František Koraba

„Teď nastal rozhodující úkol – vylomit dvířka a dostat se na chodbu. Trvalo nám to asi půl hodiny, než se nám podařilo celý rám pomocí záklopky natolik uvolnit, že jsme získali jistotu, že máme vyhráno. V uvolněném postoji jsme se sotva vešli dva. Já a Zdeněk Štróbl. Tak jsme se se Zdeňkem střídali. Věřte, že nebylo jednoduché se odhodlat k tomuto bourání. Většina spoluvězňů nás odrazovala, ať neblázníme, že tam jsou gestapáci a až zjistí, o co se pokoušíme, tak nás prostě oddělají. A jestli jsou opravdu pryč, tak nás určitě někdo osvobodí zvenčí. Neustále nám bylo připomínáno, že kvůli nám, mně a Zdeňkovi, nakonec všichni přijdeme o život.“

„Život těchto gestapáku jsem měl, a to dvakrát, možnost poznat, když nás stráže s automaty odvedly do protější budovy do SS heimu, kde se nacházela i kuchyň pro všechny pracovníky gestapa. V rámci tohoto areálu byla i kuželna, kde se ve svém volnu a hlavně večer až do noci bavili hrou v porážení kuželek, které jsme jim museli stavět. Dokonce nám nabízeli cigarety a odlivky jejich šnapsu alkoholu. Snad aby se předvedli před slečnami, které jim dělaly společnost a které ovládaly i češtinu.“

„Když jsem přišel na řadu, odevzdával jsem veškeré své osobní věci. Až teprve [tehdy] jsem si uvědomil, že mezi všemi věcmi mám, do této chvíle jsem si na to vůbec nevzpomněl, těch nešťastných dvacet rublů. Nevím vůbec, proč jsem je bral s sebou na zákopy a proč jsem je neustále měl při sobě. [Padaly] otázky od koho je mám, jak jsem k nim přišel. Zkrátka bylo to trapné až ponižující. Až na závěr jsem ve svých šestnácti letech přišel o osm zdravých zubů, po kterých mi zůstaly jen kořeny. Stačilo uhodit dvakrát svazkem klíčů na železném kruhu o síle jednoho centimetru a to jednou z každé strany. Nevím ani, kde se ve mně vzal veškerý vzdor a [snaha] nedat na sobě [znát] automaticky následující slzy zároveň polykané se zbytky nacházejících se zubních úlomků.“