The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Kopeček (* 1934)

• narodil se 13. února 1934 ve Vranovské Vsi

• pochází ze smíšeného česko-německého manželství

• vyrůstal v Jemnici

• otec Jan Kopeček byl členem Obrany národa

• roku 1941 byl otec zatčen a do konce války vězněn

• matka pomáhala rodinám zatčených čs. odbojářů

• po válce matka krátce zatčena

• otec se z vězení vrátil na konci války

• pamětník vystudoval ČVUT v Plzni a začal pracovat v plzeňské Škodovce

• opakovaně kontaktován komunistickou rozvědkou a žádán o spolupráci

• spolupráci odmítl

Jak jsem se vlastně cítil? Jako Čech, nebo jako Němec?

Jan Kopeček se narodil 13. února 1934 ve Vranovské Vsi, vesnici ležící nedaleko Znojma. Jeho matka Marie Nowotny odtud pocházela a byla jako většina obyvatel této vesnice německé národnosti. Vdala se za českého učitele Jana Kopečka z nedalekého města Jemnice. V říjnu roku 1938 se Vranovská Ves stala součástí Velkoněmecké Říše a Jemnice, kde manželé Kopečkovi po svatbě bydleli, zůstala v protektorátu. Jan Kopeček vyrůstal v česko-německém prostředí, v rodině se zcela přirozeně mluvilo oběma jazyky. „Já si i dnes často kladu otázku, jak jsem se vlastně cítil. Když si pouštím sondu do mého nitra, tak to, co se mi vybaví a co se mi nejvíc vrylo do paměti, tak to byl Tomáš Garrigue Masaryk a jeho fotografie na koni, prezident Beneš a knížka fotografií ze sokolského sletu. Takže naše domácnost byla, ne násilně nebo z důvodu, že jedna strana by to chtěla, úplně přirozeně česká,“ vzpomíná Jan Kopeček. Přesto doba, ve které žili, přinutila jeho rodiče volit, na kterou stranu se postaví. A oba volili tak, jak cítili, že je to správné.

 

Můj otec učitel, malíř a člen Obrany národa

Otec Jana Kopečka se krátce po okupaci stal členem Obrany národa, protinacistické odbojové organizace. Byl záložním důstojníkem československé armády v hodnosti nadporučíka, učil na jemnické škole, ale byl známý i jako výtvarník. V Obraně národa se stal zástupcem velitele pro oblast Jemnice. Jan Kopeček vypráví o struktuře této rozsáhlé odbojové organizace i o tom, jakým způsobem získávala nové členy. „V Jemnici byl velitelem Karel Kreuzwieser, to byl zahradník, měl zahradnictví na samotě u lesa nad Jemnicí. Původně měl být velitelem pan Polický, ale ten bydlel v Budkově, neměl dobré spojení s dalšími členy, a tak velení převzal Karel Kreuzwieser, a ten získal mého otce. A můj otec umluvil svého přítele, učitele jemnické školy pana Penka. Takovým způsobem se nabalovali členové a rozšiřovala se členská základna Obrany národa. Ale museli být opatrní, bylo velké riziko, že získají konfidenta.“

Malý Jan věděl, že tatínek podniká něco, o čem není radno mluvit nahlas. Až o mnoho let později se dozvěděl, že otec se zřejmě podílel i na přípravě radiového spojení s Londýnem, ale nikdy se to rodině neodvážil říct. Jak mnoho riskoval, si možná uvědomil až poté, kdy za stejný přečin potkal tragický osud vesnici Ležáky. Jeho syn si až později dával do souvislostí další vzpomínky, třeba jak sledoval německý průzkumný letoun Junkers, který opakovaně přelétal nad okolními lesy a s největší pravděpodobností hledal vysílačku.

