The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Kopřiva (* 1929  †︎ 2023)

• 1929 – narozen v Modrém Kameni

• 1943 – dostává se do (později skautského) oddílu

• 1948 – seznamuje se s Pavlem Křivským

• 1952 – začínají jeho výslechy na StB

• 1956 – zakládá turistický oddíl s Bedřichem Moldanem

• 1968 – v obvodní radě Junáka

• 1989 – v Ústřední radě Junáka

• 1992–1995 – náčelníkem Kmene dospělých

• zemřel 31. března 2023

Německou okupaci jsem prožíval těžce

Vladimír Kopřiva, ve skautském světě známý jako Vlk, se narodil 23. března 1929 na Slovensku v městečku Modrý Kameň.[1] Jeho rodiče byli vídeňskými Čechy a do nově vzniklého Československa se přestěhovali po skončení první světové války. „Otec jako vídeňský Čech byl už ve Vídni členem Sokola, takže také, když přišel na Slovensko, tak v Modrém Kameni zakládal místní sokolskou jednotu.“ Po krátké době na Slovensku se rodina přestěhovala do Prahy ke strýci. V Praze se poté narodila pamětníkova sestra Zdeňka. „Jako děti jsme pochopitelně začaly chodit do Sokola, protože otec byl zapřisáhlý sokol. I tady v Praze byl členem Sokola a později se stal náčelníkem sokolské jednoty Praha-Dejvice II.“

V Praze Vladimír Kopřiva absolvoval obecnou školu a v roce 1939 nastoupil na gymnázium. „Když jsem začal chodit do primy, tak jsem velice těžce nesl, že spolužáci stále byli velmi veselí a já jsem přitom prožíval velmi těžce tu situaci německé okupace.“ Pamětníkovi rodiče byli velkými vlastenci a nacistická okupace je velmi tížila i z důvodu jejich vztahu k Sokolu. „Za války byl Sokol zrušen, řada otcových spolupracovníků z vyšších orgánů začala být částečně vyšetřována a částečně vězněna a u nás byla pořád velká obava, že k něčemu takovému může dojít taky.“ V době heydrichiády do domu, kde Kopřivovi bydleli, dokonce vtrhlo gestapo a prohledalo dům i zahradu. Nic nenašli, což bylo velké štěstí, jelikož pan Kopřiva byl zapojen do odbojové činnosti. „Teprve později jsem se dozvěděl, že měli nějaké tajné schůzky v Šárce, kde připravovali zřejmě nějaké odbojové akce. Nevím o tom nic bližšího, protože po válce už se o tom u nás nemluvilo.“

Označil nás, že jsme zradili ideál oddílu

V Sokole poznal Vladimír Kopřiva Josefa Čížka, který jim předcvičoval. Za války se od kamaráda doslechl, že Čížek vede partu chlapců, se kterými jezdí na výlety, a v roce 1943 se k nim přidal. „Tak jsem se dostal do té jeho skupiny, která byla tenkrát organizovaná jako turistický oddíl KČT.“ Oddíl měl schůzky v klubovně ve Školské ulici, jezdili na výlety a nosili modré košile se znakem KČT. Vladimír Kopřiva s kamarády dokonce pomáhal i při Pražském povstání. „Za revoluce v roce 1945 můj otec začal pracovat na místním povstaleckém velitelství, které sídlilo na Hadovce, a my jsme tam sloužili jako cyklospojky.“ Josef Čížek byl během Pražského povstání postřelen a nemohl nějakou dobu jezdit s oddílem na výlety. Kluci se však přidali ke skupině, která pomáhala s poválečnou obnovou země. „Vyklízeli jsme německé ubikace. Snášeli jsme na určená místa německý materiál, který tam byl.“ Během těchto prací se setkali s částí Svobodovy armády[2] a seznámili se s rotným, který se jmenoval Mihač. „Nevím, jestli to byl Slovák, nebo jestli byl z Podkarpatské Rusi... když jsme mu vyprávěli o naší činnosti, tak projevil zájem někdy s námi taky vyjet na nějaký výlet.“  

