The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sima Dmytrivna Kordunova (* 1931)

• narozena 14. února 1931 v obci Lavriv u Lucku v tehdejším meziválečném Polsku

• prodělala sovětskou (1939-1941) i nacistickou (1941-1944) okupaci Ukrajiny

• rodná obec Lavriv byla v roce 1943 vypálena nacisty

• v roce 1943 byl bratr nuceně nasazený v nacistickém Německu

• v roce 1944 otce mobilizovali do Rudé armády a pravděpodobně byl zastřen příslušníky NKVD u města Ufa

• pamětnice vystudovala pedagogický institut a v roce 1975 se přestěhovala do obce Polonka u Lucku

• napsala knihu o obci Lavriv a v době natáčení psala knihu o obci Polonka

• v době natáčení žila v Lucku ve Volyňské oblasti na západní Ukrajině

Obec Lavriv a její osud v meziválečném období

Sima Dmytrivna Kordunova se narodila 14. února 1931 v obci Lavriv v tehdejším meziválečném Polsku. Otec se jmenoval Dmytrij, matka Theodora a pamětnice měla další dva bratry a sestru. Rodná obec Lavriv se nalézala nedaleko Lucku: „Když jsem se narodila, tak se lidé začali přesídlovat z obcí na chutory.[1] Zatímco naše netvořila souvislé a pravidelné osídlení, tak chutory se už budovaly jinak - tam se tvořily paralelní ulice a v každé ulici byli všichni příbuzní. Nebydleli ale pospolu [v jednom domě – pozn. autora].“

Oblast západní Volyně byla tzv. Rižským mírem z roku 1921 přiřazena Polsku stejně jako další oblasti dnešní západní Ukrajiny. Polský režim se však nechoval vůči zdejšímu ukrajinskému národu, který byl mimochodem největší „národnostní menšinou“ v tehdejším Polsku, vůbec dobře. Zpočátku sice Polsko podepsalo dohodu o ochraně národnostních menšin na svém území, ale už od roku 1924 přišlo uzavření ukrajinských škol, dosazení polských učitelů a zavedení polského vyučovacího jazyka. Ukrajinci tak měli být asimilováni do polského národa. Pamětnice na vzdělávací systém vzpomíná následovně: „Táta mě poprvé odnesl do školy na rukou. To mně bylo šest let. [...] V Lavrově se v nižších třídách učil polský jazyk a ve starších třídách probíhaly i lekce ukrajinského jazyka. [...] První rok jsem absolvovala [za polského režimu – pozn. autora] a potom přišla sovětská vláda, která všechny děti posadila na jeden rok do té samé třídy. Říkalo se, že polské vzdělání je horší než sovětské, a tak jsem musela strávit dva roky v první třídě. Jeden rok za polského režimu a druhý rok za sovětské vlády.“ 

Polsko se však snažilo asimilovat ukrajinskou populaci i jinými způsoby – např. podporou polských kolonizátorů, často válečných vysloužilců, které právě ve Volyňské oblasti obdarovával polský režim volnou půdu. Sima Dmytrivna vzpomíná, že se jednalo až o šestnáct hektarů pro jednoho polského kolonizátora.

Polská asimilační politika však měla spíše disimilační dopady. V Haliči v té době Ukrajinci dovršili národotvorné procesy a do oblasti Volyně začala proudit ukrajinská literatura, začaly vznikat ukrajinské národní organizace a obecně zde zavládlo povědomí o ukrajinství. Začala zde působit i tzv. Prosvita, která v nacionalizačním tónu vzdělávala místní Ukrajince o bohaté historii ukrajinského národa, ale také organizovala ukrajinská divadelní představení nebo zřizovala knihovny s ukrajinskou literaturou. Ukrajinci se tak proti polonizačním krokům začali bouřit a to často i násilnou formou. Sima Dmytrivna vzpomíná, že už před druhou světovou válkou byla její obec vlastenecky naladěná: „Nejdříve za Polska fungovaly nacionalistické a komunistické skupiny, ale tehdy to byly spíše ideové skupiny. Militantně založené skupiny se objevily až později v období války.“ Násilí však opláceli Poláci rovněž násilím.

