The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kostúr (* 1942  †︎ 2023)

• narozen 8. září 1942 v Praze-Jinonicích

• vyučil se soustružníkem, pracoval v ČKD Sokolovo a ČKD Stalingrad

• na vojně v Lešanech ukradl auto – trest ve vojenské věznici v Sabinově na Slovensku

• v roce 1963 byl členem skupiny vězňů, která chtěla vykrást muniční sklad a utéct přes hranice

• strávil měsíc vazby v Košicích, poté čtyři měsíce na Pankráci

• v roce 1968 odjel na půlroční legální pracovní pobyt do Alsaska

• v roce 1979 spoluzakládal v Nové Vísce samizdatový kulturní časopis Vokno

• v dubnu 1981 podepsal Chartu 77

• v roce 1993 vydal autobiografickou knihu Satori v Praze

• zemřel 24. října 2023

Pro Jiřího Kostúra je revolta přirozenost. Už ve svých zhruba deseti letech při školní exkurzi v Leninově muzeu, dnes Lidovém domě sociálních demokratů v Hybernské ulici, dal spolu s několika spolužáky hrubě najevo své pohrdání vůči komunistické ideologii – zanechal pod exponáty svůj exkrement. Leninova síň rázem ztratila veškerou důstojnost. Učitelé ho dokonce delegovali na psychiatrii, ovšem doktor Mysliveček byl toho názoru, že chlapec je jen hyperaktivní a do zařízení patří spíš učitelé, kteří ho tam poslali. Z Pionýra byl pro nevhodné chování vyloučen po čtrnácti dnech.

Krádež nákladního auta během vojenské služby v Lešanech však už takovou klukovinou nebyla. Také si ji po dobu třinácti měsíců odpykával ve vojenském vězení v Sabinově na Slovensku. Tam se přidal ke skupině, která měla v úmyslu vykrást muniční sklad a utéct přes hranice, což se nepodařilo utajit, a Jiří Kostúr za to, že úmysly skupiny neoznámil, strávil další měsíc ve vazbě v Prešově a po soudu v Košicích pak zbývající tři měsíce v civilní věznici na Pankráci.

Pobyt ve vězení využil k samostudiu, četbě světové literatury a psaní – napsal dokonce sbírku vězeňské poezie. Po propuštění se hlásil na pražskou Střední odbornou školu výtvarnou (známou jako „Hollarka“). Bohužel neúspěšně. Ale zájem o psaní a literaturu už stejně převládl nad zájmy výtvarnými, byť ani literaturu nepovyšuje nad existenci jako takovou. „Pro mě byla literatura vlastně vedlejší věc. Já jsem chtěl hlavně být,“ říká.

Nová Víska u Prunéřova

V době, kdy se s rodinou přistěhoval do severních Čech a nechal se zaměstnat jako řidič Okresního ústavu národního zdraví Most, docházel na statek do Nové Vísky u Prunéřova z nedalekého Lomu u Litvínova nejprve jen na víkendy, ale zvolna se stával součástí tamější inspirativní skupiny. Ač založením a po svém slovenském dědečkovi spíše bača-samotář, který nejraději trávil dny v lese nebo na horských loukách se svými psy, koňmi a ovcemi, byl právě vznikající komunitou severočeského undergroundu silně přitahován. Spolu s Františkem Stárkem alias Čuňasem od roku 1979 vydávali samizdatový časopis Vokno, který věnoval pozornost kulturním aktivitám undergroundu – nejenom těm hudebním, jak bylo do té doby zvykem. Cílem bylo zejména narušování tzv. informační blokády a vytvoření prostoru k veřejnému vyjádření, a to především v mimopražských regionech. Časopis, obvykle o rozsahu sto stran, se profiloval coby „pirátský plátek“ v přístupu k autorským právům a byl velmi otevřený ke spolupráci na tvorbě obsahu. Pracně se vyráběl na tiskařském stroji značky Ormig, typická byla fialová barva tisku. Do redakční rady tehdy kromě jmenovaných patřil i Michal Hýbek, pozdější kameraman audiovizuálního samizdatu Originální videojournal, který pořizoval fotografie, a Milan Frič, jenž se podílel zejména na distribuci ve Východočeském kraji. Jiří do prvního čísla přinesl jen několik básní předčasně zesnulého básníka Roberta Práška, na tvorbě dalších čísel už se podílel zásadnějším způsobem.

