Ludmila Kotálová (* 1923)

Ludmila KOTÁLOVÁ

Po válce se říkalo, že se to musí udělat nějak jinak, líp, a že se musí něco udělat s celou ekonomikou. Ale to neměl být komunismus, o tom se vůbec nemluvilo.

 

Ludmila Kotálová, rozená Balloušová, se narodila dne 16. září 1923 jako jedináček do pražské měšťanské rodiny. Její otec, vzděláním stavební inženýr a architekt, vlastnil během první republiky soukromou architektonickou firmu, později byl zaměstnán ve Škodových závodech. Ač pamětnice označuje svou rodinu za vlastenecky smýšlející, nikdy se ani ona, ani její rodiče aktivně neúčastnili spolkového života, Ludmila nechodila například ani do Sokola.

 

Po absolvování základní školy se Ludmila stala žačkou známého dívčího gymnázia Minerva^[1], založeného spisovatelkou Eliškou Krásnohorskou jako první dívčí gymnázium ve střední Evropě již v roce 1890. Studentky byly na historii a současnost své školy náležitě hrdé, jak jasně vyplývá z toho, co paní Kotálová říká: „No jéje, naše Elinka! Na tu jsme byly vždycky náramně hrdé! (...) My jsme byly nafoukané na to, že jsme první dívčí gymnázium ve střední Evropě. To byla naše pýcha. Bylo to i skvěle pedagogicky obsazované gymnázium. Co všechno jsem se dozvěděla! Co mi ve škole dali! To je téměř neuvěřitelný. Kantoři byli skvělí. Když jsme měli sjezd, tak tam hovořil jeden z prvních porevolučních ministrů školství Petr Vopěnka^[2] a ten nám řekl: ‚Takové gymnázium znovu vytvořit, to bude trvat hodně dlouho. Byl to produkt určité kultury a české vzdělanosti. Vytvořit ho dnes znovu a dát těm frekventantům to stejné postavení do života, není jen tak.‘“

 

Ludmila Kotálová vzpomíná, jakým způsobem ona a její spolužačky trávily volný čas během středoškolských studií: „To byla taková skupina lidí, co se spolu stýkala. Ale nebylo to nějak organizovaný – to víte, mládí. Sledovaly jsme samozřejmě avantgardu. Byly jsme v Praze, a když člověk šel Prahou, tak jako by šel galerií. U Topičů^[3] byly obrazy, u Mazlče byly obrazy. Ne výstavy, ale obrazy byly ve výloze. U Součka na nábřeží obvykle ukazovali Špálu^[4]. U Topičů ukazovali Spencera^[5]. Tam jsem viděla jeho první obrazy vln a moře. Smály jsme se jeho dekadentním mořským vílám. Zdály se nám takový nepovedený. A tím jsme žily. K Mánesu jsme šly vždycky s aktovkama. Tam jsem si sedly a mezi školou jsme tam tak hodinku zůstaly. Tam se vedly přerůzné debaty.“

 

Vedle výtvarného umění byly studentky Minervy silně ovlivněny také četbou: „Naše erbovní kniha byla Manon od Nezvala – ta se recitovala k obědu i k večeři. Oblíbený byl i Jirotkův Saturnin. My jsme musely hodně číst. Každý týden jsme na gymnáziu referovaly o tom, co jsme přečetly.“

 

Ludmila Kotálová vzpomíná i na své učitele: „My jsme měly vynikajícího latináře, pana docenta Ogouna. Z jeho bytu šli atentátníci na Heydricha. Ogoun byl potom popraven. Dodnes vidím jeho jméno na vyhlášce. Ten nám mimo jiné citoval Masaryka nebo nám vyprávěl o Caesarovi a jeho válce galské. Tenkrát jsem uměla i začátek toho příběhu latinsky. Taky se tenkrát jako velká móda začaly nosit náramky na kotnících a on nám říkal, že to Římanky nosily taky. Chtěl nám tím dokázat, že římská společnost se tolik nelišila od té dnešní. Že například i Římanky se pletly do politiky. Říkal nám také, že Caesar byl velký spisovatel a že kdyby on psal o výletu do Chuchle, že by to mělo stejnou literární formu jako kniha o válce v Galicii.“

(pozn. ed. V případě prof Josefa Ogouna se pamětnice mýlí, na dotyčném gymnáziu skutečně učil, ale válku jako jeden z nemnoha pomocníků parašutistů přežil a zemřel roku 1952).

