The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eleonora Korandová (* 1938)

• narozena 9. ledna 1938 v osadě Budičovice, obec Skály

• rodina vlastnila statek v Budičovicích

• statek vyvlastněn pro účely JZD, rodinné úspory zabaveny

• v prosinci 1950 rodina vystěhována z okresu Písek

• bratři narukovali k Pomocným technickým praporům

• pamětnici bylo zakázáno studium

• pamětnice absolvovala učiliště v Praze a Střední průmyslovou školu v Českých Budějovicích

• následně pracovala v národním podniku Motor v Českých Budějovicích

• statek byl navrácen v restituci ve velmi špatném stavu

• po odprodání statku novému majiteli nemovitost chátrá

• pamětnice v současnosti žije v Českých Budějovicích

Eleonora Korandová, rozená Holečková, se narodila 9. ledna 1938 v osadě Budičovice, náležející k obci Skály v okrese Písek. Byla nejmladší ze čtyř dětí. Otec Josef Holeček pocházel ze selské rodiny. Dědovým bratrem byl spisovatel Josef Holeček. V roce 1932 odkoupili rodiče paní Eleonory od Jana Schwarzenberga na základě zákona o pozemkové reformě zbytkový statek v Budičovicích o celkové výměře 55 hektarů. Koupě statku byla financována půjčkou od Občanské záložny ve Vodňanech. Půjčku pak rodiče spláceli řadu let. Na statku pracovaly čtyři rodiny deputátníků, které byl otec dle rozhodnutí o přidělení zbytkového statku též povinen zaměstnat. Otec se snažil statek rozvíjet a modernizovat nákupem strojů, zároveň byl aktivním členem Agrární strany.

Během druhé světové války se Josef Holeček snažil lidem pomáhat. Říkával: „Je válka, musíme pomáhat lidem. Nedá se nic dělat. Kolik budeme mít příjem, tolik půjde stranou.“ V roce 1945 dostal za tuto pomoc i vyznamenání.

Konec války

Oba bratři pamětnice studovali na zemědělské škole a na statku pomáhali. Eleonora začala za války navštěvovat pětiletou školu v Heřmani. K jejím prvním vzpomínkám z dětství patří čas společně strávený hrou s dětmi deputátníků žijícími na statku. Pamatuje si, jak v době osvobození pobývala na statku rodičů vojska Rudé armády a zároveň sem byli přiděleni němečtí uprchlíci, tedy německé ženy s dětmi. „Někdy jsem viděla ty děvčata německý, už ty šestnáct -sedmnáctiletý, takový potlučený.“

V zimě 1945 / 1946 odešly rodiny deputátníků osídlovat pohraničí po vysídlených Němcích. Většinu práce na statku pak musel zastat otec s bratry. V sezóně pak byla statku přidělena na pomoc armáda. Eleonora začala dojíždět do šesté třídy základní školy v Protivíně. Rodiče po zákazu Agrární strany volili Československou stranu lidovou.

Poslední Vánoce před vyvlastněním

V obci Skály bydlela řada železničářů pracujících v nedalekém železničním uzlu Protivín. Většina z nich byla členy Komunistické strany Československa. Po převratu v roce 1948 rychle převzali moc. Koncem roku 1950 se v obci zakládalo Jednotné zemědělské družstvo (JZD). Statek rodiny Holečkových byl největší ve vsi, a tedy strategický pro založení JZD. Holečkovi dostali rozhodnutí o vyvlastnění a opuštění s termínem v říjnu 1950. Nakonec bylo vyhověno žádosti rodičů a směli v Budičovicích strávit poslední Vánoce. V té době už byl jejich statek využíván jako hlavní budova JZD, kam byl sveden dobytek z celé vesnice. Holečkovi směli na statku užívat již jen svůj byt.

Pamětnice popisuje atmosféru kolektivizace a padesátých let: „Nechtěli sedláci do družstva jít, ale museli, to nešlo. Protože jinak se našel důvod, aby je mohli zavřít. Jednou, že  málo plní, tak se [sedlák] zavřel, někde zase, že něco řekl. Když člověk do družstva nechtěl jít, tak si pomohli.“

„Naše rodina měla štěstí. Otci utíkal přes hranice bratranec. Chytili ho a on přiznal, že se s některými sedláky rozloučil. Byl také u nás, ale my jsme byli někde na návštěvě, takže nás nezastihl. Ale ty sedláky, se kterýma se byl rozloučit, zavřeli. Protože byla jejich povinnost ho udat. Zavřeli i jeho sestru. Mezitím jim umřela maminka, nešťastná, protože ona nepochopila, že může být někdo zavřený a nic neudělat.“

Eleonoře bylo 13 let, když musela její rodina statek opustit. S sebou si směli vzít vybavení bytu. Rodinné úspory byly uloženy na vázaném účtu a Holečkovi je již nikdy nedostali. Rodičům byl zakázán pobyt v okrese Písek. Odešli do sousedního okresu Strakonice, do Stožic u Vodňan, k dědovi z otcovy strany a bydleli s ním ve výminku.

