"Večer zazvonil zazvonil nějaký muž u dveří, že si chce se mnou promluvit. Pozval jsem ho do své pracovny. Začal, že je na Lipském [knižním] veletrhu, že je ze Západu a že by měl velký zájem se mnou spolupracovat. Že potřebují charakteristiky jednotlivých profesorů technické univerzity. Říkal jsem si, že tam něco nehraje. Řekl jsem mu, že s žádnými institucemi spolupracovat nebudu, ať už jsou z východního nebo západního Německa. Vyhodil jsem ho. Tehdy ještě žil můj otec, tak jsem šel za ním, abych mu řekl, co se stalo. Poradil mi, abych šel na úřad a návštěvu nahlásil. Šel jsem tam. Na každé radnici jednotlivých okrsků byla i státní bezpečnost. Když jsem jim to říkal a popsal jsem toho muže, mrkli na sebe. Znali ho, byl to jeden z nich. Byl to provokatér. Druhý den ráno si mě ještě jednou pozvali, tentokrát na univerzitě, kde měli zvláštní místnost v rektorátu. Bavili jsme se, líčil jsem jim to celé ještě jednou. Pak mě nabídli, abych s nimi přeci jen spolupracoval. Měli zájem o to, abych jim dělal překlady a tak dále. Odpověděl jsem, že se na takové věci nehodím. V dobrém jsme se rozešli. Od té doby, a to vím podle toho, co jsem dostal k nahlédnutí z dokumentů, si mě všímali. Každý rok nejméně jednou mě čtrnáct dní za sebou mě sledovali."
"To bylo snad to nejhorší, co jsem viděl. Přede mnou na Apelplatzu někdo nestál rovně, nebo neměl ruce u kalhot nebo nevím, proč, ale vytáhli ho a před námi ho ubili. Byl to starší člověk. Myslím, že nestál v pozoru, protože už nemohl a hůl nebo něco podobného, jsme mít nemohli. Pro starší lidi to bylo hrozné."
"Trpěli strašně (rodiče) těmi podmínkami, samozřejmě víc, než my děti. Během transportů jsme často trpěli hlady. Konkrétní příklad: Při cestě do Lodži nám dali pro osm lidí bochník chleba a to bylo všechno. A to jsme byli třeba tři nebo čtyři dni v nějakých vagónech, ve kterých se před tím dopravovalo nějaké zvířectvo. Ani nebyly vagóny vyčištěné. Byly to hrozné poměry. Ale když jste dítě a maminka vás pohladí, dá vám kousek chleba a přitom sama hladoví... Bylo to zkrátka velmi, velmi těžké."
Sempfer Kosolofski se narodil v roce 1933 v Rumunsku, kam odešli předci jeho rodičů z Německa. Rodiče vlastnili v Rumunsku statek. V roce 1940 otec pamětníka uvěřil Němcům, kteří v důsledku Druhé vídeňské arbitráže lákali krajany zpět do Německa. Slíbili, že jim zajistí stejné podmínky, jaké měli v Rumunsku. Početná rodina se proto vydala na cestu do Bavorska. Tam ale zjistili, že slib Němci nedodrží a v přistěhovaleckém táboře strávili dva roky. Poté rodinu přemístili do tábora v Gmündu–Českých Velenicích, kde otec pracoval v železničních dílnách. Kvůli podezření, že má rodina židovský původ, je deportovali nacisté do ghetta v polské Lodži. Pamětník zažil nelidské podmínky v táboře. Podezření na židovský původ se nepotvrdilo a rodina se směla vrátit zpět do Českých Velenic. V roce 1944 z tábora utekli. Přes Čechy chtěli za příbuznými do Bavorska. Ukryli se a až do konce války na statku v Horoměřicích. Po válce tam otec oficiálně pracoval jako správce. Přišli o rumunské občanství, v Čechách zůstat nechtěli. V lednu 1949 proto využili transportu sudetských Němců z Liberce do Drážďan. Na Západ už se jim ale nepodařilo přejít. Sempfer Kosolofski studoval v Berlíně a v Praze bohemistiku, později pracoval na technické univerzitě v Drážďanech, kde na předměstí žil i v roce 2023.
