The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štěpánka Kopřivová (* 1937)

• narozena 7. února 1937 v Dobrém Poli

• moravská Chorvatka

• rodina vysídlena v roce 1950 do Rejchartic

Šaty dělají člověka. Vždycky jednom za rok si paní Kopřivová obleče starý moravskochorvatský kroj a vyrazí do Jevišovky, kde se na počátku září pravidelně konají tradiční chorvatské hody. “To, že jde do kroje svých předků, pro ni hodně znamená – myslím, že i máma s babičkou by měly radost, kdyby mě tak viděly.”

Paní Štěpánka Kopřivová se narodila v Dobrém Poli. Její rodiče byli malorolníci, a zatímco maminka Anna Marie pocházela z chorvatské rodiny Hůlků, tatínek pocházel ze smíšeného maďarsko-německého manželství. I on se však narodil už v Dobrém Poli, třetí chorvatské osadě na Moravě. Blachovi měli tři děti, jedno zemřelo jako malé, Štěpánka se narodila 7. února 1937 a její bratr o dva roky později.

Na rozdíl od Frélichova nebo Nového Přerova, které si zachovaly svůj chorvatský ráz až do samého vystěhováni Chorvatů v polovině 20. století, v Dobrém Poli žilo také mnoho Němců. „Někteří byli zarytí, alel že by se nějak abnormálně projevovaly nedobré vztahy, to ne. Až potom později, když byl Hitler více u moci, tak se někteří cítili jako moc na koni, ale vztahy v rodinách nebyly nijak nemožné. Ti, co k Hitlerovi inklinovali více, většinou kluci, ti odešli do armády nebo utekli z vesnice, oženili se vedle do Březí. Ale že by byly nějak více nepěkné vztahy, že by někdo nadával, že to jsou Němci, to ne. Ani po válce.“

Za první republiky v obci fungovala česká škola i sokol, avšak v době, kdy byla Štěpánka malá, bylo toto jihomoravské pohraniční území součástí Třetí říše. Otec musel narukovat do německé armády a domů se již nevrátil. „Tatínek ani daleko nedošel. Byl v Polsku, a když Němci napadli Rusko, tak hned padl.“

Němci rozdávali příbuzným padlých vojáků vyznamenání. „Předávalo se v německé hospodě. Nebylo to veřejné, zvali se tam jenom někteří. A když někdo padl, už se vykládalo, ten a ten, jeho matka chodí v chorvatském kroji, tak jestli tam vůbec půjde? Ale ty bábinky se domluvily, že nikam nepůjdou. Žádného syna pozbýt nechtěly, na žádné německé kříže nebyly zvědavé. To se Němcům moc nelíbilo, hlavně té jejich hierarchii ne. Ale nadělat s tím nemohli nic, předávání válečných křížů chorvatské babičky v Dobrém Poli bojkotovaly.“

Své čerstvě ovdovělé dceři byli tehdy velkou oporou Štěpánčini prarodiče. „My jsme pak vyrůstali s prarodiči, s dědou a babičkou. Děda byl velmi chytrý, studovaný člověk. Za první světové války byl v Rusku. Když se strašilo válkou, děda říkal: uvidíte, co Rusové dovedou. Celou Evropu si podmaní.“

Němci, pokud někdo byl ze smíšeného manželství nebo přímo někdo se hlásil, tak dávali železné kříže za padlé. No a to přišlo, aspoň tak rodiče vykládali, babička jako, že dostane železný kříž tata. To bylo takové, dlouho se to válelo někde, ale myslím, že to babička vzali do Německa. No a to byla hospoda, sokolovna, ta byla chorvatská. Jak se jde na Jevišovku a Novosedly, v těch místech, však myslím, ještě tam hospoda je? Myslím, že jo. A tady na té druhé straně, tam byla německá. Oni si tam zvali opravdu jenom takové… že by to fungovalo veřejně, to teda ne. Ale přitom, jak padli někteří, tak dávali ty železný kříže. A tak už se vykládalo, že ten a ten, že jeho matka chodí v kroji a jak to bude to odměňování, jestli tam půjde. Ony už ty bábinky se domuvily, že nikam nejdou. Žádného syna nechtěly pozbýt a na žádné německé kříže nejsou zvědavé. Tak to se Ňěmcům nelíbilo. Hlavně hierarchii na vrchu ne. Ale prostě nic nenadělali.

