The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Konvička (* 1938)

• František Konvička se narodil 11. srpna 1938 v Okříškách u Třebíče

• jeho strýce z otcovy strany, protinacistického odbojáře Karla Konvičku, popravili nacisté 2. července 1942

• otec Františka Konvičky byl členem Československé strany národně socialistické

• po komunistickém převratu v únoru 1948 musel opustit vedoucí funkci v továrně v severočeské Krásné Lípě a také vilu, kde s rodinou bydlel

• matka s devítiletým Františkem Konvičkou a jeho mladším bratrem se vrátili zpátky do Třebíče, kde žili před druhou světovou válkou

• otec za nimi dorazil za dva roky z Varnsdorfu

• s basketbalem začal František Konvička v Třebíči, v roce 1956 získal s místními dorostenci titul mistra republiky a prosadil se i do seniorské reprezentace

• v letech 1957 a 1958 složil přijímací zkoušky na brněnské Vysoké učení technické, ale na zásah třebíčských komunistů musel školu opustit – vadila jim otcova národně socialistická minulost

• vysokou školu začal studovat v roce 1959 a úspěšně ji dokončil

• se Zbrojovkou Brno získal šest titulů mistra republiky, s národním týmem stříbro na mistrovství Evropy 1959 a 1967 a bronz na mistrovství Evropy 1969

• na letní olympiádě 1960 skončil pátý, dvakrát nastoupil za tým Evropy a dvakrát vybojoval se Zbrojovkou druhé místo v Poháru evropských mistrů

• jako trenér získal v sedmdesátých letech dvacátého století tři tituly mistra republiky se Zbrojovkou Brno

• jako asistent reprezentačního trenéra byl u devátého místa na olympiádě v Moskvě 1980 a u třetího místa na mistrovství Evropy 1981 v Praze a Bratislavě

• v letech 1988 až 1990 působil jako předseda Československé basketbalové federace

• v letech 1997 až 2010 dělal funkcionáře v klubu Basketbal SK Královo Pole

• basketbal hrál do 79 let

• v roce 2023 žil v Brně jako penzista a ze dvou manželství měl tři děti

Nebylo mu ještě ani deset let a František Konvička už poznal diktaturu proletariátu. Psal se 25. únor 1948, KSČ převzala moc v zemi a v hlavě malého chlapce se navždy uchoval obrázek dvou ozbrojených příslušníků Lidových milicí. Přišli za jeho otcem, který jako národní socialista patřil do vedení punčochárny v severočeské Krásné Lípě. Nakázali mu, aby i s manželkou a dvěma syny neprodleně opustil vilu, kde žili.

„Maminka nás vzala a vrátili jsme se zpátky do Třebíče. Žili jsme tam do roku 1946, pak tatínka poslali do Krásné Lípy, aby pomohl rozjet punčochárnu po Němcích,“ vzpomíná František Konvička, jehož znají především fanoušci basketbalu. V anketě o nejlepšího českého basketbalistu století se umístil na 5. místě a z mistrovství Evropy si v padesátých a šedesátých letech 20. století přivezl dvě stříbrné medaile a jeden bronz. Dramata však nezažíval pouze na palubovkách pod bezednými koši.

„Museli jsme se z vily vystěhovat do dvaceti čtyř hodin a chtěli nás v Krásné Lípě dát do bytu ve staré zbořenině. Maminka s námi hned odjela do Třebíče a byla ráda, protože odtamtud pocházel její rod. Ale tatínka poslali ještě do fabriky ve Varnsdorfu. Dělal v ní  dva roky a teprve pak za námi přijel natrvalo,“ říká František Konvička. „V Třebíči pracoval jako pomocný dělník, vydělával málo peněz, a tak si zaměstnání našla i maminka. Nebylo pro ně jednoduché, aby uživili dva hladové krky. Rodiče se snažili, abychom nestrádali. Hodně nám pomohlo, že jsme v létě s bráchou očesali v okolí jablka, švestky, makovice, třešně a na podzim jsme vybírali brambory.“

