The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Charlotta Kotíková (* 1940)

• narozena 13. prosince 1940 v Praze

• je pravnučkou Tomáše Garrigua Masaryka a praneteří Jana Masaryka

• otec Emanuel Poche byl historik umění

• matka Herberta Pocheová, rozená Masaryková, vystudovala herectví a hru na klavír

• díky rodinným vazbám se od dětství stýkala s mnoha umělci (strýc Jan Slavíček, bratranec Mikuláš Medek, Josef Sudek)

• vystudovala Gymnázium Jana Nerudy a dálkově dějiny umění na FF UK

• pracovala v archivu Židovského muzea, v Národní galerii a ve Středisku památkové péče

• roku 1966 se provdala za hudebníka Petra Kotíka

• v květnu 1969 se jí narodil syn Tomáš

• v lednu 1970 emigrovala do Spojených států amerických

• v letech 1970-1983 žila s rodinou v Buffalu, narodil se syn Jan

• pracovala v Albright-Knox Art Gallery v Buffalu

• spolupracovala s hnutím moderního umění Hallwalls

• v roce 1983 rodina přesídlila do Brooklynu, zde pracovala v muzeu moderního umění

• zaměřovala se na mladé a začínající umělce

• v USA uspořádala výstavy mnoha českým umělcům (Jiří Kolář, David Černý, František Skála)

• byla porotkyní Ceny Jindřicha Chalupeckého

• v současnosti usiluje o vyšetření okolností smrti svého prastrýce Jana Masaryka

Život Charlotty Kotíkové se klene jako oblouk mezi půvabnými malostranskými uličkami, elegancí Vinohrad a velkolepostí New Yorku, od nejlepších československých tradic, v nichž byla vychovávána coby pravnučka Tomáše Garrigua Masaryka, až po ateliéry soudobých umělců v Brooklynu. Celým životem ji provází úcta k tradici a zároveň optimismus a otevřená mysl. 

Narodila se 13. prosince 1940 na pražském Smíchově jako jediné dítě z krátkého manželství svých rodičů, historika umění Emanuela Pocheho a Herberty, rozené Masarykové, která na pražské konzervatoři vystudovala herectví a hru na klavír. „Když mi byly asi tři roky, rodiče se rozvedli a potom jsem žila s maminkou, babičkou a tetou Annou ve Všehrdově ulici na Malé Straně. Byl to rohový dům, z okna jsme se dívaly na Kampu a na Vltavu,“ vzpomíná Charlotta Kotíková. 

Právě zde, v domácnosti čtyř žen, se zrodilo velmi inspirativní společenství umělců a intelektuálů, jehož vliv Charlottu v dětství a dospívání formoval. Babička Bohumila Masaryková-Slavíčková, řečená Míla, se v mládí provdala za Antonína Slavíčka, malíře východočeských krajin, a po jeho smrti byla ženou Herberta Masaryka, staršího syna prvního československého prezidenta. S ním měla čtyři děti, mezi nimi i Charlottinu maminku Herbertu a její tetu Annu. „Babička byla dominantní osobností celé rodiny,“ říká Charlotta Kotíková. Byla to rázná žena bez předsudků, která organizovala chod domácnosti a věděla si rady i v dobách nouze za druhé světové války a později v padesátých letech. Dokázala se bavit s největšími intelektuály své doby, stejně jako s těmi nejprostšími lidmi: Charlotta vzpomíná například na její debaty se sousedkou paní Rejskovou, která žila ve sklepní noře, zateplené novinami. Babička Míla se nebála říkat nahlas své názory, byť proti mínění většiny. Například během náletů v zimě 1945 se v krytu ve sklepení domu zastala ženy podezřelé z kolaborace s Němci, přestože sousedé ji chtěli téměř zlynčovat. „Tehdy jsem pochopila, že povinností slušného člověka je postavit se proti bezpráví,“ říká Charlotta Kotíková.  

