The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Kostecká (* 1933)

• narodila se 29. listopadu 1933 v Hrušově

• oba rodiče byli sokolští činovníci

• její otec Josef Pechal byl zatčen za odboj a zemřel v Mauthausenu

• v roce 1948 cvičila jako dorostenka na XI. všesokolském sletu v Praze

• v roce 1955 absolvovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě

• po obnovení Sokola v roce 1990 se znovu stala jeho aktivní členkou

V jedné ruce drží maminčinu ruku, ve druhé pololetní vysvědčení se samými výbornými. Ještě to musí podepsat tatínek, takový je školní předpis. Žena s dívkou jdou z nádraží pěšky. Před olomouckou věznicí se zastaví. Maminka sedmileté Jarmilce spraví nepokojný pramen vlasů. Zazvoní. Za dveřmi čeká nabručený bachař, který je vede dlouhými chodbami přes několikero mříží do místnosti, kde na ně za malým stolkem čeká Josef. Je pohublý, bledý, přesto jeho oči utěšují a hladí. „V olomoucké věznici jsem tatínka viděla naposledy. Skočila jsem mu kolem krku a objímala ho. Milovala jsem ho. Za rok nato přišel z Mauthausenu dopis, že zemřel,“ říká Jarmila Kostecká.

Pospolitost a krasosmutnění

Narodila se v dnešní ostravské části Hrušov na konci listopadu 1933 do rodiny sokolských činovníků Amálie a Josefa Pechalových. Ideje Sokola byly leitmotivem Jarmilina dětství. Vyrůstala v harmonii a lásce na prknech hrušovské tělocvičny. „Moji rodiče byli vlastenci v tom nejlepším slova smyslu. Když zemřel prezident Masaryk [14. září 1937, Lány], nesli to velice těžce, ale ten jejich smutek byl krásný. Vůbec to byla doba, kdy lidé drželi více pohromadě a uměli prožívat velké události. Všechno bylo tehdy ozdobeno vlajkami. A zároveň se mezi lidmi hodně říkalo: ‘Co teď bude dál?’“

Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká

Rok nato bylo kvůli Mnichovské dohodě vydáno československé pohraničí do rukou Německa. Josef Pechal, nadporučík dělostřelectva, stejně jako další tisícovky mužů narukoval v rámci všeobecné mobilizace: „Tatínek okamžitě odjel do Hranic. My jsme tam s maminkou jely také. Otec na koni v čele své baterie. Když nás tam viděl stát, zasalutoval a celý ten pluk za ním udělal vpravo v bok. Jak já jsem si ho vážila a milovala ho! Jenomže člověk tehdy nevěděl, co všechno bude následovat.“

Najednou bylo jasné, kdo je kdo

A následovalo. Hitlerovské Německo bylo v roce 1939 na vrcholu sil. Po zuby ozbrojené, válkychtivé, ochotné ke zničení všeho, co by mu stálo v cestě. Do ostravských ulic vyšli za víření bubínků a v bílých podkolenkách agresivní Hitlerjugend (v překladu Hitlerova mládež byla polovojenskou mládežnickou organizací NSDAP). „Až dosud bylo město poklidné. Poláci, Němci, Češi, všichni tu žili vedle sebe v naprosté harmonii. Ale teď se najednou jasně vědělo, kdo je kdo. Kdo je Němec, kdo Čech, kdo Žid,” vzpomíná Jarmila Kostecká na dobu těsně před vypuknutím druhé světové války.

V noci z jedenáctého na dvanáctého června 1939 vzplála hrušovská synagoga: „Viděla jsem to. Nešlo o nic víc či míň než o naprosté vyděšení. Dnes se mne mí vnuci ptají, jak je možné, že proti tomu nikdo neprotestoval. Ale cožpak můžete protestovat, když nad vámi stojí voják se samopalem?“

Když zatýkali maminku, už jsem neplakala

Bezprostředně po příjezdu německých vojsk do Československa nastala u Pechalových panika. Josef s Amálií jako vlastenci a sokolští činovníci správně předvídali, že se velmi brzy můžou dostat do spárů gestapa. „Pamatuji si ten den, když přijel wehrmacht. Přijížděli po mostě. Zatrnulo nám, že už jsou tu. A doma hned začalo pálení dokumentů, vojenských i sokolských,“ říká Jarmila Kostecká. Gestapo si pro jejího otce přišlo brzy. Dodnes nikdo z rodiny přesně netuší, jakým způsobem se Josef Pechal provinil vůči Říši, že jeho cesta pokračovala až k mauthausenským schodům smrti, ale lze se domnívat, že jako bývalý důstojník československé armády a zároveň sokol se ihned po vypuknutí války zapojil do protinacistické odbojové organizace Obrana národa. Ta však byla velmi brzy dekonspirována a její členové končili na popravištích či v koncentračních táborech. Josef Pechal dle oficiálního dopisu, který Amálii a Jarmile přišel na podzim roku 1941, zemřel 10. října téhož roku v Mauthausenu: „Maminka sice říkala, že měla tušení, v jaké chvíli k tomu došlo, přesto však po válce stále vyhlížela, zda se otec vrátí. A zůstala mu až do smrti věrná, nikdy se neprovdala.“