Při nejbližší návštěvě svého vedoucího se chlapci zmínili o vojákově zájmu zúčastnit se nějaké akce s oddílem, a to vyvolalo první konflikt. Josef Čížek byl dotčen tím, že se kluci dali dohromady s východním vojákem. „Vypukl takový konflikt, že on nás tedy označil, že jsme zradili ideál oddílu. Tenkrát jsem tomu ještě nepřikládal váhu, ale po krátké době mi došlo, že on sám sebe vidí tak trochu jako ideální osobu a že to považoval jakoby za zradu své osoby.“

Naše výletní místo byly Kozí hřbety

Po konci války přešel oddíl pod hlavičku znovuobnoveného Junáka, přiděleno mu bylo číslo 27. a oddíl spadal pod Prahu 2. „Tam dělal obvodního zpravodaje Jiří Navrátil, kterého už jsme znali z té doby KČT.“ Oddíl měl čtyři družiny, a to družinu Panterů, Jelenů, Vyder a Lišek. První tábor se konal hned v roce 1945 na chalupě Krásná vyhlídka v Krkonoších. „Bylo to trochu dobrodružné, protože tenkrát sice byly potravinové lístky, ale na ty se toho moc nesehnalo, takže vím, že jsme jezdili někam do Vrchlabí, kde byla nějaká mlékárna, ve které jsme dostávali bez lístků nějaký sýr.“

Družiny se scházely vždy u nějakého člena doma, jelikož klubovnu ještě neměly. „Naše takové pevné výletní místo byly Kozí hřbety u Suchdola a ještě jeden lom, kterému jsme říkali Prérie.“ Další tábor v roce 1946 se konal na Padrťských rybnících.[3] Tento tábor už prakticky vedl Vlk, i když oficiálním vůdcem oddílu stále zůstával Josef Čížek. Po táboře začala atmosféra v oddíle ještě více houstnout. Na tábor v roce 1947 už Čížek dokonce vůbec nejel a vedoucím oddílu se již oficiálně stal Vladimír Kopřiva. „Pavel Korčák a Honza Havránek se stali mými zástupci a od nich ty družiny převzali noví rádcové.“ V roce 1947 se oddílu podařilo najít si klubovnu v Praze na Babě. Celý oddíl se podílel na přestavbě a výzdobě nové klubovny, takže měl ideální místo ke schůzkám i během roku.

Když se blížila kontrola, tak jsme zpívali ruské písničky

V únoru roku 1948 převzala v Československu moc komunistická strana, která postupně likvidovala i organizaci Junák. Oddíl, který vedl Vlk, však v létě 1948 ještě normálně organizoval tábor na řece Malši. „Po tomhle táboře se od nás dvě družiny odtrhly, protože jejich rádcové byli stejně staří jako my a založili si vlastní samostatný oddíl 214., ale my jsme s tím oddílem normálně kamarádili. To nebyla žádná roztržka.“ Na podzim roku 1948 začaly již vznikat pionýrské oddíly Junáka, do kterých přecházely původní skautské skupiny, a začal tlak i na oddíl Vladimíra Kopřivy.

„My dva oddíly, to znamená ten náš a ta 214., jsme vlastně byly už jediný dva oddíly, který okolo nás zbývaly z těch oddílů, které jsme znali.“ Oba oddíly byly vyššími místy přesunuty na Prahu 6 a chtělo se po nich, aby se přestěhovaly do tzv. Jandovy chaty,[4] kde se sdružovaly bývalé skautské oddíly. Režim si zřejmě představoval, že bude mnohem lépe kontrolovat činnost skautů, když budou všichni shromážděni na jednom místě.

„V tom roce 49 přišel rozkaz, že nebudou skautské oddíly tábořit samostatně, protože Praha 6 chystala velký pionýrský obvodní tábor na Lužnici.“ Naštěstí si oddíl mohl vybrat na Lužnici louku, kde bude tábořit, a tak si strategicky postavil stany kousek proti proudu a hlavně na druhém břehu Lužnice než pionýři z Prahy 6. Na tábor k oddílu chodily časté kontroly, aby podchytily případnou protirežimní činnost. Jenže každá kontrola musela nejdříve přeplout Lužnici na druhý břeh, a skauti měli tedy dost času se na kontrolory připravit. „Dělali jsme takovou trochu švejkovinu. Tam dělal ideového vedoucího nějaký soudruh Švestka. A když jsme viděli, že se blíží kontrola, tak se začaly v oddíle zpívat nějaké ruské písničky.“ Soudruh Švestka tedy pokaždé dorazil na druhý břeh a byl úplně nadšen průběhem tábora.

