The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Cecilie Kornerová (* 1933)

• narozena jako Wiatzková 10. srpna 1933 v Ludgeřovicích na Hlučínsku

• rodiče měli menší hospodářství

• otec byl částečně invalidní po těžkém úrazu na šachtě

• po připojení Hlučínska k Německu v roce 1938 se stala říšskoněmeckou občankou

• starší bratr a další příbuzní museli narukovat do wehrmachtu

• otec za války sloužil u Němců jako strážmistr četníků

• po osvobození v roce 1945 otce zadrželi a perzekvovali příslušníci Revoluční gardy

• znala rodinu stavitele Alberta Hluchníka, usmrceného v táboře Hanke v Ostravě

• po svatbě s Emilem Kornerem se přestěhovala do Petřkovic

• od starších sester se naučila šít a stala se vyhledávanou švadlenou

• v roce 2023 žila v Charitním domově v Ostravě-Heřmanicích

Období konce druhé světové války vnímá Cecilie Kornerová jako nejhorší ve svém životě. Netrápí ji ani tak vzpomínky na přechod fronty, kdy i na její rodné Ludgeřovice spadlo několik bomb, hořely domy, umírali lidé. Mnohem více se jí dotklo období, kdy nahromaděnou nenávist vůči nacistům pocítili všichni Němci, včetně těch z Hlučínska, bez ohledu na to, zda se něčím provinili. Říká, že hon na Němce začal, sotva utichla střelba.

„To, co se dělo po osvobození, jak tomu říkáte, byla katastrofa. Bolí mě, když pomyslím na to, jak Češi naše lidi trápili. Mého tátu hrozně třískali. A otce mé kamarádky Alberta Hluchníka odvlekli do lágru Hanke v Ostravě, kde ho dlouho trýznili a pak usmrtili. Jeho žena tam byla taky zavřená a nechci si představovat, co s ní dělali,“ říká pamětnice.

Cecilie měla pět let, když bylo Hlučínsko i s Ludgeřovicemi připojeno k německé Třetí říši. Její rodina to vítala. „Otec se hlásil k Němcům. Byli jsme tedy více Němci než Češi, ale nikomu jsme nic nedělali. Žili jsme stejně jako za první republiky. Až později jsem se dozvěděla, jak Němci trýznili Čechy. V každém národě jsou dobří i špatní. A my jsme si nemohli vybírat, jestli budeme Češi, nebo Němci,“ tvrdí.

Byli jsme více Němci než Češi

Cecilie Kornerová se narodila jako Wiatzková 10. srpna 1933 v Ludgeřovicích. Tenkrát obec patřila pod Československou republiku. Příjmení jejího otce Aloise, který přišel na Hlučínsko z Polska, lze nalézt v dokumentech i jako Wiaczka. Její matka Anežka pocházela z Markvartovic. Cecilie byla ze sedmi dětí, dospělosti se jich dožilo šest. Měla tři starší sestry, staršího bratra a jednu mladší sestru.

Hned po narození dostala přezdívku Cita. Říkali jí tak všichni. Jméno z rodného listu měla jen v dokladech. „Bylo to tak, že rodiče se domluvili, že mi dají jméno Felicitas, ale úřady trvaly na tom, abych měla české jméno. Táta narychlo řekl, že budu tedy Cecilie po tetě,“ vypráví pamětnice. Rodině se ale jméno nelíbilo, a tak jí začali říkat Cita, což je zkratka pro Felicitas. Když ji někdo osloví Cecilie, hned ho opravuje, že se jmenuje Cita.

S jejím příjmením to také nebylo jednoduché. Narodila se jako Wiatzková nebo Wiaczková, ale otec nedlouho po připojení Hlučínska k nacistickému Německu změnil sobě i celé své rodině příjmení na Wittmar. „Táta to vysvětloval tím, že Vjačků, jak se naše příjmení vyslovovalo, bylo v Ludgeřovicích přes třicet a pletli si nás,“ říká pamětnice. Poněmčování příjmení bylo ovšem tenkrát na Hlučínsku běžnou záležitostí.

Otec, narozený v roce 1893, měl pestrý a dramatický život. Bojoval v první světové válce, byl také v zajetí. Pět let strávil na moři jako námořník. Pracoval na černouhelné šachtě v Petřkovicích. „Jednou ho to tam při výbuchu tak potřískalo, že málem zemřel. Dávali ho dohromady v petřkovické nemocnici. Měl od té doby jednu nohu kratší. Bral pak důchod tři sta šedesát korun,“ vypráví pamětnice. Jako invalida provozoval malý stánek s potravinami, kde prodával například ryby nebo zeleninu z Polska.