 

Gymnázium sídlilo v Lazarské ulici, odkud bylo během nacistické okupace nuceně vystěhováno. Ludmila Kotálová dokončila středoškolské studium na vyšší dívčí škole, odmaturovala v roce 1942. Dodnes si vybavuje nejen, jak se choval během maturitní zkoušky německý inspektor, ale i jaký byl její názor na Němce obecně: „To, co dělali sudetští Němci za války, to byla tortura! Já jsem maturovala za Heydricha. Co dělal pan inspektor Terner u maturit! Já jsem najednou musela dostat německého předsedu maturitní komise. Ale otec vzpomínal na Němce, se kterými se před válkou stýkal ve Frýdlantu, a tam ta společnost byla velmi dobrá. Ale co někteří Němci dělali potom tady v Praze, když měli ty svý poskoky henleinovce, když tady jódlovali a vyváděli, to bylo hrozný. Já vím, že zde byli i říšští Němci, kteří se chovali velmi dobře a lidé si na ně nemohli stěžovat. Ale ono se ne nadarmo vždycky rozlišovalo mezi říšským Němcem a Sudeťákem. A ti první se tady v protektorátu chovali lépe. (...) Sudeťáci byli tak nahecovaní! A i když jsme chápali některé důvody, proč se tak chovali, tak na jednu stranu jich bylo člověku líto, na druhé straně si myslel, že si o to říkali. (...) Oni se chovali jako pominutý. Oni si mysleli, že jsou nějací páni, jako nějaká nadrasa.“ Po maturitě nastoupila Ludmila na jazykovou školu. Studovala zde francouzštinu a němčinu.

 

Právě vlastenecká výchova měla podle ní také silný vliv na její vnímání dění v období Mnichova: „Prožívali jsme to velmi těžko, především mládež. (...) My jsme Mnichov odnesli moc těžce. To bylo takový trauma. Prostě Mnichov byl trauma pro celou generaci, celá tím byla postižená a leží to na ní. Nesmíte zapomenout, že my jsme byli vychovávaní, řekla bych, kosmopoliticky.“

 

Ze samotného osvobození Rudou armádou měla řada lidí poměrně rozporuplný pocit: „Příjezdu sovětské armády jsem se trochu bála. Já mám totiž jiný vztah k Rusům a jiný k Sovětům. Pro mě to není to samé. Rusové – to je pro mě svébytná pravoslavná kultura. (…) Ale sovětští vojáci přijeli zubožení. Měli jen koníčky a vozíky. Po městě šly pověsti, že kradou a přepadávaj. A ona to taky byla pravda. V Československu byla předtím ruská emigrace, která byla kultivovaná, a ta náhle zmizela.“

 

Po válce nastoupila pamětnice na právnickou fakultu, kterou ovšem nedokončila. Jedním z prvních setkání s novou, nastávající realitou byla návštěva výstavy sovětského budovatelského umění: „V roce 1946 jsem byla na výstavě v Mánesu^[6] a tam bylo sovětské umění – malba. Ve velké síni byl obraz – půlka Stalina, půlka nějakého jiného potentáta sovětskýho a potom děti, které jim nesou květy. To bylo tak blbý, že se na to nedalo dívat. Víte, pro nás, kteří jsme znali Šímu^[7], Muziku^[8] nebo Špálu, i když toho jsme pokládali za kýč, a pak jsem viděla tohle! To bylo strašný! Socialistický realismus! To bylo úděsný. Ale popravdě, český umění po roce 1948 taky nic moc. Sice tam nebyl Stalin, Gottwald, ani Husák, ale zase tam byla cestička za vesnicí, les před vesnicí, loďka u rybníčku...“