TGM pro nás nebyl „tatíček“ 

„Tomáš Garrigue Masaryk rozhodně v naší rodině nebyl vnímán jako ,tatíček‘,“ upozorňuje Charlotta Kotíková. „Spíše jako autorita morální i vědecká.“ Maminka a teta Anna coby Masarykovy vnučky ho v dětství často navštěvovaly na zámku v Lánech a cítily k němu především uctivý odstup: „Pan prezident vyžadoval, aby se při těchto setkáních mluvilo o zajímavých věcech, takže se musely předem seznámit s knihami, které ten týden vyšly, s aktuálními zajímavými událostmi. Rozhodně tam s nimi neskotačil. Bylo to dost přísně organizované: teď se dělá to a teď se dělá to. Jeho život byl totálně organizovaný a totéž očekával i od ostatních.“ 

Jeho ženu Charlottu maminka s babičkou zažily až v posledních letech jejího života, kdy pobývala v ústavu: „Myslím, že i ona nasměrovala duch Tomáše Garrigua Masaryka k jisté puritánskosti a přísnosti. Byla ten typ, který od lidí hodně očekává a z morálního hlediska nedělá žádné výjimky. Nepřipouštěla, že by někdo mohl zabloudit z cesty pracovitosti a morální čistoty.“ Rodinná atmosféra ovlivnila především jejich nejstarší dceru Alici. „Ne úplně jednoduše,“ připouští Charlotta Kotíková. „Když jsou rodiče hodně přísní, děti se nechovají úplně přirozeně.“ Vzpomíná na návštěvy u Alice ve velkém bytě na Loretánském náměstí, kde obdivovala ubrusy s nádhernými bílými výšivkami, ale zároveň se velice bála, aby je například nepolila čajem, protože i Alice byla přísná a spořádaná osobnost. 

Zcela jiný dojem v ní zanechal prastrýc Jan Masaryk, který byl ministrem zahraničí Československa v exilové i v poválečné vládě. „Navštěvoval nás ve Všehrdově ulici, ale často jsme za ním chodily i do Černínského paláce. Moc hezky si tam se mnou hrál: klidně třeba vlezl pod klavír anebo z legrace dělal, že honí mouchu, a bzučel.“ V Černínském paláci tehdy sedmiletá Charlotta zažila i Silvestra roku 1947, kdy již bylo zřejmé, že vývoj v zemi se ubírá ke komunistickému puči: „Před půlnocí najednou zhasla všechna světla. Přítomné starší dámy říkaly, že to je špatné znamení. Byla to atmosféra, jako by tam proletělo nějaké prokletí.“

Přelom února a března 1948 trávila s maminkou a babičkou na venkově, kam odjely, protože v Praze se očekávaly nepokoje. „Jedné noci se na obloze objevila kometa. Máma se hrozně vylekala a říkala: ,To je teda konec.‘ Několik dnů nato za námi přijel pan Dohnálek, Janův šofér z Černínského paláce, a oznámil nám, že ministr zahraničí Jan Masaryk v noci skočil z okna. Babička tehdy ještě neznala okolnosti, ale seřvala ho, že to není pravda. ,Prostě ho zabili!‘ řekla.“ Charlotta se zúčastnila také prastrýcova pohřbu, na kterém babička Míla atakovala přímo předsedu vlády Gottwalda: „Co tady vykládáte, že truchlíte?! Vždyť jste ho zabili!“ 

Vyšetření dodnes nevyjasněné smrti Jana Masaryka podporuje Charlotta Kotíková i v současnosti, kdy dala souhlas k otevření archivních složek a je ochotna poskytnout k tomuto účelu vzorek své DNA. 