Komunisti z Třebíče mu „zařídili“ dvakrát vyhazov ze školy

V devatenácti letech František Konvička maturoval na obchodní akademii, s basketbalovým družstvem Třebíče vyhrál dorostenecký titul mistra republiky a poprvé nakoukl do dospělé československé reprezentace. Udělal přijímací zkoušky na Vysoké učení technické v Brně, kam přestoupil do prvoligové Zbrojovky. Těšil se, jak na podzim 1957 půjde do prvního ročníku, do Brna dorazil s logaritmickým pravítkem a vyzvedl si vysokoškolský index. Místo přednášek a seminářů na strojní fakultě však zanedlouho kopal krumpáčem při výstavbě fotbalového stadionu Lužánky a od listopadu montoval v továrně kancelářské psací stroje značky Consul.

„Zasáhli soudruzi z vedení třebíčské KSČ, s nimiž měl otec v minulosti jako národní socialista konflikty a udělal si mezi nimi hodně nepřátel. Nesouhlasili, aby syn takového člověka studoval na vysoké škole. Za týden jsem musel index odevzdat na děkanát,“ prohlašuje František Konvička. „Za rok se situace opakovala, znovu mě přijali na strojárnu, a pak mi vzali index. Naštěstí se do všeho vložila Zbrojovka, která řekla: ‚A dost!‘ A v roce 1959 jsem začal konečně chodit na Vysoké učení technické.“

Souběžně hrál František Konvička košíkovou za československý národní tým. Na mistrovství Evropy 1959 v Istanbulu s ním získal stříbro, další přidal v roce 1967 v Helsinkách a medailovou sbírku obohatil v roce 1969 bronzem z italské Neapole. 

Ani v práci jsem nebyl podržtaška

„Vážil jsem si toho, že jsem dokázal zároveň pracovat i sportovat a že jsem ani v zaměstnání nebyl nějaká podržtaška. Měl jsem ve své době úspěchy, ale když dosáhnete vrcholu, jdete pak už jen dolů a váš život dospěje k bezvýznamnosti,“ podotýká pamětník. „Do svých padesáti let jsem nastupoval v Brně v ‚šalinové lize‘. Vítěz z ní nechtěl postoupit, protože by pak musel jezdit na zápasy mimo město. V šedesáti mě objevila smíšená skupina ‚baby – chlapi‘. Vydržel jsem s nimi hrát basket do sedmdesáti devíti let, udržovalo mě to při životaschopnosti. Pak přišly problémy se zády a nemohl jsem dál. Jako důchodce jsem rád, že ráno vstanu. Neprožívám období, kdy bych těžil z dřívější popularity. Basketbal sleduju z kanape, ne z pohodlnosti, ale když někam jdu, všechno mě bolí.“

František Konvička se narodil v Okříškách 11. srpna 1938 a na svět ho přivedla jeho teta, porodní bába. Rodiče bydleli v Třebíči-Borovině a otec pracoval v Baťově punčochárně. „Měl jsem ještě o pět let mladšího bratra. Pamatuji si, jak jsem od svých pěti let přenášel kozí mléko z Okříšek do Třebíče, usnadňovalo nám přežít těžké časy druhé světové války,“ podotýká. „Z jejího konce si pamatuju na vzdušné souboje stíhaček a jak americká letadla brázdila oblohu. Když byly velké spojenecké nálety na Vídeň, klepaly se nám doma v Třebíči okenní tabule.“

Otcova bratra popravili nacisti

Válka tragicky zasáhla především otce Františka Konvičky. Jeho bratr Karel žil v Českých Budějovicích, kde se zapojil do protinacistického odboje. Němci ho odhalili a po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha skončil na popravišti. Zemřel 2. července 1942, jeden den před koncem stanného práva.

Po válce pamětníkův otec prošel jako odborník z Baťovy punčochárny anabází spojenou se stěhováním rodiny do Krásné Lípy, kde ho osvobozená republika potřebovala v továrně. Po komunistickém převratu v únoru 1948 ale o vedoucí funkci v obnovené firmě v severočeském pohraničí přišel. Jeho paní a oba synové se s ním v dalších dvou letech příliš neviděli. Komunisté ho totiž přesunuli do Varnsdorfu a do Třebíče za rodinou se dostal jen málokdy. Rodina se v Třebíči spojila až v roce 1950. Po vynuceném vystěhování z vily v Krásné Lípě žila maminka se syny nejdříve u své matky a potom v malém domku.

