Německa narukovat k ženským jednotkám. Když Spojenci vybombardovali před koncem války Drážďany, ležela na ulicích spousta mrtvých, vypukl tyfus a Hilda se dobrovolně přihlásila k službě nemocným. Po mnoha letech, když jsem šel jednou z práce domů, z vrátnice na podnikovém ředitelství vyběhla vrátná a začala mě na chodbě objímat a pusovat. Říkal jsem si: Proboha, co se to děje? „Ty mě nepoznáváš? Já su Hilda Uhlářová!“ Byla vdaná a pracovala někde na Karvinsku, ve vrátnici tehdy zastupovala.

K maturitě mě přivedli v poutech

Chodil jsem na obchodní akademii, v té době žádná v Místku nebyla, tak jsem jezdil do Ostravy. V roce 1944 byla škola zavřená a všichni studenti museli chodit na pracovní brigády. Vždycky jsme se shromáždili ve škole, odtamtud nás rozvezli a kopali jsme zákopy. Když byla bombardována Ostrava, tak jsme pracovali na odstraňování trosek.

Po válce začala škola zemědělskými brigádami, protože pohraniční bylo vysídlené, přistěhovalo se tam málo zemědělců a neměl kdo pracovat na polích. Sklizeň brambor, řepy i obilí oddřeli studenti všech možných škol.

Byl jsem ve čtvrtém ročníku, když nás zavřeli, měl jsem těsně před maturitou. Písemnou maturitu jsem udělal již před zatčením, pak byla ústní a ta byla zrovna v termínu, kdy už jsme seděli.

Krajský prokurátor Opěla byl velmi nemilosrdný člověk, ale patrně se za mě přimluvil některý z mých starších spolužáků–externistů, snad pozdější generál Rylko, že jsem mohl maturovat.

To už jsme byli ve vazební věznici krajského soudu, která měla vchod z Kratochvílovy ulice. Rozhodně tam bylo líp. Byli zde zaměstnáni starší vězeňští dozorci, mnozí z nich neměli základní vzdělání. Předpis žádal, že museli mít minimálně měšťanskou školu, a ti, co ji neměli, navštěvovali doučovací kurzy. Někteří nerozuměli ani jednoduchým výpočtům nebo neuměli pravopis. Když zjistili, že jsem student a navíc mám maturovat, tak se z mojí cely stala učebna. Střídali se tam celé dny a já jsem je doučoval. Neměl jsem z toho žádné výhody, ale měl jsem alespoň nějakou náplň, že jsem jen tak nekoukal do zamřížovaného okna.

Matka mi přinesla na tu maturitu nějaké slušné oblečení a byl jsem do školy odveden v poutech. Celá škola se shromáždila, když mne přivedli. Dozorce seděl během maturity vedle mě, a když mě potom mne vedl zpátky, říkal: „Člověče, já jsem ani nevěděl, že jsi tak chytrý!“

Já jsem samozřejmě nemohl moc vykládat, co se se mnou děje, až se naskytla příležitost, když jsem maturoval z angličtiny. Angličtina byla pro dozorce neznámá, nerozuměl ani slovo. Anglicky jsem tedy zkoušejícímu profesorovi pověděl, co a jak, kde jsme, proč tam jsme atd. Zkušebním komisařem byl Hryhorijek, velice schopný člověk, který do naší země utekl během VŘSR. Naše republika tyto emigranty podporovala, mohl v Praze dokončit studia.

Ředitelem školy byl profesor Bohumil Pater, oblastní náčelník Junáka, ale neměl jsem žádnou protekci! Ani jsem ji nepotřeboval, maturoval jsem s vyznamenáním. Tím se nechlubím, uvádím to jen jako zajímavost.

Vladimír Kohoutek

Vyšetřovatelem v Ostravě byl kriminální komisař Vladimír Kohoutek, který byl později převelen k StB a přeložen do Prahy. Když zavřeli Rudolfa Slánského, tak si s ním nevěděli rady, nikomu se nepodařilo přimět ho k nějaké výpovědi. Až ho předali Kohoutkovi, který z něj udělal zločince a donutil ho k doznání.