Mezi Prahou a Rybnou nad Zdobnicí

Dětství Charlotty Kotíkové se ale neodehrávalo jen v Praze. Mnoho času trávila s babičkou ve východočeské Rybné nad Zdobnicí, kam často jezdil malovat babiččin první manžel Antonín Slavíček, jejich syn Jan Slavíček i Charlottin dědeček Herbert Masaryk. Zatímco v Praze pendlovala mezi domácnostmi svých rodičů, v Rybné vládl řád, určovaný chodem ročních období a zemědělských prací. Ráno v šest ji probouzelo rachtání bandasek na povozu, který jel vyzvedávat mléko od sedláků z okolí. Babička zatopila v kachlových kamnech a začala vařit. „Jedli jsme hodně zeleniny, pěstovali jsme kedlubny, mrkev, celer, pekly se koláče s rebarborou a s angreštem. Babina dělala fantastické domácí nudle, které sušila na posteli s bílým prostěradlem.“ Přestože rodinná tradice byla evangelická, velký estetický dojem na malou Charlottu dělaly svátky Božího těla v místním katolickém kostelíku, kde místní děvčata sypala okvětní lístky z košíčků. 

V Praze pak trávila všední dny ve Všehrdově ulici a víkendy se svým otcem Emanuelem Pochem, který proslul mimo jiné jako autor slavné publikace Prahou krok za krokem. Jejich společně strávený čas tak vyplňovaly především procházky pražskými ulicemi, spojené s tatínkovým zasvěceným výkladem. „Četli jsme nápisy na budovách v latině, prohlíželi jsme si interiéry kostelů a tatínek mluvil o barokních sochách… Myslím, že mě to ovlivnilo na celý život, dodnes mám v umění ráda trojrozměrnost, prostor.“ 

Emanuel Poche pracoval od roku 1933 v Uměleckoprůmyslovém muzeu a roku 1948 byl jmenován jeho ředitelem. Později, v padesátých letech, když měl být z politických důvodů odstraněn, ho křivě obvinili z hospodářských přečinů. „Zavřeli ho, protože prý napomáhal buržoazii a tím podkopával socialistický stát. Největší obvinění bylo, že prý koupil vláček na péro pro svého syna Martina a pro muzeum zakoupil míšeňský servis od bývalého továrníka. Ale – ono je dost těžké kupovat výjimečná díla od někoho jiného než od lidí, kteří mají peníze. Nebo měli,“ konstatuje Charlotta Kotíková. Po propuštění byl její otec zbaven všech univerzitních titulů, takže si musel znovu dodělávat všechny zkoušky: „Maturitu, doktorát… Zkoušeli ho jeho vlastní kolegové, bylo to takové absurdní divadlo.“ Později pracoval ve skladu Národního muzea a v Akademii věd na soupisu památek. „Myslím, že tím, že se Československo zbavovalo vzdělaných lidí, se okradlo o znalosti a o svou schopnost zapojit se do světového dění,“ dodává Charlotta Kotíková. 

Vítané i nevítané návštěvy

Padesátá léta pro jejich rodinu znamenala hmotnou nouzi i společenské ponižování, v ženské domácnosti ve Všehrdově ulici přesto vládl svobodný a inspirativní duch. „Maminka a teta Anča chodily do práce a babička všechno organizovala,“ vzpomíná Charlotta. „Občas přišel nějaký balíček, třeba oblečení ze Spojených států, a to jsme si různě přešívaly, dokud se to nerozpadlo.“ Rodina se scházela buď doma, nebo u Charlottina bratrance, malíře Mikuláše Medka. Navštěvoval je fotograf Josef Sudek, který také udělal řadu Charlottiných portrétů. Ženy navštěvovaly Vladimíra Holana, který byl na Kampě jejich sousedem, na návštěvu chodil i František Halas a Jaroslav Seifert. Surrealista Mikuláš Medek si divoce vyměňoval názory s realistou Janem Slavíčkem. „Já jako jediné dítě tam jsem na ně koukala s obdivem i trochu se strachem, protože všichni byli takoví dynamičtí, mávali rukama, přeli se o ty svoje ideály, měli ten umělecký temperament a to bylo fascinující,“ vzpomíná Charlotta Kotíková. 