Po táboře v roce 1949 už ale nebylo možné existovat mimo stranickou organizaci. „Obvodní velení na nás chtělo, abychom převzali děti z rozpadlých skautských oddílů a abychom přešli do Pionýra. Tak my jsme si řekli, že tím už končíme, a pro příští rok jsme se už neregistrovali.“ Oddíl tedy skončil, ale Vladimír Kopřiva s kamarády se nechtěli jen tak vzdát svého společenství, a tak ještě na podzim roku 1949 vlastními silami postavili dvě pramice, na kterých v létě 1950 uspořádali putovní tábor,[5] během něhož sjeli Lužnici a Vltavu až do Prahy. „Stejným způsobem jsme ještě tábořili v roce 1951. Takže to byly dva roky, kdy oddíl ještě fungoval, sice bez klubovny, ale scházeli jsme se pořád u jednotlivců v bytě a jezdili jsme na vodu.“

Pro mě to bylo ohromný překvapení

Kromě toho, že se Vladimír Kopřiva stále scházel se svým oddílem, tak se zapojil i do jiného významného společenství a tím byl Kruh, který vedl Pavel Křivský. Dostal se do něj již v roce 1948, kdy ho jeho sestra seznámila s Pavlem Křivským. Pamětník začal docházet na setkání Kruhu, která se konala v četnických kasárnách, kde v tu dobu sídlil archiv ministerstva vnitra. „On nás tam seznamoval s Masarykem. Vím, že se tam četly Ideály humanitní, Jak pracovat a Světová revoluce. On nám vždycky přečetl část textu a teď se o tom začalo debatovat a rozebírat jednotlivé myšlenky. A pro mě to tehdy bylo ohromný překvapení, protože on nám vlastně ukazoval, že v těchhle textech není žádné slovo navíc, ale taky tam žádný nechybí.“

Během období, kdy už Vladimír Kopřiva docházel do Kruhu, nastaly také velké změny v Junáku. Vedení Junáka převzal Ústřední akční výbor Junáka, který byl v podstatě nástrojem KSČ k jeho ovládnutí. „Do toho akčního výboru vstoupilo několik lidí, kteří taky chodili na ty Pavlovy přednášky, a Pavel taky, takže my jsme tenkrát ty poměry na ústředí moc nevnímali a neznali.“ Ústřední akční výbor Junáka se posléze bez sněmu přetransformoval na Ústřední radu Junáka, která už spadala pod Svaz české mládeže.

O prázdninách roku 1948 pozval Pavel Křivský své posluchače na šumavskou brigádu,[6] která měla být zakončena lesní školou. „Byla to událost, která do značné míry ovlivnila můj tehdejší život a doteď ho ovlivňuje.“ Na lesní škole vedl Pavel Křivský přednášky z filozofie, které mnoho jeho posluchačů skutečně ovlivnily v dalším směřování.[7] Po ukončení lesní školy se působení Kruhu ještě rozšířilo, jelikož absolventi kurzu vytvořili družiny ve svých městech, kde předávali dál to, co je Pavel Křivský naučil. Vladimír Kopřiva začal docházet do družiny, kterou vedl Vladislav Trejbal-Odym. „Scházeli jsme se pravidelně a program nám vždycky přinesl Vláďa Trejbal, ale byl to program, který vlastně vždycky vypracovával Pavel Křivský.“ Pavel Křivský se pravidelně setkával s rádci jednotlivých družin a doporučoval jim témata, která by měli na setkáních družin probírat, a mravní hodnoty, nad nimiž by se měli zamýšlet a které by měli pěstovat.