Když jsem v Praze studoval, náhodou jsem na Václaváku přímo pod koněm potkal Kohoutka. Okamžitě mě poznal, chvíli jsme spolu mluvili, třeba se ptal: „A co pražská ilegalita, jak to tu vypadá?“ Já po pravdě: „Pane inspektore, při studiu nemám čas se takovým záležitostem věnovat.“ Skutečně jsem neměl na takové věci pomyšlení a navíc jsem měl špatnou zkušenost…

Osudy některých, se kterými jsem byl vyšetřován

Jaromír Finda byl skvělý, jeho otec pracoval jako geometr. Když jsem studoval v Praze, tak se tam Jaromír Finda také vyskytoval, bydlel s Daliborem Hofírkem blízko Újezdu, v domě, v jehož dvoře měl loutkářskou dílnu profesor Skupa, otec Spejbla a Hurvínka, se kterým jsem se blíže poznal. Jaromír zemřel na nedostatečnou činnost ledvin. Tehdy si s tím nevěděli rady, dnes by patrně přežil.

***

Dalibor Hofírek byl synem krejčího, vlastnili také obchod s konfekcí. Měl sestru Radmilu, kterou jsem měl rád a záviděl jsem mu ji, protože jsem žádnou sestru neměl. Radmila dodnes žije v Karlových Varech. Dalibor Hofírek se věnoval horolezectví. Vystudoval knihovnictví, archivnictví a dokumentaristiku, tuším, že to bylo na filozofické fakultě v Praze.

Pracoval v Karlově Huti, a protože byl vystudovaný knihovník, měl na starosti nějakou dokumentaci. Když byla měnová reforma, kolegové ho varovali, že se nemá vracet domů, že na něho čeká policie. V Karlově Huti se totiž bouřili dělníci a potřebovali nějakého pachatele, který bouře vyvolal. Asi si ho vybrali, protože byl jeden z „letákové akce“.

Nevrátil se domů, nýbrž odjel přímo do Tater, kde byl jako doma. Jezdil tam totiž jako člen James klubu. Žil tam nepřihlášený a dělal nosiče nákladů a průvodce horolezců-amatérů. Několik let tím úspěšně unikal pozornosti, později pracoval ve svém oboru v elektrárně u Pardubic.

Z Pardubic si občas zajeli s manželkou do Prahy do divadla. Jednou se vraceli, jeho manželka byla v pokročilém stavu těhotenství, ale nestihli vlak, jeli proto stopem, auto však těsně před Pardubicemi nabouralo. Manželka zemřela, ale dítě přežilo. Narodila se mu dcera.

Oženil se podruhé, vzal si horolezkyni. Již nežije, zemřel na rakovinu.

***

Jirka Verlík bydlel v Havířově, ale náhle zemřel, asi mozková mrtvice.

***

Zdeněk Figar měl bratra Ivana, který byl stejně starý jako já, chodili jsme spolu do třídy. Jeho otec byl učitelem a bydleli ve státních domech v Místku, jak se tomu říkalo. Figarovi bydleli v přízemí a protější přízemní byt obýval generál Ingr se svojí rodinou. Protože jsem k Figarům chodil téměř denně, tak jsem generála Ingra s jeho rodinou znal osobně.

Ivan Figar měl tragický osud. Byl zaměstnaný u Benziny v Ostravě a nějakým způsobem byl přibližně v 60. letech zatažen do podvodu s poukázkami na benzín, protože byl na poukázky, něco jako na lístky. Byla to velká aféra, účastníci vyfasovali dost slušné tresty. Vyšetřování ukázalo, že Ivanův podíl na podvodu byl jen okrajový. Soudu se nedožil, tragicky zahynul pod koly vlaku.

S Marcelem Dostálem jsme bydleli naproti sobě přes cestu, viděli jsme si do oken. Natáhli jsme lanko a visutou lanovkou jsme korespondovali nad silně frekventovanou ulicí. Otec Marcela byl lékař, zahynul v Osvětimi. Byl zatčen spolu s ostatními při tzv. sokolské akci.

Marcel Dostál se stal ředitelem školy v Místku, dnes je v důchodu.

Na vojně

V roce 1951 jsem narukoval na vojnu, a než jsem nastoupil do základní služby, tak mě navštívila 2–3členná delegace vojenských důstojníků, kteří se mě pokoušeli přemluvit, abych studoval vojenskou školu. Bránil jsem se a oni mi naznačili, že takové, kteří mají blízko ke zpravodajství, potřebují, ale je to jen moje domněnka. Já to však odmítl, nechtěl jsem být vojákem z povolání.