 

V roce 1946 se konaly volby. Voleb se mohly zúčastnit jen levicové strany Národní fronty. Hlavní pravicová agrární strana byla hned po válce zakázána. Strany Národní fronty se před zahájením volební kampaně dohodly na tématech, která se v předvolebním boji nebudou otevírat. K tomuto kroku ostatní strany přiměla KSČ. Hlavní tři zapovězená témata byla: Košický vládní program (komunistický program přijatý v Košicích před osvobozením zbytku republiky), Benešovy dekrety (zejména dekrety kolem zbavení občanských práv pro politicky nespolehlivé osoby) a zahraničně-politický kurz orientovaný na SSSR. Komunisté před volbami ovládli pozemkové komise, které přerozdělovaly zabavené majetky Němců. Dále se komunistům podařilo obsadit důležitá místa ve státní správě. Jak vzpomíná Ludmila Kotálová, masivní kampaň KSČ a sílící moc komunistů vyvolávaly v mnoha demokraticky smýšlejících občanech obavy z budoucího vývoje: „Lidi si od okupace zvykli na strach. Za okupace to o strach bylo. Pamatuji se: Jednou u Anděla byla paní a měla na kostýmu přívěšek. Tam byly všechny spojenecké vlajky. Samozřejmě také americká. Omluvila jsem se a zeptala, kde ten přívěšek koupila. Říkala jsem, že se mi líbí, že tam je i americká vlajka. Ona řekla: ,A vadí to snad?‘ (jízlivým tónem hlasu). Už tohle vám signalizovalo strach. Psychologický strach,“ vzpomíná Kotálová.

 

Volby vyhráli s 42 % komunisté. Gottwald byl pověřen sestavením vlády ze stran Národní fronty. V roce 1946 se Ludmila Kotálová přihlásila na právnickou fakultu, kde se seznámila s Pavlem Kotálem. Oblíbenou zábavou byly tzv. všerodské čaje, kde se ovšem nejen tančilo, ale také živě diskutovalo o politice: „Pamatuju si na Ransdorfa, předsedu Všerodu. Já jsem taky chodila na všerodské taneční čaje, to bývalo ve Slovanském domě. A tam se obvykle také hodně mluvilo. Něco se odtancovalo a zbytek se debatovalo. Komunističtí studenti chtěli především ovládnout vysokoškolský studentský svaz a tam nad tím debatovali. Byli to, myslím, velmi dobří debatéři. A navíc dobře využívali stavu vysokoškolského života. Tehdy nebyly koleje, skripta, studijních pomůcek bylo jen minimum. A mnoho lidí chtělo studovat!“ Ludmila popisuje, že na území fakulty se často i mezi jednotlivými profesory odehrávaly prudké spory a střety týkající se současné politické situace.

 

Ona sama se o komunismu a potřebě sociálních změn, kterou tehdy cítila většina společnosti, vyjadřuje takto: „Já jsem vnímala komunismus ze stanoviska Masaryka a Čapka. Neboli, řekla jsem ‚Nikoliv!‛. My jsme chtěli něco jako vylepšenou první republiku. Ale byly zde i jiné skupiny s jinými představami. My jsme si byli vědomi, že republika neřešila sociální poměry. Neuvědomovali si ale, že to ani dělat nemohla. Po válce se říkalo, že se to musí udělat nějak jinak, líp, a že se musí něco udělat s celou ekonomikou. Ale to neměl být komunismus, o tom se vůbec nemluvilo. Třeba jsem slyšela chlapce z podnikatelských rodin mluvit o tom, že vědí, že se bude znárodňovat. Věděli jsme, že se to celé bude muset nějak řešit, ale nikdo vůbec nemyslel, že najednou 28. října znárodní. To nikdo nevěděl a taky, myslím, nechtěl vědět!“

 

