The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Irena Košťálová (* 1930)

• narozena 27. listopadu 1930 v Praze

• její otec Karel Mucha vlastnil v Ledči nad Sázavou obchod s látkami

• v roce 1949 byl jejich obchod znárodněn

• 29. března 1951 proběhla domovní prohlídka a následovalo uvěznění všech členů rodiny

• 25. května 1951 Karel Mucha odsouzen k dvaceti letům odnětí svobody s dodatkovými tresty

• po vyhlášení amnestie v roce 1953 mu byl trest snížen a vypršet měl 29. listopadu 1962

• plzeňská věznice podala návrh na otcovo podmínečné propuštění, zamítnuto představiteli KSČ v Ledči

• Karel Mucha zemřel 29. července 1962 ve věznici ve Vykmanově u Ostrova

• všechny tři sestry žily po propuštění v Praze

• Irena i její sestra Eva vyloučeny z vysoké školy, nejstarší sestra Hana musela opustit práci v zahraniční společnosti

• zpočátku pracovaly na dělnických pozicích

• Karel Mucha po roce 1990 rehabilitován

• rodinný dům v Ledči nad Sázavou navrácen v restituci

Irena Košťálová, rozená Muchová, se narodila 27. listopadu 1930 v Praze a vypráví o desetiletích bezpráví, které musela jejich rodina během padesátých let vytrpět. Její otec Karel Mucha se narodil roku 1896 v Humpolci, ve městě s hlubokou textilní tradicí, ze které pramenila i obchodní činnost rodiny Muchových. Karlův otec zde provozoval kloboučnický krámek a po jeho smrti převzal chod živnosti Karlův bratr. Český Manchester, jak se městu Humpolec od 19. století přezdívalo, se Karel Mucha rozhodl opustit a za své nové životní působiště přijal posázavské městečko Ledeč nad Sázavou. Koupil starý domek na ledečském náměstí a přestavěl ho na moderní patrovou stavbu a roku 1923 založil živnost a navázal na rodinné podnikání. “Sukna a látky Karel Mucha” zněl nápis na domě čp. 71. Roku 1928 se oženil s Růženou Kuličovou, dcerou obchodníka ze Škvorce na Českobrodsku. Novomanželům Muchovým se postupně narodily tři dcery - Hana (1929), Irena (1930) a nejmladší Eva (1931).

 

V domě velitel gestapa a z půdy šuměl Hlas Ameriky

Během německé okupace docházela Irena do místní obecné školy a později do školy měšťanské. S proměnou válečné situace na frontě a postupem Rudé armády byly do Ledče z kritických oblastí převáženy německé ženy s dětmi. “K nám do domu byla přidělena manželka německého důstojníka s dcerou. Uvolnily jsme tedy dětský pokoj a do holčičí party přijaly malou Karin. Její maminka navázala kontakt s ledečským velitelem gestapa, který do domu přicházel bez ohlášení. Docházelo tak ke kontroverzním situacím, kdy v jedné místnosti byl gestapák a tatínek na půdě, ze které se ozýval šum přerušovaného zahraničního vysílání. Vážně tak riskoval, ale ani tehdy si to neodpustil.”

 

Vítězný jásot i nářek

Osvobozující formace Rudé armády postupovaly směrem k Praze přes Českomoravskou vrchovinu. Na německou nájemnici a její dceru Karin už před domem Muchových čekalo přistavěné vojenské vozidlo spolu s ledečským velitelem gestapa. Neváhali a vydali se směrem na západ Čech do náruče zajetí amerických jednotek.

Osvoboditele a zachránce místní radostně vítali, slavnostně vyzdobili sokolovnu, napekli plno pochutin a některé odvážnější dívky lezly přímo na opancéřované tanky. Po několika útocích, rabováních a znásilněních místních žen sovětskými vojáky však jásot ledečských ustal. Německé ženy byly po příjezdu podřízených jednotek armády maršála Malinovského soustředěny do zdejší školy, z níž se v noci, po návštěvě nevybouřených vojáků, ozýval nářek a křik.