 

Babičce se to nikdo neodvážil říct

Nadporučíkem v československé armádě byl původně i strýc Jana Kopečka Karel Nowotny. Byl německé národnosti, a na začátku války proto musel narukovat do wehrmachtu, kde mu československou důstojnickou hodnost neuznali. Na frontu odcházel v hodnosti desátníka. Poslali ho na východní, nejobávanější frontu, kde zahynula téměř polovina německých mužů a ani Karel Nowotny se domů nevrátil. Jan Kopeček vypráví: „U Voroněže byla jednotka, ve které sloužil, obklíčená Sověty a z toho obklíčení se jim nepodařilo probít. A Rusové k nim poslali s bílým praporem dva parlamentáře, aby se vzdali. Jejich velitel byl takový vojácký magor a nechal ty parlamentáře zastřelit. Rusové pak ze msty nechali zajaté vojáky vysvléct do naha a kulomety je postříleli.“ Karlova matka, babička Jana Kopečka, pak dostala od úřadů oznámení, že její syn je nezvěstný. Nikdo z rodiny se neodvážil říct jí pravdu. Jan Kopeček dál pokračuje: „Ještě když Konrad Adenauer vyjednal v roce 1955 návrat německých zajatců z Ruska, babička pořád čekala, jestli se Karel vrátí.“ A v jeho návrat doufala až do konce svého života.

 

Když otce zatklo gestapo, nebyl jsem vůbec překvapený

V roce 1941 pozatýkalo členy jemnické Obrany národa gestapo. Jan Kopeček, ač byl v té době teprve sedmiletý, si uvědomoval, co se kolem něj děje, jen všechno vnímal dětskýma očima. V Jemnici se zatýkalo už předtím a pokaždé to byl některý z významných občanů. Proto byl malý Jan přesvědčený, že zatčený bude i jeho otec. Vzpomíná: „Cítil jsem, že nějaký kruh se kolem něj stahuje. Já nejenom, že jsem to tušil, ale já byl o tom přesvědčený. Protože když otec má v Jemnici někým být, tak musí být taky aspoň na dva roky zavřený. Takový jsem měl naivní pocit. Takže když jednoho dne k nám někdo přiběhl se zprávou, že otce a dalších deset lidí gestapo zatklo, tak já nebyl vůbec překvapený.“ S plačící maminkou pak utíkali do města, aby otce ještě jednou viděli, ale už ho nezastihli. Spolu s dalšími zatčenými ho odvezli do Kounicových kolejí v Brně. Jan Kopeček pokračuje: „Tenkrát vybrali celou první generaci Obrany národa. Na jižní Moravě jí velel podplukovník Jaroš, za první republiky byl velitel pěšího pluku ve Znojmě. Odsoudili ho k smrti. Jako voják žádal popravu zastřelením, ale v tom mu nevyhověli a popravili ho gilotinou.“ Mnohem později Jan Kopeček st. vyprávěl, jak ho na výslechy vodili přes zakrvácené popraviště, nebo jak znuděný dozorce ve věznici, kam po odsouzení Jana Kopečka převezli, umlátil náhodně vybraného vězně svazkem klíčů. Nebo jak mladého vězně dozorce zastřelil, protože se podíval z okna cely. Viděl odtud dům svých rodičů.

 

Nejhorší byli Sudeťáci

Soud se zatčenými jemnickými odbojáři probíhal v létě roku 1942 ve Slezsku v Breslau (dnešní Vratislav - Wroclaw v Polsku). U soudu byl tlumočník, sudetský Němec. Výpovědi prý podle svého uvážení upravoval tak, aby obžalovaným pomohl. Jan Kopeček o něm dál vypráví: „Vězni si německé dozorce roztřídili do kategorií. Nejhorší byli Sudeťáci, pak byli říšští Němci, pak Rakušáci, ti byli už dost mírní až přátelští a pak byli němečtí sociální demokrati, kteří dělali dozorce za trest. A ten tlumočník, ač byl sudetský Němec, patřil naopak k té nejlepší kategorii. Nakonec mu na to přišli a poslali ho na východní frontu. Ale přežil a v pětačtyřicátém roce, když Němci ustupovali přes Moravské Budějovice, tak ho tam někdo poznal. A hned ho vytáhli z řady, chtěli ho lynčovat, ale naštěstí v tom okolním davu byl taky někdo, kdo věděl, co dělal, a tak ho nakonec nechali.“ Po soudu převezli Jana Kopečka st. do Německa, kde měl pak v různých věznicích trávit šestiletý trest za velezradu proti Říši.

