The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anděla Kostlivá (* 1920)

• narozena 18. září 1920 v Praze

• 11. května 1940 se provdala za Karla Kostlivého

• bratr Václav Roubík v roce 1949 s pomocí převaděčů a svého bratra utekl na Západ

• v roce 1950 byl mladší bratr Antonín Roubík odsouzen k 16 letům vězení za vlastizradu

• v důsledku politické perzekuce manžel Karel Kostlivý přišel o práci

• bratr Antonín emigroval do USA po srpnové okupaci roku 1968

• v roce 2018 bydlela v Praze

“Růže mezi trním” stojí v albu fotografií Anděly Kostlivé nad jejím dívčím portrétem z roku 1926 mezi snímky dvou chlapců, jejích bratrů. Dobírala si je stejně jako sebe i na dalších stránkách mnoha alb, která si pečlivě vedla a v nichž vedle tradičních statických portrétů z fotografických ateliérů najdete i nejrůznější momentky předválečného života semknuté rodiny, která stavěla na masarykovské myšlence osobní odvahy a odpovědnosti. Své bratry, nadané studenty a úspěšné sportovce, také však nesmírně obdivovala.

Tři děti se rodičům Roubíkovým narodily v rozmezí dvou a půl let, Anděla jako prostřední 18. září 1920. V dětství mnohdy nerozlučnou trojici na dlouhé roky rozdělila emigrace prvního bratra Václava v roce 1949 a následné uvěznění mladšího Antonína, který se na jeho útěku podílel a sám se chystal přejít hranice později. Stejné hranice, které jejich otec pomáhal po rozpadu monarchie vytvořit. Hořký paradox doby, která se podepisovala jak na elitě národa a jejím potomstvu, tak na obyčejných lidech, kteří se chovali statečně nebo šli zkrátka jenom kolem. Sestře emigranta a politického vězně se tak život zcela proměnil. S manželem a třemi dětmi čelili ztrátě statusu a zaměstnání, cenzurovanému kontaktu s bratrem žijícím v zahraničí a strachu o uvězněného Antonína. Všichni tři se společně shledali až u hrobu svých prarodičů ve Vídni nějakou dobu poté, co byl nejmladší bratr v roce 1964 propuštěn z vězení. Později i on emigroval za Václavem, a ačkoli zůstali v čilém kontaktu, vídali se tak, jak jim vzdálenost domovů dovolovala.

 

Tatínek byl ministrem ve vládě první republiky

Tatínek Anděly Kostlivé, Václav Roubík, profesí stavební inženýr pocházející z rodiny živnostníků, kterým patřil krejčovský salon v Ječné ulici v Praze, se vždy zajímal o společenské dění a politiku. V jeho rodině se cenilo vzdělání: “Měli osm dětí a všech osm dětí studovalo. Tenkrát! Vysokou školu, tenkrát!” Otec pracoval jako stavební úředník a stále častěji se pohyboval mezi Prahou a Vídní, kde působil ještě před první světovou válkou na ministerstvu veřejných prací. Po válce se stal členem rozhraničovací komise, která dávala konečnou podobu státním hranicím po rozpadu Rakouska-Uherska. V roce 1926 působil jako ministr veřejných prací v druhé vládě Jana Černého. S maminkou, rozenou Hošťálkovou, se potkali v zaměstnání, pracovala tam jako písařka. Její otec, brzký vdovec, byl zaměstnán jako ředitel české pošty ve Vídni a po vzniku Československa řídil hradní poštu v Praze. “Chodili jsme za ním na Pražský hrad a on nás vodil všude, to vám ani nemůžu říct, co všechno jsem zažila,” vzpomíná pamětnice. Zároveň působil v čele Spolku Komenského, apolitického uskupení, které se staralo o zřizování a údržbu československých škol původně ve Vídni a později i jinde v zahraničí. Jak vypovídá album fotografií, dědeček Hošťálek byl významnou součástí života rodiny a Andělina dětství i dospívání. 

 

S bratry jsem směla všude

První roky dětství až do druhé třídy prožila Anděla s rodinou v pražském Bubenči v jedné z vil v Pelléově ulici, kam také chodila do školy. Poté se rodina přestěhovala do Podolí, kde nechal ministr Roubík zřídit byty pro zaměstnance úřadu, a chtěl proto bydlet tamtéž. Podolský byt se nacházel v domě s biografem Zdar, ze třetího patra se dívali přes násep na Vltavu. Tramvaje tam tehdy ještě nejezdily a tam, kde je dnes plavecký bazén, stával vápencový lom.