V revolučních dnech koncem února 1948 nekomunističtí studenti pořádali pochod na Hrad. Průvod vedl poslanec za národní socialisty Josef Lesák, který měl předat prezidentu republiky protestní petici. Jako jediná z pedagogického sboru z vysokých škol v Praze se pochodu zúčastnila prof. Růžena Vacková: „Já tam také šla. Když nás potom policie začala tlačit z obou stran, tak jsem utekla do dámských klozetů. Dokonce paní, co tam byla, mi říkala, abych tam /raději/ zůstala. Potom /demonstraci/ policie rozehnala a já jsem šla dolů kolem schodů. (...) Atmosféra pochodu byla celkem revoluční. Věřilo se, že tohle Beneš nemůže připustit. Šli jsme nějak přes Strahov až na náměstí před Hradem a tam se to rozprchlo. Já jsem utekla na ty dámský záchodky a potom jsem šla na Klárov. Tam jsem potom slyšela, že čelo průvodu šlo až na Hrad, ale že Beneš už přijal demisi vlády. A pak už to všechno nějak zaniklo mezi dalšími událostmi. Ono to bylo celý takový podivný. Pak do toho přišla smrt Jana Masaryka. Pak tady bylo takový interregnum, kdy nikdo nevěděl, co má dělat nebo co bude. Speciálně to, že zůstal Masaryk ve vládě, bylo chápáno velmi špatně. Pro lidi to znamenalo, že tu vládu akceptuje. Nevědělo se, co s tím. Já třeba nevěděla, co si mám myslet.“ Josefa Lesáka, prof. Růženu Vackovou a hlavní organizátory pochodu na Hrad později zatkla StB.

 

Ludmila Balloušová s přítelem byli po politických prověrkách vyloučeni ze školy. Dále se ale stýkali s přáteli ze studií. Na jedné schůzce Pavla Kotála oslovil dr. Vlastimil Chalupa. Bývalý vysoký funkcionář nár. soc. strany Chalupa, agent StB s krycím jménem major Král, budoval protikomunistickou platformu. Založil Stranu práce, v níž se snažil sdružit antibolševické proudy v Československu. Byla to provokace StB. Pod záštitou Strany práce vycházel časopis Plamen: „Začalo to distribucí časopisu Plamen. Nedá se říct, že by byl tak ne... V žádném případě. Byl to časopis, který měl tendenci dialogu s mocí. Hlásil demokratické tendence a směry, ale zároveň se stavěl za stanovisko, že tehdejší vláda nebyla právně relevantní. Za tímto časopisem stála Strana práce a major Král.“ Ve skutečnosti týdeník tiskla StB. Pavel Kotál V. Chalupovi nevěřil, ale zapojil se do distribuce časopisu Plamen. „Jednou se spolu setkali. A už tehdy měl Pavel podezření, že je něco špatně. On nevěděl, že je to agent StB, ale vydedukoval si to.“ Ludmila o činnosti Pavla Kotála věděla. Koncem roku 1949 byla celá skupina kolem Strany práce a časopisu Plamen zatčena. Pavel Kotál a Ludmila Balloušová jako jedni z posledních. Ludmila byla zatčena 2. prosince 1949 v pět večer. „Nejhorší na těch výslechách bylo to, že oni všechno věděli. Já se sice snažila něco zatlouct, ale to bylo pošetilé. Jenže to jsem nemohla vědět. Vyvíjeli na nás nátlak – psychický a někdy i fyzický. Nejhorší bylo to svícení do očí. To se člověk stává v podstatě nesvéprávný. Nezlobte se, já o tom nechci víc mluvit. To bylo zlý. Ale nebyla jsem sama, kdo to zažil.“ Oba byli převezeni do Bartolomějské ulice.