 

Německé příbuzenstvo respektovalo otcův postoj 

Jan Kopeček dál vzpomíná, jak s matkou prožívali dobu po otcově zatčení. Nikdy prý nepadla ze strany matčiny německé rodiny jediná výčitka. Jan cítil, že mají pro otcovo jednání pochopení a respektují ho. Marie Kopečková začala pomáhat všem manželkám zatčených československých odbojářů. Jako jediná z nich uměla německy, a stala se proto prostřednicí při všech jednáních s německými úřady a posléze i doprovodem do německých věznic. Jan Kopeček dál vzpomíná, jak se do věznice pašovalo jídlo a jak důmyslná a vynalézavá při tom maminka bývala. Třeba když do tub od zubní pasty natlačila sádlo a znovu je uzavřela tak, aby nebylo nic poznat. Trik výjimečně vyšel, tuby ostraha otci vydala, ale otec je zpočátku zahazoval, protože pasta nepěnila a nechutnala. Posléze však pochopil a ocenil. „Propašovat potraviny pro vězně taky mohlo znamenat záchranu života. Maminka s sebou do věznice vozila i nalámanou čokoládu a občas se jí podařilo některému z vězňů kousek podstrčit.“ Ale přes veškerou snahu byl hlad nejčastější příčinou, proč vězni umírali. Marie Kopečková v dopise paní Polické 17. října 1944 píše: „Dnes mne čeká ještě jedna těžká cesta. Ke Kreuzwieserům. Včera prý dostali telegram, že pan Kreuzwieser zemřel. Penk, Papoušek, Polický, Kreuzwieser – všichni, za kterými jsem jezdívala s jejich nejbližšími. Už jen Jenda zůstává. Jak dlouho? Vrátí se mi? Netroufám si domyslet.“

 

Nejhorší byla polní policie

Jan Kopeček dál vzpomíná, jak často zůstával během války u příbuzných nebo známých, protože maminka odjížděla jako doprovod do Německa. Vzpomíná i na časté domovní prohlídky. „V předsíni kontrolovali zapečetěnou černou bednu, kde byly zabavené tátovy osobní věci. Někdy chodili vojáci wehrmachtu, ti většinou prohlíželi jen formálně a spíš se s matkou bavili. Někdy ale přišlo gestapo. Ti byli v civilu, měli dlouhý kožený kabát a ty jejich kloboučky. To bylo horší, ti už se moc nebavili. Ale nejhorší byla polní policie. Měli kabáty až na zem, ocelové helmy, pušky a na řetězu kolem krku měli středověkou plaketu Feldgendarmerie. No a z těch šel strach.“ A velký strach také musela Marie Kopečková prožívat, když se narychlo snažila ukrýt manželův revolver ve chvíli, kdy byla domovní prohlídka u sousedů. „Otec měl revolver, protože jako Obrana národa připravovali ozbrojené povstání, tak musel být ozbrojený. Byl to takový starý krám, zrezavělý. Se zatčením asi otec počítal, ale nestačil ten revolver ukrýt. Kdyby ho gestapo při domovní prohlídce objevilo, tak to znamená otcovu smrt.“ Revolver skončil v septiku, ale ani tam nebyl úplně v bezpečí. Janův německý dědeček ho po poměrně složitém hledání vylovil. Do konce války pak revolver, patřící jednomu z členů protinacistického odboje, skrýval Janův německý strýc, majitel a ředitel koželužny ve Znojmě, a pravděpodobně i člen NSDAP.

