The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Eva Kosáková (* 1952)

• narozena 1. dubna 1952 v Praze

• dcera fotografky Emily Medkové a malíře Mikuláše Medka

• v roce 1967 nedostala doporučení na střední školu

• rok studovala angličtinu, ruštinu a italštinu na jazykové škole

• v letech 1968–1972 studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole (SUPŠ) v Praze na Žižkově

• po marných pokusech o přijetí na Akademii pracovala ve Státním židovském muzeu

• poté, co odmítla podepsat tzv. Antichartu, byla ze Státního židovského muzea propuštěna

• externě vystudovala dějiny umění a italštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• v letech 1978–1979 pracovala v Národní galerii na dokumentaci k výstavě Karel IV. a jeho doba

• v letech 1983–1993 pracovala v UMPRUM

• v letech 1993–2010 pracovala v Židovském muzeu

• v roce 1997 konvertovala k judaismu

• působila jako dobrovolnice v Pohřebním bratrstvu

Kořeny, ze kterých Eva Kosáková, rozená Medková, pochází a čerpá inspiraci, jsou složitě propletené, jdou napříč významnými rodinami, ale i osobnostmi 20. století této země a kultury, stejně jako rodinami běžnými a zdánlivě obyčejnými. Všechny hrály svoji roli v čase a místě. My, čtenáři a posluchači, stejně jako pamětnice, jsme v jejím příběhu obohaceni setkáním s rodinou Masarykovou, Slavíčkovou, Kosákovou, Medkovou anebo Tláskalovou. Geograficky se budeme pohybovat převážně v Praze, a to na Letné, na Smíchově a samozřejmě na Hradčanech a v jejich okolí.

Jaký to byl pocit, vyrůstat v tak zajímavé a ojedinělé rodině? Eva prohlašuje: „Já jsem z toho žádný zvláštní pocit neměla. Tím, že jsem vyrůstala za komunistů, tak se spíš o tomto původu nemluvilo a já jsem dlouho o tom, že jsme měli Slavíčka v rodině, nevěděla. Pro nás to bylo něco zcela běžného.“

Vzpomínky na dětství se vážou spíš k babičce nežli k rodičům

Maminkou Evy byla fotografka Emila Medková, tatínkem malíř Mikuláš Medek. Maminčina libeňská rodina Tláskalových byla „řekněme běžnější“. Od dědečka Tláskala získala Emila lásku k fotografování. Povoláním byl sice typograf, po válce však pracoval v ústavu letectví, podílel se mimo jiné na vývoji kluzáků, ale když ho v 50. letech propustili, vrátil se k práci v tiskárně a své zálibě – fotografování. Malé Evě se hodně věnoval: hrál si s ní a povídal, chodil po Praze, doprovázel na bruslení. Babička byla švadlena, od ní se Eva naučila šít a pracovat s látkou. U prarodičů Tláskalových vyrůstala do svých šesti let – Medkovi měli malý byt, měli potřebu tvořit, Evu si tedy brali domů na víkendy. Na fotografiích z tohoto období vidíme, jaké nedělní výlety zažívali, jak jim bylo spolu dobře. Eva Kosáková dodává: „Bylo to fajn, ale moje vzpomínky na dětství se vážou víc k mojí babičce než k mojí mámě a tátovi, protože ty jsem vídala jenom občas.“ Za svůj rodný dům, kam od narození ráda jezdí, považuje Eva dům u Českého Šternberku, který nechal postavit dědeček Rudolf Medek za honorář hry Plukovník Švec. Má pěkné vzpomínky na víkendy a letní prázdniny. „Tam jsme měli na sebe čas,“ říká.