„Pravda je, že už od toho podzimu 1949 Pavel naléhal na ty, kteří ještě měli ty oddíly, aby je rozpustili, že už to dlouho nevydrží a že je to nebezpečný... Tenkrát jsme se opravdu rozhodovali, jestli zůstaneme v Kruhu, nebo jestli zůstaneme dál s tím oddílem.“ Nakonec nebylo nutné věc řešit, protože se situace vyhrotila natolik, že rozhodnutí nebylo už třeba, a skončil oddíl i Kruh. „V únoru 1952 byl zatčen Pavel Křivský, a jelikož my jsme byli členy jeho Kruhu, tak jsme museli s naším oddílem skončit, protože už jsme věděli, že nebezpečí hrozí i v takovéto činnosti.“

Je stále v zajetí skautské ideologie a úkoly k osobám odmítá

V roce 1952 studoval Vladimír Kopřiva třetí ročník fakulty inženýrského stavitelství. Jednoho dne, když pracovali v rýsovně, si ho zavolal úředník děkanátu s tím, že za ním někdo přišel. „Tak já nic zlého netuše, jsem uklidil výkresy a šel jsem ven. Na chodbě stáli dva pánové, který řekli: ,Pojďte s náma.‘ A strčili mě do auta a odvezli mě do Bartolomějský. A to už jsem teda věděl, o co jde.“ U výslechu strávil pamětník celý den. Příslušníci StB se snažili získat informace o Pavlu Křivském a jeho činnosti. Snažili se ho donutit k předání informací i nátlakem, že může svou neochotou postihnout své rodiče a studující sestru. „Dopadlo to nakonec teda tak, že my jsme byli ti ubozí svedení, že to vlastně Pavel celý zavinil a sehrál s náma tu svoji diverzi.“ Další část výslechu byla zaměřena na to, s kým se Vladimír Kopřiva stýká a s kým komunikuje. „To už byla lepší část, protože od Pavlova zatčení jsme se už jako Kružani nestýkali, takže já jsem mohl říkat: ,Ne, já už se s nikým nestýkám.‘“

Večer byl Vladimír Kopřiva z výslechu propuštěn, a to samozřejmě s tím, aby se o tom nikde a nikomu nezmiňoval. Udělal však pravý opak a hned běžel upozornit všechny kamarády, u kterých očekával, že budou k výslechu také předvedeni. Byl pak ještě několikrát předvolán, aby informoval StB, s kým se viděl a co dotyčný člověk říkal. „A to už jsme byli domluvený, třeba právě s tou Višou. Já jsem říkal: ,Hele, já teda budu muset něco říct. Takže viděli jsme se na koncertě a bavili jsme se třeba o tom, jak je to strašný ty atomový pumy.“ Takhle to pokračovalo asi půl roku, během něhož byl pamětník zhruba jednou měsíčně StB kontaktován, a pak náhle výslechy přestaly. „Já když jsem se pak dostal v 68. k tomu mýmu svazku, tak tam stálo: ,Je stále v zajetí skautské ideologie a úkoly k osobám odmítá. Další spolupráce s ním nemá smysl.‘“

Proč citujete z Čapka, a ne z Marie Majerové?

Přes Vojtěcha Cepla,[8] který byl vlčetem v oddíle, se Vladimír Kopřiva na začátku 50. let seznámil s woodcrafterem Janem Kamenickým a s Bedřichem Moldanem. V roce 1956 se pamětník a Bedřich Moldan rozhodli založit turistický oddíl na gymnáziu v Bílé ulici v Dejvicích. S nově ustanoveným oddílem vyrazili na chatu Beníšky. „Když jsme tam přijeli, tak to bylo úplně k nevydržení, protože to byla smečka naprosto neukázněných kluků, který nebylo možný ani překřičet.“ Na další den tedy vymysleli program, během něhož musely děti celý den tryskem utíkat z jednoho stanoviště na druhé, takže byly tak vyčerpané, že okamžitě usnuly. „A od tý doby to bylo úplně senzační. Je pochopitelně chytil ten program, co jsme jim udělali, protože to oni neznali, oni jen někde lítali po ulicích.“ S turistickým oddílem se dokonce podařilo vyjet na letní tábor do Tater.

