Ludvík Korcz

„Takže jsem tedy byl na tom ministerstvu dopravy. Pak tam byly v 58. roce na seznamu prověrky. Samozřejmě jsem měl vždycky nějaký trable, i když tedy na druhý straně mě nutili dělat třeba důvěrníka ROH a takový věci, ale každou chvilku jsem s někym měl nějaký konflikty v tom smyslu, že mi to někdo vyčítal, připomněl. A při těch prověrkách, to si pamatuju, jako by to bylo dneska, mi vedoucí politickýho oddělení, to byl takovej blbec, dal takovou otázku. Tam seděl ředitel a celá taková parta, předseda KSČ, předseda ROH a všecko možný. A teď von za to zvláštní oddělení mi povídá: ,Hele, soudruhu inženýre, řekni mně, jakým způsobem ses stal vojákem německé armády?‘ Já jsem dostal vztek tedy, protože on to věděl. Tak jsem počkal, až tu otázku vyslovil a zeptal jsem se: ,Soudruhu, kde jsi se narodil?‘ On byl překvapenej a řiká: ,V Praze.‘ Já řekl: ,A kde jsi bydlel v roce 1938?‘ On řiká: ,V Praze.‘ Já mu na to řikám: ,Tak hele, soudruhu, kdybych já bydlel v Praze a ty v tý době bydlel na Těšínsku, tak já bych ti dnes takovou pitomou otázku nepoložil!!!‘ Von na mě vytřeštil voči a neřek ani slovo.“

„Jednoho krásnýho dne jsme vyfasovali nový auťáky, nový uniformy s klobouky a se všim možnym, prostě plátěný hadry – Afrika Korps. Prostě k maršálovi Rommelovi do Afriky. Všechno tedy vypadalo, že pudeme do Afriky. A mezitim samozřejmě už začala válka s Ruskem. Jenomže to začalo viset, ten první nápor, to se ustálilo, prostě jsme zas museli všechno odevzdat, ty uniformy toho Afrika Korpsu, s tim, že pudeme do Ruska udělat ten durchbruch, prostě ten průlom do tý fronty, a že se vrátíme zpátky a pak že pojedem k Rommelovi. Tak nás naložili na vagony a pak jsme jeli. Já si ještě pamatuju na takový případ, že jsme jeli takovými lesíky, a tam najednou koukám, vedle silnice vidim oltáře a tam kněží slouží mši svatou, a oni to byli Španělé, španělská divize, která prostě pomáhala těm Němcům taky, a tam ležela a kněží sloužili mši svatou. A tak jsme se tam prostě dostali tedy do nějaký vesnice, někde tam v tom střednim úseku fronty směrem k Minsku. A tam začala ta druhá ofenziva v listopadu 1941 a šlo to dopředu, ovšem pak začalo pršet, bylo tam strašně moc bláta. Já si vzpomínám, že nás museli vytahovat nákladními auťáky, poněvadž jsme zůstali viset s těmi našimi vozy, i když jsme měli jiný vozy než předtim, poněvadž ty vozy, s kterými jsme měli odjet do Afriky, ty nám nechali. Čili jsme měli takový jako dodávky se čtyřmi sedadly, byl to takovej malej mikrobus, vepředu seděl řidič a vedoucí toho družstva, vzadu seděli dva radiotelegrafisté a mezi nima byla taková lavice, na tý lavici byl přijímač, vysílačka a takovej stolek, kde se přijímaly a vysílaly radiotelegrafický zprávy. Furt se to přibližovalo směrem k Moskvě, tak jsem se tam poprvé seznámil s těmi Stalinovými varhany, s těmi raketami, a dokonce v jedný vesnici tam přišel o život velitel našeho pluku, nějaký podplukovník Matting, a dostali jsme se až k Moskvě, údajně tedy... Protože takhle ten náš pluk číslo sto šestnáct měl tři prapory a každej prapor měl tři baterie. A ta první, druhá a třetí baterie, to byly kanony, houfnice, čtvrtá, pátá a šestá už měly kanony, který střílely dál, a sedmá, osmá a devátá měly těžký děla a ta sedmá měla dalekonosný děla. Údajně tam střílela jedna baterie až do předměstí Moskvy. A pak nastaly ty mrazy a nastal ústup. To byly mrazy kolem padesáti stupňů pod nulou.“

„Tak nás narvali do vlaku, a vlak se rozjel a jel a jel a jel a jel směrem na Vostok. Severně od Moskvy jsme jeli po Uralu a za Ural, byli jsme na Sibiři. Najednou jsme se zastavili a byli jsme v lese, byli jsme v tundře a tam byl zajateckej tábor a kolem bylo ticho, klidno, jednokolejná trať, kde jako ten vlak se kejval z jedný strany na druhou, poněvadž ta trať se stavěla, ta nebyla ještě hotová. Tak nás tam ubytovali, tam byly takový podzemní bunkry, ale byly jenom asi metr hluboko v zemi, porotože tam byla věčně zmrzlá půda, takže se to hlouběji nedalo vykopat. A byli tam dříve Rumuni, rumunští zajatci, kterých v tom zůstávalo několik málo, ty všichni ostatní leželi mimo tábor na hřbitově, protože ty museli si sami ten tábor postavit a přitom umřeli.“

„Spoluzajatec mi říká: ,Co jako si myslíš, že tady máš dělat? Ty jsi takovej blbej, že za Hitlera, když byla válka, jsi se nechal oblbovat Němci, a teď nakonec tady budeš dřít jako vůl v zajateckym táboře?‘ A já na to: ,A co mám dělat?‘ - ,Tlumočníka.‘ Já jsem mu na to řikal: ,Prosim tě, jak můžu dělat tlumočníka, když neznám rusky?‘ - ,Prosim tě, znáš polsky, znáš česky, tedy mluvíš po našemu, ruština je podobná.‘ A já řikám: ,Podobná, podobná... Možná trochu, ale určitě ne taková, aby člověk tim jazykem mohl mluvit.‘ A on povidá: ,Já tě udělám tlumočníkem.‘ A já řikám: ,Prosim tě, a jak ty mě můžeš udělat tlumočníkem? Co ty děláš?‘ A on: ,No já dělám tlumočníka.‘ Já povidám: ,Nepokoušej se, protože já na to nemám, já si na netroufám.‘ - ,No, uvidíme.‘ A druhej den, když byl nástup, tak jsem se od toho důstojníka ruskýho, který ten nástup vedl, dozvěděl, že jsem byl jmenován tlumočníkem.“