The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Kopfstein (* 1935)

• narozen 10. června 1935 v Adamově na Českobudějovicku

• období protektorátu a osvobození prožil v Českých Budějovicích

• roku 1950 nastoupil na místo pomocného dělníka ve šroubárně

• jako mladistvý byl roku 1951 za sabotáž odsouzen k trestu odnětí svobody na tři a půl roku

• vězněn v Zámrsku a v Žacléři

• v Žacléři pracoval v uhelných dolech a vyučil se havířem a důlním zámečníkem

• v srpnu 1953 podmínečně propuštěn

• v letech 1954 až 1956 absolvoval základní vojenskou službu u Technických praporů v dolech na Ostravsku

• od roku 1973 zastával místo údržbáře a řidiče

• v roce 2020 žil v Českých Budějovicích

Městská čtvrť Mladé se nachází jižně od centra Českých Budějovic. Prochází jí silnice směřující na Nové Hrady. V polovině 20. století bylo Mladé samostatnou předměstskou obcí, tvořily ji zemědělské usedlosti a domky, v nichž bydleli převážně dělníci. Část obyvatelstva přišla do vesnice nově po osvobození a osídlila nemovitosti obývané do konce války Němci. Roku 1946 zde nadpoloviční většinou vyhráli volby komunisté. Krátce po bolševickém puči v únoru 1948 zřídili ve vsi státní statek, samostatní zemědělci byli nuceni ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD) a živnostníkům a drobným podnikatelům byly znárodňovány jejich podniky. Dva mladíci, devatenáctiletý Jaroslav Nikles a dvacetiletý Pavel Janeček, se v roce 1950 rozhodli komunistické snahy sabotovat a začali zakládat požáry státem zabraného majetku. V březnu 1951 se o tom dozvěděl tehdy patnáctiletý chlapec Miloslav Kopfstein. Když Niklese a Janečka konfrontoval se svým zjištěním, vysvětlili mu důvod jejich činnosti a přesvědčili ho ke spojenectví. Deset dní nato byla celá skupina zatčena a mladičký Miloslav se stal jednou z tváří zpolitizovaného procesu, jehož hlavním cílem nebylo potrestat žhářství, ale vyvolat strach v těch obyvatelích Mladého, kteří se doposud snahám o kolektivizaci a zestátňování bránili.

Miloslav Kopfstein přišel na svět 10. června 1935 v Adamově poblíž Českých Budějovic. Otec Josef Kopfstein byl od mládí invalidní, vyučil se ševcem a kromě tohoto řemesla provozoval i povoznictví. Poté, co ovdověl, oženil se s Marií, rozenou Mühlsteinovou. Pamětníkova matka prodělala řadu nemocí a měla trvale podlomené zdraví. Z prvního otcova manželství měl Miloslav staršího bratra Josefa, který zemřel v první světové válce u Stalingradu, a sestru Marii. Ve druhém manželství vyrůstal pamětník společně se starší sestrou Zdenou.

Za boty mouku

Miloslavovi rodiče se během druhé světové války přihlásili k německé národnosti. V té době bydlela rodina v českobudějovické Novohradské ulici, kde provozovala pronajatý hostinec. První čtyři roky základní docházky navštěvoval pamětník německou školu v Kněžské ulici. Při natáčení rozhovoru vzpomínal, jak během okupace se sestrou Zdenou vezli z Budějovic do nedalekého Lišova otcem vyrobené boty na prodej. Za obuv jim obchodník neplatil penězi, ale moukou či dalšími potravinami. Při zpáteční cestě začala vánice, kůň táhnoucí saně se zastavoval a nechtěl jít. Zpět do Budějovic tak děti dorazily až za tmy. Poblíž nádraží je zastavil český četník a doporučil jim, aby se cestou domů vyhnuly centru města, neboť ten den zde probíhaly kontroly gestapa. Vystrašení sourozenci nakonec v pořádku dorazili domů.

Na koně spadla střecha stáje. Přežil

Na jaře roku 1945 bombardovala spojenecká vojska České Budějovice. Během náletu se pamětník spolu s matkou běželi schovat za město k řece Malši. Leželi na svažitém břehu a při každém výbuchu se zem otřásala tak, že se posouvali směrem k vodě. Bombardování tenkrát zasáhlo i dům, ve kterém Kopfsteinovi bydleli a provozovali hostinec. Jako zázrakem přežil jejich kůň, na kterého spadla střecha stáje.