Soud se konal koncem listopadu 1949. Paní Balloušová byla odsouzena za velezradu a špionáž k odnětí svobody na 20 let: „U soudu jsem se zarazila. Chtěla jsem vědět, co bude s Pavlem. On se na mne podíval, byl to nějaký pomocník vyšetřovacího soudu, a povídá: ,No, provaz to nebude.‘“ Pavel Kotál byl odsouzen na 25 let. Po rozsudku se paní Balloušová ihned odvolala, ale odvolací soud v Kutné Hoře rozsudek potvrdil. Zde také na dlouhou dobu naposledy viděla Pavla Kotála. Z pankrácké věznice byla převezena do Hostinného. „To byla soukárna, tam se tkala hedvábná látka. Já jsem z toho dostala nějakou alergii a byla jsem odvezena vrchlabského špitálu a pak jsem byla odvezena do Pardubic.“ Tato věznice (Hostinné) patřila pod ministerstvo spravedlnosti, nespadala pod StB, proto v ní nebyla perzekuce politických vězňů taková jako v jiných zařízeních. Neprobíhala zde politická školení a kázeňské postihy neměly převýchovný charakter. Nehledělo se na „poměr k lidově-demokratickému zřízení“. „Tam to bylo vlastně na kriminál celkem snové podmínky. Nemělo to takové ty parametry života na hranici životnosti.“ Ve Vrchlabí strávila Ludmila Balloušová jen několik měsíců, než byla převezena do Pardubic.

 

Pardubická věznice byla ve správě StB a podmínky tomu odpovídaly. V Pardubicích byly ženy rozřazovány do různých kategorií. Podle nich byla zřízena oddělení. Například odd. Vatikán, kde byly vězněny řádové sestry, nebo Hrad, kde byly ženy odsouzené k vysokým trestům za politickou činnost. Paní Balloušová byla zpočátku na oddělení Vatikán. Potom se dostala na tzv. celu Hrad: „Tam jsem byla na 22. cele s Růženkou Vackovou. Sultán (přezdívka velitele tábora Mikovce) prohlásil, že je to duchovní a intelektuální cela. Vždycky přišel k nám v neděli dopoledne a vedl s námi různé rozhovory. Byl tak hloupý. To bylo hrozný. Pořád je s námi vedl. Jestli se chtěl něco dozvědět, nebo si z nás dělal legraci? Já nevím. Ono to už bylo s ním otravný, když týden co týden k nám přišel a hodinu kecal.“

 

Životní podmínky se ve věznici měnily podle mezinárodní politické situace. „Jednání ve věznicích se různě měnilo podle mezinárodní situace. Když byla situace konvergenční, tak s námi zacházeli slušněji, ale jakmile začala tvrdší nálada studené války, tak byl náš režim taky okamžitě tvrdší. Oni s námi vlastně takhle manipulovali.“ Když se mezinárodní scéna vyvíjela klidně, podle představ KSČ, vězeňský řád byl mírnější. Kolem úmrtí Stalina a Gottwalda v roce 1953 se naopak stal téměř nesnesitelným.

 

Součástí vězeňského života byla také tzv. kantýna, kde si vězeňkyně mohly nakoupit některé drobnosti: „V kantýně byly k dostání vanilkové věnečky. Na ty nezapomenu. A potom také hygienické potřeby. A potom taky arašídový věnečky. Ale zelenina nebo ovoce, to vůbec nepřicházelo v úvahu. To nám nosily někdy holky ze zahrady, ale mnoho toho nebylo, protože na ně byly přísný. A potom měli v kantýně ještě cigarety.“

 

V březnu 1953 se podmínky postupně zhoršovaly. Nejdříve byly vězeňkyním odebrány „výhody“ (přestaly dostávat noviny, nesměly nakupovat v místní kantýně apod.), potom dostaly k hygieně pouze lavor vody na celý den. Nakonec jim byl kýbl s výkaly umístěn na celu: „Tlak na nás stupňovali. Nakonec nám dokonce dali kbelíky na fekálie přímo na celu. Ani pro vodu jsme si nemohly dojít. Na celu nám dali jen kýbl vody na celý den. To bylo opravdu hrozný. (…) Řekly jsme si, že s tím něco musíme udělat, protože to již bylo na hranici životnosti. Tak jsme šly do stávky a hladovky. Prostě jsme nejedly a vracely jim to nazpět. To trvalo asi tři dny a potom dali takzvané iniciátorky, mezi které jsem taky patřila, do díry.“

