kapitán v. v. Jiřina Kopoldová, rozená Švermová

„Vodtamtuď (z Ufy) jsem se pak vrátila do Moskvy, v době, když už se situace jako trochu zlepšila, začala jsem studovat vysokou školu, jenomže to už jsem věděla, že je organizována československá jednotka, která se zúčastnila prvních bojů u Sokolova. A od té doby už jsem prostě už se rozhodla, že se přihlásím také, protože v té době mně bylo jasné, že pro mladého člověka, a zejména v tom okolí, kde jsem žila, mezi sovětskou mládeží, bylo jedině možným takovým životním rozhodnutím jít na frontu a bojovat, protože to se rozhodovalo, jako jestli budeme žít jako čestní, normální a svobodní občané, nebo jestli to Hitler tady všechno převálcuje a bude prostě konec našich životů. Takže jsem se přihlásila do československé vojenské jednotky, společně tehdy jsme odjely s mou přítelkyní Věrkou Tichou, to už tam máte, a přijely jsme do Novochoperska. Takže já jsem se nezúčastnila prvního boje u Sokolova, to jsem se jenom dočetla v sovětských novinách. To byl také jeden z důvodů, kdy se mé rozhodnutí urychlilo, abych se přihlásila také.“

„Nejhorší úsek pro nás byl Machnówka. Machnówka, to bylo devátého září, a to tady jsem si zapsala dokonce s vykřičníkem. (J. K. cituje z deníku: »Dnešní den jsme měly s mojí kamarádkou Máničkou velké štěstí. Už za světla nás nahnali všechny, dělostřelectvo, pěchotu, 1. a částečně i 3. brigádu okolo jedné vesnice. Němci na nás dobře viděli a začali sázet miny. Jedna spadla do domečku, kde jsme si právě s Máničkou vařily brambory. Vyběhly jsme ven, a sotva jsme se přikrčily ke stěně stodoly, přišla druhá a třetí. Plno raněných. Převazovaly jsme, pokud nám stačily obvazy. Naše tři děvčata raněná a Věruška také lehce. Taky naše pěchota si to odnesla. Celý den vozí raněné, na ošetřovně si s tím už neví rady. Je jich strašně moc.«) K tomu 9. září, to skutečně bylo nejenom pro náš dělostřelecký pluk, ale pro 1. a 3. brigádu skutečně kritický úsek, protože spoustu vojska bylo nashromážděno na malém úseku, kam Němci, kteří dobře viděli z okolních výšin a z opevnění, které tam měli předem vybudované, tak nás měli jako na talíři a přivodili nám velké ztráty. Tehdy v našem dělostřeleckém pluku jsme měli několik děvčat, které jsme si vycvičili, byly to jak radistky, tak telefonistky, a tam právě bylo velké neštěstí, že dvě z těchto děvčat byly těžce raněný a obě zemřely. Byly to Ljuba Mrázková a Růženka Tamchynová.“

„Narodila jsem se v rodině tehdejších předválečných funkcionářů Komunistické strany Československa. Vyrůstala jsem jako normálně v prvé republice, poznamenaná samozřejmě prací mých rodičů. Nicméně v 38. roce, to už bylo po Mnichově, kdy bylo jasné, jaký osud naši republiku čeká, a moji rodiče, protože byli známí antifašističtí činovníci, zejména otec, který byl komunistický poslanec a byl šéfredaktorem Rudého práva a velice aktivně vystupoval proti sudetským, našim činovníkům v Sudetech i proti německým fašistům, bylo jasné, že by byl velice ohrožen. Proto bylo rozhodnuto, že emigruje do Sovětského svazu. Bylo to ještě v době, kdy bylo možné opustit normálně republiku, a my jsme za ním asi za dva měsíce potom s maminkou jely. Také legálně. Takže můj jaksi nějaký odchod z republiky nebyl dramatický. Přijeli jsme do Moskvy, kde jsme se usadili a rodiče pracovali. Maminka jednu dobu pracovala v rozhlase, tam bylo to vysílání pro Čechy, tedy vlastně protektorát už, a otec pracoval v centrále, v Komunistické internacionále. Já jsem chodila do školy, opustila jsem tady, byla jsem v kvintě reálného gymnázia, a začala jsem chodit do 8. třídy v sovětské škole v Moskvě. Vcelku jsem se sžila s kamarády v naší třídě, naučila jsem se rusky, postupně jsem zvládla i látku, která byla v podstatě, když srovnávám otázky matematiky, fyziky, chemie, to se tak přibližovalo tomu, co jsme se učili v reálném gymnáziu. Samozřejmě ruštinu a ostatní, zejména zeměpis byl velice náročný, protože jsem se musela naučit zeměpis celého obrovského Sovětského svazu. A to bylo moje první vyvolání v té sovětské škole, když jsem jako byla vyvolaná ze všeho jako zeměpisu, a tehdy mě ten učitel opravdu prohnal, ale tak jsem to všecko zvládla.“

„A to už bylo na hranicích, v Barwinku, takže tam jsme začali pracovat v trošku lepších, srovnatelně, že jo, relativně lepších podmínkách, a já jsem byla jmenována pomocníkem velitele radiouzlu, to byl tehdy kapitán David Štajner, a já jsem dělala jeho zástupce. Takže jsem měla za úkol kontrolovat všechny radiostanice pod naším sborem, a to už teda ten sbor byl přeci jenom větší těleso, takže těch radiostanic tam bylo hodně, a zajišťovat, aby to všecko fungovalo. Takže můj úkol bylo obcházet všechny ty stanice, zjišťovat, co je třeba, jaký jsou těžkosti, moje služba spočívala v tom, že jsem vlastně chodila v noci, no hlavně v noci okolo štábu, tam byly rozmístěny ty stanice, nesmírný bláto, většinou to bylo v zákopech, a zajišťovala jsem spojení.“