Uneseš hrábě? Tak na pole a hrabat

Základem obživy početné rodiny však bylo hospodářství. „Oba rodiče byli chudobní, ale tvrdě pracovali. Koupili malou chaloupku, pak kus pole, krávu a začali hospodařit,“ říká. Pracovitost byla podle ní pro celou její rodinu charakteristická. To, že se už jako malá naučila radovat z práce, vnímá jako nejlepší vklad do života.

Ještě nechodila do školy a už pomáhala na zahradě i na poli: „Máma to zkoušela od tří let: ‚Ukaž, umíš už unést hrábě? Tak na pole! Uneseš kopačku? Tak to můžeš okopávat brambory.‘ Máma nás odmalička učila robit. A bylo to tak dobře,“ říká pamětnice. Pracovitost sester Wittmarových prý byla vyhlášená, a tak nepotřebovaly věno, aby si našly manžely.

Rodiče uměli německy i česky a naučili to i děti. „Samozřejmě se také mluvilo nářečím po našemu, bez toho to nešlo. Podobně to bylo ve všech rodinách v okolí. My jsme byli více Němci, sousedé třeba zase více Češi, ale rozuměli jsme si, žili jsme jako jedna rodina,“ říká. 

S připojením Hlučínska k Německu v roce 1938 se obyvatelé stali říšskoněmeckými občany. Mnozí to přivítali s nadšením. Věřili, že pod Německem jim bude lépe než pod masarykovskou Československou republikou, kdy mnozí měli problém sehnat práci a uživit rodinu. Hlavně dopady branné povinnosti však jejich radost postupně mírnily. Do wehrmachtu odcházelo čím dál více mužů. Obživa rodin zůstávala na ženách. A tisíce mužů z Hlučínska se domů z vojny nevrátily.

V Německu nás hostili banány a pomeranči

Alois Wittmar narukovat nemusel. Bylo mu už šestačtyřicet let a byl invalida. Německu ale sloužil jako strážmistr četníků. „Byl chytrý, hlásil se k Němcům, a tak ho přijali za policajta. Dobře platili. A rodině se začalo lépe dařit,“ říká Cecilie Kornerová.

Mnoho rodin z Hlučínska po roce 1938 odcházelo do Německa. „Bylo to stěhování národů. I část matčiny rodiny utekla do Německa. Táta by šel hned taky, ale máma nechtěla,“ říká Cecilie Kornerová. Na návštěvu, která se protáhla na půl roku, ale matka odjela. Bylo to asi na konci roku 1939. Pamětnici, která ještě nechodila do školy, vzala s sebou. O domácnost a mladší sourozence se zatím starala nejstarší dcera Dorota.

„Byly jsme nejprve u matčiny sestřenice a pak u její sestry ve Vestfálsku. Všude nás krásně vítali. Měli jsme se moc dobře. Nikdy předtím jsem neviděla banány, pomeranče nebo tak velké hroznové víno, jaké měli tam. Všichni mě obdivovali, jak dobře mluvím německy i česky,“ vzpomíná. Po návratu domů začala chodit do školy. Na učitelky z Německa ráda vzpomíná. „Chovaly se k nám pěkně. Horší to bylo potom za Čecha, kdy byli všichni Němci špatní. Nic pro nás nebylo. Do kouta s námi,“ říká.

Když se blížila na Hlučínsko fronta, tamní lidé se báli bojů a měli hrůzu z rudoarmějců. Německé vedení některých obcí, například Hlučína, přímo vyzývalo obyvatele, aby utekli. Pro Paměť národa na to vzpomínala například Kristina Tesková. Jak to na konci války vypadalo přímo v Ludgeřovicích, vyprávěla třeba Hildegarda Návratová.

Se stavitelem Hluchníkem se poprvé svezla autem

Podle Cecilie Kornerové patřila právě rodina později zavražděného ludgeřovického stavitele Alberta Hluchníka k těm, které před frontou utekly. „Útočiště našli nedaleko Jeseníku. Když se vrátili, Češi je zavřeli do lágru. Jejich krásný dům rozkradli a pak zabrali,“ říká pamětnice. Hluchníkovi měli dvě dcery, jedna byla stejně stará jako Cecilie, druhá o dva roky mladší. Kamarádila s nimi a na jejich otce Alberta Hluchníka, jehož jméno figuruje na seznamu obětí tábora Hanke, má pěkné vzpomínky.

„Pan Hluchník byl dobrý člověk. Neslyšela jsem o něm nic špatného. Stavěl krásné domy. A nezapomenu, jak mě ještě za Němců svezl autem. Nikdy předtím jsem v autě nejela. Řekl tenkrát: ‚Cito, ty jsi taková šikovná děvucha, pojď, svezeš se s námi.‘ Byla jsem blahem bez sebe,“ vzpomíná.