 

V korekci byla Ludmila Kotálová umístěna pět dní. „To byla cela o sedmi krocích. Nahoře je ventilačka pro odvzdušnění, ale ne pro osvětlení, protože je tam tma. Není to tak strašný. To je otázka vůle. Zástupce potom otevřel a stálo tam jedno děvče a říká: ,Lído, nahoře jíme. Už můžeš.‘ Jenže já nemohla jíst. Ne z důvodů fyzických, ale psychických. Já se zpevnila uvnitř. Řekla jsem si, že já jíst nebudu. Já věděla, že hladovka je u konce a nemá smysl nejíst. Ale překonat rozhodnutí, není lehké,“ říká Kotálová.

 

Výsledkem hladovky v Pardubicích bylo, že byly znovu zavedeny původní podmínky. Navíc si ženy vymohly denní tisk, z něhož se dozvěděly o státní návštěvě generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda. Koncem června 1953 mu dvanáct politických vězeňkyň z pardubického izolovaného oddělení, tzv. Hradu, napsalo dopisy. Dopisy byly opatřené anglickým, francouzským nebo německým překladem, který si vězeňkyně přeložily samy navzájem. Smyslem dopisů bylo upozornit na porušování Charty OSN o lidských právech v československých věznicích a na obecné porušování Charty komunistickým režimem. Dopisy napsaly: Libuše Bulínová, Vlasta Charvátová, Marie Jandová, Helena Kučerová, Markéta Pavlíčková, Dagmar Skálová, Helena Šelleyová, Božena Tomášová, Dagmar Tůmová, prof. Růžena Vacková a Ludmila Balloušová.

 

„My jsme se dozvěděly, že Hammarskjöld přijede /do ČSR/. Tak jsme si řekly, že mu napíšeme. Nemyslete si, že jsme si myslely, že nad nimi vyhrajeme. To nebyl /počin/ nějakého fanfarónství. Ukázat jim, že máme moc, nebo se plést do něčeho, do čeho oni /komunisti/ nám nedovolí se plést. Prostě to byla akce lidí, kteří si říkali více nebo méně, že už nemají co ztratit. Ne že by rezignovali. To nebyla rezignace. My jsme neměli jinou cestu. To byl náš život. ‚Já už nemám jinou formu života. Co mě čeká? Nic. Nemám jinou cestu.‘ Tak jsme to napsaly. Kdybyste se zeptal některé další z nás, jestli jsme věřily, že se to k němu dostane, tak by se smála. Nevěřily, ale maličko jsme doufaly, že se něco může stát. Ne však oficiální cestou. Byl to takový náš ústup vpřed,“ vzpomíná Ludmila Kotálová.

 

Dopis Ludmily Balloušové generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi měl následující znění: „Vážený pane generální tajemníku, oznámení Vaší návštěvy v Praze k jednání s vládou Československé republiky mně poskytuje, a je to má jediná možnost, abych se obrátila na Vás osobně a na OSN jako na řídicí orgán mezinárodních vztahů… Obracím se k Vašemu výroku, že mír a blaho ve světě jde mírem a blahem od člověka k člověku, a dovolím si vypsat pouze život jednoho uvězněného člověka a důvody, proč byl uvězněn.“

 

StB reagovala na tuto akci velmi agresivně. Ačkoliv se vězeňkyně nedopustily žádného kázeňského přestupku, byly tvrdě potrestány. Oddělení Hrad bylo rozpuštěno. Pisatelky protestních dopisů byly rozděleny a podrobeny výslechům. Po následující dva roky byly zařazeny mimo politické vězeňkyně, mezi kriminálnice, prostitutky, bez možnosti obdržet balíček od rodiny nebo napsat svým blízkým. Bylo jim vytýkáno, že se se stížností na vyšetřování a výkon trestu neobrátily na vedoucí orgány nápravného zařízení nebo k soudu, ale záměrně chtěly mezinárodně pošpinit dobrou pověst komunistického Československa. Ludmila Kotálová byla umístěna ve věznici na Pankráci, po dvou letech se opět vrátila do pardubické věznice.

