The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Marek Kopelent (* 1932  †︎ 2023)

• narozen 28. dubna 1932 v Praze

• tatínek advokát a maminka učitelka francouzštiny

• česko-francouzská školní výuka

• studium na Hudební fakultě AMU ve třídě prof. Jaroslava Řídkého

• absolutorium v roce 1955, zaměstnán jako hudební redaktor SNKLHU

• přelom 50. a 60. let – zájem o „novou hudbu“

• od roku 1965 vedoucím souboru Musica viva Pragensis

• leden 1969 – odjezd na roční studijní pobyt v Západním Berlíně (DAAD)

• po návratu nucený odchod z nakladatelství SNKLHU, vyřazení ze Svazu českých skladatelů, zákaz činnosti souboru Musica viva Pragensis

• na začátku 70. let existenční problémy, umělecké úspěchy v zahraničí

• od roku 1976 zaměstnán jako korepetitor v LŠU v Radotíně

• v roce 1991 se stal profesorem kompozice na HAMU

• 2012 převzal od prezidenta republiky medaili Za zásluhy

• zemřel 12. března 2023

Manželé František a Marie Kopelentovi byli dobře situovaná pražská rodina. František Kopelent pracoval jako právník na ministerstvu financí, jeho žena milovala Francii, na filozofické fakultě vystudovala francouzštinu a jazyk vyučovala na gymnáziích. Jejich prvorozený syn Marek i jeho mladší sestra dostali proto dobrý jazykový základ, oba chodili už jako malí do francouzské školky.

Kopretinu jsem uměl říct jenom francouzsky

Marek Kopelent se narodil 28. dubna 1932 a v letech 2. světové války chodil na obecnou školu. Když přišlo osvobození, bylo mu třináct let a vzpomínky na to období jsou spojeny zejména s bombardováním Pankráce, kde rodina Kopelentových bydlela. „Bombardovali hlavně pankráckou věznici. Fakt, že nás osvobodili Sověti, tatínek moc dobře nenesl, byl spíše skeptický.“ Z vyprávění rodičů se pamětník také dozvídal o následných poválečných konfliktech mezi Čechy a Němci. „Maminka vyprávěla, jak na Václaváku na kandelábrech viseli mrtví Němci.“ Asi týden po skončení války se konal oslavný koncert Slovanských tanců v Obecním domě. Tatínek František Kopelent vzal s sebou své děti i s jejich kamarády a Marek Kopelent vzpomíná, že „když se šlo pěšky domů, tak u Fügnerova náměstí, dnešního ‚Pavláku‘, jsme se museli vyhýbat, protože tam střílel nějaký Němec. Oni byli takoví syčáci, že ještě když všechno skončilo, tak takhle ze zálohy stříleli po lidech. Tak pak ať se zase nikdo nediví, že to vzbuzovalo takovou nenávist.“ A přitom zažil i situaci za války, v roce 1942, kdy Němci mohli Čechy udat za nošení sokolských uniforem, a neudělali to. „Takže nic není černobílé.“

Po skončení války rodiče obě děti okamžitě přihlásili na Francouzské lyceum v Bílé ulici u Vítězného náměstí. „Tam jsem byl šťastný, učili tam mladí učitelé z Francie. Studium dokonce v některých předmětech, třeba v biologii, probíhalo pouze ve francouzštině, což se pak ukázalo jako problematické, protože jsem například vůbec nevěděl, jak se některé rostliny řeknou česky, znal jsem jen francouzský a latinský název.“ Maminka Marie Kopelentová na této škole učila, ale pro pamětníka prý z toho plynuly spíše nevýhody.

V rodině Kopelentových panoval masarykovský duch a únorový převrat v roce 1948 přinesl veliké zklamání. „Na ministerstvu na tatínka naléhali, aby vstoupil do partaje. Nakonec tedy vstoupil, ale onemocněl z toho, šel do invalidního důchodu a dodnes jsem přesvědčen, že to bylo kvůli tlaku, který na něj vyvíjeli.“ Také situace na gymnáziu se komplikovala, někteří učitelé museli odjet zpět do Francie. Profesoři byli také podrobeni prověrkám studentů. „Maminka mě nabádala, abychom se krotili, abych to spolužákům vysvětlil, co to vlastně znamená.“ Pamětník i jeho sestra stačili ještě odmaturovat, ale na začátku 50. let bylo gymnázium zrušeno.