Do konce války pak rodina bydlela v Novohradské ulici poblíž železničního přejezdu do Mladého. Zde zažil Miloslav příchod Rudé armády: „V pětačtyřicátém jsme bydleli u Hrachů, to bylo před závorami, dneska jsou tam zahrady a mám dojem, že je tam i kovošrot. Tam byl takový pruh padesát metrů dlouhý, až ke šroubárně. Když přijeli Rusáci, tak se tam nastěhovali. Vedle nás ještě bydlel chlapec, já už si ale nevzpomenu, jak se jmenoval. Vojákům vypadl z auta ruksak, on si myslel, že tam bude nějaké jídlo, a tak utíkal. Já jsem taky chtěl jít, ale otec říkal: ,Hele, nikam nechoď, nech to být.‘ No, on byl rychlejší, Rusák vzal samopal, udělal ta, ta, ta a bylo po něm. A pak jsme zjistili, že tam měl jenom špinavé prádlo. On si myslel, že tam bude jídlo, tenkrát byl hlad, nic nebylo, a on ho zastřelil.“

Neznal češtinu, a tak musel opakovat několik tříd

Po osvobození pobýval pamětníkův otec nějaký čas na shromaždišti obyvatel německé národnosti, kteří měli být odsunuti z Československa. Na základě přímluv známých byl však po čase propuštěn a do odsunu nemusel. Rodina se ubytovala v Mladém ve statku nazývaném Duškovina, jehož původní němečtí majitelé byli vystěhováni. Pamětník začal chodit do české školy. Kvůli neznalosti pravopisu však musel opakovat několik tříd.

Bolševický převrat Kopfsteinovi výrazněji neprožívali. Stárnoucí a nemocní rodiče se o politiku nezajímali, starali se o své živobytí. Roku 1950 ukončil Miloslav základní školní docházku a začal pracovat ve šroubárně jako pomocný dělník. Ve volném čase pomáhal rodičům nebo docházel do jezdeckého oddílu trénovat se svým novým koněm.

V té době už v Mladém probíhala bolševická socializace a ze vsi byl vyhnán odpůrce kolektivizace Josef Houdek, jenž roku 1945 osídlil třináctihektarové hospodářství po vyhnaných Němcích. V uvolněné usedlosti založili komunisté státní statek. Sedláci byli nuceni k vysokým dávkám a vyzýváni ke vstupu do jednotného zemědělského družstva. Živnostníkům byly zestátňovány živnosti. Také Josef Kopfstein věděl, že jeho povoznictví bude brzy zabráno komunisty.

Požáry proti komunistům

Dne 1. května 1950 v půl desáté večer vypukl požár stodoly státních statků v Mladém. Tou dobou se většina obyvatel vsi účastnila májové veselice. Jak se později zjistilo, oheň byl založen úmyslně. V následujících měsících pak došlo ke vzniku více než desítky dalších požárů. Zapáleny byly stodoly patřící státním statkům, zestátněná pila či výtopna Československých drah. Zakládání požárů ustalo v říjnu 1950, aniž by se ho podařilo tehdejším policejním orgánům vyšetřit. V březnu 1951 byl opět založen požár, tentokrát na usedlosti Jaroslava Niklese.

Patnáctiletý Miloslav tehdy pojal podezření, že oheň rozdělal Niklesův devatenáctiletý syn Jaroslav spolu se svým vrstevníkem Pavlem Janečkem, a mladíkům o tom řekl. Nikles s Janečkem, kteří měli požáry opravdu na svědomí, se Miloslavova odhalení zalekli. Své činy obhajovali jako záškodnickou činnost, jež má kazit úsilí komunistů o zestátňování a kolektivizaci. Vysvětlovali mu, že současná nadvláda bolševiků je jen dočasná, poměry se musí brzy změnit a oni k této změně svou sabotáží přispějí. Mladého hocha tak přesvědčili, aby jim se žhářskými útoky pomohl. Pamětník se poté zúčastnil dvou akcí, nikdy však žádný požár nezaložil, pouze zpovzdálí hlídal, zda někdo nejde. Dne 22. března 1951 se však komunistické policii podařilo pachatele požárů vypátrat. Na Jaroslava Niklese, Pavla Janečka i Miloslava Kopfsteina byla uvalena vazba.