V roce 1953 zemřeli krátce za sebou sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin a první československý dělnický prezident, komunista Klement Gottwald. „Všude v obchodech i ve školách byla smuteční výzdoba,“ vybavuje si pamětník. Víc si ale pamatuje na vykonstruovaný proces s bývalým generálním tajemníkem Ústředního výboru KSČ Rudolfem Slánským, zatčeným v listopadu 1951 pro velezradu a popraveným v prosinci 1952.

Po měnové reformě dělali kluci ze stovek vlaštovky

„Museli jsme z učebnice občanské nauky vytrhávat stránky se Slánského fotografiemi a učitel kontroloval, jestli je tam někdo z nás nenechal,“ upozorňuje pamětník.

V červnu 1953 vyhlásila komunistická vláda měnovou reformu, jež drasticky znehodnotila úspory milionů obyvatel Československa. „My jsme byli chudí a neměli jsme našetřeno skoro nic, tak nám moc nevadila. Ale moji bohatší spolužáci rozbíjeli ve škole takřka bezcennými kovovými mincemi papírové obrazy zvířat. Ze stokorun si dělali vlaštovky a pouštěli je z oken. Kantoři mlčeli,“ popisuje František Konvička.

Mzdy a ceny se tehdy přepočítaly v poměru jedna nová koruna za pět starých. Hotovost do 300 korun na osobu se měnila v poměru jedna nová koruna za pět starých, ale jen u lidí, kteří nevyužívali námezdní práci. Hotovost nad 300 korun se přepočítávala v poměru jedna nová koruna za 50 starých korun. Vklady u bank do 5 000 korun se měnily v poměru jedna nová koruna za pět starých. Vyšší vklady pak mnohem nevýhodněji.

Skoro patnáctiletého Františka Konvičku však tehdy zajímal mnohem víc basketbal než měnová reforma, spojená s ožebračením velké části obyvatelstva. Košíkovou hrál už rok a úplně jí propadl. Jakmile přišel domů ze školy, hodil aktovku do kouta a mazal na sokolský stadion, kde stály koše. V zimě chodil dvakrát až třikrát týdně do sokolovny, navíc trénoval s dívkami. Využíval každou minutu, kdy mu uvolnily alespoň jeden koš. V osmnácti letech měřil 192 centimetrů, což ho předurčovalo k roli pivota, tedy podkošového hráče. Kariéru nicméně končil jako rozehrávač.

V Moskvě poznal Potěmkinovy vesnice

„V roce 1956 jsme získali s Třebíčí dorostenecký titul mistrů republiky a za pár měsíců mě povolali do reprezentace na zápasy v Belgii. Připadal jsem si tam jako v Jiříkově vidění,“ poznamenává pamětník. „Nikdy jsem si nedovedl představit rozdíl mezi životní úrovní u nás a v Belgii. Už jenom to, že když jsme odlétali z Ruzyně, všude byla tma, pak jsme přeletěli hranice se západní Evropou a zem pod námi se rozjasnila...“

V roce 1957 přestoupil do Zbrojovky Brno. V šedesátých letech válčila sestava s Františkem Konvičkou, Vladimírem Pištělákem nebo s bratry Bobrovskými pravidelně a velmi dobře v evropských pohárech.

„Hrálo se vylučovacím způsobem, jeden zápas doma a druhý venku, mohli jsme se díky tomu podívat od zahraničí a hlavně do západní Evropy, což bylo něco,“ prohlašuje pamětník. „Ostatní lidé se tam prakticky nedostali. Říkalo se tenkrát, že na Západ se podívají jen sportovci a Československý státní soubor písní a tanců.“

Po maturitě na obchodní akademii v Třebíči v roce 1957 ho košíková přivedla do komunistického Sovětského svazu. V Moskvě otevírali s velkou slávou sportovní komplex Lužniki a konal se tam mezinárodní festival přátelství. Poznal tam klasickou Potěmkinovu vesnici, tedy něco, co vypadá navenek krásně, ale uvnitř se rozlézá bída.