Sovětská okupace v obci Lavriv

S paktem Ribbentrop-Molotov přišlo v roce 1939 tzv. čtvrté dělení Polska. Zatímco západní část Polska tak okupovali nacističtí vojáci, východní část Polska a s ní i západní část Volyně byla okupována Sovětským svazem. Dne 17. září 1939 se tak i obec Lavriv dostala pod sovětskou správu.

Sovětská okupace znamenala pro místní obyvatelstvo odvážení bohatších obyvatel do sovětských táborů nucených prací, které jsou spíše známy pod označením gulag. V ukrajinských obcích se také začala vytvářet forma „lidové samosprávy“, do jejíhož čela často postavila sovětská moc nemajetnou a nepříliš vzdělanou osobu. Sovětská okupace tak neznamenala pro místní obyvatelstvo nic dobrého, jak dnes vzpomínají pamětníci.

 

Nacistická okupace a zničení vesnice

Dne 22. června 1941 napadlo nacistické Německo Sovětský svaz a obec Lavriv se dostala pod nacistickou správu. Němci se zpočátku chtěli zavděčit ukrajinskému obyvatelstvu, a tak dovolili pochovat jedince zavražděné v luckém vězení, které před svým odchodem odstranila sovětská správa. Dovolena byla také ukrajinská vesnická samospráva (ale za nějaký čas přišli Němci s vlastní správou) a Němci zřídili také ukrajinskou školu. „Dovolili ale pouze základní školu, ve které jsme se učili pouhé tři měsíce - září, říjen, listopad, než ji zavřeli. Německá vláda mínila, že Ukrajinci nemusí školu mít. Pro takové podřadné národy, jako byli Ukrajinci, stačí, aby věděli, jak počítat do sta. Další vzdělání mít nemuseli. Školu tak zavřeli a ta se znovu otevřela až v roce 1944,“ vypráví pamětnice.

„Prostí“ Němci se však chovali k místním obyvatelům víceméně lidsky. Jak vzpomíná pamětnice: „Měli jsme s nimi i normální vztahy. Pamatuji si, že přišli k nám domů a chtěli mléko a vejce. To byly produkty, které ve svém vojenském jídle neměli. Ale nebrali nám nic, nerabovali a dokonce nám platili penězi. [...] Jednali s námi lidsky a také místní obyvatelé se k nim chovali s respektem. Ale netrvalo to dlouho - pouze do té doby, než Němci pochopili, že Ukrajinci chtějí mít svoji vládu a nikoliv vládu cizí.“

Ukrajinci nechtěli žít pod polským nebo sovětským režimem, ale chtěli mít samostatný ukrajinský stát. „Němci vytvořili ukrajinskou policii a ona byla díky nim ozbrojená. Měla to být jejich pomocná policie [složená z místních obyvatel – pozn. autora], které nazývali jako ‘zelené’. Ale ukrajinská policie pak odešla z panského dvora do lesa a stali se z nich povstalci,“ vzpomíná Sima Dmytrivna.

Nejstarší bratr Alexandr se narodil v roce 1928 a shodou okolností ho ve škole učil právě jeden z budoucích velitelů ukrajinské policie. Bratr sice nemohl být pro svůj mladý věk k povstalcům zařazen, ale stejně ho Němci podezřívali z nelegální činnosti: „Jednoho dne chtěl ke svým dobrým kamarádům. Společně si totiž půjčovali knihy. Bratr šel nalehko oblečený. A to se nevědělo, že Němci chtějí vesnici obklíčit. [Jakmile jsme se dozvěděli, že se Němci blíží – pozn. autora], tak máma rychle doběhla k chlapcům a jenom jim stihla říct: ,Chlapci, utíkejte do lesa, protože Němci nás jdou obklíčit.’ Kluci ale jenom stihli vyjít ven, přijelo německé auto, všichni byli zatčeni a odvezeni do lucké věznice. Dva týdny tam seděli a potom je odtransportovali na nucené nasazení.“