 

Někteří neuměli česky, někteří německy, ale všichni si rozuměli

Se stejnou přirozeností, s jakou pomáhala Marie Kopečková rodinám zatčených československých odbojářů, pomáhali její němečtí příbuzní i jí, přestože i oni riskovali. Jan Kopeček dál vzpomíná na častá setkání celé rodiny: „Někteří neuměli česky, někteří neuměli německy, ale všichni si rozuměli.“ Tam také poprvé zazněla slova o tom, jaké zlo němečtí nacisté páchají. Zprávy přinesla Marie Kopečková od svého muže z vězení. Jan Kopeček si dodnes vybavuje rozpačité a vyděšené reakce. A dodává: „Já jsem jako malý kluk nebyl nějak protiněmecky naladěný, i když jsem měl kamarády jenom Čechy. Matka tenkrát prohlásila, že s tím kulturním německým národem ona končí a že se zříká svého němectví. Ona se styděla za to, co Němci dělají.“

 

Vojáci v divně zelených uniformách

Když se k Jemnici přiblížila fronta, Jan se s maminkou nastěhoval k paní Kreuzwieserové, jejíž dům se zahradnictvím stál na samotě v kopci nad městem. Všechny silnice okolo Jemnice byly zaplněné vojenskou technikou ustupující německé armády a v příkopech okolo cest ležely spousty odhozených zbraní, kterými se mohl kdokoli ozbrojit. A také tak mnozí činili. Jan Kopeček vzpomíná, jak se jednoho dne maminka rozhodla odjet na kole domů, aby nakrmila slepice. Bylo 9. května 1945, druhý den po oficiálním konci druhé světové války, ale v Jemnici to nikdo ještě nevěděl a stále se bojovalo. Ve stejné chvíli, kdy Marie Kopečková krmila slepice, dobývala jejich čtvrť Rudá armáda. „To byli takoví divní vojáci v takových divně zelených uniformách,“ vyprávěla posléze. Chvíli tam prý stála a nevěděla, co dělat. Nakonec sedla na kolo a mezi útočícími vojáky se jí bez úhony podařilo odjet zpátky ke Kreuzwieserům. Do ještě nedobytého, zatím německého území. Nevědomky na kole přejela frontu.

 

Hrdinové na poslední chvíli

Spolu s Rudou armádou se s končící válkou chopila zbraní i určitá část Čechů. Mnozí z nich s rudými páskami revolučních gard na rukávech. Jan Kopeček vzpomíná, jak k paní Kreuzwieserové přišel německý voják, dezertér. Neozbrojený, hladový a prosil o jídlo. „Paní Kreuzwieserová, která ještě neoplakala svého muže, který zahynul pár měsíců předtím v německém vězení, měla plné právo ho nenávidět. Ale ona mu namazala krajíc chleba se sádlem a dala mu hrnek mléka. A on jí byl strašně vděčný. Vzápětí přišla na stejný dvorek taková parta výrostků z Jemnice, všichni ozbrojení,“ vzpomíná Jan Kopeček. Paní Kreuzwieserové přišli s hrdostí oznámit, že jejího muže pomstili, že kousek za jejím domem zase jednoho dostali. Jan Kopeček k chování příslušníků samozvaných revolučních gard na závěr dodává: „Byla spousta lidí, kteří odsuzovali pomstu na základě kolektivní viny, pomstu na nevinných Němcích nebo na zajatcích. Spousta lidí to i tenkrát odmítala a takové to obyčejné lidství si zachovali a nepropadli mstivé náladě. To byla jen určitá vrstva lidí. Ale převážilo revoluční nadšení, hysterie a hrdinové na poslední chvíli.“

Květnové dny ale měly v Jemnici i podobu radosti, kdy z oken vlály československé vlajky, chodníky byly plné lidí, kteří zpívali vlastenecké písně, a mezi nimi táhly kolony ještě po zuby ozbrojených jednotek německé armády. Jan Kopeček na tyto chvíle vzpomíná: „Viděl jsem německé vojáky, kteří mávali do taktu a souhlasně se usmívali. Asi taky byli rádi, že je konec. Ale hlavně oni chápali tu radost [Čechů]. Ale samozřejmě takoví nebyli všichni.“ Současně ale také dodává, že velká část německých vojáků se chovala naprosto apaticky. „I když kolem nich běhaly revoluční gardy, tak už jim to bylo jedno. Když někoho z nich vytáhly, tak už ho nebránili.“