Mikuláš Medek pocházel z rodiny legionářského generála a spisovatele Rudolfa Medka a Evy, dcery malíře Antonína Slavíčka. Jeho bratrem byl Ivan Medek, známý v letech normalizace z vysílání Hlasu Ameriky a ještě později jako kancléř prezidenta Václava Havla. Jeho žena Helena Medková vyprávěla svůj příběh pro Paměť národa. Rodiče Evy předběhli dobu: doma to měli zařízeno tak, že do práce, fotografovat do Ústavu bezpečnosti práce, chodila maminka Emila, otec Mikuláš byl doma a maloval. Manuální práci v továrně, kterou mu v 50. letech režim určil, nebyl schopen vykonávat, potřeboval se soustředit na malování. Emila se tlakem okolností stala tzv. nedělní fotografkou a oprýskané zdi v Praze té doby byly pro ni vděčnými náměty i při nedělních procházkách.

Učitelka viděla otcovy obrazy, chtěla nás hlásit na sociálku

I na počátku 60. let v Československu přetrvával nedostatek bytů. Prostorný pětipokojový byt na nábřeží si museli bratři Medkové rozdělit: Ivan se třemi dětmi obýval tři místnosti, Mikuláš dvě, z nichž jedna, ta větší, sloužila jako jeho ateliér. Byt fungoval i jako místo setkávání mnoha zajímavých a známých lidí, pořád bylo plno. Eva jako dítě ty hosty neměla ráda: „Brali mi čas, který jsem já chtěla mít s rodiči,“ říká. Její učitelka v první třídě se chodila dívat do rodin, jak její žáci bydlí. „Byla zděšená z otcových obrazů a prohlásila, že nahlásí na sociálku, aby dítě rodičům odebrali.“ To se nakonec nestalo, ale konflikty se školou pokračovaly a vyvrcholily tím, že v roce 1967, po ukončení základní docházky, škola odmítla dát Evě doporučení na střední uměleckou školu, protože se chtěla věnovat restaurátorství. Rodičům bylo řečeno, aby šla manuálně pracovat, prodávat do zeleniny. „Konečně by měl někdo v rodině dělat manuálně,“ vyjádřili se pedagogové. Rodina našla řešení: jazyková škola otevírala kurzy pro podobné případy a Eva získala na rok smysluplný program: chodila na ruštinu, angličtinu a italštinu.

Po roce byla Eva přijata na Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově se specializací na nábytkářství. Byla manuálně zručná, ale měla problémy s technickými předměty a v SUPŠ byla průmyslová část výuky zdůrazněná na úkor té umělecké. Ovšem to, co se naučila v předmětu technická cvičení, pracovat s tvary, osvětlením a průřezy, Eva později využila. „Malovala jsem si pro sebe, neovlivněná svým otcem.“ V té době hodně četla, hlavně knihy, které jí doporučili rodiče: ruskou klasiku, Ladislava Klímu. V bouřlivém roce 1968 se na mnoha školách stávkovalo, studenti spolu s profesory spali ve škole na protest proti vstupu okupačních vojsk. Následující 70. léta byla obdobím politických prověrek a tzv. normalizace. „Někteří profesoři museli odejít, někteří se přizpůsobili, to bylo všude,“ shrnuje pamětnice svoje dojmy ze střední školy.

Do světa a zase zpátky

Na počátku 60. let se politické uvolnění projevilo v tom, že se smělo cestovat aspoň do tehdejší Německé demokratické republiky (NDR). V té době byl velkým celorepublikovým hitem film Vinnetou a rodiče dceři z cest přiváželi vzácné dárky, třeba karetní hru Kvarteta s obrázky filmových hrdinů. Eva byla fanynkou Nšo-či, identifikovala se s ní do té míry, že si ušila pončo s třásněmi a vyšila na ni indiánské motivy. V druhé polovině 60. let se začalo jezdit i do západní ciziny: v roce 1966 pořádal Svaz výtvarných umělců zájezd do Francie. Mikuláš povolení nedostal, směla jet jen Emila a v Paříži se měla možnost setkat s Toyen.