Obklíčení, na které Sima Dmytrivna vzpomíná, skončilo v roce 1943 vypálením vesnice Lavriv. Jednalo se údajně o odvetu za odchod ukrajinské policie do lesů: „V obci 900 domů a všechno bylo spálené. Zůstalo stát celkem asi jenom devět domů, anebo kolik, které ale jenom neshořely celé. Vesnici vypálili fašisté společně s Poláky. Nakonec zůstalo stát ještě několik domů někde dále v poli, kam už Němci a Poláci nechtěli jít.“ Po vypálení se začala obec znovu budovat. Pamětnice však nezmiňuje, jestli byl mezi vypálenými domy i její vlastní dům.

Bratr se vrátil domů až v roce 1945, kdy už třetí říše byla na konci svých sil a kdy se na západní Volyni po jejím osvobození Rudou armádou v roce 1944 opět usadil sovětský režim. Bratr teoreticky ještě musel projít – stejně jako jiní Ukrajinci na nuceném nasazení – internačním táborem, kde je Sověti prověřovali, za jakých okolností odešli pracovat do Německa. Část z nuceně nasazených byla obviněna z dobrovolné práce pro nacistické Německo a byla kvůli tomu odvezena do sovětských pracovních táborů. Prohlásili je za špiony a byli tak vnímáni jako nebezpečí pro sovětské zřízení. Bratr však tomuto osudu unikl díky tomu, že prošel Polskem až na Ukrajinu zcela nepovšimnut. Po válce vystudoval medicínu a pracoval jako lékař ve Lvivské oblasti a poté ve Volyňské oblasti.

 

Opětovný příchod Sovětů do obce Lavriv

Jak již bylo zmíněno výše, v únoru 1944 město Luck od nacistického režimu osvobodila Rudá armáda. To však také znamenalo mobilizaci místních obyvatel do řad Rudé armády, která započala již v dubnu 1944: „My jsme [před příchodem fronty – pozn. autora] žili v zemljance. Otec po frontových bojích otevřel od zemljanky dveře a začal okolí očišťovat od sněhu, aby bylo možné vyjít ven. Přímo v ten moment však přišli tři nebo čtyři sovětští vojáci v bílých zimních čepicích, bílých kožešinách a s automaty a brali muže na frontu. Brali bez jakékoliv vojenské komise, jak by to mělo správně být, a všechny schopné muže zahnali do nějaké kůlny. Zde strávili tři dny a v noci je nahnali do Lucku. Pak je posadili na vlak a odpravili je do týlu do města Ufy.“

Mnoho mobilizovaných mužů zůstalo po válce nezvěstných a to byl také osud otce Simy Dmytrivny. Oficiálně byl po válce nezvěstný, ale domů nepřišel žádný dokument, který by jeho osud blíže vysvětloval. Pamětnice má od otce pouze dva jím napsané dopisy, které stihl ještě odeslat. Sama tak po osudu otce pátrala a zjistila, že ani nepřišel do frontových bojů, ale zahynul už u města Ufa: „Naši lidé tam pracovali v lese a padali z hladu. Nebylo tam žádné pracovní zabezpečení a pracovníci ani neměli žádnou techniku. Potom otec omdléval vysílením na člunu [a pravděpodobně omdlel - pozn. autora], začal se z něj naklánět ven, lidé ho pochopitelně zadrželi, ale jeden enkávedista ho zastřelil. Co pak mohli o jeho smrti napsat? [Že padl – pozn. autora] díky NKVD? Napsali nám tak, že je nezvěstný.“

Z obce Lavriv zahynulo během druhé světové války hodně obyvatel: „Celkem se nevrátilo 101 lidí z Rudé armády. Celkem 102 mladých lidí, hlavně chlapců, zahynulo v Ukrajinské povstalecké armádě. Ta začala operovat v roce 1943. Po válce [po roce 1944 – poznámka autora] byla polovina obce vyvezena do sovětských pracovních táborů. Sověti odváželi všechny - děti, bratry i příbuzné těch jedinců, kteří byli zapojeni do Ukrajinské povstalecké armády, ale odváželi také jedince, co mluvili neobezřetně,“ vzpomíná pamětnice.