 

Ten německej parchant ať tam chcípne

Hned poté, co se Jan s maminkou vrátili domů, dostali nájemníka. Byl jím sovětský důstojník, vzdělaný, s perfektní němčinou, s maminkou si dlouho do noci povídali. Důstojníků se u nich pak vystřídalo několik, chovali se pokaždé velmi slušně, složitější to ale bylo s řadovými vojáky. V té době si Marie Kopečková a její syn museli na rukávy navléknout bílé pásky s označením N - Němci a pravidelně se museli hlásit na radnici. Dodržovat měli i další nařízení, ale to, že nesmí chodit po chodníku, se Marie Kopečková rozhodla ignorovat. Jan na maminku pokaždé čekal před radnicí a jednou se čekání protáhlo na dlouhé hodiny, šel ji proto na radnici hledat. A našel ji, společně s dalšími německými ženami, v radniční cele. Domů se musel vrátit sám. Na tyto chvíle vzpomíná: „Přišel jsem domů a už byla tma a já se ve tmě bál. Celou válku bylo zatemnění a teď najednou bylo odtemněno a ten nezvyklý pohled do zahrady, do tmy... A já jsem měl takové představy hloupé, že se v tom okně objeví nějaká příšera. A tak jsem si zakázal se tam koukat. A samozřejmě se mi stýskalo po mámě. Nevěděl jsem, co je s tátou a nevěděl jsem, co bude s ní. A několik dní jsem tam takhle prožil. A jednou jsem neodolal, bylo to osmnáctého května, a na to okno jsem se podíval.“

Později se dozvěděl, že se na radnici také řešilo, co udělají se synem Němky Marie Kopečkové. A většina se shodla, že se jím nebudou zabývat a „ať tam ten německej parchant chcípne”.

 

To by mohl být můj táta

Tehdy jedenáctiletý Jan těch několik dní, kdy zůstal úplně sám, přežil. Za oknem nebyla příšera, ale soused, který Jana za ruku odvedl k sobě domů. V kuchyni, obklopený skupinou dalších lidí, seděl na otomanu pohublý člověk a na sobě měl oblečené různé části uniformy wehrmachtu. Jan Kopeček dál vypráví: „Když jsem viděl toho divného člověka, tak jsem si řekl, že by to mohl být můj táta. Ale úplně jistý jsem si nebyl. Ale trvalo mi to dvacet třicet vteřin, a pochopil jsem. On pochopil dřív. A skončil jsem mu na klíně.“ Z vězení byla propuštěna i Marie Kopečková, její status se rázem změnil, nyní byla manželka navrátivšího se československého odbojáře. Jen prarodiče z Vranovské Vsi byli posláni do odsunu. A tentokrát naopak pomohl manžel jejich dcery, nyní hrdina. Z původních deseti odsouzených jemnických odbojářů přežil jediný. Rodiče své ženy přivezl zpět domů, bylo jim vráceno československé občanství, ale o svůj dům přišli.

 

Nechtěli po mně udávání kolegů

Jan Kopeček po válce vystudoval gymnázium ve Znojmě a pak Vysoké učení technické v Plzni. Po studiích nastoupil do plzeňské Škodovky a v Plzni už zůstal. Ještě v době, kdy studoval vysokou školu, se o něj začala zajímat Státní bezpečnost. Figuroval na seznamu sudetských Němců „rozpracovávaných s cílem vysazení do NSR, většinou jako PA.” S poznámkou, že “u žádného typa nedošlo ke zpravodajskému využití” [citace z objektového svazku č. 10718/300 uloženého v Archivu bezpečnostních složek]. Jan Kopeček se o tomto prověřování dozvěděl až v souvislosti s natáčením pro Paměť národa. V roce 1956 ho ze seznamu vyřadili pro „ztotožňování se s názory své matky se vztahem k západní kultuře a také proto, že neprokázal žádnou činností svůj kladný postoj k lidově demokratickému zřízení“ [tolik citace ze spisu]. V roce 1969 se ale ozvali znovu.