 

Vězeňský řád v Pardubicích nepovoloval žádnou literaturu. V táboře nebyla knihovna. Mnoho odsouzených byli vysokoškolsky vzdělaní lidé. Měli potřebu dále se vzdělávat, a hlavně alespoň intelektuálně uniknout z nesnesitelného stereotypu. V táboře spontánně vznikaly cykly přednášek. Vedla je významná česká kunsthistorička prof. Růžena Vacková: „Těch přednášek bylo více. Zaprvé Jiřina Zábranová měla historii. Za druhé dr. Anička Sováčková. Ona byla klasická filoložka. Barák na lágru byla taková bouda dřevěná a měla několik cel, v některých bylo patnáct lidí, jinde dvacet. Na chodbě byly skříňky, kde měl člověk svoje osobní věci. Na jedné straně byly klozety. Přednášky se obvykle odehrávaly na rohu u klozetu. Tam povídala Růženka. Dále byly na cele 22 ,na Hradě‘. Tam bylo její hlavní stanoviště, protože zde bylo méně lidí a poslouchali. Byl to např. cyklus o Aristotelově filozofii, kunsthistorické přednášky nebo nauka o slohu. Pravidelně se účastnit nešlo, ale vždycky jsme se snažili na to jít. Tyhle přednášky pro nás znamenaly kus života. Vytvářely podmínky, aby se dalo nějak žít,“ říká Kotálová.

 

Další přednášky se konaly na dvoře v neděli dopoledne pod velkým dubem. Účastnily se jich jen ,politické‘. Tzv. krajské (neboli kriminálnice odsouzené krajským soudem) neměly zájem, ale jedna z nich projevila zájem o vzdělávání svého syna: „Wolfka byla žena z uhelňáku, pražská trhovkyně. Měla hospodu a falšovala potravinové lístky. Byla to taková tlustá ženská. Oni měli z toho černého trhu hodně peněz. Měla šoféra a jezdila do Karlových Varů. Ne do lázní, ale jezdila tam hrát karty. Falešně samozřejmě. Žádala paní profesorku, že by jí dobře zaplatila, že má ulité ještě nějaké peníze. Chtěla, aby po propuštění učila jejího syna Artura. Růženka neřekla ne, jenom se tvářila rozpačitě. Zato my jsme se skvěle bavily.“

 

Koncem roku 1960 byla vyhlášena mimořádná všeobecná amnestie. „To byla taky amnestie za všechny prachy. Vždyť tam byla desetiletá podmínka. (...) Já jsem se při amnestii vlastně ani moc neradovala. Já vím, že jsem brečela, protože tam zůstávali Kadlecovi, na které se amnestie nevztahovala. A mně to bylo líto.“ Týkala se hlavně politických vězňů. Tehdy bylo v ČSR několik desítek tisíc odsouzených na základě zákona o ochraně republiky. Zákon sice nebyl zrušen, ale trestní sazby se výrazně snížily. Amnestie se nevztahovala na všechny. V žalářích po amnestii zůstali vězni, kterých se režim nadále obával. Například prof. Růžena Vacková byla propuštěna až v roce 1967. Paní Kotálová nicméně byla spolu s většinou propuštěna.