„V Moskvě jsme bydleli na Lomonosovově univerzitě, ale hned za ní jsme viděli vesnici jak za carského Ruska, doškové střechy na dřevěných domech, uprostřed návsi studna s rumpálem a vědrem. Tak jsme zjistili, že je lepší něco poznat než o tom jenom číst,“ svěřuje se pamětník.

Francouzům pomohla posádka letadlové lodi

V jedenadvaceti letech se prosadil do národního týmu, který se účastnil mistrovství Evropy v Istanbulu. Hrálo se ještě pod otevřeným nebem na fotbalovém stadionu a Československo se propracovalo na stupně vítězů. František Konvička si ovšem paradoxně uchoval nejsilnější vzpomínku na nevydařené utkání s Francií.

„V Istanbulu zakotvila před zápasem francouzská letadlová loď a do hlediště přišly tři tisíce námořníků.  Dělali strašný rámus a prohráli jsme,“ dodává. „Nakonec jsme ale dosáhli na stříbro. V základu jsem ještě nehrál, ale při utkáních jsem dostal hodně příležitostí. Měl jsem kolem sebe skvělé hráče Škeříka, Šípa, Ordnunga nebo bratry Lukášiky. Mile mě překvapilo, že mně za stříbro v Istanbulu dali prémii tisíc pět set korun, víc než byl tehdy měsíční plat.“

V roce 1960 následovala olympiáda v Římě a páté místo, považované fanoušky i funkcionáři za neúspěch. Lepší umístění však na olympiádě nevybojovala československá reprezentace ani předtím, ani potom.

„Na olympiádu v Římě jsme postoupili z těžké kvalifikace v Boloni, kde jsme hráli poslední zápas s Belgií. Pokud bychom prohráli o osm bodů a méně, jeli bychom na olympiádu my a Španělé. Kdybychom prohráli o víc než osm bodů, postoupili by místo nás Belgičani,“ vzpomíná František Konvička. „Těsně před koncem jsme prohrávali jen o dva body, Belgičani se rozestoupili a Baumruk mohl jít do dvoutaktu na koš. Ale nešel. Kdyby ho dal, vyrovnal by, bylo by prodloužení a neměli bychom v něm žádnou jistotu, že by nás Belgičani neporazili o víc než osm bodů.“

Chudým českým turistům nosili kuřata z olympijské jídelny

Na olympiádě v Římě viděl František Konvička také ostatní basketbalové zápasy, plavání a především lehkou atletiku. Zažil vítězství Němce Armina Haryho nad Američany v běhu na 100 metrů nebo skok o tyči, která byla ještě tvrdá, bambusová. V olympijských jídelnách leželo habaděj dobrot a českoslovenští basketbalisté mysleli i na své fanoušky, kteří měli hluboko do kapsy. Komunistický režim jim totiž přidělil na pobyt v Římě jen velmi málo valut.

„Tak jsme pro ně brali z jídelen v kabelách kuřata a venku je rozdávali našim turistům. Pak na nás Taliáni přišli a vynášení jídla zarazili,“ prozrazuje pamětník. Do sportovních klání pod pěti kruhy se Čechům a Slovákům přimíchala rovněž politika. Na příkaz funkcionářů se basketbalisté dobrovolně povinně drápali do strmých kopců nad Římem, kam je na přátelské setkání pozvala místní buňka italských komunistů. „Zapadlé italské vesnice vypadaly hůř než ty naše,“ upozorňuje František Konvička.

O čtyři roky později proběhla olympiáda v japonském Tokiu. Českoslovenští basketbalisté se tam sice kvalifikovali, ale funkcionáři jim účast na největším sportovním svátku zeměkoule znemožnili. Rozhodli totiž, že cesta dvanácti sportovců a jejich trenérů na druhý konec světa by stála příliš mnoho peněz, a jejich šance na medaili považovali za mizivé. Dali přednost atletům, gymnastkám nebo jiným kolektivním sportům – volejbalu a fotbalu. Oba týmy přivezly domů stříbrné medaile.