Na statku v Nové Vísce se pořádaly také ilegální koncerty a festivaly – dokonce i první punkový. The Plastic People of The Universe tu zahráli Pašijové hry, DG 307 unikátní skladbu Dar stínům, Ivan Martin Jirous v novovísecké stodole přednášel své básně krátce po propuštění z vězení a konaly se tu i spontánní výstavy a hravé performance.

Jiří Kostúr se stal jedním z dvanácti podílníků statku. Dlouho otálel s podpisem Charty 77, aby po vystěhování z Nové Vísky, k němuž se dlouho schylovalo, mohli na jeho jméno koupit jiný statek. Všechny pokusy o koupi nového objektu však pozorní příslušníci StB zmařili.

Jiří Kostúr – závadová osoba

Už krátce po srpnu 1968 získal legální půlroční pracovní povolení v Alsasku, kam se vydal na pozvání malíře Miloslava Mouchy. Na zpáteční cestě se zastavil v Mnichově u Mouchových přátel, prozaika Josefa Jedličky a básníka Ivana Diviše, s nimiž se setkal předtím na chatě Bohdana Kopeckého v Křížatkách. V podstatě už tehdy začala Kostúrova samizdatová činnost. Rozepisoval verše Ivana Diviše, které vycházely jen v zahraničí (například v Mnichově a v Londýně), a strojopisné kopie šířil mezi mladými lidmi z okruhu undergroundu. Neměl však pocit, že by dělal něco výjimečného a riskantního: „Já jsem žil svůj život. Neměl jsem pocit nějakýho omezení. Jezdil jsem s koňma v Krkonoších na horskejch boudách, dělal jsem v lese, napsal jsem básnickou sbírku o životě na samotě v Krušných horách, ta mi vyšla na začátku sedmdesátejch let, schválil mi to národní umělec Florian. Pochopitelně jsem byl nabroušenej na ten systém, ale mě přímo nějak neomezoval a já jsem se ani přímo neangažoval. Ani nebylo kde...“

Sledovací akce a výslechy bral jako součást každodenního života. První z řady výslechů v sídle Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici se uskutečnil v roce 1979 během soudního procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. V létě téhož roku byl podroben šestihodinovému výslechu na StB v Chomutově po rozsáhlé domovní prohlídce statku v Nové Vísce, která údajně proběhla z důvodu podezření z přechovávání drog. Pes speciálně vycvičený na drogy, který byl zraněn při potyčce se dvěma psy Jiřího Kostúra, však pravděpodobně hledal tiskařský stroj Ormig, na němž bylo nelegální Vokno tištěno.

K soudnímu vystěhování z Nové Vísky došlo v roce 1981 údajně z obranných důvodů. Vyvlastněný statek byl však později využíván především k rekreačním účelům…

Velký zátah na Vokno

Chartu 77 Jiří Kostúr podepsal v dubnu 1981, v té době se také připojil k podpisové akci za propuštění Jiřího Chmela souzeného za její rozšiřování. V den Chmelova soudu však nebyl spolu s ostatními signatáři a sympatizanty vpuštěn do budovy Okresního soudu v Mostě a během odvolacího jednání u Krajského soudu v Ústí nad Labem byl na příkaz StB zadržován v zaměstnání v mostecké nemocnici.