Do domu Muchových se nastěhoval spolu se svým štábem sovětský generál. Před domem hlídkovala stráž a kuchyň obsadili s potravinami posbíranými z přilehlých vesnic generálovi doprovodní kuchaři. Maminka Růženka se z vážných obav o bezpečí svých dcer rozhodla děvčata ukrýt na dvůr do prádelny, kam jim potají nosil jídlo Jaroslav Nocar, zaměstnanec obchodu a přítel rodiny. Ze stěn a komod ještě pro jistotu sundala jejich podobenky, aby nevybouřeným rudoarmějcům nezavdala sebemenší záminku k podezíravosti. Když sovětské jednotky opouštěly dům Muchových a spolu s nimi odešlo i několik obrazů, naložili i peřiny a z města zmizeli.

Potom, co Ireně i jejím sestrám bylo v závěru války znemožněno pokračovat ve studiích, Irena jeden celý rok lepila branzole v místní ševcovské továrně Vorlíčkových. S příchodem nového školního roku 1945 však mohla opět studovat. Nastoupila na střední obchodní školu v Jihlavě, kde tehdy internáty ani školní jídelny prakticky neexistovaly. O vše se ale postaral svědomitý tatínek a přes všemožné známosti zajistil ubytování i stravování. Po domově a rodičích se Ireně stýskalo a domů do Ledče se tak vracela s koncem týdne. Zpátky na akademii odjížděla až v pondělí v časných ranních hodinách, kdy ji tatínek vždy ochotně a rád doprovázel k vlaku.

 

Otec, matka, sestry i obchodní příručí zatčeni

Hned v lednu 1949 došlo k začlenění obchodu Karla Muchy pod správu národního podniku Textilia. Znárodněný obchod byl tak nově přejmenován na prodejnu TEP, ve které se stal Karel Mucha vedoucím a jeho manželka prodavačkou. Po více než pětadvaceti letech živnostenského budování mu byl podnik komunistickým režimem jednoduše ukraden. Návaznost tragických spojitostí Irena pozorovala spíše na dálku, jelikož byla přijata ke studiu Vysoké školy hospodářské v Praze, která později nesla název Vysoká škola politických a hospodářských věd.

Doslova likvidující zásah rodiny Muchových přišel v prvních jarních dnech roku 1951. Byl čtvrtek 29. března a Irena zrovna přijela ze školy. Když hovořila s maminkou, do jejich domu vtrhlo komando, asi osm mužů v civilu. “Vyházeli nám všechny věci ze skříní a ve všech místnostech udělali razii. Byli na půdě, ve sklepě, v garáži i prádelně a tatínka hned potom odvedli. Ani nám nemohl nic říct. Se mnou ani s maminkou se nebavili. Zavřeli nás do dětského pokoje a před dveře postavili stráž a my ani nevěděly, co se děje. Nechali nás tam celou noc a druhý den ráno, protože se maminka zhroutila, odvezli ji do havlíčkobrodské nemocnice. A mě převezli do věznice v Dolních Kralovicích. Člověk nestačil tu hrůzu ani vstřebat a zůstal stát beze slova, bez logiky a jen se díval.”

Důsledně zorganizovaný plán však ještě nedosáhl svého zrůdného konce. Ve večerních hodinách zatkli nejprve v Praze Hanu, která další dny strávila v prostorech děsivé pankrácké věznice. V pátek večer se z vysokoškolských studií v Praze vracela i Eva, kterou po příjezdu do Ledče nad Sázavou zadrželi příslušníci Státní bezpečnosti. Následoval převoz za sestrou Irenou do Dolních Kralovic, odkud druhého dne byly obě dvě transportovány do krajské soudní věznice v Jihlavě, kde byl po domovní prohlídce vězněn právě jejich otec Karel Mucha. Zanedlouho k nim přibyla i nejstarší sestra Hana a v jihlavské věznici se tak kromě zhroucené matky ocitla celá rodina Muchových.

Bezpečnost zahrnula do celého případu i bývalého obchodního příručího Jaroslava Nocara, který byl taktéž zatčen a uložen do vazby. Irena a ani její sestry neměly nejmenší zdání, čím si jejich rodina takovéto zacházení zasloužila. “Každá jsme byla na jiné cele a postupně si nás předvolávali k výslechům. Nesměly jsme se vidět a nikdo nám nic neřekl. Ani tatínka jsem myslím nezahlédla. Jednou denně se chodívalo po dvoře a jinak se po celý den zapínala platíčka patentů. Na cele jsem byla s paní ze Žďáru, taky obchodnicí, která furt plakala, a s námi tam byla ještě jedna paní, která byla snad trestankyní za krádež.”