Několik měsíců nato si gestapo uprostřed noci přišlo pro Amálii. Osmiletá Jarmila se jen tiše dívala, jak muži v uniformách převrací byt vzhůru nohama a hledají cokoli, co by se dalo spojit s ilegalitou. „Neplakala jsem. Po tatínkově zatčení nám bylo jasné, že může být cokoli,“ říká Jarmila Kostecká, jejíž matka byla natolik prozíravá, že v předtuše domovní prohlídky narafičila v knihovně ve výši očí dva tituly – německou učebnici Mein liebstes Buch a potom jakousi knihu, jež měla na obálce koláž s Adolfem Hitlerem a hákovými kříži. „Stála jsem v postýlce a sledovala to. Oni našli ty knihy a říkali: ‘To je správné.’”

Protože její maminka uměla dobře německy, požádala vojáky, ať Jarmilu odvezou k babičce do Ostravy. Nacisté ji věznili a vyslýchali dva měsíce, poté byla Amálie Pechalová propuštěna. V kruzích stejně postižených rodin panovala velká solidarita. Díky takovým známostem si pak mohla najít práci u německé firmy a vzít k sobě Jarmilu zpátky. Psal se rok 1942 a zatím stále nešlo dohlédnout na konec války: „My už jsme se tehdy naučili, že o čem se mluví doma, o tom se nesmí mluvit venku. To se nám později ještě mnohokrát hodilo. Ale pořád a vždy jsme měli naději, že to jednou skončí.“

Viselci na trati

Válka s sebou přinesla mnoho věcí, jež byly dosud pro dětské oči neobvyklé a neznámé. Na nárožích se začaly objevovat rudé plakáty se jmény popravených lidí. Bylo zavedeno stanné právo. Ostrava se změnila neustálou přítomností německého vojska a hlídek. Jak válka postupovala, lidé museli kvůli stále častějším přeletům nepřátelských i spojeneckých letadel zatemňovat. „Tramvaje měly zamodřená okna a jen ve výši stojícího člověka byl světelný pruh. Chodily kontroly, zdali neprosvítá někde okénko, všechno bylo v úžasné tmě, to už dneska neznáme. Ale všude byl strach. Žilo se jako pod těžkou dekou,“ vzpomíná Jarmila Kostecká, které se jako malému děvčeti již nadosmrti vypálil do sítnic hrůzný obraz několika oběšených mužů, visících u vlakové trati nedaleko Frýdku Místku: „Tu trať někdo záměrně poškodil. Oni vyvedli z vlaku asi pět náhodně vybraných mužů a ty pak okamžitě pověsili blízko trati pro výstrahu. A vlak musel jet pomalu okolo, aby si lidé mohli prohlédnout, jak budou potrestáni, jestliže se zprotiví okupantům. Viděla jsem, jak visí. Ta hrůza z toho, že kdokoli může být takto vybrán...“

V tomto vyprávění je drobná nepřesnost. Josef Drozd z Bordovic, Jan Ermis ze Sklenova, Bohumil Janáček z Brušperka, Josef Lichnovský z Vlčovic a Zdeněk Žáček z Fryčovic byli gestapem zatčeni již předtím, než k výbuchu došlo, nemohli tedy být vyvlečeni z vlaku. Byli jen náhodně vybráni a dne 3. září 1943 zaplatili svými životy za první úspěšný útok trhavinou na území protektorátu, kdy vybuchla lokomotiva, několik vagonů a došlo také k vyřazení z provozu trati Ostrava – Valašské Meziříčí.