Na podzim si vedoucí oddílu připravili hru po Praze, která byla inspirována různými kulturními a literárními památkami Prahy. „Najednou si nás zavolala paní ředitelka a ptala se, co to vlastně děláme a proč tam používáme citáty z Čapka. Proč zrovna z Čapka, a ne třeba z Marie Majerový?“ Vysvětlování ničemu nepomohlo a ředitelka si nadále vedoucí předvolávala, aby si stěžovala například na to, že ukazují dětem kostely. „Pak jsme zjistili, že to všechno pramenilo z toho, že nějaký člen rodičovského výboru nás osočil u té ředitelky z toho, že to je skrytej skauting.“ Všechno vyvrcholilo tím, že Vladimír Kopřiva po letech znovu obdržel předvolání na Státní bezpečnost. Tam se ho vyptávali, od koho dostal pokyn k obnově skautingu a na které exilové či ilegální skauty je napojen. Vzhledem k tomu, že se opravdu nesnažil obnovovat skauting a oddíl zakládal pouze s tím, že chtěl pracovat s mládeží, tak ho nakonec pustili. „Tak jsem zašel za Bedřichem a říkal jsem mu: ,Bedřichu, musíme skončit, protože to takhle prostě nejde.‘ Protože to jsou situace, kdy člověk na to myslí během dne, během noci. Pořád to nosí v hlavě a z toho by se člověk mohl tak leda zbláznit.“ Turistický oddíl byl tedy po necelém roce činnosti rozpuštěn.

S kamarády jezdil Vladimír Kopřiva na chalupu na Mísečkách v Krkonoších. Chata patřila podniku, kde pracoval pamětníkův otec, a proto ji bylo možné využívat. V polovině 50. let se jim podařilo na rok pronajmout chatu na Beníškách a po roce ji dokonce odkoupili. Takto tedy získali chalupu, na které se později konaly legendární roverské lesní kurzy FONS.

Domluvili jsme se, že se vezmem

Vladimír Kopřiva vystudoval v Praze na vodohospodáře. Za komunismu si po studiu nemohl člověk sám shánět zaměstnání, ale dostal umístěnku, kam bylo zrovna potřeba. „Já jsem tehdy nechtěl zůstat v Praze, já jsem toužil jet někam do jižních Čech, protože mi jižní Čechy přirostly k srdci.“ Pamětník byl však umístěn do Prahy a v roce 1958 nastoupil do Vodohospodářského rozvojového střediska. V rámci něj se dostal do odboru meliorací, který se staral o přípravu a realizaci staveb. Brzy byl poslán jako stavební dozor na stavbu do Roudnice nad Labem. „Znamenalo to být tam několik dní v týdnu, takže jsem tam bydlel v takovým hnusným podnájmu... Bylo to fajn, já bych nedovedl sedět někde v kanceláři, takže jsem tam byl furt v terénu, což mi vyhovovalo.“

Na počátku 60. let odjel k přátelům na Oravu, kde se setkal se svou známou, která byla také skautkou a měla přezdívku Tamara. „Už jsme se znali z dřívějška a tam jsme se domluvili, že se vezmem.“ Svatbu měli v roce 1962 na Staroměstské radnici v Praze a pamětníkovi za svědka šel jeho přítel z woodcraftingu Bedřich Moldan. „Loni v prosinci jsme měli se ženou padesáté výročí.“ Kopřivovi mají dvě dcery, které si také našly cestu ke skautingu. Za normalizace začaly chodit do oddílu k Jance a Honzovi Pfeifferovým a pamětníkova dcera Olina zde několik let vedla oddíl.

Mezi tanky stálo moje auto

Ke konci 60. let se začaly uvolňovat poměry v Československu, obnovovala se řada organizací, které dvacet let nesměly existovat, a mezi nimi začal znovu svou činnost i Junák. Na konci března 1968 se konalo skautské zasedání v kulturním domě Domovina[9] v Holešovicích. „Ještě předtím volal Evžen Němec, že se obnovuje skauting za Prahu 6, a abych tedy přišel na setkání. Tehdy to bylo na Vítězném náměstí v Domě armády.“ Na tomto setkání se ustanovila obvodní rada Junáka pro Prahu 6, jejímž členem se stal i Vladimír Kopřiva. Obvodní rada měla mimo jiné za úkol v létě objíždět skautské tábory a kontrolovat jejich činnost. „Bylo to bezvadný, protože jsme se na těch táborech s těma vedoucíma docela sblížili a řekli jsme si spoustu věcí.“

Během Pražského jara začaly velmi rychle vznikat nové oddíly. „Tenkrát spousta dětí přestala chodit do Pionýra, protože už to nebyla povinnost, a začalo se skautovat.“ Junák tehdy získal během chvíle obrovské množství členů, něco kolem osmdesáti tisíc, a na 1. máje 1968 už skauti pochodovali v prvomájovém průvodu. Obnovená organizace však neměla dlouhého trvání. Celý obrodný proces v Československu byl rázně ukončen 21. srpna 1968.