V listopadu téhož roku se uskutečnil velký zátah na Vokno, po kterém zavřeli Františka Stárka alias Čuňase, Miroslava Skaláka alias Šimaka a Ivana Martina Jirouse alias Magora. Šesté číslo, zaměřené na divadlo, již nevyšlo. Zabaveny byly veškeré materiály k chystanému číslu i kronika novoveské komunity. Domovní prohlídka čekala i Jiřího Kostúra, který v té době pobýval ve Vysočanech. Materiály, jež měl doma, stačil schovat ve sklepě, takže pro nedostatek důkazů nebyl zatčen. Františku Stárkovi se však vyváznout nepodařilo. Činnost časopisu po jeho zatčení a uvěznění na dva a půl roku tím prakticky skončila. Veškeré pokusy o obnovu skončily neúspěšně, ať už kvůli strachu z dalších represí, nebo zkrátka proto, že Stárek tiskařský stroj někde zakopal, aniž by místo někomu prozradil. Dodnes si ho prý nedokáže vybavit.

Jiří Kostúr se tedy věnoval své největší zálibě – drobnému zemědělství. Na jaře roku 1982 se mu díky faráři Pavlu Michalovi podařilo pronajmout faru v Rejšicích na Mladoboleslavsku, kam se odstěhoval se svou ženou Alenou a dcerou Ester. Nájemní smlouvu sice církev potvrdila, ale na popud StB ji stornovala, takže rodině neustále hrozilo vystěhování, k němuž za čtyři roky také skutečně došlo. Za výdělkem jezdil Jiří Kostúr do pražského hotelu Axa, kde pracoval jako topič. Zároveň udržoval kontakty s pražskými přáteli chartisty.

Druhá etapa Vokna

Sedmé číslo časopisu Vokno vyšlo až v roce 1985, tedy po čtyřleté přestávce. Tehdy se stal posilou redakce i Ivan Martin Jirous. Ten byl již dříve za redakční činnost odsouzen, přestože se na ní tehdy nepodílel a byl jen občasným přispěvatelem. Po návratu z vězení prohlásil: „Když jsem byl za to zavřenej, tak to budu taky dělat.“

„Magor byl zavřenej prakticky kvůli mně, neměl s Voknem redakčně nic společnýho,“podotýká s lítostí Jiří Kostúr. Vokno začalo vycházet s podtitulem Časopis pro druhou i jinou kulturu, přičemž pojem druhá kultura poprvé použil Ivan Martin Jirous ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození.

Sedmé číslo obsahovalo například článek Václava Havla o desce Plastic People Hovězí porážka včetně textů skladeb, dále obsáhlou ukázku z básnické sbírky Ivana Martina Jirouse Labutí písně a také zprávu o případu dvaadvacetileté Lenky Marečkové, která byla odsouzena k sedmi měsícům vězení za recitaci textů znevažujících osobnost Leonida Brežněva na literárním večeru v Plzni, včetně jejích básní a krátkého rozhovoru. Součástí čísla byla také poezie Egona Bondyho, nové redakční posily, a próza Děti ráje Jana Pelce, s nímž vedl rozhovor redaktor Hlasu Ameriky Pavel Skála.

Jiří Kostúr měl v této etapě časopisu pozici literárního redaktora, psal knižní recenze, s editorem Eduardem Vackem uspořádal sborník povídek Občanský průkaz, prosím, pro edici Popelnice Jiřího Gruntoráda uspořádal výbor básní Quida Machulky a spolupracoval také na překladu Dharmových tuláků Jacka Kerouaca. K tomu zajišťoval i ekologickou rubriku. Na fyzické výrobě časopisu se už nepodílel. Po listopadu 1989 se ještě zúčastnil několika redakčních porad, ale poté, co František Stárek odešel pracovat k Federální bezpečnostní informační službě, časopis v nových komerčních podmínkách neobstál a definitivně skončil.

Na kotelnu jsem si nestěžoval

Jiří Kostúr říká, že se necítil režimem omezený, ačkoliv byl trvale v hledáčku StB a uvědomoval si rizika spojená s vydáváním Vokna a komunitou v Nové Vísce. Povolání topiče si pochvaloval – pracoval nejprve na Albertově a poté v hotelu Axa Na Poříčí: „Přišel jsem na to, že je to vynikající zaměstnání – volnej čas, můžeš tam číst, kotle samy topěj, když je naložíš. Sice je to špinavá práce, ale já jsem se tomu nikdy nevyhýbal, já se živil vždycky manuálně. Ale hlavně to volno! V létě se v noci netopilo, to se topilo jen na vodu, a měl jsem měsíc volno, takže jsem se mohl realizovat na faře.“