Pach ruin, vůně svobody a pomalé utažení šroubů

Konec války prožila Jarmila u rodinných známých na Solanci v Beskydech. Maminka ji tam z obavy před blížící se frontou ukryla do bezpečí. Udělala dobře, osvobozenecké boje se valašské obci vyhnuly. „Když bylo po všem, tedy po válce, vnímala jsem to obrovské nadšení pro budování. Ostrava byla plná trosek po bojích a bombardování. Ten pach ruin, to bylo charakteristické. Nábytek visící napůl z proděravělého domu, mrtvá těla. Všechno se muselo uklidit. Dnes mi vadí, že historikové toto poválečné období zcela vynechávají, přitom to bylo tak silné. Všude se zpívalo. Lidé pracovali, snili o novém a lepším světě. Všechno se dělalo s nadšením a volalo se: ‘Sláva!’“

Budovatelský zápal přetrvával i v roce 1948, kdy se moci nad Československem chopila komunistická strana. Jarmile bylo 15 let, zrovna čerstvě studovala gymnázium a den tzv. Vítězného února prožila na lyžařském výcviku. Politické dění ji nezajímalo, byť se tehdy mezi lidmi o novém režimu říkalo ledacos, včetně toho, že v zemi nastanou tvrdá léta. V témže roce proběhl v Praze XI. všesokolský slet. Bylo to téměř naposledy, co sokolské perutě vzlétly svobodně. Brzy došlo k zákazu. Sokolové režimu vadili – byli příliš uvědomělí vlastenci a příliš mnoho se jich během války zapojilo do odboje. Jarmila Kostecká vzpomíná na tento poslední slet s něhou v hlase: „To byla nádherná nálada. Euforie. Těch lidí, co nám všude mávalo z oken!“ Pochodující sokolové chtěli dát najevo svou nespokojenost s nastalou politickou situací: „Byli jsme domluveni, že se schválně nebudeme dívat na tribunu, kde seděl Klement Gottwald a další představitelé. Také jsme provolávali hesla: ‘Bez Beneše a Masaryka není žádná republika.’ Ti na tribuně to jistě velkoryse nevnímali a my zas byli oslněni tou radostí a davem. Nikdo ještě tehdy netušil, co to bude znamenat, to se podcenilo. Brzy začala postupná likvidace sokolstva, plánovaly se spartakiády, které měly potlačit sokolské vědomí. Začala jsem cítit, že se něco děje, že si najednou komunisté připisují hlavní zásluhu o válečný odboj, ale vždyť na popravištích padlo tolik sokolů!“

Pomoc mauthausenských

Jarmila Kostecká v roce 1951 úspěšně odmaturovala na Matičním českém reálném gymnáziu v Ostravě. Jejím snem bylo studium přírodních věd, ale směrná čísla ji vyslala do Prahy studovat vysokou školu s výtvarným zaměřením. Jarmila totiž od útlého dětství pěkně malovala. „Tam jsem se neuchytila. Bylo to pro mne příliš bohémské. Nakonec se mi podařilo dostat na studia do Bratislavy – na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Komenského,“ říká Jarmila Kostecká, která po získání vysokoškolského diplomu nastoupila jako učitelka biologie na vítkovické průmyslovce. Tomu ale předcházely jisté peripetie. Komunistický režim rozdával umístěnky – lidé se nesměli svobodně rozhodnout, kam nastoupí do práce. A Jarmila byla v roce 1955 umístěna na úplný východ Slovenska: „Maminka to těžce nesla. Po tatínkově smrti ke mně hodně přilnula. A nakonec nás zachránili mauthausenští, komunita lidí stejně postižených jako my. Sehnali mi místo ve Vítkovicích na průmyslovce.“

Vždycky a navždy

Jarmila se během roku provdala za svoji gymnaziální lásku, architekta Zdeňka Kosteckého. Prožili spolu harmonické manželství a vychovali dvě děti – Martina a Zdeňku. Po manželově smrti v roce 1986 se Jarmila Kostelecká již nikdy nevdala.

Během 40 let vlády jedné strany se jí mnohokrát osvědčilo staré válečné pravidlo – co se říká doma, nesmí se říkat venku. A ještě jedna věc jí z těch dávných dob zůstala. Naděje, že všechno zlé jednou skončí. Když v listopadu 1989 bílé přilby surově zbily pokojně manifestující studenty, dostala ta naděje křídla. Ne se vším, co následovalo, ale byla Jarmila Kostecká spokojená. „Po revoluci mi nejvíc vadilo to, že se rozprodává státní majetek cizincům. Že tady prodáváme naši vodu, která patří Francouzům. A také, že komunisté jsou stále ve vládě. Že s nimi Václav Havel pořádně nezatočil.“

Hodnot, jako jsou vlastenectví a čest, se Jarmila Kostecká nikdy nevzdala. Během devadesátých let se zapojila do řad znovuobnoveného Sokola, kde pomohla v duchu hesla ‘Ni zisk, ni slávu’ vychovat další následovníky. Dávno poté, co odešla do kantorského důchodu, ji ještě přemlouvali, ať učí biologii. Odmítla. Měla na paměti svoji maminku Amálii, která jí, když sama měla děti, pomáhala v péči o ně. „Ten dluh teď splácím svojí dceři,“ uzavírá Jarmila Kostecká, která v roce 2022 žila v obci Tichá na Valašsku.