Hudební fakulta v 50. letech

Od raného dětství pamětník inklinoval k hudbě a na gymnáziu už bylo jasné, že se hudbě, a to především skladbě, bude seriózně věnovat. Tatínkův blízký přítel, také právník, JUDr. Josef Kubáň byl varhaníkem v kostele sv. Jakuba a stal se prvním učitelem Marka Kopelenta. Kubáňova manželka byla pianistka a vyučovala na Pražské konzervatoři a společně se postarali, aby byl žák připraven na studium na pražské AMU. Již před složením přijímacích zkoušek docházel k profesorovi Jaroslavu Řídkému, který ho později zařadil do své skladatelské třídy. „I když jsem složil přijímačky na AMU, musel se první rok docházet na konzervatoř na jakýsi kurz a na konci jsme přijímací zkoušky opakovali.“

Během studia na Hudební fakultě AMU absolvoval vojenskou službu. Odvod proběhl už v prvním, přípravném ročníku. „Bylo to velice nepříjemné, mluvili o otci, věděli, že poslouchá zahraniční rozhlas, a vyhrožovali, že mě odvedou na vojnu po dvou letech. Asi mě chtěli zařadit k PTP.“ Nakonec ale byly zřízeny vojenské katedry, takže na vojnu odešel až po škole jako absolvent. Armáda organizovala přípravu pro studenty všech uměleckých oborů společně s právníky z UK. „Jednou jsme měli cvičení a ve vojenských mundúrech s flintami po Němcích nás nakládali přímo ze školy – z budovy Rudolfina. Kdo by to náhodou viděl, tak by si musel myslet, že se tam točí nějaký historický film.“

Studium na HAMU sice probíhalo dobře, ale atmosféra tu byla složitá. „Ta atmosféra byla ostrá, určitě v prvních třech ročnících. Prof. Řídký mě vedl v postromantickém duchu. Ale například Borkovcovi žáci tíhli k modernějším postupům. Což bylo o dost složitější, protože v té době se nesměli autoři jako například Stravinskij, Honegger, dokonce Janáček a Martinů vůbec hrát.“ Marek Kopelent absolvoval v roce 1955 symfonickou básní pro orchestr Satanela.

Zázemí v SNKLHU

Po absolutoriu našel zaměstnání jako hudební redaktor ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU). Redigoval vydávání notové literatury a snažil se prosadit i tituly, které neměly razítko doby. Práce mu poskytovala zázemí, ale časově jí byl natolik vytížený, že se k vlastní tvorbě dostával těžko. Na konci 50. let navíc Marek Kopelent dle svých slov „jako skladatel tápal“. Svoji osobitou cestu teprve hledal. Jednou z možností se ukázala takzvaná nová hudba. Skrze přátelství s Herbertou Masarykovou, která pořádala různé společenské večery, se seznámil i s Petrem Kotíkem a Vladimírem Šrámkem. Setkal se poprvé s partiturami žáků 2. vídeňské školy.

Díky SNKLHU mohl také cestovat. „Byli jsme s redakcí v roce 1960 v Polsku a já jsem se dozvěděl o tamním festivalu soudobé hudby Varšavský podzim. Na další ročník jsme se vydali už jako organizovaná výprava z Čech a pak jsme tam jezdili pravidelně.“ Ve Varšavě měl možnost nové skladebné techniky slyšet, „najednou to bylo živé“. To pro něj jako pro skladatele bylo velmi motivující. S přáteli založili Klub přátel nové hudby, jehož členy byli hudební skladatelé, interpreti i muzikologové, například Jan Rychlík, Vladimír Lébl, Vladimír Šrámek, Zbyněk Vostřák, Jan Klusák a další. S přáteli stál také u zrodu spolku Musica viva Pragensis v roce 1961. „Ačkoliv jsem nebyl aktivní hudebník jako ostatní instrumentalisté, požádali mě, abych soubor vedl. Tak jsem svolil. Bylo to pro mě náročné, protože to obnášelo taky různé administrativní náležitosti.“ Jako skladatel začal Marek Kopelent ve svých kompozicích využívat nové principy a začala vznikat první osobitá díla s mezinárodním ohlasem. „Pro Novákovo kvarteto jsem napsal 3. kvartet. Novákovcům se věc líbila, a tak to hráli po celém světě.“ Marek Kopelent začal být pravidelně zván k účasti do porot na mezinárodní hudební festivaly. Ve Varšavě se také poznal s mnoha zahraničními skladateli a navázal s nimi přátelství.

Šedesátá léta v Československu přinesla společenské uvolnění, jehož součástí byl i rozvoj umění. Všechny oblasti umění doznaly značného rozmachu, „ale v hudbě se to stále nedařilo. Brzdou byl ten mastodont Svazu československých skladatelů, který všechno řídil a zůstával až do poslední chvíle velmi konzervativní,“ soudí Marek Kopelent.

Hořím!