Na vojně po skončení přijímače, když se rozhodovalo, kam budu zařazen, tak na mě znovu tlačil velitel pluku plk. Jan Suk, vynikající člověk. Zase se mě pokoušel přemluvit, abych studoval vojenství, znovu jsem odmítl.

Absolvoval jsem poddůstojnickou školu, vytvořili jsme tam skupinu Ostraváků. V ní byl mj. Mirek Moravec, mladší bratr Slávy Moravce, známého ostravského skauta. Zůstali jsme jako instruktoři a vnesli jsme tam úplně jiného ducha, protože jsme byli samí „bývalí“ skauti. S frekventanty jsme jednali velmi slušně, mělo to úspěch a měli jsme výsledky, patrně právě používáním skautských metod při výcviku.

Velitelem školy byl štábní kapitán, ostrý voják, ale náš způsob jednání se mu zamlouval a byl s ním spokojený.

Jednou jsem s ním měl službu. Stalo se, že přišel v okamžiku, kdy jsem byl na WC, a odnesl mi ze skřínky všechny klíče. Šel do své kanceláře a strčil je do šuplíku psacího stolu. Mezitím jsem se už vrátil a zaslechl jsem, kam je sype. Když odešel, vběhl jsem do kanceláře a klíče jsem pověsil na své místo. Za půl hodiny se velitel vracel, tak jsem mu podával hlášení a on říká: „Jak to, že se nic zvláštního nestalo, a kde máte klíče?“
A pak už jen: „To není možné!“

Po mnoha letech jsem jel náklaďákem na nějakou služební cestu směr Praha, tehdy se jezdilo přes Olomouc, Mohelnici. Na cestě stálo na šikmo vojenské auto, pár vojáků a taky ten důstojník. Zastavili jsme, okamžitě mě poznal: „Prosím tě, potřebujeme pomoc!“

Vezli protitankový kanón a ten sjel do rokliny. „Vím, že jsi machr na takové věci.“ To mi připomenul ty klíče. My jsme čirou náhodou měli s sebou dlouhé ocelové lano, takže jsme kanón vytáhli ven.

Podnikový „skautský“ tábor

Pracoval jsem u VOKD a na podnikovém velitelství, brzy jsme se našli… Bylo nás tam 6–7 skautů, vytvořili jsme družinu, staří dospělí chlapi. Vybudovali jsme tábor na Tálech pod Chopkom, kupodivu mnoho zaměstnanců mělo o tento způsob dovolené zájem.

Byly tam klasické stany s podsadou, velký stan jako jídelna a kuchyňka, ale protože to nebyl ryze skautský tábor, tak tam byla i lednička, elektriku jsme dovedli do stanů z bezpečnostních důvodů, nebylo možné svítit svíčkou. V té době byl obyčejný molitan velká vzácnost, ale když jsme navštívili Fatru Břeclav, kde se molitan vyráběl, a řekli jsme, o co jde, tak nám dodali 30 molitanových matrací. Tábor měl u zaměstnanců obrovský úspěch, někteří milovali turistiku nebo dokonce byli původu skautského. Pravidelně tam jezdily rodiny i s dětmi, družina pod krycím názvem Rekreační komise Tály existovala mnoho let a byli v ní samí skauti.

Další vzdělání a profesní životopisy

Později jsem studoval na Vysoké škole obchodní (název byl během krátké doby změněn na Vysokou školu hospodářských věd a následně na Vysokou školu hospodářsko-politických věd). Dnes je to Vysoká škola ekonomická.

Prověrková komise na vysoké škole brzy zjistila, co jsem vlastně zač, a když jsem se později připravoval na státnice, postarali se, abych titul nezískal. Odvolával jsem se na všechny možné instituce a poukazoval jsem na svůj prospěch, byl jsem v rámci několika set studentů třetí nejlepší student.

Celou dobu, co jsem pracoval, tak jsem nikdy nedostal špičkové místo, byl jsem pro režim nedůvěryhodný, ale je zajímavé, že mě všichni uznávali a se všemi okolo jsem byl ve velmi dobrých vztazích.

V té době se neustále zvyšovaly požadavky na těžbu a do čela podniku byl jmenován nesmírně schopný důlní inženýr Karel Maceček, původem z hornické rodiny z ostravského Hrušova. Byl to opravdový manažer, dokázal prosadit všechno, co chtěl. Řídil podnik osobně, zaměstnance na podnikovém ředitelství přijímal osobně a měl neuvěřitelnou paměť na lidi. Neuvěřitelnou!