Při zpětném hodnocení dějin tak lze uvést, že za meziválečného Polska byla v obci relativní prosperita, která byla za sovětské a nacistické okupace hrubě podkopána: „Do války nebyla situace špatná. Lidé budovali normální domy a objevilo se tam v tu dobu i hodně bohatých obyvatel. Ti se ale za sovětské vlády stali podezřelými. Všechny bohatší jedince totiž z obce odvezli a to i bez ohledu na jejich politické názory. Člověk byl vinný už jenom tím, že měl dům a půdu, anebo že se nebál pokřižovat. Anebo že se nebál říct nějaké slovo, které vzešlo z duše. Z obce byli obyvatelé transportováni na sever nebo na jih Ruska, prostě všude, kde byly sovětské pracovní tábory. To bylo jenom vězení v širším smyslu. Tam  mnoho z nich zahynulo, někteří se po několika desetiletích vrátili.“  

I po návratu měli tito lidé problémy, protože se do své rodné obce de facto vrátit nemohli: „Oni museli někde žít a někde pracovat. Ovšem na práci tyto osoby nepřijímali, ony totiž neměly v občanském průkazu registraci pobytu a registraci nedostali, protože neměli práci. Byl to takový začarovaný kruh. Hodně lidí to donutilo odjet někam za prací. Řeknu, že například odjížděli do Donbasu, do toho našeho ukrajinského. Hodně lidí se tak vrátilo do rodné obce, ale nebylo tam pro ně místo, a tak odjeli zase zpět nebo ještě někam dále. Vrátili se až za mnoho let. Někteří se dokonce už nevrátili.“

Jelikož se po nacistických a sovětských represích mnoho původních obyvatel v obci již nenalézalo - někteří padli za války, někteří se nevrátili ze sovětských gulagů a někteří museli znovu odejít - začalo do vesnice přicházet mnoho nemístních obyvatel. Hodně obyvatel přišlo z Polesí, které se nalézá v severní části Volyně: „Přijeli si do naší obce vydělat především z chudých okresů. Z takových okresů, kde nebyla půda a kde nebyly grunty. Já nemůžu říct, jaké procento z původních obyvatel v Lavrivu zůstalo, ale není jich hodně.“

 

Zaměstnání

Sima Dmytrivna žila ve své rodné obci až do roku 1945, kdy musela odejít na školní docházku do sousední obce Polonka. V této vesnici začala docházet do šesté třídy a osmou třídu absolvovala již v Lucku. Po deseti třídách pak vystudovala dvouletý učitelský institut.

O své rodné obci napsala knihu. „Chtěla jsem, aby se na ty lidi, na ty mladé chlapce a děvčata, které jsem znala, [ nezapomnělo – pozn. autora]. Pokud ne v každém domě, tak v každém druhém domě byl někdo v Ukrajinské povstalecké armádě, někoho vyvezli [do sovětských pracovních táborů - pozn. autora], anebo někoho zastřelili. Chtěla jsem, aby se na ně pamatovalo.“ Práce na knize prý byla velice těžká, protože – jak sama Sima Dmytrivna uvádí - v každém domě je více samohonek než starostí o historii své obce nebo rodiny. Dalším důvodem byla také skutečnost, že se lidé báli mluvit kvůli zkušenosti s režimem Sovětského svazu. Spoustu práce ji proto čekalo i v archivech.

Zaměstnání našla jako učitelka v šestnácté škole v Polonce, kam se v roce 1975 natrvalo odstěhovala. Obec je dnes součástí města Luck. Pamětnice je aktivní osobou v luckém veřejném životě a angažuje se například v přípravě a organizaci luckého festivalu Banderštat. Ke své rodné obci na závěr dodává: „Už mi obec nepřipomíná to místo, jaké jsem znala z dětství.“

 

 

 

[1] Jedná se o menší osídlení než vesnice, ale s vlastním pozemkem u každého domu.