Samotný odchod z vězení popisuje jako poněkud pitoreskní: „Popadla jsem svůj pingl bezdomovců, jak jsem tomu říkala. A jak jsem vypadala! Ze skladu nám dali nějaký oblečení, protože vlastní šaty jsme tam neměly. Některé dostaly oblečení z domova, ale takové ztracené existence jako my tam šaty neměly. To, co mi tam půjčili, to byl opravdu model.“

 

Pro propuštěné ovšem život ve svobodě nebyl jednoduchý. Několikaletý trest v kádrových materiálech umožňoval práci pouze v dělnických profesích: „Po propuštění to bylo dost tristní. Do dvou měsíců člověk musel mít zaměstnání a trvalé bydliště a tak dále. To nebylo jednoduché. A když jste šli na úřad práce, tak jste věděli, že dostanete něco jako mytí nádobí. Já jsem zakotvila v tramvaji. Já jsem byla příšerná průvodčí, vždyť jsem vůbec neznala Prahu. Když se mě někdo zeptal na cestu do Kobylis, tak jsem ho poslala do Podolí. Já neznala nový čtvrtě, neznala jsem názvy ulic. Ale zase jsem zažila krásnou Prahu. Ráno ve čtyři byla Praha taková zasněná.“

 

Z vězení se o několik let později dostal s podlomeným zdravím také Pavel Kotál. „Pavel byl ještě ve vězení. Přišel za ním jakýsi chlapík a říkal mu, aby si požádal o obnovu trestního řízení. A Pavel to udělal. Potom byl nějaký výslech a ten byl už u doktora Chalupy alias majora Krále. Pavel dostal povolení přerušení trestu a obdržel rozhodnutí o obnově řízení.“ Ludmila Balloušová si po půl roce vzala Pavla Kotála za manžela. V druhé polovině šedesátých let se začaly některé justiční zločiny vyšetřovat, tehdy požádali také Pavel a Ludmila Kotálovi o znovuprošetření svých případů. Konce soudního šetření se však Pavel Kotál nedožil. V roce 1967 zemřel na infarkt. Ludmila Kotálová byla zproštěna viny o rok později: „Já jsem byla v roce 1968 zproštěna viny. Dodnes si pamatuju, jak pan prokurátor povstal a prohlásil: ‚Československý stát odstupuje v plném rozsahu od žaloby.‘ Za čtrnáct dní jsem si šla na Pankrác pro výmaz z trestního rejstříku a už tam bylo napsáno, že nemám žádný záznam. Jako by těch deset let, co jsem byla ve vězení, ani neexistovalo.“

 

Do událostí pražského jara se Ludmila Kotálová nechtěla zapojit. Údajné reformě a nově nastupujícím lidem nevěřila: „Prosím vás, pražské jaro! Říkalo se: ,Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.‘ Vždyť to byli furt komunisté. Koneckonců celý pražský jaro přivezl Kohout z Moskvy. Já neříkám, že něco udělali dobře nebo špatně. Intelektuálové se celkem snažili o jistou svobodu projevu a podobně, jenže i oni sami by byli tvrdí a nelítostní, kdyby se objevil někdo, kdo by chtěl taky pro sebe. Já si nemohu pomoct, oni takoví prostě byli. Prostě to byli neomarxisté.“

 

Ludmila Kotálová říká, že si našla vlastní způsob existence. Po roce 1968 se snažila cestovat, zajímala se o německou kulturu a především literaturu. V Chartě 77 se angažovat nechtěla: „Víte, já už jsem v kriminále byla a to mi stačilo. (…) Já se nikde moc neangažovala. Byla jsem hodně unavená. Víte, ono je to těžký, když člověk na světě válčí sám a musí vydělat na živobytí a nějak se protloukat. To nezbývá na to žít v ideálech. Prostě musíte mít kus chleba.“ Stýkala se ale pravidelně s bývalými spoluvězeňkyněmi, se kterými vedly dlouhé rozhovory o faktech, které slyšely v zahraničním rozhlase: „My jsme se stýkaly tak každý měsíc až šest neděl. A my jsme se nejen vídaly, ale především jsme vzájemně konfrontovaly své názory. Růženka poslouchala Vídeň, kdežto já německý rozhlas. Já jsem si vůbec nemyslela, že ve Svobodné Evropě se říká jenom pravda nebo tady jenom lež. Jenže třeba Vídeň to viděla ze stanoviska svých voličů a obyvatelstva a to bylo samozřejmě jiný.“

 

Rozhovor natočil Martin Kroupa, pro portál Paměť národa zpracovala Hana Kučerová