Nechceš mluvit, tak do sklepa

Miloslavovi rodiče o zatčení nevěděli. Celý den syna hledali, Státní bezpečnost (StB) je informovala o jeho zadržení až druhý den. Pamětníka umístili do českobudějovické věznice, odkud ho v noci vozili k výslechům do sídla Státní bezpečnosti. „V noci mě odvezli do Lannovky [sídla českobudějovické StB na tehdejší Malinovského třídě] a tam jsem se dozvěděl, proč jsem zatčen. A tam je to takové, nechceš mluvit, tak do sklepa. V Lannovce, v StB, byly místnosti na to, že tam vás přinutili, i když nechcete mluvit. Nějaká ta rána, kopanec, s tím se musí počítat. V rukavičkách to nebylo. Vyzvídali, a když jste nechtěla mluvit, tak jste dostala přes držku a bylo to,“ popsal pamětník tvrdé výslechy, jež po dobu čtrnácti dní absolvoval.

Trest smrti pro žháře

V období, kdy obžalovaní čekali ve vazbě na hlavní líčení před soudem, uspořádala Státní bezpečnost spolu s komunistickými funkcionáři z obce v družstevním domě v Mladém schůzi občanů. Lidem byla popsána činnost mladíků tak, jak ji viděla obžaloba. Někteří přítomní pak požadovali pro žháře tresty smrti. Shromáždění se účastnila i pamětníkova matka Marie a svému synovi o něm později vyprávěla.

Jihočeská Státní bezpečnost, jejíž tehdejší krajský velitel pocházel z Mladého, navrhovala uspořádat veřejné hlavní líčení v Českých Budějovicích. Její nadřízené orgány však rozhodly jinak a soud se konal 28. června 1951 na pražském Pankráci. V případu bylo obžalováno celkem osm osob. Kromě žhářů Jaroslava Niklese a Pavla Janečka a jejich pomocníka Miloslava Kopfsteina stanuli před soudem za poslech a šíření zpráv západního rozhlasu i rodiče Jaroslava Niklese, Jan a Marie Niklesovi. Obžalován byl také Josef Houdek, bývalý občan Mladého, který byl z obce vyhnán při kolektivizaci. Prokurátor ho vinil ze sdružování proti republice, kterého se měl dopustit tím, že se při náhodném setkání s Jaroslavem Niklesem ve vlaku dotazoval na poměry v obci. Posledními dvěma obviněnými byli spolužáci Jana Niklese z průmyslové školy Emil Zachledr a Zdeněk Nedvěd; i oni čelili obvinění z rozšiřování zpráv západního rozhlasu.

V našem státě jest tato socializující činnost narušována nepřítelem

Trestní oznámení vypracované Krajským velitelstvím Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích obsahovalo i tyto pasáže: „Přeměna zemědělské malovýroby na naší vesnici na výrobu družstevní, socialistickou, stává se v dnešní době nejaktuálnějším problémem. Jsou místa a obce, ve kterých skutečně se již malým a středním rolníkům podařilo založiti JZD a takto zajistit sobě a státu lacinější výrobu svých produktů a lepšího života na vesnici. Jest všeobecně známo, že v některých vesnicích v našem státě jest tato socializující činnost narušována nepřítelem, a to vesnickým boháčem anebo člověkem, který se aktivně zapojil do boje proti našemu lidově demokratickému státu. […] doufali, že v brzké době dojde v naší republice k zvratu pomocí amerických vojsk, jak vypověděli, že bude v naší republice nastolen nový řád v čele se zrádnými utečenci Zenklem, Ripkou a Lettrichem. Nic jim nevadilo, že tito páni jsou zrádnými elementy nejen naší republiky, ale všeho pokrokového lidstva na celém světě, neboť jsou to právě oni, kdo za jidášský groš se plně dali k dispozici západním kapitalistům, vyvolávačům nové světové války a korejským vrahům.“ (Petr Zenkl, Hubert Ripka a Jozef Lettrich byli českoslovenští demokratičtí politici, kteří po únoru 1948 odešli do exilu.)