V dubnu 1945 nedaleko Dobrého Pole přecházela válečná fronta. „Přes den jsme byli schovaní ve sklepích, tři, čtyři rodiny dohromady. Rusové nám řekli, že doma nemůžeme být, že se bude střílet a že to není bezpečné. Schovali jsme se ve sklepě u tety pod barákem, to byly dva velké sklepy spojené. Mohlo tam být tak i padesát lidí. Přes den byl klid, ale když se v noci střílelo ze Stalinových varhan, to plakal i děda, jak strašný to byl rachot.“

Fronta se nemohla posunout několik týdnů. Boje o Nový Přerov byly velmi urputné. „Celý kopec Němci zaminovali. Rusi se dostali jenom k nám, do Novosedel a dál nemohli, protože ten přerovský kopec byl celý zaminovaný. Padlo tam hodně Rusů, šest týdnů se bojovalo. Každý den pracovali a potom v noci stříleli, aby se dostali dále.

Protože dědeček uměl rusky, často s ruskými vojáky hovořil. „Na návsi ležel voják vedle vojáka. Já se držela dědy za ruku, šla jsem s ním, chtěla jsem vědět, co se děje. A šli dva vojáci, pokřikovali na sebe, ležící vojáky obraceli. Který z nich byl opilý, toho zastřelili, kdo byl mrtvý, toho dali vedle. Děda se potom jejich nadřízeného ptal, proč to děláte? Ti opilí by se vyspali a zase by bylo dobře. Ale ne, padl za vlast. Takových případů tady je, povídal. To bylo strašné.“

Po skončení bojů šli lidé na pole vykopat zásoby, které si tam ukryli. „Lidé si dělali takový bunkr, a tam schovali duchně, plachty a podobně. Neměli co jíst. Náš děda byl takový dost bystrý. Když babička přemýšlela, kam potraviny schová, děda řekl: dej to do hnoje, tam to nikdo nebude hledat. A tak vyrobil takové sudy, dovnitř dali škatule, v nichž schovali jídlo. Všechno se zaházelo hnojem. Tak se nám podařilo zachránit hodně masa i sádla.“

V květnu 1945 procházel Mikulovem pochod brněnských Němců. Čirou náhodou ve stejný den, kdy průvod míjel město, se tam vypravila i Štěpánka s maminkou: „Když jsem byla o něco větší, onemocněla jsem. Matka mě vzala do Mikulova a viděli jsme tam spoustu lidí. Později jsem se dozvěděla, že to byl pochod smrti (brněnských Němců). Byli to staří lidé, měli ruksaky a ranečky. Před mikulovskými kasárnami se tlačili, někteří padali na zem. My s matkou jsme ani nemohly přejít silnici, museli jsme čekat, až se přehrnuli. Lidé padali na zem, psi a vojáci nás nechtěli pustit, dokud se lidé nepřehrnuli do těch kasáren. Do dneška si pamatuji, jak na zemi byla spousta krve. Psi to lízali a lidé křičeli a plakali. I teď po letech si na to vzpomínám. Po letech, když jsem se vdala, jsem slyšela v rádiu zprávu, že to byli brněnští Němci, kteří museli pryč. Neměli nikoho, žádné dcery, žádné syny, zůstali a při odsunu se nevědělo, co s nimi. Za hranicí je už nechtěli, ale v Brně taky zůstat nesměli.“

Neklid v pohraničí přetrvával i po konci války. „Krátce po válce se v okolí schovávali banderovci. Schovávali se ve slámě a večer a v noci vpadli do domu, probudili nás a museli jsme jim jít vařit. No, my ne, já ne, ale babička ano. V noci po nich nehledali, ale přes den ano. To byly různé přestřelky, než se dostali za hranici. Byla to zlá doba.“

Obyvatelé chorvatských vesnic často vzpomínají, jak se k nim po válce chovali Češi, kteří do pohraničí přicházeli obsazovat a rabovat.

„Byl tam jeden žhář, který se nastěhoval s kopou dětí. Dokonce si ještě pamatuju, že se jmenoval Škarpa. Na dědině si vybral barák, který měl nejmíň osm oken, byl to takový velký, krásný dům. Nevím, co se mu nelíbilo, ale stále si vymýšlel, pořád chtěl trochu vyšší barák, ne ty nízké domky. A tak shořel první dům. On sebral kupu děcek a šel s nimi do pole. Během té doby barák lehl popelem a oni se přestěhovali na druhý dům. Všichni sousedé už se báli, protože to zapálil on. Myslím, že v krátké době takhle lehly čtyři domy. Prostě, když už se mu dům nelíbil, tak ho zapálil.“