9. dubna 1951 JUDr. Vlastimil Kubita, okresní prokurátor z Ledče nad Sázavou, předává první zprávy krajské prokuratuře: “Karel Mucha byl KVNB v Jihlavě oznámen, že v Ledči n. Sáz. ukrýval velké množství různého textilního zboží v ceně asi 20,000.00 Kčs, kromě většího množství různých lihovin, mýdla, tuků a mouky. Zboží toto měl obviněný ukryto jednak ve zvláštní skrýši na půdě svého domu, jednak pak ve sklepě. Zabavené zboží bylo uskladněno v zasedací síni budovy zdejšího ONV, kde jest tou dobou prováděn jeho odhad metrážní i cenový.” Celé znění viz Dodatečné materiály.

 

Přede dveřmi stojí stráž

Po výsleších obviněných došlo po souhlasu okresního a krajského prokurátora 21. dubna 1951 k propuštění z vazby všech tří sester Muchových. Bylo jim sděleno, že do Ledče se nesmí vracet a že jejich dům je obsazený někým jiným. Ani prádlo jim nebylo dovoleno si odvézt, a tak všechny tři odjely do Prahy na studentský pokojík, který se pro ně stal jejich novým domovem. Několik studentů a přátel se dovědělo o jejich tragickém osudu a ihned se dívkám snažili peněžně pomoct nebo dokonce střežili dívky před sledováním Státní bezpečností.

“Po propuštění jsme se ptaly, co je s maminkou. Bylo nám řečeno, že je stále v nemocnici, kde je střežena a kam my nesmíme. Můj kamarád a pozdější manžel Tonka mě ale do nemocnice odvezl na motorce. Po příchodu jsem se nahlásila. Tehdy tam sloužily ještě řádové sestry, které mi řekly, že k mamince nesmí nikoho pustit a přede dveřmi navíc stojí stráž. Přišla ke mně ale jedna baculatá sestra a prozradila mi, že maminka je v přízemí, a kdyby mě můj mládenec vysadil na ramena, otevře okno a vtáhne mě dovnitř. Bylo to od ní velké riziko, ale skutečně to udělala a já se k mamince dostala. Bohužel se stalo, že nás někdo viděl a udal, takže tehdy kvůli tomu měli v nemocnici problémy, což mě mrzelo. Za tu chvilkovou radost to ale stálo.”

 

Přijely autobusy s dělníky a proces vysílal městský rozhlas

Hlavní líčení s obžalovaným Karlem Muchou se konalo za účasti široké veřejnosti dne 25. května 1951 v letním sále penzionu Koželužna v Ledči nad Sázavou. Dobové prameny hovoří o přímo nabitém sále a líčí, že na přelíčení byly vydávány vstupenky, které byly rozděleny na závodech, a celý průběh byl vysílán městským rozhlasem. “V tu dobu byla maminka ještě v nemocnici. U soudu jsme byly spolu se sestrami a s námi i náš strýc Jára. Přišli jsme k soudu, kde už bylo plno. Vím, že tam byly autobusy s dělníky. Tam jsme mluvili po dlouhé době s tatínkem, který vypadal strašlivě. Až tam jsme se od vyšetřovatele dozvěděli, že jsme měli doma ukryté zásoby. Strejda nás varoval, že je tak bezprávní stát, že tatínek může dostat i trest smrti. Po jeho odsouzení k nám tatínka přivedli a my se s ním mohli rozloučit.”