Pobyt v lágru, který patřil k nejobávanějším internačním táborům poválečného Ostravska, přežila žena Alberta Hluchníka. „Neměla kam s dcerami jít. Pomohla jí sousedka. Lidé u nás si vždycky pomáhali. Uvolnila jim jednu místnost ve svém domě a také je živila. Měla zahradu, tak bylo z čeho vařit. Paní Hluchníková ale na následky útrap brzy zemřela,“ říká pamětnice.

O extrémním násilí v táboru Hanke, jehož vedení nechalo zadržené napospas sadistickým dozorcům, komunistický režim mlčel. Pamětnice se až po jeho pádu dočetla, jak tam lidi týrali a mučili. „Sestra mi přinesla článek, kde se o tom podrobně psalo. Nechtěla jsem to číst, ale četla. Nemohla jsem pak spát,“ říká. Dozvěděla se také, že zadržení se museli vzájemně znásilňovat a zabíjet. Bez soudu je i popravovali.

V táboře Hanke, zřízeném v areálu zasilatelské firmy naproti jámě Dolu Jindřich, zemřelo během května a června 1945 dvě stě třicet jedna lidí z Ostravy a okolí. Lágrem prošlo na sedm set lidí. Jednalo se o členy nacistických organizací, lidi podezřelé z kolaborace, válečné zajatce a také ženy s dětmi německé národnosti. Podle historika Mečislava Boráka, který po roce 1989 zveřejnil, co se v táboře Hanke dělo, se mnohé oběti ničím neprovinily.

Tátu zmlátili do modra, záda měl rozbitá od ran

Němci, kteří byli součástí nacistického aparátu a měli důvod se obávat msty Čechů, včas utekli. Vlna rozhořčení a touhy po pomstě za nacistická zvěrstva tak dopadala i na obyčejné Němce z Hlučínska. Alois Wittmar nemohl jako strážmistr sloužící Němcům uniknout pozornosti. Byli to zřejmě příslušníci Revoluční gardy, kteří ho na jaře 1945 odvlekli z domu.

„Otce a další Němce zavřeli do takového chlívku, kde je mlátili. Potom je vodili na různá místa  a museli zasypávat zákopy. Jednou ho přivezli domů. Zrovna jsme dojedli oběd, ještě jsme seděli u stolu. Sestra Dolfi, když tátu uviděla, začala křičet: ‚Podívejte se, co s ním udělali!‘ Byl celý modrý, záda měl rozbitá od ran. Chtěla jsem mu dát jídlo, ale řekl, že tady jíst nesmí. Hrozně jsem se rozbrečela. Za chvíli pro něj zase přijeli policajti a odvezli ho pryč,“ vypráví pamětnice.

Mnohem později se rodina dozvěděla, že gardisté otce tenkrát málem popravili. Museli si prý v lese kopat hrob. „Zachránil ho ruský důstojník, který se dozvěděl, že otec před osvobozením pomáhal zajatcům, které měl jako četník hlídat. Byli mezi nimi i Rusové,“ říká. Cecilii Kornerové bylo tehdy dvanáct let, a i když dění kolem sebe velmi prožívala, řada informací se k ní nedostala. „Rodiče se snažili, abychom o těch hrůzách věděli co nejméně. Ani později o tom vůbec nemluvili. Už tak jsme z toho byli všichni na nervy,“ dodává pamětnice.

Bratr přišel u německého námořnictva o tři prsty

Z její rodiny se z války nevrátil Rudolf Tesař, manžel její sestry Doroty. Dlouho ho před povolávacím rozkazem do německé armády chránila práce na šachtě. „Vzali ho na sklonku války. Padl po sedmi dnech. Jejich syn měl rok,“ vypráví. Vdovu pak podle pamětnice vyhodili z pošty, kde byla zaměstnaná za války. Musela těžce pracovat na opravách cest.

Starší bratr pamětnice Alois Wittmar také musel za Německo bojovat, ale přežil to, i když s těžkými následky. Po dovršení osmnácti let ho vzali k námořníkům a podle Cecilie Kornerové se účastnil i válečných tažení v ponorce. „Třikrát byl zraněný. Přišel o tři prsty na ruce. Pak už ho nechali doma,“ říká.