Jan Kopeček pracoval ve vývoji spalovacích a parních turbín a později i ve vývoji jejich automatického řízení. Jeho pozice byla vysoce specializovaná, spolupráce na výzkumu probíhala i se zahraničními (tehdy kapitalistickými) firmami a Jan Kopeček často pracovně odjížděl do zahraničí. Na první kontakt se Státní bezpečností v roce 1969 vzpomíná: „Přijeli do práce a odvezli mě do kachlíkárny. Za války to byla úřadovna gestapa a po válce úřadovna StB. Nechtěli po mně udávání kolegů, ale spíš průmyslovou špionáž. A já jsem řekl ne, tak mě vyhodili a zpátky do Škodovky jsem už šel pěšky.“ Domníval se, že přijde o práci, ale nic se nestalo. Ve Škodovce byl jediný, kdo rozuměl úzce specializovanému oboru, měl i výborné jazykové znalosti, potřebovali ho. A tolerovali i to, že nebyl členem komunistické strany.

 

To už jsem se přestal bát doopravdy

Dlouho pak byl klid, ale ze zřetele ho nespustili. O deset let později se o dva dny zpozdil s návratem z pracovní cesty v Jugoslávii. Měl k tomu pádný důvod, chtěl dotáhnout nasmlouvanou zakázku do konce. Po návratu na něj u vlaku čekala ozbrojená pohraniční stráž, následovala důkladná osobní prohlídka a výslech. Plzeňská Státní bezpečnost ho prý tehdy obvinila ze spolupráce s americkou tajnou službou CIA, měl podle nich během pracovního pobytu v Jugoslávii i absolvovat kurz pro americké agenty. Jan Kopeček vzpomíná: „Já jsem se jich už zapomněl bát, protože to už bylo tak absurdní, že mi to málem přišlo k smíchu. A oni mi řekli, že je to tedy hodně velký přečin, ale že by mi ho odpustili, kdybych podepsal spolupráci. Tím ukázali svoji slabinu a já už jsem se jich přestal bát doopravdy.“ Spolupráci znovu odmítl. „Ale pak jsem už skončil,“ dodává. O místo ve vývoji přišel a jeho obor zanikl. Jan Kopeček byl vedený jako ‚zájmová osoba‘ mnoho let, velkou část spisů týkajících se jeho osoby ale StB skartovala, zachoval se pouze svazek z konce 50. let (anotace z něj jsou ale datovány rokem 1982). Důvodů k tak dlouhodobému zájmu bylo ale zřejmě více. Vedle jeho odborných a jazykových znalostí to mohla být i jeho sestra, která emigrovala do Spojených států a stala se tam úspěšnou lékařkou. Emigrovat se jí ovšem podařilo až napočtvrté. Z jednoho pokusu se s ohledem na vyhlídky slibované helsinskými dohodami vrátila. V Archivu bezpečnostních složek se zachoval i protokol z jejího výslechu. O jejích předchozích pokusech o emigraci neměla StB ani tušení.

Jan Kopeček žije v roce 2020 se svou manželkou stále v Plzni, má dvě dospělé dcery. Po odchodu do penze se věnoval své velké zálibě, autům. Ale také intenzivnímu studiu archivních dokumentů z doby, kterou bezprostředně prožíval a která v mnohém ovlivnila jeho život i životy jeho blízkých. Podařilo se mu tak víc porozumět některým událostem a souvislostem. Jan Kopeček je ale především člověkem, který bez zažitých předsudků a s laskavým pochopením dokáže nahlížet na chování a pohnutky všech, se kterými se kdy setkal, ať už se jednalo o Čechy, Němce nebo sovětské vojáky.