„Náš soused považoval všechny Chorvaty za Němce. Na baráku měl abnormálně čtyři, pšt párů koní, bil je vidlemi a u toho strašně řval. Všechno to pro něj byly německé kurvy. A dědeček mu říkal, proč ty koně bije, vždyť mu nic neudělali. Vy se starejte o své koně. Já žádné koně nemám, ale vy je takhle mlátit nebudete, nebo to udám.“ Konflikt s Čotkem ohledně koní měl mít brzy pokračování. „No tak, podívejte se, ti Češi měli takové manýry, že prostě pořád bylo něco na Chorvaty. Tak jednou ráno vzbudili dědečka. Dědečku, kdopak tady v noci střílel do dveří sousedovi? Děda říká, ale prosím vás, tady se furt střílí. Mě už to nevadí. A že to Chorvaté, Chorvaté. Jo? Děda říká, podívejte se, kdo má zbraně? Chorvaté ne. Zeptejte se pana Čotka, kdo má zbraně. On a jeho bratr, bratranec, střílí si navzájem do dveří. Odešli. Prostě to tak bylo. Vína měli dost, tak si v noci popili a dělali všechno možné, aby nás pošpinili. Nikdo jim nic nedělal, ale oni nás prostě chtěli vyhodit.“ Střelba v Dobrém Poli vzbudila velkou pozornost i u tehdejších médií.

Zatímco stěhování Chorvatů z Nového Přerova bylo poměrně rychle realizováno převážně roku 1948, Frélichov byl stěhován v letech 1948-1950, Dobré Pole přišlo na řadu jako poslední v roce 1950. 

„Nevím, jak to bylo u ostatních obcí, ale my jsme měli zakázáno najít si nové bydlení v okolí Dobrého Pole. Maminka si třeba chtěla koupit baráček ve Vlasaticích, ale to nešlo, prostě ve vzdálenosti pětadvacet až padesát kilometrů to bylo zakázané. Takže jsme museli jít dál. Jeden člověk, toho měli i v Přerově i ve Frélichově, zacházel s těmi lidmi dost špatně. Ten přišel, co jste si zasloužili, to máte. Ten třeba přišel, musíte se vystěhovat, tady máte tři adresy, běžte se podívat, jestli se vám to líbí.

Já jsem se zase na to jela podívat s mámou, bylo to do Kamenky na Vítkovsku. Byly to vysoké domy, měly tři patra. Máma to viděla, říká, tady to není pro nás, to je tak pro tři, čtyři pořádné rodiny, nás tolik nebylo, jen děda s babičkou a my tři. A ještě teta se synkem, ta se stěhovala s námi. Tak tam jsme nešli. Pak jsme šli do Vesky, to je tam kousek. Jenže, dům byl celý rozbouraný. Tak tam jsme taky nešli. A potom jsme se měly jet podívat ještě do Jeleny u Bruntálu. Bylo patnáctého března, jely jsme vlakem, vystoupily, byla strašná vichřice, sněhu po kolena. Máma se zeptala nádražáků, jak je to daleko. Tak devět kilometrů, nebo šest. Tak rozhodla, že půjdeme pěšky, to zvládneme. Potkal nás pluh, ženská, kam s tím děckem jdete? Vždyť zapadnete, tady už vůbec ani cesta není. Pojďte, já vás tam zavezu. Tak jsme sedly a jely jsme. A kam se ženete tak na noc? Tak jsme mu to řekly a on že takové případy zná, že je jich víc. Tak já vás zavezu za tou paní, kam máte to číslo. Ta nám otevřela dveře, už byla tma, pět hodin večer, březen, venku se smrákalo. Tak se nás hezky ujala, a říká, kam se teď ženete? A my říkáme, dostali jsme výměr na váš barák. A ona začala plakat. Měla sedm dětí, manžel jí krátce před tím zemřel, spolu hospodařili, před domem měli takové hnojiště, že chalupa ani nebyla vidět. Já jsem pořád mámu tahala, chtěla jsem už pryč. Ale ta paní, že nás nepustí na noc, že tam musíme zůstat. A říkala, paní, prosím vás, neberte si tu mou chalupu, já bych se musela, stejně jako sousedka, do tří dnů vystěhovat, a teď v zimě kam? Maminka ji uklidnila, nebojte se, buďte klidná. Tu vaši chalupu nechci ani zadarmo. Tak jsme jely zase zpátky dom. Po cestě je Ondrášov, tam jsme potkali jednoho z Dobrého Pole. A ten říká: Anna Maria, kam se tlačíš. Pojď do Rejchartic, tam je nás už devět. Je tam taková pěkná chaloupka, to bude akorát pro tebe. Tak jsme šli tam a vybrali jsme si ji. Vrátili jsme se domů, a ten chlapík, jmenoval se Korejs, ten že kde se couráme, že už jsme měly být na cestě. Poslal jste nás na tři místa, tak jsme tam byly. Myslíte, že je to nějaká Sibiř? Sibiř to není, ale podobné Sibiři to je. A vy si zvyknete všude. Tak si vzal papír a za pět dní, dvacátého března, jsme se stěhovali.“

