The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Kopřivová (* 1928)

• narodila se 23. října 1928 v Horní Bobrové na Vysočině

• komunistický režim donutil její rodiče v 50. letech odevzdat své polnosti do JZD, otci to podlomilo zdraví

• ke konci 50. let se seznámila se svým budoucím manželem, politickým vězněm z Jáchymova

• žije v Novém Městě na Moravě

V Rusku viděl tatínek jen bídu

„Co se děje teď, se mi vůbec nelíbí. Když si uvědomím, kolik toho lidé vydrželi... Vůbec nechápu, že mohla vzniknout vláda s podporou komunistů,” říká děvetaosmdesátiletá Eliška Kopřivová z Nového Města na Moravě. Jejímu tatínkovi po svém nástupu k moci hrozili komunisté vězením, když neodevzdá své polnosti do JZD, a její manžel se coby politický vězeň v Jáchymově kvůli špatně zajištěné bezpečnosti vážně zranil. Až do konce života zůstal ochrnutý a odkázán na invalidní vozík.

Eliška se narodila v roce 1928 do rolnické rodiny. Její otec František Malý narukoval do bojů první světové války coby legionář. Ve školách pak vyprávěl o bídě, kterou v Rusku na různých místech viděl. Po tzv. Vítězném únoru 1948 ale s vyprávěním postupně přestal. „Už kvůli svému postoji vůči následné kolektivizaci měl veliké problémy. Kdyby ještě otevřeně mluvil o ,matičce Rusi‘, kriminálu by neunikl.“ Eliška vyrůstala spolu s dalšími dvěma sestrami a bratrem v Horní Bobrové, kde měli jejich rodiče své hospodářství. Živě si vybavuje příchod německých okupantů. „Jeden z vojáků se objevil u nás ve dveřích. Maminka mu dala velký pecen chleba, tak odešel. Ale bylo to děsivé, nevěděli jsme, zda jich nepřijde více.“ Ke konci války si zase v domě rodiny zřídili tábor ruští vojáci. Co mohli, to snědli. Maminka pamětnice ukryla své tři dcery ve slamníku. „Vůbec o nás nevěděli, chránila nás.“ V souvislosti s druhou světovou válkou připomíná Eliška i začerňování názvu Československo a jmen prezidentů Masaryka a Beneše v učebnicích. Se sestrou se také odmítaly učit německá slovíčka, i když jim za to hrozily tělesné tresty.  

Kolektivizace se na otci podepsala

Nástup komunistického režimu v roce 1948 a s ním související postupná kolektivizace v 50. letech znamenala pro rodinu ztrátu polností. „Stát si všechno zabral. Tatínkovi vyhrožovali vězením, když se nepodrobí.“ Eliščin otec nesl situaci těžce. Celkově se podepsala na jeho zdraví. Komunistický režim odsuzoval a nevěděl, jak v životě pokračovat dál. „Byl z toho smutný, že to tak dopadlo, ale musel se s tím nějak vyrovnat.“ Režimu se nehodlala podvolit ani sestra pamětnice Marie. Pracovala jako učitelka v mateřské škole. Pro její otevřené křesťanské postoje ji často přemisťovali. Děti i rodiče ji měli rádi. Komunisté se však obávali jejího vlivu na ostatní.

Manžel utrpěl v jáchymovských dolech těžký úraz

„V dolech v Jáchymově pracovali samí političtí vězni. Podmínky tam nebyly ideální a bezpečnost práce se nehlídala. Manžela strhl kámen vyčnívající ze skály, když jel na lokomotivě. Dokud byla lokomotiva v pohybu, točil se na hrotu kamene. Jakmile zastavila, Arnošt spadl na zem. Zůstal na invalidním vozíku,“ vypráví Eliška příběh svého manžela, se kterým se poznala v nemocnici v Novém Městě na Moravě, kde pracovala jako zdravotní sestra. „Po válce se na vše spěchalo, aby začaly věci fungovat. Absolvovala jsem půlroční zdravotnický kurz.“ 

Na přesný důvod odsouzení svého manžela si pamětnice nevzpomíná. Podle ní ale souviselo s jeho zapojením se do činnosti Československé strany lidové v Brně. Společně se poznali až po jeho úrazu ke konci 50. let. „Byl se svým stavem smířený. Naprosto přesně si uměl říct o vše, co potřeboval.“ Rád maloval a vedl intelektuální debaty. Mezi sousedy byl pak vyhledávaným společníkem. „Vesměs to byli samí komunisté. Oceňovali hlavně to, že se mohli na rovinu ze všeho vypovídat. Arnošt si to vždycky nechal pro sebe.“ Svatbu měli manželé Kopřivovi ve dvaašedesátém roce. Eliška u svého muže podle svých slov oceňovala zejména klid, který z něj vycházel, a bezpečí, které s ním pociťovala. Manželství zůstalo bezdětné. Eliška se kromě péče o manžela věnovala práci a také pomoci rodičům v Horní Bobrové. „Finanční situace nebyla jednoduchá, ale s manželem jsme nebyli moc nároční.“  

O zážitcích z Jáchymova Eliščin manžel příliš nemluvil. Náročnost života po propuštění, kterou političtí vězni 50. let prožívali, dokládá v soukromém rodinném archivu dochovaná korespondence Arnoštova spoluvězně, vystudovaného lékaře. Plyne z ní především tíživý zmar lidských snů a tužeb, který vězně po propuštění provázel. Z doby před zatčením jim většinou nezůstali žádní přátelé a jejich společenské stigma jim zpřetrhalo i většinu intimních vztahů: „Uvažoval jsem, že se vrátím do dolů, protože to bylo jediné pracoviště, kde nevyžadovali kádrový posudek. (...) Z žen budu asi ještě dlouho otráven. Začal jsem také chodit do angličtiny na škole jazyků, potom ale vyšťárali, že jsem byl zavřený, a rychle mne vyhodili.“  

Režim dokázal lidem zavřít pusu

Na 50. léta vzpomíná Eliška jako na dobu, kdy si lidé plnili především své pracovní povinnosti a poté se uzavřeli do svých domovů. Vzájemně byli ostražití a to, co si říkali doma, na ulici neventilovali. „Osmašedesátý pak společnost malinko uvolnil. Člověk se více odvažoval říct věci nahlas. Společnost ale byla hodně rozdělená, vědělo se, kdo je pravověrný.“ Eliška jako mnozí v té době doufala v socialismus s lidskou tváří a ve vůdčí osobnost Alexandra Dubčeka. Vpád vojsk Varšavské smlouvy znamenal postupně konec těchto nadějí. K aktivním odpůrcům režimu pamětnice podle svých slov nikdy nepatřila, ale že je komunistická ideologie prezentovaná totalitní československou mocí cestou do pekel, vnímala velmi zřetelně. 

Současná vláda s podporou komunistů?

Další naději podle Elišky přinesla sametová revoluce v roce 1989 a také první polistopadový prezident Václav Havel. I přes svůj věk nepřestává pamětnice sledovat politické dění. „Současná vláda s podporou komunistů mi vadí. Když si vzpomenu na rodiče a manžela... Lidé by měli zapřemýšlet, co všechno se vydrželo. Nevím, čím to je. Najednou je tu asi nějaké jiné myšlení. Lidé se mají moc dobře, po všech stránkách. Mají příliš svobody, která ale není podložena podstatou. (...) Nevím, proč lidé najednou tak uhýbají,“ uzavírá Eliška Kopřivová své vyprávění s tím, že nejdůležitější v životě je prožít jej se vším, co přináší, a hlavně podle svého.