The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Korčák (* 1924)

• narozen 28. května 1924

• vystudoval Reálné gymnázium ve Vršovicích

• rodiče byli aktivní členové organizace ÚVOD – Ústřední vedení domácího odboje

• 21. prosince 1941 rodiče zatčeni, vězněni na Pankráci, v Terezíně v Malé pevnosti, v koncentračním táboře Osvětim a Mauthausen

• 1943 – maturita

• 1943 – totálně nasazen v Mikrofoně v Praze-Strašnicích

• 1950 – vystudoval lékařskou fakultu, věnoval se chirurgii

• zaměstnán ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady

Vladimír Korčák se narodil 28. května 1924. Jeho otec byl novinář, pracoval jako vedoucí redakce pražského Slovenského deníku a současně i jako parlamentní zpravodaj. Pamětník měl staršího bratra Bohumila a mladšího bratra Igora. Se sourozenci v létě pomáhali na venkově. Jezdili na trávu pro dobytek, pomáhali při obracení a sušení sena a při žních, také pásli husy, krávy, dělali ohníčky, opékali brambory v popelu, chodili se koupat do rybníků a potoků, chytali ryby. Sourozenci Korčákovi cvičili v Sokole, od deseti let byli skauti a jezdili i na letní tábory.

V třicátých letech začala sílit Hitlerova moc, rodiče spolu se svými dětmi aktivně sledovali politickou situaci v Československé republice i v zahraničí, ale stále věřili, že mezinárodní autorita zabrání Hitlerovi a Německu v jeho rozpínavosti. V roce 1938 po zabrání Sudet německou říší pamětník spolu s dalšími skauty pomáhal uprchlíkům z pohraničí roznášet jídlo, polévku a čaj připravené v provizorní vývařovně na Masarykově nádraží.

„Odtud jsme je vodili do blízkých biografů a tělocvičen k nouzovému noclehu. A bylo už dlouho v noci, když nám železničáři dali k dispozici služební místnost, kde jsme zbytek noci prospali. Že vysídlenců z pohraničí bylo skutečně hodně, bylo vidět i na mém reálném gymnáziu v Kodaňské ulici ve Vršovicích. Kvůli náporu vysídlených dětí bylo nutno zvýšit počet žáků ve třídách až na čtyřicet a rozmnožit počet tříd.“

Pamětníkův otec zastával až do odtržení Slovenska v roce 1939 pozici redaktora časopisu Venkov a zpravodaje časopisu Brázda. Později přešel do ilegality, navázal spolupráci s Ústředním vedením domácího odboje ÚVOD. Na konci roku 1939, 29. října, založil vlastní odbojovou organizaci Český kurýr.

„Vydávala časopis Český kurýr, rozšiřovala ho mezi obyvateli, podporovala rodiny gestapem zatčených odbojářů, obstarávala občanské průkazy pro skrývající se ilegální pracovníky. Jeden uprchlý sokolský funkcionář u nás doma dokonce několik dní bydlel.“

Na ilegální činnosti se nepodílel jenom otec, ale také matka. Pomáhala Český kurýr rozmnožovat a distribuovat. Vladimír Korčák byl na rozdíl od svých sourozenců považován rodiči za rozumného, a svěřovali mu proto vzkazy pro pana Satrana, jejich nejbližšího spolupracovníka.

„Uprostřed prosince 1941 byl zatčen dr. König, spojka na ÚVOD, a dvacátého prosince zatklo gestapo pana Satrana. Maminka, která se to dozvěděla, mne poslala s touto informací do redakce Venkova za otcem. Jedenadvacátého prosince odpoledne, tři dny před Štědrým dnem, vtrhlo gestapo do našeho bytu, zatklo maminku a tatínka a odvezlo je.“

Doma z dětí byl jenom nejmladší, čtrnáctiletý syn Igor, Vladimír s Bohumilem nakupovali ve městě dárky a vánoční stromeček. Po zatčení obou rodičů zůstali tři synové, devatenáctiletý Bohumil, sedmnáctiletý Vladimír a čtrnáctiletý Igor, sami až do konce války. Nejstarší Bohumil musel nastoupit do zaměstnání, byl totálně nasazený v jinonické Waltrovce. Hlavní starost o domácnost a mladšího bratra zůstala na pamětníkovi a po celou dobu války jim pomáhal i jejich strýc a sousedka. Nejmladší Igor po zatčení rodičů musel odejít z gymnázia a přešel na odbornou keramickou školu na Vinohrady.