O dva roky později už vyjeli do Itálie oba. Měli domluveno s galerií La Bertesca v Janově, že Mikuláš bude měsíc malovat a vzniklé obrazy nechá v Itálii výměnou za byt a stravu. Když se pak v létě, dva dny po osudné srpnové okupaci, vraceli z pobytu v západním Německu s doktorkou Ludmilou Kybalovou a Antonínem Hartmannem, odborníkem na dílo Mikuláše Medka, do Prahy, kde na ně čekala dcera Eva, byli snad jediní. Naproti nim stála nekonečná kolona aut mířících do emigrace.

V následujícím roce směli Medkovi jet do Itálie znovu, to už vzali Evu s sebou. Pro ni to byla první cesta na Západ. „Nepředstavitelné. Otec maloval a já s mámou jsme chodily po Janovu. Máma fotila v přístavu, vznikl celý cyklus uměleckých fotografií,“ vypráví. Jezdili do galerií a muzeí do Milána, do Florencie. To byl silný základ pro její budoucí studium. „Věděla jsem, kde co je.“ V Benátkách zažili bojkot Bienále, vodu v kanálech obarvenou nazeleno, kordony policie, protesty levice, házení kamenů. „Táta se strašně smál, když uviděl, že v čele průvodu kráčí hudební skladatel Luigi Nono, který k nám jezdil na návštěvy a měl obrovský palác na ostrově Guidecca,“ vypráví Eva Kosáková.

Medkovi dlouho zvažovali, jestli mají emigrovat, nakonec se rozhodli zůstat v Československu, především kvůli zdravotnímu stavu Mikuláše. „Asi by venku nebyl schopen dělat to, co tady,“ dodává pamětnice.

Otec se ostatním omlouval, že je svým umíráním obtěžuje

Medkovi se přestěhovali do Vršovic. Mikuláš měl v důsledku těžké cukrovky hrozné bolesti kostí, na noc se upoutával do sádrového lůžka, říkal mu „Záhořovo lože“. Bral velké dávky brufenů na tlumení bolesti, po operaci žaludku za dva dny zemřel. Bratr Ivan se od pacientů na pokoji dozvěděl, „že se jim Mikuláš neustále omlouval, že je svým umíráním obtěžuje,“ říká Eva Kosáková.

Emila Medková dala výpověď ze zaměstnání a starala se o svého muže 24 hodin denně po celou dobu nemoci. Po jeho smrti navázala na svoje surrealistické počátky, na pravidelná setkání skupiny chodila Eva s ní. V posledních letech života byla Emila velmi nemocná, zemřela roku 1985. Dnes jsou v cizině její fotografie uznávané zřejmě víc než tvorba jejího muže. Fotografii jako uměleckému fenoménu se v poslední době dostává mnohem větší pozornosti a především v zahraničí má práce Emily Medkové ohlas. Když vystavovala v Guggenheimově muzeu v New Yorku, několik slov na úvod pronesla i Charlotta Kotíková, dcera Herberty Masarykové, tety Mikuláše Medka.

Vyhazov z muzea neodvrátila ani brigáda socialistické práce

Doktorka Ludmila Kybalová, odbornice na dějiny textilu, přijala Evu na její první pracovní místo asistentky do Státního židovského muzea. Do základů judaismu Evu inicioval už dřív pater Zdeněk Bonaventura Bouše, silná, nezávislá osobnost uvnitř katolické církve. Eva patřila do skupiny mládeže a disidentských kruhů, která se s ním za normalizace scházela a kterou výrazně ovlivnil. Medkovi i Slavíčkovi patřili tradičně ke katolíkům, „Mikuláš byl sice věřící, rozhodně nebyl příznivcem církve,“ říká Eva, která se začala zajímat o náboženství až ve formativních 15 letech. V muzeu byla pro ni práce se židovskými textiliemi novinkou, rychle se učila, na svátky chodila na Židovskou obec, intenzivně četla.