Několikrát jsem s ním byl na kontrole závodů. Přijeli jsme třeba na důl Fučík, strážný se podívá, kdo jede, a Maceček hned: „Franto, tuž ty ještě robiš? Je to možné?“ U nějaké boudy zametala bába: „Ale Mařenko, tož ty taku robotu!“ Prostě kam jsme přišli, vždycky lidi oslovoval jménem. Jednoho dne jsem to nevydržel a zeptal jsem se ho: „Tak vy máte asi nějaké fotoalbum a životopisy, protože to není možné, vždyť jste dokonce věděl, kolik má dětí!“ Odpověděl: „Víš, já mám takovou paměť, já nevím, jak je to možné, ale já si takové věci pamatuji.“

Později odešel na místo ředitele pro investiční výstavbu v celém revíru a odtud do důchodu. Bydlel na Horní Bečvě, kde měl chatu. Za nějakých deset patnáct roků jsem šel přes Husův park a někdo na mě zdálky mával. Já se dívám, šel jsem blíž a Maceček se řítí ke mně: „Tuž, Vladimíre, vždyť já na tebe mávám, ty jsi mi málem utekl!“ Po tolika letech ještě i jménem!

Táta Plajner na Ivančeně

Když byl Táta Plajner na Ivančeně, tak jsme se pochopitelně báli o jeho bezpečnost. Ustanovili jsme skupinu několika starších skautů, kteří měli k Plajnerovi vztah, a zpovzdálí jsme ho doprovázeli. Věděl o tom, a když jsme sestupovali, tak nám poděkoval.

Ostravský skauting během druhé obnovy Junáka a po jeho zrušení v roce 1970

Předsedou rady Junáka v Ostravě byl v roce 1968 br. Ing. Pavel Ženatý. Obklopil se starými skauty. Tehdy byly největší problémy s financováním, oddíly neměly stany, všechno se muselo pracně shánět. Kromě Svojsíkovafw závodu jsme se tedy soustředili na vybavení.

Když byl Junák zrušen, všichni ostravští skauti dál fungovali pod hlavičkou Pionýra. I „ostravská skautská rada“ se stala součástí pionýrského vedení, řešení bylo všemi tolerováno. Žádný z ostravských oddílů nebyl rozpuštěn či zrušen, ale prostě splynul s pionýrskou organizací. Velkou zásluhu na tom měl Pavel Ženatý, byl místopředsedou pionýrské „městské rady“. Bylo to zajímavé období a rozhodně to byl snesitelnější stav než po únoru 1948.

Před rokem 1989

Závody ve zbrojení byly nesmírně vyčerpávající. I pro naši republiku to bylo neúnosné, vždyť každý podnik těžkého a strojírenského průmyslu byl částečně zbrojním podnikem.

Když jsem pracoval, měl jsem přístup do všech strojírenských podniků. A co podnik, to zbrojovka. Třeba Detvanské strojírny, oficiálně vyráběly autobagry, ale také obrněné transportéry. Bagry se dělaly v halách, transportéry v detvanských kopcích v podzemí.

V závodě Hriňová vyráběli nakladače a součástky na tanky. Motor České Budějovice vyráběl benzinové motory, ale zároveň součástky pro tankové motory. Brezová vyráběla stavební jeřáby a obrovské nosiče raket pro celé RVHP. Navštívil jsem podnik a vždycky jsem časem zjistil, že se tam dělá i něco jiného.

Mé dcery

Mám dvě dcery, obě chodily do 2. dívčího oddílu Poruba, který vedl Josef Chorovský, jeho manželka také vedla skautský oddíl. Josef Chorovský měl přezdívku Šedor a vyrostl ve Foglarově družině, proto měl jeho oddíl vysokou úroveň.

Starší dcera je doktorka filozofie v oboru psychologie a pedagogiky. Natočila asi 27 odborných filmů. Pořádá různá školení, i v zahraničí.

Mladší dcera pracuje na krajském ředitelství PČR a je odbornicí na personalistiku. Vystudovala na báňské univerzitě ekonomiku a pak postgraduálně pracovní právo na Právnické fakultě UK.

Závěrem

V člověku zážitky zůstávají, to není v tom, že prožiješ kus romantiky v mládí, ono ti z toho hrozně moc zůstane po celý život. Ani si to neuvědomuješ, ale tvoje okolí to pozná, protože jsi nějak jiný než ti druzí.