Rodiče Andělu často pouštěli s bratry ven, plavat, bruslit i tancovat. Společenské konvence ale ne vždy dovolovaly, aby se účastnila klučičích hrátek, například když doprovázeli otce na letecké dny do Kbel. Má díky tomu unikátní dětskou vzpomínku, jak ji na klíně choval Jan Masaryk, zatímco bratři prolézali letadla.

Pod okny podolského bytu se nacházel Český Yacht Klub. Jeden z prvních evropských veslařských klubů měl skvělé jméno a na letní olympiádě v Londýně ho v roce 1948 reprezentoval také Václav Roubík, mnohonásobný vítěz pražských Primátorek, vyhlášených veslařských závodů pořádaných každý rok na Vltavě. Václav i Antonín byli všestranní sportovci, na špičkové úrovni hráli také hokej, ale oba se věnovali zároveň studiu jazyků a práva. 

 

Otec nechtěl kupovat nemovitosti, aby nás nesvazovaly

Později otec pronajal na devadesát devět let vilu v Krči. Jeho filozofie nekupovat a pouze pronajímat stála na přesvědčení, že majetek našince omezuje a zdržuje od podstatného. Zda by v případě vlastnictví rodina o vilu následkem znárodnění a odsouzení Antonína přišla zcela, nebo měla alespoň nárok v ní dále pobývat, se lze jen dohadovat. Víme jen to, že o možnost téměř stoletého pronájmu přišli a museli se odstěhovat. 

Stejně jako si pronajímali pražské bydlení, trávili v pronajatých místech také mnohé prázdniny a dovolené. Rodina jezdila pravidelně do Červené, dnes zaniklé vesnice v jižních Čechách, na kterou Anděla ráda vzpomíná. Dochované fotografie připomínají dům, kam jezdili, i místní kostel sv. Bartoloměje; vše muselo v roce 1960 ustoupit nově zbudované Orlické přehradě.

 

Nestačila jsem vzít při útěku do krytu Helence strojek na kyčle

Anděla odmaturovala na Prvním městském dívčím gymnáziu Elišky Krásnohorské v Lazarské ulici v roce 1938. V této době se také při tanci seznámila se svým budoucím manželem Karlem Kostlivým, vzali se na jaře roku 1940. Během války se jim narodily dcery Anděla a Helena, syn Karel rok po osvobození. Válku, jak sama pamětnice říká, prožili ve srovnání s mnoha jinými bez velké újmy. Až na manželovo předčasně ukončené medicínské vzdělání, které půl roku před koncem utnulo uzavření vysokých škol a traumatický zážitek Anděly poté, co se rychle utíkala s dcerami schovat do krytu před nálety. Kryt sice měli ve sklepě domu, kde bydleli, museli do něj ale přes zahradu. Anděla se bála, že to nestihnou včas a přeběhla tam s dcerami bez strojku, který potřebovala mladší Helenka léčící se s luxací kyčlí. Anděla pak trpěla celý život navzdory přesvědčování okolí o opaku výčitkami, že dceři hodiny bez strojku uškodily, a měla proto potíže s chůzí. 

 

Poválečný vývoj vše v naší rodině dramaticky změnil

Těžké roky čekaly rodinu po válce, když se k moci dostali komunisté. Bratři Roubíkovi milovali sport, studium a svobodu. Těsný krunýř nové ideologie a směr poválečného vývoje je dovedl k rozhodnutí opustit Československo. Nejstarší Václav s manželkou Lídou byli první, kdo se o přechod hranic pokusili. Úspěšně. Pomohl jim v tom nejmladší Antonín, který znal v práci kolegu s kontakty na převaděče. Domluvili se a v roce 1949 dovezl autem Antonín bratra se ženou na smluvené místo. Václav mladšího bratra přemlouval, ať s nimi rovnou také uteče, ten se ale nejdřív chtěl vrátit pro svou ženu a přejít hranice při příští příležitosti. “Toníček musel sehnat lidi, kteří by Vášu s Lídou převedli. Dokázal to, převedli je, jenomže ti lidé se na něj pak obrátili, aby jim pomáhal za to, že to dokázali. Toníček nemohl odmítnout a dostal se do velké skupiny,” dodává Anděla Kostlivá.