Dvacetiletý Jaroslav Nikles a jedenadvacetiletý Pavel Janeček byli shodně odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvacet čtyři let a deseti letům ztráty občanských práv. Tehdy čerstvě šestnáctiletý Miloslav Kopfstein odešel s tříapůlletým nepodmíněným trestem. Majetek všech tří odsouzených propadl státu. Ostatní obžalované soud viny zprostil.

„Skupina reakční mládeže, která se orientovala na zvrat lidově demokratického zřízení, poslouchala zahraniční rozhlas a prováděla teroristické požáry, byla likvidována v březnu 1951,“ uzavřeli estébáci složku nazvanou „Akce požáry“, již k případu vedli.

Zavaleni v dole

Po vynesení rozsudku byl Miloslav převezen z vazební věznice na pražském Pankráci do vězení pro mladistvé v Zámrsku ve východních Čechách. Zde pracoval na stavbě bytového domu. Na jaře roku 1952 pamětníka přemístili do kriminálu pro dospělé v Žacléři u Trutnova. Krátce po příchodu byl křivě obviněn ze špatně odvedené práce na stavbě v Zámrsku, kde se zřítil betonový sloup. Jeho vinu naštěstí nebylo možné prokázat a Miloslav si mohl oddychnout.

V Žacléři vykonával práci havíře v černouhelných hlubinných dolech. Na šachtě pracoval s pěti spoluvězni a třemi civilními zaměstnanci německé národnosti. Během více než ročního fárání se stihl vyučit havířem a důlním zámečníkem. Na šachtě zažil Miloslav i velmi náročnou situaci. Po odstřelu přehradila uvolněná hornina únikový východ a celá devítičlenná skupina havířů zůstala uvězněna v dole. Pamětník byl z horníků nejmenší a nejútlejší a vešel se do odvětrávací roury, kterou se snažil prolézt k východu. V místě závalu však byla trubka zdeformována a on se nedostal skrz. Záchranáři mu tedy podali lano, s pomocí kterého zavalené horníky zásobovali jídlem a pitím. V šachtě se postupně začal šířit metan a horníci museli nakonec ležet, aby mohli dýchat. Záchranáři jim naštěstí stačili včas podat trubku, kterou do závalu vháněli vzduch, a metan se rozptýlil. Trvalo týden, než se podařilo zával odstranit a všichni byli vysvobozeni. Když se dostali konečně na povrch, všiml si Miloslav, že německým horníkům, kteří byli původně černovlasí, během pobytu v šachtě zbělely vlasy. Po vysvobození odvezli civilní zaměstnance do nemocnice. Muklové na pobyt v nemocnici neměli nárok, ale nakonec jeli na zotavenou na Luční boudu v Krkonoších, kde pomáhali při senoseči.

V srpnu 1953 pamětníka za dobré chování a mimořádnou pracovní morálku předčasně podmínečně propustili. V kriminále si odpykal dva roky a pět měsíců. Z výkonu trestu se vrátil k rodičům do Mladého. Místní lidé se mu však vyhýbali, nezdravili ho a přecházeli raději na druhou stranu ulice. Byl ochoten přijmout jakékoli zaměstnání, ve všech podnicích ho ale po zjištění, že je propuštěným kriminálníkem, odmítli. Štěstí měl až v zemědělském výkupu, kde získal práci na sile. Tamějšímu vedoucímu nevadila jeho minulost a zajímal ho pouze pracovní výkon.

Na vojnu opět do dolů

V roce 1954 nastoupil pamětník povinnou vojenskou službu a jako nespolehlivý trestanec byl zařazen k Technickým praporům. Opět se dostal do černouhelných dolů, tentokrát na šachtu na Ostravsko. Když se po několika měsících ukázalo, že je zkušeným havířem a dokáže přispět ke zvýšení výkonu směny, umožňovalo mu vedení útvaru pravidelné návštěvy domova. Miloslav tak mohl jezdit za svou přítelkyní Marií Neubauerovou, se kterou se seznámil ještě před nástupem na vojnu. Marie byla Rakušanka a do Čech se dostala během druhé světové války. Po smrti matky ji vychovávali němečtí manželé Rieplovi. Tito pečovatelé museli kvůli své národnosti po válce do odsunu. Marie tak opět osiřela a byla adoptována českými manželi Neubauerovými.