Věděli, že jsou kolem nich pozorné uši

Při výjezdech do západní Evropy dohlíželi na bezúhonné chování političtí funkcionáři, kteří se tvářili jako běžní účastníci výpravy. Říkalo se jim „očka“.

„Zažil jsem něco takového hlavně v roce 1958 a možná ještě v roce 1959 na turnaji v italském San Remu. Jel s námi údajně pracovník tělovýchovy, nikdo o něm ale nic nevěděl a neznali jsme ho. Domysleli jsme si, o koho jde. Měli jsme den volna, myslel, že budeme společně a půjde s námi, ale my se rozprchli, a nemohl nás uhlídat,“ uvádí František Konvička. „Dávali jsme si dobrý pozor, abychom se nedostali do problémů. Věděli jsme, že nás poslouchají pozorné uši. Kdo si pozor nedával a vykřikoval, že si může dělat, co chce, a vozit si domů ze západní Evropy, co chce, doplatil na to na celnici.“

Podle něj obdrželi tehdy sportovci kapesné dva dolary na den, což jim nestačilo. Valuty získané v Československu na černém trhu pašovali do zahraničí v méně či více důmyslných skrýších. Strkali je do tuby se zubní pastou nebo jim jeden šikovný řidič autobusu odmontoval zpětné zrcátko, západoněmecké marky nebo americké dolary ukryli za něj a zase ho přidělal. František Konvička převážel do ciziny také slavné české broušené sklo, prodával ho tam a získával peníze na přilepšenou a na dárky pro příbuzné nebo známé. Kupoval hlavně zboží označované v Československu za nedostatkové nebo nedostupné.

Celnice byla volná, všichni koukali na hokej s Rusy

„Na hraničním přechodu s Rakouskem v Mikulově sloužila nějaká Boženka a při kontrole na nás byla nesmírně, nesmírně přísná. Když Rakušani směli začít jezdit na naše hřbitovy v pohraničí, kde leželi jejich předci, potřebovali naše koruny. Měnili jsme je s nimi ve výhodném kurzu jedna koruna za jeden šilink. Jednou jsme si v Rakousku v listopadu 1963 nakoupili nylonové košile a vezli jsme si jich víc, než bylo povolené,“ přiznává pamětník.

Věta: „Máte všechno nakoupené zboží zapsané v celním prohlášení?“ mu zní v uších dodnes. Pokud totiž celníci našli zatajené zboží, vyměřili za něj většinou stejně velké clo, jako byla jeho cena. „Jeden náš spoluhráč ztratil nervy a novými nylonovými košilemi z Rakouska vytřel podlahu autobusu. Chtěl, aby si celníci mysleli, že je vezl do západní Evropy už z domova, celý zájezd je nosil a ušpinil je,“ tvrdí  František Konvička.

Pro cesty do zahraničí potřebovali občané totalitního Československa takzvané výjezdní doložky. Nesměli je ztratit a nesměli se do socialistické vlasti vrátit ani o den později. „Kontroly na hranicích dopadly často špatně. Ale vzpomínám si také na jednu zábavnější historku. Na začátku jara 1969 jsme hráli Pohár evropských mistrů v Belgii se Standardem Lutych. Vraceli jsme se do Prahy a měli jsme strach z celníků, ale byl 29. březen a vůbec si nás nevšímali. Dívali se na televizi a asi víte, co se tam odehrávalo. Hokejový zápas mezi Československem a Sovětským svazem. Tím pádem jsme proklouzli bez jakékoliv kontroly.“

Dvacátého devátého března 1969 zvítězili českoslovenští hokejisté na mistrovství světa ve Švédsku nad Sověty 4:3, což většina národa brala jako odvetu za okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Do země vtrhla sovětská armáda a vojska dalších čtyř socialistických států 21. srpna 1968 a zadusila snahy o obnovu demokracie a svobody.