Jméno kolegy z práce, kterému byl Antonín zavázán za pomoc bratrovi, si Anděla Kostlivá nepamatuje. V historické práci Michaely Racmanikové je nicméně možné se dočíst, že šlo o Stanislava Rachače, kterému Antonín na oplátku zprostředkoval kontakty a nechal ho u sebe při jedné z návštěv přespat. Netušil, že Rachač a každý, kdo se kolem něj na jaře 1950 vyskytoval, bude záhy prozrazen a spolu s ním a dalšími 25 lidmi skončí obžalován ze zločinů vlastizrady a vyzvědačství. Antonín Roubík byl v politickém procesu Rachač a spol. odsouzený na 16 let odnětí svobody za zločin velezrady. Součástí bylo zabavení majetku a vysoká peněžitá pokuta.

 

Manžela okamžitě vyhodili z práce

Zatímco Václav žil po emigraci se ženou několik let ve Švýcarsku, než se mu podařilo odejít do USA, kde se z poslíčka vypracoval na viceprezidenta firmy Singer, Antonín skončil v komunistickém kriminále. Převážnou část trestu si odpykal v Leopoldově. Veškeré snahy o jeho propuštění se setkaly s odmítnutím a jak vypráví jeho synovec Karel, stalo se třeba i to, že když za synem přijela na návštěvu jeho maminka, paní Roubíková, nepustili ji k němu navzdory náročné cestě, kterou již ve vysokém věku podstoupila. Antonín se nicméně nenechal kriminálem zlomit. Spřátelil se tu s Jiřím Krupičkou, geologem a filozofem, ve vězení sami studovali jazyky na takové úrovni, že po propuštění v roce 1964 Antonín nastoupil jako profesor angličtiny na jazykovou školu.

Manžela Anděly Kostlivé Karla vyhodili po odsouzení Antonína z práce. Kvůli nedokončenému studiu medicíny v čase války pracoval v úrazovém oddělení pojišťovny Securitas. Ztrátu zaměstnání velmi těžce nesl a trvalo mu, než se mu podařilo stát znovu pevně nohama na zemi. Nové uplatnění se mu podařilo najít v Pražském stavebním podniku. I Andělu vyhodili z práce, pracovala v drůbežářských závodech, později měla práci jako vedoucí odbytu v Libuši. Dětem režim komplikoval studium, Anděla se jim ale snažila svou péčí a pozorností vše vynahrazovat.

 

K 231 jako zastávka mezi vězením a emigrací

S bratry si mohli dlouhá léta pouze psát na optikou cenzury přípustná témata. Setkali se všichni až po propuštění Antonína v polovině šedesátých let na hřbitově ve Vídni, kam směli vycestovat na hrob prarodičů. Toníček, jak mu Anděla nejčastěji říkala, patřil podle historických pramenů na jaře 1968 k zakládajícím členům Klubu bývalých politických vězňů známému jako K 231, kde měl na starosti dokumentační komisi. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se však vedení K 231 rozhodlo svou činnost ukončit ještě předtím, než byla oficiálně vládou zakázána a řada z členů včetně Antonína Roubíka a Jiřího Krupičky se rozhodla pro emigraci. Václav pro Antonína zajistil v USA podmínky pro to, aby se mohl nastěhovat a získal práci. Jeho osudem, který sám ovlivnil, se léta trápil a snažil se mu vše ztracené vynahradit. Ve Spojených státech se nejmladší z Roubíků rychle uchytil a postupně se vypracoval na viceprezidenta Bank of America, kterým zůstal 28 let. 

Anděla své bratry od roku 1973 několikrát navštívila. Antonín zemřel v roce 2007 v New Yorku jako Anthony P. Roubik. Bratr Václav v USA používal jméno Walter V. Roubik. Během svého života se naučil ovládat patnáct jazyků. “Váša říkal, že šest jazyků je základ a pak už to je legrace,” vzpomíná Anděla se synem Karlem. Poprvé se do své rodné země vrátil v roce 1992, když pracoval ještě pro firmu Singer, později pracoval pro OSN. Zemřel v roce 2013.

Anděla Kostlivá žila v roce 2018 jako vdova obklopena mnoha vzpomínkami na pestrou i dramatickou minulost své rodiny. O dceru Andělu přišla již v roce 1993. Za největší zdroj své životní radosti považovala právě rodinu a hlavně své děti a následně vnoučata. “To byla radost, obrovská radost.”

 

 

RECMANIKOVÁ, Michaela: Údajná špionážní síť kolem Stanislava Rachače a političtí vězni manželé Kriebelovi, bakalářská práce, Masarykova univerzita v Brně, Pedagogická fakulta, Katedra historie, Brno 2011

BLAŽEK, Petr: Aby se to už neopakovalo: katalog k výstavě o dějinách sdružení bývalých politických vězňů K-231, ÚSTR, Praha 2008