V srpnu zemřela pamětníkovi teta ve Vídni. Odjel tedy se svou sestrou na pohřeb a 21. srpna ráno jim volala další vídeňská teta, aby si zapnuli rádio, že v Československu se něco stalo. „My jsme si pustili rádio a ono rakouský rádio vysílalo český revoluční hlášení a hned nám to bylo jasný.“ Příbuzní z Vídně Vladimíra Kopřivu a jeho sestru přemlouvali, ať se do Prahy nevrací a zůstanou v bezpečí ve Vídni. To však nepřicházelo v úvahu, jelikož pamětník měl v Praze těhotnou manželku a dceru. Rozhodli se proto okamžitě pro odjezd domů. „Jeli jsme posledním vlakem, který vůbec přejel hranice... Když jsme přijeli na hranice, tak ti rakouští celníci se nás ptali: ,Opravdu se chcete vrátit?‘“ Cestou z Vídně viděli v okolí Českých Budějovic kolony vojenských aut. Vlak dorazil do Prahy v noci a zůstal stát v Hostivaři. „Řekli nám, že v Praze je stanné právo a že musíme zůstat na tom nádraží až do rána, protože v Praze se v noci hned střílí.“ Druhý den ráno šli pěšky z Hostivaře, jelikož žádná doprava v Praze nejezdila. Došli až na hlavní nádraží, kde Vladimír Kopřiva nechal auto, když odjížděli vlakem do Vídně. „Tam stály tanky a mezi nima stálo moje auto.“

Doufalo se, že se to obrátí

Po okupaci chvíli trvalo, než se přešlo k tzv. normalizaci. Junák ještě mohl nějakou dobu fungovat bez překážek a na podzim roku 1968 proběhl III. sněm Junáka. „Na sněmu jsem byl, samozřejmě. To se ještě pořád doufalo, že se to všechno nějak vyřeší, že se to obrátí.“ Nic se však neobrátilo a Junák byl opět postupně zrušen. Stejně jako po roce 1948 začaly být nejdříve oddíly slučovány, aby je měl režim lépe pod kontrolou. Na slučovací schůzi na Praze 6 přijel tajemník ústředního výboru Ivan Poledník. „Vysvětloval, že vlastně všechno zůstane, že budeme mít svoje kroje a odznaky, ale bude to všechno pod jednou hlavičkou. Možná, že on sám tomu věřil.“ Postupně se začaly skautské oddíly rozpadat, ač ještě zpočátku normalizace nebyl tlak nijak silný a i v létě 1970 se ještě konaly skautské tábory.

Relativní svoboda fungovala ze začátku i ve společnosti obecně. V roce 1969 se konaly zimní olympijské hry ve Stockholmu, kde československý hokejový tým porazil SSSR. Oslavy vítězství nad zemí, která byla zároveň okupantem, přerostly v Praze v obří demonstraci, během níž dav zdemoloval pobočku sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí. „Já jsem se protlačil až na Václavák, ale tam jsem dostal strach, protože tam bylo děsně natřískáno a lidi chodili se zapálenýma novinama jako s pochodněma. Já jsem si říkal, že když tady se od toho někdo zapálí, tak normálně uhoří, protože ho nikdo neuhasí.“ Zdemolování pobočky Aeroflotu se stalo spolu s demonstracemi v srpnu 1969 při prvním výročí okupace záminkou k ukončení reformního vývoje a nastolení normalizace.

Všechno má plus i minus

1. února 1970 se rozhodlo na zasedání Ústřední rady Junáka, že se bude směřovat opět k vytvoření jednotné organizace mládeže a že po letních táborech Junák splyne se SSM.[10] „Já jsem si tenkrát teda vybojoval pro nás i ty jiné přeživší oddíly, že budeme mít zelené košile, protože jsme tomu říkali turistické oddíly Pionýra. Tak jsem si pořád říkal, že dokud tyhle oddíly existují, tak já v té obvodní radě zůstanu taky, to už byla obvodní rada Pionýra, abych věděl, co se děje, a abych je mohl nějak krýt.“ V obvodní radě zůstal Vladimír Kopřiva až do roku 1972 a odešel v momentě, kdy mu bylo jasné, že už nemůže obhájit pro bývalé skautské oddíly vůbec nic.