V okupovaném Brně stál pod kulometem

V době, kdy Československo obsazovaly armády pěti zemí východního sovětského bloku, užíval si František Konvička se Zbrojovkou mezinárodní turnaj v italském přímořském letovisku Porto San Giorgio. Nevěděl, co se děje u něj doma s manželkou a dcerkou, dovolat se do Československa bylo mimořádně obtížné. „Někdo propašoval do Itálie film z okupované Prahy, viděli jsme ho v italské televizi. V Porto San Giorgio nás nechali pořadatelé o týden déle, byli velmi vstřícní.“

Do vlasti se vracel s celým týmem přes rakouskou Vídeň. Vlak do Brna jim jel z Ost Bahnof v deset hodin v noci a kromě basketbalistů v něm neseděl skoro nikdo. „Nevěděl jsem, do čeho lezu zpátky, bál jsem se. Naši pohraničníci nám říkali: ‚Vy jste se zbláznili, všichni jedou ven, a vy dovnitř.‘ Do Brna jsme dorazili o půl jedné v noci,“ podotýká pamětník. „Většina kluků vystoupila z hlavního nádraží směrem k tramvajím, jen já jsem šel na druhou stranu na autobus do Lesné. Čekal jsem tři čtvrtě hodiny s kufrem a kabelou. Najednou slyším rachot, jel obrněný vůz a na něm sovětský voják. Přejížděl kulometem střídavě doprava doleva, bylo mi hrozně. Projel kolem mě, oddechl jsem si, ale na tohle nikdy nezapomenu.“

V utkání s CSKA Moskva šlo o víc než o basketbal

Netrvalo ani rok a zařadil se mezi československé sportovce, kteří Sovětskému svazu oplatili okupaci alespoň na hřišti. A navíc před domácími fanoušky. V semifinále Poháru evropských mistrů se Zbrojovka střetla s armádním klubem CSKA Moskva. Na soupeře plného reprezentantů největší země světa na jeho palubovce nestačila a utrpěla debakl 66:101. Šance na postup se rozplynula, ale v odvetě v Brně šlo o mnohem víc než o basketbal. Kvůli obrovskému zájmu o vstupenky si Zbrojovka vypůjčila hokejovou halu.

„Nebylo tam volné jediné místo, mám dojem, že se tam vešlo jedenáct tisíc diváků. Pracoval jsem tehdy ve Zbrojovce a v den odvety s CSKA si mě předvolali do kanceláře KSČ a řekli: ‚Soudruhu, jsi kapitán družstva a osobně nám ručíš za to, že se po dobu zápasu nestane žádný incident.‘ My jsme ještě nevěděli, o co se komunistům jedná. Ale víc vám řekne datum utkání 17. dubna 1969, den, kdy odstranili z funkce generálního tajemníka KSČ Dubčeka a kdy na fotbalovém stadionu Lužánky čekaly připravené dvě roty pohraničníků se psy, kdyby se v hokejové hale něco dělo,“ vzpomíná František Konvička.

Komunistické pořádkové síly při utkání s CSKA zasahovat nemusely, ale zimní stadion překypoval nenávistí diváků k reprezentantům okupační mocnosti. „Zloba lidí se vyjádřila ve slavném skandování: ‚Ussuri, Ussuri!‘, což byla řeka na hranici mezi Sovětským svazem a Čínou, kde spolu tenkrát obě země bojovaly,“ vysvětluje František Konvička.

Čínský diktátor Mao Ce-tung totiž v srpnu 1968 ostře odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ačkoliv ve své zemi tyranizoval své odpůrce a jeho kulturní revoluce si vyžádala miliony obětí, získal si sympatie okupované země ve středu Evropy.

Zbrojovka vyhrála v Brně utkání s CSKA Moskva 92:83, ovšem kvůli vysoké prohře v prvním zápase se do finále Poháru evropských mistrů podle očekávání neprobojovala. Radost fanoušků přesto neznala mezí. Ostatně jako pokaždé, když Československo porazilo Sovětský svaz v jakémkoliv sportu, především v hokeji. Zbrojovka nakonec získala v roce 1969 v Poháru evropských mistrů třetí místo poté, co v souboji poražených semifinalistů zdolala belgický Standard Lutych.

Na recepci v Číně viděl Mao Ce-tunga i Chruščova

Nevyhlášená, a přesto klasická válka mezi komunistickým Sovětským svazem a maoistickou Čínou se odehrávala pouze deset let poté, co československá reprezentace i s Františkem Konvičkou odletěla na turné do Pekingu a dalších měst. Basketbalová utkání tam probíhala v roce 1959 během oslav 10. výročí vítězství čínské komunistické revoluce.