„Náš děda to nemohl přežít. Jak to tam vypadá? Jsou tam stodoly? Co tam je? Nic tam není, prázdný dům. A co dřevo, to tam je? Jinak zmrzneme. Tak do dvou dnů děda ještě se sousedem rozsekal všechny dřevěné přístřešky, co jsme měli, na hromadu. Že si to bereme s sebou. Stěhovala nás armáda, kluci přišli, a že dědečku, to vám nemůžeme stěhovat. Podívejte se, já jsem se na tom nadřel, je to moje, takže to naložte, jinak odtud nejdu. A hotovo. Kdyby nebylo toho dřeva, tak bychom tady v těch horách zmrzli. Tehdy bylo dvacet sedm stupňů mínus. Sousedi řekli, vy jste, dědo, na ně vyzrál. My jsme tam všechno dřevo nechali a teď nemáme nic.“

„Když jsme měli přijít do Rejchartic, tak nám sousedé Czehowští zatopili pilinami, tak jsme měli aspoň teplo. Bylo i zameteno, tak nám všechno nastrkali do toho domu, babička si sedla, měla na sobě vlňák, tak se jen klepala, modlila se a plakala. Pak se tak zadívala k vratům a zeptala se dědy: Johann, ča to je? Ale, to nic, to jsou krysy. Krysy? Babička vyskočila na stůl, a že nejde dolů, že s tím děda musí něco udělat. Tak moc se bála. Ve dveřích do dvora byla tak velká díra, že by jí prošla i kočka, rohy byly prohryzané. Tak děda musel najít nějaké destičky a hned to spravit. Druhý den přišel starosta se zeptat, jak jsme se vyspali. Babička hned na něj, takový domek, kde máme samé myši! A on že, z toho si nic nedělejte, panímámo, mně sežraly svatební oblek. No a tak babička hned řekla dědovi, ať se podívá po jiném domku, že tady nezůstaneme. Ale zůstali jsme, všechno jsme si pospravovali.“

Vystěhování na severní Moravu bylo pro mnoho Chorvatů těžké kvůli odlišným klimatickým podmínkám. „Ten první rok byl velmi úrodný. Jak jsme byli zvyklí sít, tak babička zasela mrkev, dýni, okurky, melouny, takovou úrodu jste neviděli. Babička dědovi říkala, vidíš, a prý že tu bude neúroda. Máku jsme měli pět necek, ve Dvorcích jsme ho prodávali. A děda jen prohlásil, to může být jeden rok, pak bude bída. A taky že byla.“ Další roky už tak úrodné nebyly.

Ačkoliv byla chorvatským rodinám přidělena zemědělská půda, už o několik let v souvislosti s kolektivizací zemědělství o ni měli znovu přijít.

„Za nějakou dobu si vymysleli, že krávy, které jsme si přivezli, mají tuberkulózu. Že si je nesmíme nechat, musíme je dát pryč. A děda říká, musíme dát pryč? A proč? To jsou naše krávy. Měli jsme dvě kravky a jednu jalovičku, a teta také. Že prý zítra přijedou a něco nám za ně dají, ale ne moc, protože jsou nemocné. Děda do rána jalovici prodal jednomu známému v Berouně, tak ji zabili, maso si rozdělili. Když druhý den přišli pro krávy, divili se: Kde je ta hezká jalovice? Někdo nám ji ukradl. Jo, tady se krade. Pořádně se tam kradlo. Když jsme se nastěhovali, tak nám přes noc do rána ukradli dvacet slepic!“

Bydlení v Rejcharticích se však také chýlilo ke konci. V souvislosti se vznikem vojenského prostoru Libavá měla obec na počátku 60. let zaniknout, a tak se zdejší Chorvaté museli opět stěhovat jinam. Paní Kopřivová do Dvorců u Bruntálu, její matka do Pasek.

Při chorvatských hodech v Jevišovce paní Kopřivová dodnes nosí kroj. „Je to pro mě velice důležité. Kdybych měla svůj kroj, tak v něm chodím ještě dnes. Považuji to za čest. Říkám si, kdyby to viděla naše máma, babička, ty by si to považovaly hodně.“