Byl rok 1977 a dvě kolegyně podepsaly Chartu. Eva vzpomíná, jak to tehdy bylo: „Chartu nám najednou někdo hodil do schránky. My jsme si to s mojí mámou přečetly a druhý den přišel Ivan Medek a začal nám to vysvětlovat, o co vlastně jde. My jsme s mámou okamžitě řekly, to už bylo po smrti mého otce, že to podepíšeme, a on nám řek: ‚Ne, v žádném případě. Zaprvé si nedovedete představit, co z toho bude, a zadruhé to nemají podpisovat rodiny, že by to vypadalo, jakože je to takový celý rodinný podnik.‘ Ivan Chartu 77 za rodinu podepsal. A v muzeu se s napětím čekalo, co bude dál. Ivan přišel s nápadem, že si režim netroufne propustit členy Brigády socialistické práce.

„A tak my jsme založili kolektiv soutěžící o titul Brigáda socialistické práce. Spočívalo to v tom, že jsem měla krásnou kroniku, kterou jsem vyzdobila ve stylu středověkých hebrejských tisků, jezdili jsme na společný výlety a jezdili jsme pracovat navzájem na naše chalupy a já jsem tam do té kroniky všecko zapisovala a lepila jsem tam fotografie, no a pak nás stejně všechny vyhodili.“ Zjistilo se později, že případná tolerance chartistů by se mohla týkat kolektivu, který už Brigádou je, ne toho, který o titul teprve soutěží. Nakonec postupně celou skupinu z Židovského muzea propustili.

Přemlouvali mě, ať to podepíšu

Ještě dřív než v Národním divadle tisíce zasloužilých a národních umělců podepsaly tzv. Antichartu, vyjádření loajality k režimu, podepisovalo se i v Židovském muzeu. Eva byla jediná, která odmítla. „Myslím, že to byl pro mě nejhorší, až fyzickej zážitek, protože za mnou chodili všichni, včetně mých kamarádů. Přemlouvali mě, ať to podepíšu, že přece je to jedno, že to za to nestojí, a to jsem se nějak zasekla a řekla jsem, že teda v žádným případě ne,“ říká.

A pokračuje v líčení událostí, které následovaly: „No, taky jsem chodila na výslechy kolem toho, tady do Kachlíkárny nebo do Bartolomějský, ale naposledy jsem byla u výslechu v roce 1978, když jsem byla těhotná, tak mě jakoby odmázli s tím, že už se nepohybuju v těch kruzích, kde by ze mě mohli něco vytlačit. A nechali mě na pokoji. Pak jsem chodila na výslechy jenom tehdy, když jsem jela do zahraničí. Takový ty klasický výslechy, s kým se tam člověk setkal a tak.“ StB také zajímala skutečnost, že Eva byla zapojena do tří neobvyklých komunit: surrealistické, katolické a židovské. To jim jistě zamotalo hlavu. 

Po odmítnutí podpisu Anticharty následoval okamžitý vyhazov. Vedení Židovského muzea na Evu napsalo takový posudek, že by ji nevzali „ani na mytí oken“, jak říká. JUDr. Dagmar Burešová, známá jako právní zastupitelka disidentů, pomohla: přiměla vedení muzea, aby Evě napsali dobrý posudek, pak odejde sama. Stalo se. Jiří Kotalík, ředitel Národní galerie, který dosti lidem v podobné situaci poskytl azyl, jí nabídl práci: připravit dokumentaci k výstavě o Karlu IV. a jeho době. V té době se Eva vdala, 21. dubna 1978, a současně začala studovat dějiny umění a italštinu na Filozofické fakultě. Po několikeré marné snaze být přijata na Akademii výtvarných umění se dostala na dálkové studium mezi silné osobnosti, které by zřejmě na denním studiu nepotkala. (Tam se v duchu normalizačních čachrů dostávali studenti bez jakýchkoli přijímacích zkoušek.) „Byl to úžasný ročník: Milena Bartlová, Jan Royt, Jan Mlčoch, Lenka Bydžovská – ta byla na denním,“ dodává Eva Kosáková. Bylo to náročné období. Během studia a rigorózních zkoušek porodila tři děti, na deset let nastoupila do zaměstnání v Uměleckoprůmyslovém muzeu a polovinu z té doby byla s dětmi doma.