„Byli jsme na velké recepci v Pekingu, na druhém konci sálu jsme viděli čínského vůdce Mao Ce-tunga, sovětského generálního tajemníka komunistické strany Nikitu Chruščova a našeho prezidenta Antonína Novotného,“ říká František Konvička.

Za pět let sahala Zbrojovka v Poháru evropských mistrů po prvním místě a za další čtyři roky znovu. Postoupila tehdy do finále, leč pokaždé prohrála s Realem Madrid.

„V roce 1964 jsme hráli v Madridu a doufali jsme, že bychom po domácí výhře 110:99 mohli uspět,“ uvádí František Konvička. S výpravou Brna letěl do Madridu maďarský rozhodčí Cifra a hráči zjistili, že ho na letišti přivítal jeho legendární krajan a bývalý vynikající fotbalista Ferenc Puskás. Po rozdrcení maďarské protikomunistické revoluce v roce 1956 vydržel ve své vlasti už jen dva roky a pak se uchýlil do Španělska. Nastupoval tam za Real Madrid.

„Když jsme viděli Puskáse s Cifrou, poznali jsme, že je to s námi špatné. Zjistili jsme, že neexistuje jen sportovní výkonnost, ale i ekonomická, a v ní jsme se nemohli Madridu rovnat,“ upozorňuje František Konvička. Ve Španělsku nastřílel soupeři dvacet tři bodů, v Brně dokonce třicet, a tak upoutal pozornost celé basketbalové Evropy.

Nesměli hrát za výběr Evropy. Důvodem byl generál Franco 

Po finále dostali s Vladimírem Pištělákem pozvánku do výběru Evropy, jenž se ve Španělsku střetl s domácím týmem. Českoslovenští funkcionáři oddaní KSČ jim nicméně přikázali, aby účast ve vybrané společnosti basketbalových hvězd odmítli a vymluvili se na studijní povinnosti. „Nikdo to nemohl pochopit, ve výběru Evropy nás nahradili dva Poláci z Legie Varšava. Pravým důvodem, proč jsme nesměli hrát, bylo to, že šéfem Španělska byl generál Franco.“

Generál Francisco Franco rozdrtil v druhé polovině třicátých let 20. století v občanské válce španělské komunisty a jejich spojence. Stal se vládcem země a východní sovětský blok ho považoval za nepřítele a fašistického diktátora.

„Neúčast ve výběru Evropy jsme s Láďou Pištělákem nesli těžce. Ale do výběru Evropy jsme se dostali alespoň v letech 1966 a 1968,“ dodává František Konvička.

V roce 1968 unikl triumf v Poháru evropských mistrů Zbrojovce ještě těsněji než o čtyři roky dříve. Na neutrální půdě ve francouzském Lyonu ji Real Madrid porazil jen o tři body.

Na Slovensku si přitáhl divák rozhodčího deštníkem

Na domácí scéně vyhrál František Konvička se Zbrojovkou opakovaně první československou ligu. Nejméně příjemné byly víkendové dvojzápasy na východním Slovensku. Basketbalisté tam jezdili v nabitém vlaku a v sobotu v noci se přesouvali do jiného města na nedělní zápas. Slovenským týmům hodně pomáhali jejich fanatičtí diváci, ze kterých šel strach, a tak rozhodčí Zbrojovce mírně řečeno nepřáli, jen aby vyvázli se zdravou kůží.

„Třeba ve Svitu byl v hale randál až neúnosný, občas na hřiště něco létalo. Málokdy jsme tam vyhrávali, i když jsme byli lepší,“ popisuje František Konvička. „V roce 1968 ve Svitu pískal rozhodčí Dosoudil, hodný člověk. Jeden divák ho chytil deštníkem a přitáhl ho k sobě do hlediště. Pan Dosoudil šel ke stolu zapisovatelů, aby zápas ukončil. Svit by tak prohrál kvůli inzultaci rozhodčího kontumačně.  Ale v hale nastal takový řev, že si pan Dosoudil všechno raději rozmyslel a nechal utkání dohrát.“

Na sklonku kariéry okusil František Konvička lukrativní angažmá v západní Evropě. V říjnu 1969 přestoupil ze Zbrojovky přes podnik zahraničního obchodu Pragosport na poslední chvíli do belgického Standardu Lutych. Odjel tam i s rodinou 4. října, přičemž o den později přestaly na příkaz komunistického režimu platit všechny výjezdní doložky.