„Já jsem teda v 68. roce, když se ujal vlády Dubček, tak začaly v podnicích vznikat něco jako občanský výbory, který si neosvojovaly žádnou pravomoc, ale odvážily se do různých věcí kecat a do tohohle jsem byl teda taky zvolený.“ Za normalizace se účast v těchto výborech hodnotila samozřejmě velmi negativně a u Vladimíra Kopřivy se k tomu přidal ještě kádrový škraloup za účast na druhé obnově Junáka. Naštěstí měl v zaměstnání dobrého ředitele, který příliš neřešil kádrové posudky, a dokonce pamětníka občas pouštěl s dcerami na stavění tábora. „Dožil jsem ale v tom svým podniku v podstatě jako podřízená osoba. Nemohl jsem dělat vedoucího, ač jsem tam byl vedený jako specialista. Ale já si nestěžuju, všechno má svoje plus, všechno má svoje minus.“

Nebyly tam možný žádný diskuse

V roce 1989 byl Vladimír Kopřiva kontaktován s tím, že se bude opět obnovovat Junák a že bude kvůli tomu schůze v Městské knihovně na Mariánském náměstí. Tuto schůzi tehdy moderoval Vratislav Řehák-Áček a její průběh byl dokonce přenášen na náměstí před knihovnu. Průběh byl poměrně dramatický, jelikož už zde se začaly konfrontovat různé frakce junáckých činovníků. „Průcha (Karel Průcha – pozn. ed.) se tam rval dopředu, že on je tady nejstarší osobou a že znal i Svojsíka... Tenkrát ho tam dost elegantně odstavil Evžen Němec, který to tam měl v režii.“  

Vladimír Kopřiva byl vyzván, aby pomohl vybudovat nové ústředí Junáka. „Oni tomu říkali tajemník, nevím, do jaké míry tajemník, protože tam nešlo o žádné rozhodování. Tam chodily z celý republiky zprávy, co se kde děje, a strašný spousty lidí s nejrůznějšími dotazy.“ Kromě této v podstatě kancelářské práce docházel na schůze Ústřední rady, která byla složena ze starých činovníků Junáka. Pamětníkovi začalo velmi vadit, jak byli tito staří junáčtí funkcionáři elitářští a vymezovali se vůči jiným lidem, se kterými měli různé dlouhodobé rozpory. „Mně se zdálo furt, že se to tam vede takovým nějakým pletichářským způsobem.“ Po roce 1989 se v Junáku vytvořila jakási opozice okolo osobnosti Karla Průchy-Rolfa,[11] který se snažil zamezit tomu, aby se do vedení polistopadového Junáka dostali lidé předtím působící v SSM nebo vůbec ti, kteří se jakkoliv sklonili před komunistickým režimem, a to především během druhé likvidace Junáka po okupaci v roce 1968. Tento spor skončil nakonec až založením tzv. druhého hnutí neboli Svazu skautů a skautek České republiky. Vladimír Kopřiva a Eduard Pachman se snažili situaci uklidnit a znepřátelené tábory nějak smířit, ale byla to naprosto marná snaha. „Nejhorší je, že tam nebyly možný žádný diskuse. To byly naprosto kategorický stanoviska: ,Vy jste zradili! Vy tady nemáte co dělat!‘“

Další konflikty probíhaly po roce 1989 mezi zástupci dívčích a chlapeckých oddílů, kteří se vůči sobě také zbytečně vymezovali. Pro Vladimíra Kopřivu však představovalo největší problém to, že staří činovníci, kteří v této době seděli v ústřední radě, odmítali jakoukoliv spolupráci s mladými. V této době vznikaly dobré návrhy a projekty od mladých. „A ti staří to vždycky okamžitě smetli ze stolu. Vždycky se jim na tom vytýkalo: ,To jsou kluci, co nikdy nezažili opravdový skauting, tak co nám teď budou radit.‘“ Netolerantní postoje ústřední rady nakonec vedly k tomu, že místo náčelníka chlapeckého kmene opustil Václav Břicháček a ústřední radu Vladimír Kopřiva. Nakonec se musel Junák zorganizovat jinak, než tomu bylo doposud. Vedoucí funkci převzalo náčelnictvo, kam už byli voleni i mladší skauti, a spory starých činovníků se přesunuly na pole tzv. Svojsíkova oddílu, kde už tolik neovlivňovaly dění v celé organizaci.