Na faře v Rejšicích měl stádo dvaceti ovcí a obstarávání malého hospodářství (na půdě objevil slaměnky ještě po předchozím nájemníkovi Vratislavu Brabencovi) ho zcela uspokojovalo. Samozřejmě netušil, že i v Rejšicích má StB své věrné. To se dozvěděl až o dvacet let později, když si pročítal svazky, které se dochovaly na mikrofiších. Signální svazek byl zrušen a papírové svazky vedené jihočeskou StB za Kostúrova pobytu na statku v Blažkově byly skartovány.

Trestnímu stíhání jsem unikl kvůli odfláknuté práci StB

Jiří Kostúr bedlivě sledoval osudy svých přátel, kteří postupně končili ve vazbě, sám ale zatčení unikal. Na základě dochovaných záznamů StB dnes soudí, že to bylo díky nedbalosti příslušníků i určitému štěstí. Mostecká StB chtěla redaktory Vokna (jež ve spisech ovšem tvrdošíjně označuje jako Okno) pravděpodobně přistihnout při činu a Jiřího prohřešky stále na zatčení nestačily. Tzv. závadnou (jazykem StB „závadovou“) a nepřátelskou osobou ovšem bezesporu byl. Například v tajné zprávě mostecké StB z 18. 6. 1981 se píše: „Jmenovaný svým zjevem a oblečením dělá dojem člověka, kterého nezajímá politická činnost nebo dění v našem státě, přesto však podle zkušeností z let 1968–1969 je jeho činnost a jednání dobře známa. Tento člověk je ochoten při vhodné situaci veřejně vystoupit z ilegality a provádět protistátní činnost. Má reportérské schopnosti a dovedl by na svoji stranu strhnout další jedince, kteří by byli ochotni škodit našemu státnímu zřízení.“

Možná že podobné zápisky více než co jiného vyjadřují určitou bezradnost. Jiří Kostúr byl snad pro svou živelnost a přímočarost vnímán jako časovaná bomba a nikdo netušil, kdy a kde vybuchne. Trvající podezření dokazuje i to, že 18. 8. 1980 byl svazek pozorovací převeden na svazek signální pro podezření z protistátní činnosti, konkrétně dle § 100 trestního zákona za tzv. pobuřování, viz příloha č. 5, a § 98 trestního zákona pro podvracení republiky: „Jiří Kostúr je osobou, která nenávidí soc. státní zřízení, Komunistickou stranu a její členy. To dává najevo při běžném hovoru a naopak propaguje americký /volný/ způsob života. Již v roce 1968 se plně angažoval /v Lomu/ proti vstupu spřátelených armád tím, že aktivně prováděl vylepování plakátů, které sám maloval a které obsahovaly hanlivé výroky proti SSSR a KSČ nebo vedoucím státním činitelům. Veškeré tyto skutečnosti zjišťované k jeho osobě je nutné vyhodnotit, zvláště nyní, v období přípravy sjezdu KSČ, májových oslav a situace v PLR, aby Kostúr případným rozšiřováním protistátních tiskovin nebo jeho pravičáckým vystupováním nenarušil nějakým způsobem předsjezdové a májové přípravy.“ Tolik výňatek z „poznatku o závadové osobě“ z 24. 3. 1981 (StB Most).

Paranoiu StB dokazuje i úsměvná historka z června roku 1981, kdy se tento český Jack London či Gary Snyder vracel po práci v lese do svého lomského bytu a s kalačem na odstraňování kůry procházel kolem volební místnosti těsně předtím, než se k volbám dostavil okresní tajemník OV KSČ soudruh Puchmeltr. S touto informací, která nedokazuje nic než prostý souběh okolností, pak vážně operovala i pražská StB při výslechu v Bartolomějské ulici po tzv. velkém zátahu na Vokno.