V roce 1956 se Miloslav s Marií oženil a narodil se jim syn Miloslav. Z vojny se pamětník vrátil po dvaceti sedmi měsících. Na dvouletou vojenskou službu navázalo povinné tříměsíční cvičení, které komunistický aparát vojákům základní služby často svévolně nařizoval. Na konci vojny nabízeli pamětníkovi, aby pracoval v Dole československé armády jako mistr zámečníků, manželka Marie však chtěla žít v jižních Čechách.

Po návratu domů získal Miloslav místo u Uhelných skladů. A známí ho opět začali zdravit. Ne proto, že by zapomněli na jeho minulost, ale kvůli možnosti sehnat přes něj kvalitní uhlí, jež bylo v dobách socialismu nedostatkovým zbožím. Roku 1958 se Kopfsteinovým narodila dcera Marie a o dva roky později nejmladší Miloslava. Kvůli škraloupu svého otce nesměl žádný z pamětníkových potomků pomyslet na studium na střední škole. Syn Miloslav se vyučil opravářem zemědělských strojů, dcera Marie musela jít na obor servírka a kuchařka, poslední Miloslava se stala švadlenou.

Už to trvalo dlouho

Během uvolnění v roce 1968 vycestovali Kopfsteinovi za Mariinými pečovateli, manželi Rieplovými, do Spolkové republiky Německo. Ti jim nabídli, aby emigrovali, ale Miloslav nechtěl znovu začínat a obával se, že by se děti v cizí zemi špatně adaptovaly.

Dobře si pamatoval příchod spojeneckých vojsk v srpnu 1968. Vzpomínal, jak před provozovnou Uhelných skladů v Pětidomí stál na mostě sovětský tank a dělem blokoval průjezd. Pracovníci skladů museli vojáky přesvědčovat, aby s tankem uhnuli, aby mohly projet vozy s materiálem. Miloslav tehdy věřil, že Sověti zde nebudou dlouho a situace se zlepší. To se bohužel nestalo.

Z Uhelných skladů přešel pamětník pracovat do podniku Sfinx, jenž vyráběl kovové nádobí. Pracovala tam i jeho manželka a byl jim přislíben podnikový byt. K jeho přidělení však stále nedocházelo. Když proto v roce 1972 dostal Miloslav nabídku na práci údržbáře a řidiče na pedagogické fakultě, jež zahrnovala i přidělení bytu, neváhal. Po založení zdravotně sociální fakulty přešel jako údržbář tam a pracoval zde až do odchodu důchodu.

Miloslav vždy věřil, že komunistický režim jednou skončí. V osmdesátých letech mu již připadalo, že trvá dlouho. Politické změny v roce 1989 uvítal, nelíbil se mu ale způsob přechodu státního majetku do soukromých rukou a růst státního dluhu.

V roce 1991 byl Krajským soudem v Českých Budějovicích zrušen rozsudek bývalého Státního soudu v Praze a pamětník se dočkal plné rehabilitace. Během jednání se po letech setkal i s Pavlem Janečkem a Jaroslavem Niklesem. V době natáčení našeho rozhovoru, v roce 2020, byli již oba po smrti. Jaroslava Niklese nikdy nepřijali do Konfederace politických vězňů, protože prý po svém propuštění spolupracoval se Státní bezpečností.

Držte si práci, vzkazuje mladším

Na závěr rozhovoru nám pamětník sdělil své poselství: „Já bych doporučil každému z těch mladých začít pracovat. A držet si tu práci. Být poctivý, ne to odfláknout a říct: ,A to je dobrý.‘ Není to pravda. Ať si představí, kdyby ten výrobek dostal on, tak koho by proklínal? Sám sebe? Říkal by, já jsem to odflinknul, a teď jsem si to koupil? Já doporučuji každému udržet si práci, dělat poctivě a nedělat ze sebe něco, co nejsem. Protože práce, to je základ. Když má člověk práci, má peníze. Když má peníze, má bydlení, má rodinu, má všechno. Ale jakmile to začne odflinkávat, tak většinou přijde o práci a těžko ji bude shánět.“ V roce 2020 žil Miloslav Kopfstein sám ve svém bytě v Českých Budějovicích.