Vzdal se toho v můj prospěch

Po sametové revoluci začal Vladimír Kopřiva působit v junáckém Kmenu dospělých, kde byla od roku 1990 náčelnicí Janka Pfeifferová. Pamětník, který byl v náčelnictvu tohoto kmene, jí v mnohém pomáhal a začal složité vyjednávání o mezinárodní spolupráci. Tato jednání se táhla až do roku 1992, kdy měl být zvolen nový náčelník. Janka Pfeifferová v tomto roce již nekandidovala a o post náčelníka usiloval Vladimír Kopřiva a Ivo Slavíček. „Dostali jsme oba stejný počet hlasů, a když se teda zjistilo, tak on se na mě obrátil a řekl: ,Hele, Vláďo, chceš dělat toho náčelníka?‘ A já jsem řekl: ,Chci.‘ A on se toho vzdal v můj prospěch.“ Od roku 1992 byl tedy Vladimír Kopřiva náčelníkem Kmene dospělých a povedlo se mu během této doby dotáhnout náročné mezinárodní vyjednávání.

V 90. letech se vytvořil projekt, na kterém se podíleli především Václav Břicháček a Miloš Zapletal a jenž čerpal ze setkání s Pavlem Křivským. „Všichni jsme si říkali, že je tady potřeba věnovat maximální pozornost těm dospívajícím...“ Z tohoto impulzu vznikly v roce 1991 kurzy FONS, které se zaměřovaly na osobnostní rozvoj roverů. První ročník se konal na Smržově, kde měli Jan a Janka Pfeifferovi chalupu. Časem se kurz přesunul na chatu na Beníškách a postupně se jich začalo dělat více najednou. Kurzů FONS se pamětník účastnil více než deset let.

Dodnes působí Vladimír Kopřiva v Kmeni dospělých a úspěšně předává dál všechno, co ho skauting naučil. „Mně skauting dal víru v mladý lidi a nakonec i víru v nějaké nekonečno. To první je od Vaška (Břicháčka – pozn. ed.) a to druhý, to je od Pavla Křivského.“

[1] Modrý Kameň je město na jižním Slovensku v Banskobystrickém kraji.

[2] 1. československý armádní sbor působil na východní frontě pod velením generála Ludvíka Svobody, který byl během komunistického režimu prezidentem mezi léty 1968 a 1975.

[3] Dva rybníky ve středních Brdech.

[4] Jandova chata stála v Praze-Dejvicích, v místě, kde v současnosti stojí fakulty ČVUT.

[5] Tábor už se konal bez vlčat. Zaprvé protože existovalo riziko, že by byli obviňováni z ilegálního skautingu, a zadruhé protože na dvě pramice se více než patnáct lidí nevešlo.

[6] Šumavské brigády byly organizovány Junákem v rámci obnovy národního hospodářství po druhé světové válce. Brigády byly pořádány v rámci tzv. junácké dvouletky, která byla vyhlášena v dubnu 1947 a v jejímž rámci měl každý člen Junáka povinnost odpracovat sedmdesát brigádnických hodin.

[7] Viz Svědectví o Kruhu.

[8] Vojtěch Cepl (1938–2006) byl ústavním soudcem a pedagogem. Je jedním z autorů Ústavy České republiky.

[9] V té samé budově se 23. února 1929 konal V. sjezd KSČ, na kterém byl předsedou strany zvolen Klement Gottwald.

[10] Socialistický svaz mládeže.

[11] PhDr. Karel Průcha stál u všech tří obnov skautského hnutí. Po roce 1948 připravoval znovuobnovení skautingu, až padne komunistický režim. V roce 1951 byl za tuto činnost zatčen a strávil třináct let po věznicích a pracovních táborech, včetně Leopoldova a jáchymovských uranových dolů.