V roce 1968 dostal nabídku ročního stipendia od Deutscher Akademischer Austausch Dienst v západním Berlíně (DAAD). „Nežádal jsem si o něj, ale bylo mi nabídnuto,“ vysvětluje pamětník. V roce 1968 ještě bylo schváleno, a tak mohl 20. ledna 1969 odjet z Československa. Nebyl jediný československý umělec, který v té době na stipendium DAAD vycestoval. „Odjel jsem těsně před Palachovým pohřbem. Rodinu jsem tady nechal, ale jezdil jsem pravidelně domů, letenka tehdy stála pár korun.“ Stipendium umožňovalo pamětníkovi v západním Berlíně soustředěně pracovat. Nadace si od tohoto stipendijního programu slibovala oživení místní kultury, protože západní Berlín byl izolovaný ostrov obklopený socialismem. Jakkoliv byl Marek Kopelent v cizím prostředí, sledoval pozorně dění v české společnosti a měl potřebu na ně reagovat. Během pobytu napsal dvě kompozice a obě korespondují s děním v republice. Ve skladbě Bludný hlas se objevují výkřiky Hořím! v různých jazycích, slova a texty odkazující k situaci okupovaného Československa. Premiéru skladby reflektovala i Svobodná Evropa, a dokonce odvysílala rozhovor s tvůrcem. Marek Kopelent v něm bezelstně vysvětlil, co chtěl skladbou sdělit.

„I v Berlíně jsem udržoval neustálý kontakt s republikou i se zaměstnáním, stíhal jsem částečný úvazek v Supraphonu. Po návratu jsem tak neměl problém se znovu zapojit.“ Ze stipendijního pobytu se vrátil v červnu 1970, do zaměstnání nastoupil v září. Už v říjnu roku 1970 mu však kolegyně prozradila, že se uvažuje o ukončení jeho pracovního poměru. „Nevěděl jsem, co si s tou informací počít. Stále se nic nedělo. Když jsem se stejnou věc dozvěděl i od jiného kolegy, rozhodl jsem se, že napíšu vedoucímu Šedovi. A ten mi řekl, že dostanu výpověď, ale že nabízejí externí spolupráci.“ Ta ale po čase ustala a jiná práce pro Marka Kopelenta k mání nebyla. Nemohl sehnat práci ani jako učitel konzervatoře nebo HAMU, ani na Lidových školách umění (LŠU). Navíc byl vyloučen ze Svazu českých skladatelů a bylo jasné, že doma jako autor nebude moci oficiálně působit. Soubor Musica viva Pragensis úředně zanikl.

Existenční nouzi mu pomohli překlenout zahraniční přátelé, kteří reprízováním a vydáváním jeho děl zajišťovali tantiémy. „Byl jsem doma, v izolaci, nic jsem nemohl, dostával jsem nabídky na mezinárodní festivaly, ale já tam nesměl, moje skladby byly premiérovány pouze v zahraničí a já ani na tu premiéru jet nemohl. Občas jsem své skladby poslouchal ve vysílání západoněmeckého rozhlasu.“ Ochranný svaz autorský však později, v 70. letech, byl pod velkým vlivem Svazu skladatelů, mnozí představitelé byli členy obou podniků a tím měli možnost ovlivňovat i výši vyplácených honorářů autorům. „Tak se stalo, že mi najednou začaly chodit honoráře daleko nižší. Bylo jasné, že nás, kteří jsme se ocitli v této šedé zóně, v zahraničí jsme byli známí, ale tady jsme nic nemohli, že nás chtějí finančně odrovnat.“

Z korepetitora profesorem AMU

Marek Kopelent byl v kontaktu s uměleckou elitou 60. let, z níž se v nové situaci etablovali i mnozí disidenti. Pravidelně se scházeli a diskutovali. Marek Kopelent mohl jednou výjimečně vyjet do zahraniční poroty, jinak musel nabídky s omluvou odmítat. Občas jel do Varšavy na festival a tady se setkával s hudebníky z celého světa, protože Varšavský podzim byl na poměry socialistického státu velmi liberální festival. To ale bylo pro umělce na vrcholu tvůrčích sil velmi málo. Stabilní zaměstnání neměl a získal ho až v roce 1976 v LŠU v Praze-Radotíně jako korepetitor tanečního oddělení. Když přišla v roce 1977 tzv. Anticharta a s ní nátlak ze Svazu českých skladatelů i z vedení LŠU, pamětník se ji ve své situaci neodvážil nepodepsat. Ačkoliv i v této práci neodpovídající jeho potenciálu byly vyvíjeny na Marka Kopelenta různé tlaky, přečkal v zaměstnání dobu do pádu komunismu. Tady také dostal neoficiálně svého prvního žáka skladby – z mladého hudebníka se vyklubal talentovaný hudební skladatel Petr Kofroň. Roku 1991 pamětník odešel vyučovat na pražskou AMU. Krátce po sametové revoluci usiloval především o zrušení Svazu českých skladatelů, „jímž se vlastně realizoval režimní dohled nad skladateli“.

Celý život se Marek Kopelent snažil zůstat pravdivý, zůstat věrný sám sobě. To pokládá za největší hodnotu i za hlavní úkol umělce.