Pětičlennému senátu okresního soudu předsedal JUDr. J. Šembera, který Karla Muchu prohlásil vinným z nepřátelství k lidově demokratickému zřízení v úmyslu mařit budování socialismu. Obvinil ho, že v době od 24. listopadu 1947 do 29. března 1951 ukrýval a po začlenění do národního podniku Textilia nepřihlásil a nenabídl zboží k výkupu. Bylo mu přičteno, že hromadil nadměrné zásoby tuku, mouky, obilí či sýra, medu nebo mýdla a papíru. Odsouzen byl na dvacet let na základě trestných činů z ohrožení zásobování, sabotáže a zkrácení daně. K trestu náležely dodatkové tresty - ztráta čestných práv občana na deset let, zákaz podnikání navždy, propadnutí veškerého majetku a jmění, uveřejnění rozsudku. [viz Dodatečné materiály - Rozsudek]

 

Záslužná práce, soudruzi

Po skončení líčení okresní prokurátor Vlastimil Kubita informoval ve svém prohlášení krajskou prokuraturu a vyzvedl záslužnou práci všech, kteří se do celého procesu proti třídnímu nepříteli zapojili. Vychválil bezvadnou výzdobu místnosti, instalování výstavky zabavených textilií, rozhlas i organizování veřejnosti, kterou zmiňuje v počtu přesahujícím jeden tisíc osob. Na závěr písemnosti zklamaně dodal: “Jest jen želeti toho, že jak Čs. rozhlas, tak i Čs. státní film neprojevily vysláním svých zástupců dostatečné pochopení a že jejich spolupůsobením nelze použíti případu k informování širší veřejnosti. Proces tedy v místě plně uspokojil… ”

Politická akce, která splnila svůj úkol, měla být příkladně využita jak na stranických schůzích, tak i na schůzích složek Národní fronty a zájmových organizací. Ani odvolání odsouzeného nic nezměnilo a výnos lidového soudu nad trestem Karla Muchy byl 25. srpna 1951 potvrzen i Krajským soudem v Jihlavě.

Zmiňovaný strýc Jaroslav Kulič, který se účastnil lidového soudu v Ledči, ještě v padesátých letech vlastnil advokátní kancelář v Praze a stal se rodině právní oporou. Po vynesení rozsudku žádal o vydání osobních věcí svých neteří. Žádosti bylo vyhověno, a tak během letních měsíců 1951 objednaly stěhovací vůz. Nakonec spoustu věcí, s kterými od dětství vyrůstaly, musely ve svém už bývalém domově ponechat.

 

Vyloučeny ze života

“’Soudružko, je tu ještě jedna možnost. Vystoupíte před celou posluchárnou a odsoudíte svého tatínka. Potom si vás tady možná necháme.’ Řekla jsem jim, ať mi rovnou napíšou konec a bylo to vyřízené,” popisuje Irena své vyloučení z vysokoškolských studií. I starší sestra Hanka, zaměstnaná u zahraniční společnosti, musela opustit zaměstnání. A tak obě dvě nastoupily začátkem léta 1951 do dělnických pozic ve skladu národního podniku Medika.

Nejmladší Eva ještě další rok studovala, než na sekretariát vysoké školy chemicko-technologické přišel z ONV v Ledči nad Sázavou příkaz o jejím okamžitém vyloučení. Nastoupila tak do chemického závodu v Uhříněvsi, kde se opakoval podobný scénář. Otcův údajný přečin vůči socialistické společnosti stíhal v kádrových posudcích všechny tři dcery po zbytek života.

 

Žádost o milost přímo do rukou Zápotockého

O průběhu vyšetřování a vězeňských podmínek, kterými si Karel Mucha prošel, se nikdy nezmínil. Ani nemohl, jelikož rozhovory takového rázu nebyly během návštěv povolené a dopisy mezi vězněm a rodinou podléhaly přísné cenzuře. Nejprve byl vězněn v Chebu, poté přeložen do Plzně-Bory a amnestií v roce 1953 došlo ke snížení trestu na jedenáct let a osm měsíců. Rodina několikrát žádala prezidenta republiky, bohužel vždy marně. Irena se tak odhodlala k odvážnému kroku. Po svatbě od roku 1955 žila v Bochově a v nedalekých Karlových Varech probíhal Filmový festival, jehož váženým hostem byl i prezident Antonín Zápotocký. “Nejdříve přišli papalášové a pak, když přišel prezident, vrhla jsem se k němu. Mohli mě zavřít podruhé, ale nakonec se mi ten dopis podařilo skutečně předat. Z kanceláře prezidenta republiky mi pak přišla odpověď, že tatínkův trest nepromine a že je to zločinec.”