K německému válečnému námořnictvu se dostal začátkem roku 1945 i její budoucí manžel Emil Korner z Petřkovic. Měl teprve sedmnáct let, když nastoupil na výcvik ve Flensburgu, kousek od dánské hranice. „Měli jet na moře, ale přišel konec vojny. Velitel je propustil. Řekl, ať si jdou, kam chtějí. Emil chtěl domů, a tak se pěšky vydal do Prahy,“ vypráví Cecilie Kornerová.

Po strastiplném putování ho v Praze čekaly další útrapy v zajetí. „Museli zametat a opravovat cesty a Pražáci po nich házeli kamení. Byl to ještě kluk, otec se ho snažil dostat domů, ale pustili ho až na Vánoce. Hrozně kašlal, protože v zajateckém táboře spával na betonu a silně prochladnul. Byl na tom zle,“ říká pamětnice. Uzdravil se a v roce 1951 se oženil s Cecilií, tehdy Wittmarovou, která právě dovršila osmnáct let. „A začal nám krásný život,“ říká.

I za komunistů se zaměstnávala sama

Pamětnice toho hodně uměla, ale ničím se nevyučila, stejně jako její sestry. Jako Němky prý po válce neměly nárok na jakékoliv studium. Její mladší sestra se marně snažila dostat na zdravotní školu. Kromě toho pocházely z chudé rodiny a bylo žádoucí, aby co nejdříve vydělávaly. Dvě ze sester dobře šily. Nejstarší Adolfina se učila od profesionální švadleny a to, co od ní pochytila, předala i Cecilii. Vzpomíná, že po válce nebylo z čeho šít, a tak zpočátku hlavně přešívaly starší oblečení, které bylo z velmi kvalitních látek.

„Dlouho nebylo možné sehnat kus látky vcelku. Když jsem chtěla jít na ples, máma mě poslala na půdu, kde měla truhlu s šátky. Říkala, ať si vyberu, co chci, a ušiji si pár halenek. Z bratrových kalhot jsem zase měla sukni. Mezi šátky jsem našla i saténové. Byla z toho krásná halenka, kterou kamarádky obdivovaly a ptaly se, kde jsem to sehnala,“ směje se pamětnice. Už před svatbou si šitím vydělávala a dělala to pak celý život.

Jenže když se v roce 1948 dostali k moci komunisté, po znárodnění velkých podniků zakázali i drobné soukromé podnikání. „Přišla jiná doba, doma se šít nesmělo, ale s tím jsem se nehodlala smířit. Soused dělal předsedu národního výboru a ten mi zařídil výjimku. Šila jsem totiž jeho rodině. Úřadům napsal, že se musím starat o staré rodiče a nemůžu chodit do zaměstnání. Později jsem dostala i ceník, platila jsem daň z příjmu obyvatelstva, nedělala jsem nic protistátního. V té době už mohli trochu soukromničit i někteří další řemeslníci,“ říká Cecilie Kornerová.

Když něco chceš mít, musíš robit

Zákaznice, o které neměla nouzi, za ní chodily domů. Nad šitím sedávala od časného rána do noci. „Kolikrát jsem ještě v noci přemýšlela, jak co ušiji. Dělala jsem to s láskou,“ říká. Manžel pracoval v bohumínských železárnách a drátovnách. Šitím vydělávala více než on. Bydleli zpočátku u jeho rodičů v jedné místnosti a šetřili na přístavbu, kde by si zařídili bydlení podle svých představ. „Stavěli jsme dlouho, hodně jsme se nadřeli, ale bavilo nás to. Shodli jsme se v tom, že když něco chceš mít, musíš robit,“ shrnuje pamětnice. Našetřili na auto, v malém také hospodařili, aby měli co nejvíce vlastních potravin. Přitom vychovali dvě děti.

Když je komunisté pustili, jezdili do tehdejšího západního Německa za příbuznými. Komunistický režim jí byl protivný. „Aspoň šitím jsem ukázala, že něco umím, nepotřebuji jejich školy, a i přes jejich zákazy pracuji po svém,“ říká. Na otázku, jak si vzpomíná na začátek komunistické totality, odpověděla rozhořčeně, že komunisté by jen věšeli. Připomněla popravenou Miladu Horákovou a další oběti politických procesů v padesátých letech.

Cecilie Kornerová žila v roce 2023, kdy poskytla rozhovor Paměti národa, v Charitním domě sv. Václava v Ostravě-Heřmanicích. Do domova pro seniory odešla jako dlouholetá vdova poté, co zjistila, že už není schopná se o sebe postarat. V důsledku nemoci totiž přišla o zrak. Nechtěla být dceři, u které žila, přítěží. „Tak ráda bych robila, ale nemůžu. Jsem vyřízená. A štve mě, že už taky zapomínám,“ stýskala si ve svých devětaosmdesáti letech.