Petr Kosák

Se svým budoucím mužem se Eva seznámila na Židovské obci. Jeho tatínek i dědeček byli lékaři, Petrovi režim studium medicíny nepovolil, vystudoval Vysokou školu dopravní, specializaci ekonomika provozu, a věnoval se projektování. Jeho dědeček, MUDr. Leo Kosák, spoluvlastnil před válkou sanatorium Veleslavín, kde se léčila i Charlotta Masaryková. Byl zavražděn v Osvětimi stejně jako jeho žena Anežka a dcera Alice s celou rodinou. Syn, MUDr. Viktor Kosák, který Osvětim přežil, se po listopadu 1989 snažil dostat svůj majetek zpátky, bohužel zemřel dřív, než rodina boj o Veleslavín s institucemi vyhrála.

Eva Kosáková vzpomíná, jak se jim 17. listopadu 1989 narodilo čtvrté dítě a jak ten velký den trávila v porodnici. „Atmosféra byla tak úžasná. Akorát můj muž byl velmi rozčilený, protože byla spousta demonstrací, a on byl doma s třema dětma, a když šel na jednu demonstraci, tak mu je tam málem ušlapali. Tak už potom se bál na ty demonstrace chodit. Pořád jenom čekal, až už budu doma.“

Eva a Petr začali chodit k rabínu Sidonovi na přípravu ke konverzi k judaismu. V lednu 1997, když jel do Prahy na schůzi Židovské obce, jíž byl tajemníkem, Petr Kosák tragicky zahynul při hromadné autonehodě. Okolnosti jeho smrti se nikdy, v důsledku amnestie, nevyšetřovaly.

Jenom Bůh a člověk

Od roku 1993 Eva znovu pracovala v Židovském muzeu, v následujícím roce už navráceném Židovské obci. Protože z předchozích let měla základy hebrejštiny moderní i biblické a v muzeu pracovala s textiliemi, na kterých byly vyšité nápisy v hebrejštině, uměla je přečíst a rozuměla jejich smyslu. Byla vedoucí sbírkového oddělení, k judaismu konvertovala v roce 1997.

Eva Kosáková byla a stále je zapojená do několika dobrovolnických aktivit. Je předsedkyní české sekce mezinárodní organizace WIZO starající se o ženy, které přežily holocaust, a každé čtyři roky jezdí do Izraele na volební shromáždění. Kromě drobnějších prací a článků vydala i své opus magnum – Slovník judaik, soubor doprovodných textů a kreslených pérovek předmětů spojených s židovskými svátky, kulturou a náboženstvím. Po mnoho let byla členkou Pohřebního bratrstva Chevra kadiša, které pečuje o těla zemřelých, aby čistá byla připravena do hrobu.

Židovství přirovnává pamětnice k cibuli. „Křesťanství je takový nános, taková cibule se spoustou šlupek, a když se to všecko odloupe, tak se člověk dostane k jádru. Je to ten úplný základ. Je tam jenom Bůh a člověk.“

Ač v důchodu, nepřestává Eva Kosáková mít spoustu aktivit: dál pracuje jako dobrovolnice ve WIZO a nově v dílně METRÁŽ, kde pomáhá ženám v obtížné životní situaci vyrábět a prodávat šperky. Experimentuje s tzv. trash art – vyrábí ozdoby z odpadových materiálů, tvoří obrazy z motýlích křídel, maluje v barvách podle snímků své magnetické rezonance. Je správkyní díla svých rodičů.

Má sedm vnoučat a dlouhé období covidové pandemie prožili všichni na chalupě. „Rodina drží pohromadě, pomáhá si. Scházíme se,“ uzavírá své vyprávění Eva Kosáková.