Překvapivá pointa

Jiří Kostúr si jako literát nic nevymýšlí. Jeho knihy vycházejí z autobiografických zážitků, vyprávění je prosté jakékoli stylizace, je pábitelsky překotné, divoké, beatnicky litanické a angažované, vtipné, rozšafné a na zahloubání či konfesi tu není čas z obavy, aby původní náboj nevymizel a původní jas nezmatněl. A protože si Jiří Kostúr nevymýšlí, těžko by připravil pointu, která se jeví jako rafinovaná konstrukce: V roce 1993 se konala autogramiáda jeho povídkové knížky Satori v Praze, v níž s rozletem básníka i s přesností reportéra popisuje svou hledačskou životní pouť let 1974–1987, přičemž povídky Vokno a Na baráku mohou snad sloužit coby kompenzace zabavené novovísecké kroniky. Zde se od člověka z Federální bezpečnostní informační služby dozvěděl, že archiv Vokna, čítající čtyři kufry, celé ty roky s důvěrou schovával u kamaráda Jana Anděla alias agenta StB Vavřince, který s ním pracoval v lese a patřil do okruhu Josefa Jedličky. Anděl byl agentem Hlavní správy kontrarozvědky pro boj proti vnějšímu nepříteli, ale na Kostúra si ho „půjčovala“ Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli. Tento Jiřího důvěrník byl však v raných porevolučních časech bohužel již mrtvý. Jinak by na svých dveřích asi brzy našel nastříkaný nápis „Agent StB“ jako jeden z jeho kolegů, který Jiřího bedlivě střežil v kotelně hotelu Axa.

Zase taková legrace to nebyla

Jiří Kostúr sice pobaveně chrlí veselé historky, které svědčí o jeho dobrodružné, kamarádské a optimistické povaze, o příslušnících StB hovoří dobromyslně jako o „blbcích“ a v jeho podání jsou to spíše směšné a zmatené figurky, jakékoli relativizování a bagatelizování totality však zásadně odmítá. Zdůrazňuje vězeňské zkušenosti svých přátel – zejména Ivana Martina Jirouse, Františka Stárka, Jiřího Gruntoráda, Petra Uhla, Dany Němcové, Petrušky Šustrové, Vlasty Třešňáka a dalších.

Vadí mu, že k tzv. vyrovnání s minulostí dodnes takřka nedošlo. Sám se se svou minulostí vyrovnává po svém. Obstaral si veškeré dochované materiály, které na něj StB vedla, a z více než tří set stran pak cituje v knize Dobrý práskač Švejk, kde záznamy s lehkostí sobě vlastní uvádí do patřičného kontextu. „Petr Placák napsal Fízla, tak jsem napsal Práskače. Pojal jsem to sarkasticky, není to primitivní antikomunismus, dělám si z těch estébáků do určité míry srandu.“ Knihu odmítlo sedm nakladatelů, vydal ji tedy vlastním nákladem.

Byť se Jiří Kostúr vlastně výrazněji neangažoval a za svou činnost nebyl odsouzen a vězněn, zcela přirozeně se zapojoval do aktivit, které pokládal za smysluplné a jež nepochybně vyžadovaly osobní odvahu i obyčejný smysl pro čest a spravedlnost. Po tzv. plyšáku, jak ironicky pojmenovává sametovou revoluci, vstoupil do strany Pravý blok v Křemži. Za Pravý blok kandidoval i do Poslanecké sněmovny, byl lídrem Jihočeského kraje. Po neúspěchu ve volbách se angažoval v místním zastupitelstvu a vydával bulletin Křemežské ostny o rozsahu dvou stran, na nichž se vyjadřoval k různým lokálním kauzám. Za vydávání listu dostal pokutu od krajského úřadu, protože jej neregistroval jako periodický tisk na ministerstvu kultury.

S Františkem Stárkem připravil obsáhlou antologii Baráky – souostroví svobody (Pulchra, 2010), v níž kromě Nové Vísky figurují i další útočiště českého undergroundu.

Byť už se dnes politického dění aktivně neúčastní, své postřehy vkládá do svých knih, v poslední době zejména cestopisných.