Chlapci Korčákovi neměli o svých rodičích žádné zprávy, a tak se zhruba týden po jejich zatčení vypravil pamětník do sídla gestapa v Petschkově paláci. Chtěl se pokusit získat povolení k návštěvě otce v pankrácké věznici. Jako důvod si vymysleli, že nevědí, kam dali rodiče lístky od prádelny. Kupodivu jim tato výmluva prošla a mladý Vladimír se přes několikerou ostrahu dostal až ke komisaři.

„Z dolních sklepních pater vystupoval esesák v lesklých holínkách, který si pošvihoval jezdeckým bičíkem. Proč měl bičík, když na koni po Praze určitě nejezdil? Zatrnulo mi. Jsou ve sklepě vyslýcháni vězňové? Bylo nutno jít dál. Na široké chodbě v prvním patře byla řada masivních vysokých dveří, přímo proti schodišti bylo na dveřích číslo, do kterého mne úřednice poslala. Po zaklepání nic nebylo slyšet. Otevřel jsem, dveře byly dvojité, proto bylo nutno otevřít i druhé. Kousek ode dveří před šedivou kovovou registrační skříní stál muž ve vězeňské uniformě, který byl zřejmě vyslýchán. Hned jsem zase zavřel, znovu zaklepal. Za chvíli se ozvalo: ‚Herein!‘ Dále! Vězeň byl pryč a za psacím stolem seděl asi padesátiletý muž v civilu. Zeptal se mě, proč přicházím. Svou lámanou němčinou jsem požádal o povolení návštěvy tatínka. Chvíli se zamyslel, pak mi po několika telefonátech vrátil již podepsanou propustku, sdělil, že žádosti vyhovuje, a poslal mě s přípisem do pankrácké věznice.“

Z Pankráce ovšem pamětníka vyhnali, a tak musel celou návštěvu Petschkova paláce absolvovat znovu; tentokrát se komisař rozčílil a osobně zavolal na Pankrác, znovu podepsal propustku a poslal ho zpět do věznice. Tentokrát pamětníka už k cele s otcem dovedli. Mohl s ním krátce bez tělesného kontaktu pohovořit a předat mu jídlo.

Otec následkem tvrdých výslechů na gestapu přišel o zrak, ale on ani maminka nikoho ze svých spolupracovníků neprozradili. Maminka zakončila svou pouť po německých věznicích v koncentračním táboře Osvětim, kde 7. března 1943 zemřela. Otec válku přežil i navzdory své slepotě. Díky pomoci spoluvězňů absolvoval věznění v Terezíně i koncentračním táboře Mauthausen.

„Dali ho do tzv. Russenlageru, ruského tábora, kam původně dávali ruské zajatce. A tam se předpokládalo, že všichni zahynou. Tam byli šikovní kápové, velitelé vězňů, ty rozhlásili, že je tam skvrnitý tyfus. Němci se tam neodvážili jít a žádný kontakt neudržovali a díky tomu tatínka udrželi ti spoluvězňové naživu. Když tam byly kontroly, tak ho strčili mezi trámy a tak tatínek nakonec přečkal celou válku i ten strašlivej Mauthausen.“

Vladimíra Korčáka zatčení rodičů ani smrt matky nezlomily. Začal se naopak intenzivně učit. Podle slabikáře se sám naučil azbuku, základy ruského jazyka měl z domova, protože s maminkou, která byla ruského původu, často doma hovořili rusky. Maturitu zvládl tři měsíce po matčině smrti ke svému obrovskému překvapení bez obtíží, dokonce měl z obávané latiny jedničku. Po maturitní zkoušce byl totálně nasazen do továrny Mikrofona Strašnice a přeškolen na jemného mechanika.

Otec se vrátil domů z koncentračního tábora v červnu 1945. Byl sice slepý, hubený, ale zato se skvělou pamětí a chutí dál pracovat. Byl jmenován odpovědným redaktorem Zemědělských novin, kde pracoval až do důchodu. Také se stal aktivním pracovníkem Svazu osvobozených vězňů. Zpracovával vzpomínky na odbojovou činnost a přispíval do časopisu pro tělesně postižené. Vladimír Korčák v prvních týdnech po návratu pomáhal tatínkovi v jeho novinářské činnosti. Četl mu články, psal za něj na stroji a vodil ho tam, kam bylo potřeba. Když ale začal studovat na lékařské fakultě a zapojil se do studentského hnutí, už to nezvládal. Tatínek si proto najal pomocnici, se kterou se později znovu oženil.

Vladimír Korčák promoval na lékařské fakultě v prosinci 1950 a svou lékařskou kariéru zasvětil chirurgii – pracoval na chirurgickém oddělení Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.