 

Prosili jsme o propuštění

Za bezproblémové chování Karla Muchy schválila plzeňská věznice v roce 1957 návštěvu rodiny, odůvodněnou svatbou jeho nejmladší dcery Evy. Po letech odloučení mohl být tak na několik dní bez přísného dozoru znovu s rodinou. Tou dobou už bylo navrženo jeho podmínečné propuštění, které doporučila věznice v Plzni. Rozhodující slovo mělo mít ale vedení komunistické strany v Ledči nad Sázavou. “Byla jsem s Tonkou v Ledči prosit, aby žádost nezamítali. Mluvila jsem s předsedou národního výboru, který se ke mně choval příšerně. Slíbila jsem, že si tatínka vezmeme k sobě a v Ledči už se nikdy neukáže. Podmínečné propuštění ale smetli ze stolu.”

Po opakujících se žádostech o propuštění měl být právě tento návrh největší nadějí na jeho osvobození. Utrpěné zklamání jeho už tak podlomené zdraví ještě více podlomilo. Na přelomu šedesátých let, takřka deset let od jeho zatčení, byl převezen do věznice ve Vykmanově u Ostrova nad Ohří a pro své srdeční potíže ponechán v nemocniční péči. Spolu s manželem sem Irena dojížděla na návštěvy, jelikož z Bochova do Ostrova to měli sotva půl hodiny jízdy.

 

Za čtyři měsíce budu užívat první hodiny svobody

S rokem 1962 se přiblížila i doba propuštění Karla Muchy, ustanovený trest měl vypršet 29. listopadu. V červenci se Irena s manželem chystali na letní dovolenou a ještě se zastavili na návštěvě za tatínkem. Po návratu z dovolené u dveří bytu zazvonil příslušník SNB se zprávou, že Karel Mucha dne 29. července zemřel. “Tonka se hned poté rozjel do Vykmanova zjistit, co se stalo. Od ošetřujícího lékaře se dozvěděl, že se jednalo o srdeční příhodu a že tatínek ještě přišel do ordinace s tím, že je mu nevolno,” osvětluje poslední životní momenty dcera vězněného. S několikadenním zpožděním se jí před oči dostal dopis, který jí tatínek v den své náhlé smrti napsal.
“…Dneškem škrtám opět jeden měsíc, a tak přesně za čtyři měsíce touto dobou budu již užívat první hodiny svobody. Doufám tedy, že se snad již dočkám a jak ty dny klesnou pod stovku, tak to bude vesele ubývat. Mrzelo mě, že jste se před odjezdem ještě zbytečně zdrželi cestou sem, vše jsme to špatně provedli, ale již to napravit nešlo. Srdečně Vás zdravím a líbám. Váš táta.”

Tělo zesnulého a mocí odepřeného otce rodiny bylo uloženo do rodinné hrobky ve Škvorci. Sem byla pochována v roce 1975 i jeho manželka Růženka, která byla od událostí osudné domovní prohlídky zdravotně trvale sklíčená. Po uvěznění manžela se ocitla bez prostředků a žila až do své smrti spolu se svými dcerami.

 

Zklamání podruhé

Po roce 1990 byl Karel Mucha Okresním soudem v Havlíčkově Brodě rehabilitován. V restitučním řízení se jeho dcerám podařilo získat zpět i svůj dům na ledečském náměstí, který později pronajaly a nakonec celou nemovitost prodaly.

Zastupitelstvem dvakrát neprošel návrh na umístění pamětní desky na budovu městského úřadu, věnované havlíčkobrodskou pobočkou Konfederace politických vězňů všem obětem politického útlaku v 50. letech. Mramorová deska byla nakonec odhalena na budově Československé církve husitské 14. dubna 2007 z iniciativy pana Miloslava Růžičky. Všechny dcery potěšilo, že odhalování pamětní desky v Ledči a celého obřadu se zúčastnil tehdejší krajský hejtman kraje Vysočina, pan Miloš Vystrčil, nynější předseda senátu (viz foto z alba). Z místních veřejných činitelů však nikoho nezaznamenaly.

Organizovaný represivní útlak usiloval o dosažení pocitu bezmoci a opuštěnosti. U Hany, Ireny ani Evy však neuspěl, nedokázal totiž ušlapat jejich otevřenost k novému životu, který se rozhodly vložit do rukou lidí, co se za jejich třídní původ nikdy nestyděli.