Naplnila se tak očekávání, jež měli rodiče pamětnice již při osvobození v roce 1945: „Už ve 45. roce mi vyprávěla maminka, když šli vítat Rudou armádu, že si říkali s otcem: ,Bude to špatný, jestliže to tu bude jako v tom Sovětským svazu, tak nám všechno vezmou.’“

Změněné životy

Sestra Anna se odstěhovala k tetě do Boru u Tachova, kde pracovala jako účetní na státním statku. Rodina z opatrnosti tajila, že má dobré pracovní místo. Starší bratr Jan nastoupil na povinnou vojenskou službu k Pomocným technickým praporům (PTP) do kladenského dolu Tuchlovice. Mladší bratr Josef byl jako syn kulaka vyloučen ze zemědělské školy rok před jejím ukončením. Necelý rok musel za tvrdých podmínek pracovat na státním statku ve slezských Osoblahách, poté nastoupil na vojenskou službu k PTP do ostravských dolů. „Když ho přišli kamarádi z Osoblah navštívit, tak říkal, že třeba živej z toho nevyjde.“ Po roce se těžce rozstonal a zbytek vojenské služby se léčil v nemocnici.

Eleonora začala chodit do základní školy ve Vodňanech. Otec byl zaměstnán v továrně Premovka v Protivíně jako manipulant. K náplni jeho práce patřilo i umývání toalet. Z nervového vypětí se mu vrátilo krvácení do střev, onemocnění, jež bylo důsledkem služby v armádě za první světové války. Musel být hospitalizován v nemocnici. Matka Eleonory v té době ještě neměla zaměstnání. Eleonoru s matkou musela podporovat rodina otcova bratra.

Eleonora měla ve škole výborné výsledky a chtěla být učitelkou, jako dcera kulaka si však směla vybrat jen učiliště. Vybrala si učební obor v továrně Rudý Letov v Letňanech, aby mohla v Praze navštěvovat divadla, a také aby rodičům ulehčila, protože ubytování i stravu zde měli učni zdarma. V roce 1955 ukončila učení. Přesto, že její kádrové materiály s dopisem, v němž obec Skály nedoporučuje její studium, doputovaly i do Letňan, z učiliště odcházela Eleonora s doporučením ke studiu. „V Praze v učilišti nebyli komunisti. Měli z toho spíš legraci a říkali, že mě převychovali, že můžu už na studie.“ Vybrala si Střední průmyslovou školu v Českých Budějovicích. Ještě při studiu nastoupila do oddělení technické kontroly budějovického státního podniku Motor a ve večerním studiu zakončila střední školu maturitou. „Když jsem potom nastupovala do Motoru do zaměstnání, tak tam byl taky kádrovák a bylo mu divný, že jsem se šla s takovýma známkama učit. Ten mě chtěl přichytit asi, tak se několikrát zeptal: ,Čím byl otec?’ Já jsem říkala, že dělník. No, on byl v té době dělník.“  Eleonora se provdala za Václava Korandu a narodily se jí dvě děti. V šedesátých letech přešla do tiskárny podniku Motor, kde pracovala i po její privatizaci až do odchodu do důchodu.

Otec po návratu z nemocnice pracoval na pile ve Vodňanech a poté byl zaměstnán jako nákupčí v hřebčíně v Netolicích. Aby měl nárok na důchod, musel pracovat téměř do osmdesáti let. Matka pracovala jako pletařka v družstvu Blata do šedesáti sedmi let.

Bratři se vrátili z vojenské služby. Starší Jan pracoval na Šumavě jako traktorista, později byl agrotechnikem. Mladší Josef byl zaměstnán v cukrovaru ve Vyškově, dokončil v Přerově zemědělskou školu a odmaturoval. Většinu života pak pracoval na školním statku v Čihovicích u Týna nad Vltavou.

Neodešli

Během srpnové okupace roku 1968 byl manžel Václav služebně jako fotbalový funkcionář v Německé spolkové republice a po okupaci telefonoval  Eleonoře, zda nechce s dětmi přijet za ním a emigrovat.  Eleonora ale chtěla i kvůli nemocným rodičům zůstat doma.

Otec Josef zemřel v listopadu roku 1987, matka Anna v lednu 1988.

Ze statku je ruina

Po revoluci byl rodině statek navrácen ve velmi špatném stavu se třemi romskými rodinami, kterým měli povinnost zajistit náhradní bydlení. Současně měli památkáři náročné požadavky na způsob opravy, statek nebylo povoleno zbourat a nově vystavět. Rodina tedy restituovaný majetek prodala. Dnes je u statku vrakoviště aut, budovám se propadají střechy a dále chátrají. Nikdo z potomků rodiny Holečkových se dnes zemědělství nevěnuje.

Paní Eleonora žije po smrti manžela sama v Českých Budějovicích, mezi její zájmy patří četba a procházky.

„Bylo to smutný proto, že za války nám ubližovali nacisti, Němci, ale tady ubližovali vlastní lidi. To bylo asi to nejhorší na tom, že to byli Češi proti Čechům. A bylo to brzy po válce.“