Ludvík Korcz

„Tak nás narvali do vlaku, a vlak se rozjel a jel a jel a jel a jel směrem na Vostok. Severně od Moskvy jsme jeli po Uralu a za Ural, byli jsme na Sibiři. Najednou jsme se zastavili a byli jsme v lese, byli jsme v tundře a tam byl zajateckej tábor a kolem bylo ticho, klidno, jednokolejná trať, kde jako ten vlak se kejval z jedný strany na druhou, poněvadž ta trať se stavěla, ta nebyla ještě hotová. Tak nás tam ubytovali, tam byly takový podzemní bunkry, ale byly jenom asi metr hluboko v zemi, porotože tam byla věčně zmrzlá půda, takže se to hlouběji nedalo vykopat. A byli tam dříve Rumuni, rumunští zajatci, kterých v tom zůstávalo několik málo, ty všichni ostatní leželi mimo tábor na hřbitově, protože ty museli si sami ten tábor postavit a přitom umřeli.“

„Spoluzajatec mi říká: ,Co jako si myslíš, že tady máš dělat? Ty jsi takovej blbej, že za Hitlera, když byla válka, jsi se nechal oblbovat Němci, a teď nakonec tady budeš dřít jako vůl v zajateckym táboře?‘ A já na to: ,A co mám dělat?‘ - ,Tlumočníka.‘ Já jsem mu na to řikal: ,Prosim tě, jak můžu dělat tlumočníka, když neznám rusky?‘ - ,Prosim tě, znáš polsky, znáš česky, tedy mluvíš po našemu, ruština je podobná.‘ A já řikám: ,Podobná, podobná... Možná trochu, ale určitě ne taková, aby člověk tim jazykem mohl mluvit.‘ A on povidá: ,Já tě udělám tlumočníkem.‘ A já řikám: ,Prosim tě, a jak ty mě můžeš udělat tlumočníkem? Co ty děláš?‘ A on: ,No já dělám tlumočníka.‘ Já povidám: ,Nepokoušej se, protože já na to nemám, já si na netroufám.‘ - ,No, uvidíme.‘ A druhej den, když byl nástup, tak jsem se od toho důstojníka ruskýho, který ten nástup vedl, dozvěděl, že jsem byl jmenován tlumočníkem.“

„Dny utíkaly a 15 . března v roce 1939 vznikl protektorát. My jsme museli odevzdat zbraně, pak nás poslali zpátky do Valašského Meziříčí a tam odsaď nás propustili. Já tedy jsem byl propuštěn jako vojín na trvalé dovolené. No a teď tedy jsem byl bez domova, protože jsem se domů vrátit nemoh, na Těšínsko, protože tam byli Poláci, a já, víceméně polský občan, jsem utekl a sloužil jsem v český armádě, teda chtěl jsem sloužit. Takže jsem se ubytoval u známejch hned u hranic. K tomu hraničnímu potoku to bylo tři sta metrů, takže jsme sem tam někoho přes hranice převedli, Zejména to byli Židé, kteří utíkali z protektorátu. Tak to šlo, možná, že jsme těch lidí převedli pět až šest, až jednoho dne jsme šli v poledne s jedním mužem a byl jsem přistižen německou hlídkou na hranicích, oni prostě na mě začali křičet: ,Halt!‘ Než ten voják, ten pohraničník vylezl ven z toho údolí, tak my jsme byli pryč. A protože tedy jsem bydlel nedaleko od těch hranic, tak jsem vletěl do baráku, okamžitě jsem ze sebe shodil šaty a vlez jsem do postele. Samozřejmě, že přišla hlídka, ovšem já byl v posteli. Nemohli říct, že jsem to byl já!“

„Takže jsem tedy byl na tom ministerstvu dopravy. Pak tam byly v 58. roce na seznamu prověrky. Samozřejmě jsem měl vždycky nějaký trable, i když tedy na druhý straně mě nutili dělat třeba důvěrníka ROH a takový věci, ale každou chvilku jsem s někym měl nějaký konflikty v tom smyslu, že mi to někdo vyčítal, připomněl. A při těch prověrkách, to si pamatuju, jako by to bylo dneska, mi vedoucí politickýho oddělení, to byl takovej blbec, dal takovou otázku. Tam seděl ředitel a celá taková parta, předseda KSČ, předseda ROH a všecko možný. A teď von za to zvláštní oddělení mi povídá: ,Hele, soudruhu inženýre, řekni mně, jakým způsobem ses stal vojákem německé armády?‘ Já jsem dostal vztek tedy, protože on to věděl. Tak jsem počkal, až tu otázku vyslovil a zeptal jsem se: ,Soudruhu, kde jsi se narodil?‘ On byl překvapenej a řiká: ,V Praze.‘ Já řekl: ,A kde jsi bydlel v roce 1938?‘ On řiká: ,V Praze.‘ Já mu na to řikám: ,Tak hele, soudruhu, kdybych já bydlel v Praze a ty v tý době bydlel na Těšínsku, tak já bych ti dnes takovou pitomou otázku nepoložil!!!‘ Von na mě vytřeštil voči a neřek ani slovo.“