Tátovi se klepala brada, že zůstanu v Belgii

„V práci ve Zbrojovce jsem dostával tři tisíce korun měsíčně, v Belgii díky basketbalu v přepočtu třicet tisíc korun,“ prozrazuje pamětník. Pragosportu musel ze svého výdělku odevzdávat dvanáct procent, ale i tak by jeho dva platy stačily doma na nákup velmi dobrého osobního auta. „Lidi z Pragosportu ode mě chtěli všechno v hotovosti a nedělám si iluze, že by šli s penězi hned do banky,“ přemítá František Konvička.

V Lutychu strávil rok a pak šel do Ostende, jemuž pomohl k postupu z druhé ligy do první. „Tam jsem chodil čtyři hodiny denně do práce v cestovní kanceláři majitele klubu. Dělal jsem tam ve výpočetním středisku, stejně jako v Brně,“ konstatuje pamětník. „Šéf seděl nad námi v průhledné kanceláři, na všechny viděl a všichni pracovali do poslední minuty. Žádná ulejvárna jako ve Zbrojovce, kde jsme si během pracovní doby četli noviny.“

Majitel klubu v Ostende lákal oporu svého týmu, ať zůstane i po vypršení kontraktu povoleného československými úřady. Emigraci z totalitní a chudnoucí země do svobodné a bohaté Belgie ale František Konvička zavrhl. Za nedovolené opuštění republiky by totiž dostal u soudu trest, a pokud by přijel do republiky na návštěvu za příbuznými, šel by do vězení. Komunistický režim by za ním zároveň nikoho nepustil. „Tátovi se klepala brada, že v Belgii zůstanu a už mě nikdy neuvidí, a tak jsem se vrátil. Z vydělaných peněz nám doma postavil chatu a byl spokojený,“ vypráví František Konvička.

Za všechno musí člověk zaplatit. Ve sportu i v životě

Od roku 1971 působil pamětník ve Zbrojovce Brno jako hráč a od roku 1974 jako trenér. Hned na počátku své trenérské kariéry dovedl tým do finále Poháru vítězů pohárů. Později dělal asistenta trenéra československé reprezentace a podíval se s ní na olympijské hry 1980 v Moskvě. Národní tým tam skončil devátý. Napřesrok se konalo v Praze a v Bratislavě mistrovství Evropy a Československo s asistentem trenéra Františkem Konvičkou získalo bronzovou medaili.

V listopadu 1989, kdy se v Československu hroutil komunistický režim, zavál basketbal Františka Konvičku do Francie. „Byl jsem tam v prekérní situaci, díky angažmá v Lutychu, ve valonské části Belgie, jsem uměl francouzsky a novináři přede mě strkali mikrofon, abych se vyjádřil k demonstracím v Praze,“ svěřuje se pamětník. „Nic nebylo jasné, nevěděli jsme, jak všechno dopadne, a říkal jsem si: Teď něco pronesu a bude průšvih.“

Pokud se František Konvička ohlíží za svou medailemi ověnčenou sportovní kariérou, nevidí ve svých úspěších žádnou vědu. „Věnoval jsem basketu víc než ostatní, nechodil jsem na žádné večírky a nedělal vylomeniny. Chtěl jsem postupovat výš a výš a věnoval jsem tomu veškerý čas. Pokud jsem prohrál, chtěl jsem to napravit,“ uzavírá. „Zjistil jsem, že za všechno musí člověk zaplatit, ve sportu, v práci i ve vztazích. Nic není zadarmo, a když je někdo podrazák, vždycky se mu jeho chování vrátí. Někdy hned a někdy později. A po letech úspěchů přijdou léta neúspěchů. Jejich počet je přibližně stejný.“