„Přišla jsem na dvůr, tam plno Rusů, jo, všichni se – a pumpovali vodu – a umývali se. A pak se setmělo, tak odešli. Ale přijel jeden na koňovi v červenejch kalhotách, nějakej důstojník pravděpodobně, a že by jako přespal. No, tak jo. Děda – jo, no, měli jsme světničku jednu a ložnice, kde jsme teda my nespali, no. Tak děda ho tam zavedl a on, že nět, že nět, tak uvázal koňa ve stodole a lehl si ve stodole na seně. No, tak děda mu tam přinesl polštář a deku, no, a von teda spal. To mám taky zapsaný, toto. Potom ráno, když jsme se to, tak jsme šli jako, když jsem vstala, protože jsem tam měla slepice a prase a kozy a takhle, nakrmit. Tak jsem už viděla, Rusák už jel na koňovi, na tom, a tak, fakt mám napsáno – to byl nejšťastnější den v mém životě (se slzami v očích), jak on se ten Rusák vzdaloval. Že byl jako konec války... No, tak to byl. Takovej byl konec války.“
„No, a tak já jsem přišla k tomu, no, skoro už k lesu z toho Meziříčka – no, a Němec! Až pod Krasonicema, Humperk a všude byli Němci. Ten mě zastavil teda, šťouchnul mě takhle flintou do břicha a řval na mě. Já jsem jako nevěděla, co chce, ale jelikož tatínek pracoval a učil se ve Vídni, tak uměl německy. A my jsme měli v Budějovicích na škole nepovinnou němčinu, takže jsem tam chodila rok jako. Ale ten nás učil jako, no, když jsme mu řekli článek, tak to stačilo, jo. Ale jako jsem věděla. Tak já jsem říkala tomu Němcovi, že – Ich tam meine Großmutter a Großvater a Ich zu Hause Domamil – tak mě strčil do toho to a pustil. Jenomže, já jsem měla kluka na zádech a teď jsem ušla pár kroků a jsem si říkala: Kdyby střelil, chytne to kluk, ne? Tak jsem toho kluka ze zad sundala a dala jsem si ho do náručí a toho jsem donesla až domů do hájenky. Jenomže jsem přišla k hájence a hájenka byla obsazená Němcama. No, a řvali na mě. Tady byl nějakej u četníků, Ambrož. A on uměl německy, tak mi to jako překládal. A že jestli manžel v noci chodí ven, anebo jestli je doma? No, a já jsem jim říkala, no, musí být doma, protože já jsem těhotná, a tak co by kam chodil, ne?! No, tak se sebrali a šli. Opustili to. Tak jsme byli taky zachráněni.“
„A až jako roku 1944 v Myslibořicích vysadili skupinu Spelter, která prej měla za úkol zpravodajství. A takhle, ale ta skupina byla zrazena a obsadili ji Němci. U tý hájenky padl jeden ten parašutista. Ostatní se jako zachránili. A potom ten zbytek přivedli k nám na hájenku, protože tady už existovala skupina partyzánská Ivan, kterou vedl poručík Alfons Douda – poštmistr. Ale prvně sem přišel František Doležílek, jééé, vodkud on je? Manžel ho přivedl, představil mi ho a říká: ‚Kdybych náhodou nebyl doma, potřebuje tady přespat a bude tady jako ubytovanej.‘ A ten František Doležílek, já jsem se pořád domnívala, že děda byl taky z toho Valašska, že to byli jako kamarádi. Jo, já jsem věděla jenom, že se jmenuje Franta, víc nic. Ten Franta Doležílek byl vyučenej radiomechanik a pracoval jako prodejce a opravce rádia Fialy v Želetavě. Prvně přišel do tý Želetavy, jenomže tam se vědělo, že tam dřív býval, takže ho dali do Šašovic a vodsuď k nám na hájenku.“
Božena Kopcová, rozená Kosmáková, se narodila 13. září 1920 v obci Luže u Vysokého Mýta. V roce 1941 se vdala za Josefa Kopce, hajného v obci Domamil. Pamětnice se spolu se svým manželem zapojila do odboje. V hájence a přilehlých budovách ukrývali parašutisty z výsadku Spelter, který seskočil 4.-5. května 1944. Mimo parašutistů, kteří postupně vytvořili odbojovou skupinu Lenka-jih, přechovávali Kopcovi i zbraně a výbušniny. Z jejich domu vysílala ilegální vysílačka. Za svou odbojovou činnost obdržela Božena Kopcová v roce 2017 vyznamenání Zlatou lípu ministra obrany. Zemřela 12. ledna 2022.