Přicházely však i jiné návštěvy. Uprostřed noci se stávalo, že jim bušili na dveře neznámí muži. „Zazvonili třeba ve dvě ráno. Obvykle se ptali po mámě a babička je hrozně seřvala: ,Co tady děláte, co chcete?!‘ Křičela tak, až sousedi začali vycházet z bytů. A oni pak často utekli.“ Až později Charlotta pochopila, že zřejmě šlo o příslušníky StB a že babiččin křik na celý dům byla velmi důmyslná obrana: „Oni nechtěli vzbuzovat pozornost, takže když babička udělala povyk, někdy je to odradilo. To byla její přirozená nátura, bránit se a nepřijímat věci tiše. Vnitřní přesvědčení jí dávalo sílu, která vedla k pozitivnímu výsledku.“ 

Člověk měl pocit, že nám patří svět

Charlotta studovala Gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici, a když se roku 1958 blížila k maturitě, kdosi ve vedení školy přišel s nápadem, že skupina studentů „špatného třídního původu“ by měla být potrestána tím, že je nenechají odmaturovat. Proti tomu se ale postavili někteří starší profesoři, kteří zde učili od dob první republiky, například dějepisářka profesorka Vejvalková a Karel Vetter, který vedl divadelní kroužek. 

Charlotta na poslední chvíli vzdala své ambice studovat výtvarné umění. „Dobře jsem kreslila, ale to ráno, kdy jsem měla jít ke zkouškám, jsem se najednou zasekla: to nejde, nemám takový talent, nechci rozšiřovat řady průměrných umělců,“ rozhodla se. Namísto toho chtěla svou prací pomáhat skutečným umělcům dostávat jejich dílo do světa a studovat dějiny umění: „Fascinoval mě ten proces, co se děje prostřednictvím umělcovy ruky a mysli, jak se na plátně rodí nová realita.“ 

Nemohla ale jít studovat rovnou a první zaměstnání našla v archivu Židovského muzea, kde ji silně zasáhla nejrůznější svědectví o holokaustu: „Pracovala jsem s dětskými kresbami z Terezína, ve fotoarchivu jsem našla například album esesáka zaměřené na lidi s fyzickými vadami. Po dvou letech jsem měla takové noční můry, že jsem musela tu práci opustit.“ Poté pracovala v orientálním oddělení Národní galerie, kde se naučila vidět západní kulturu v celosvětovém kontextu a pochopila význam asijského a afrického umění. 

Už od konce padesátých let vnímala postupné uvolňování atmosféry ve společnosti a vysokou školu končila v euforii Pražského jara. „Člověk měl pocit, že nám patří celý svět. Dokonce jsem věřila tomu, co se psalo v novinách,“ usmívá se. Sama byla zastánkyní myšlenek „socialismu s lidskou tváří“ a zůstala jim věrná dodnes: „Mohli jsme zachovat určité sociální vymoženosti a následovat severský model, podobně jako například Dánsko. Nevydat se tou americkou cestou.“ 

Dilema po srpnu 1968

„Oni přijdou, oni přijdou,“ předpovídala její maminka Herberta už nějakou dobu před 21. srpnem 1968. Měla samozřejmě na mysli sovětská vojska, která přijdou zlikvidovat svobodomyslnou atmosféru Pražského jara. 

Na pravé poledne 23. srpna byla vyhlášena generální stávka, kterou mělo ohlásit zvonění ze zvonic. Charlotta v té době pracovala ve Státním středisku památkové péče. Společně s kolegou Ludvíkem Hlaváčkem se vydala do zvonice ve Voršilském klášteře a začali zvonit. Záhy však uslyšeli dupání vojenských bot. „Našli nás tam a s puškou v zádech nás vedli dolů po schodech. Je zvláštní, jak jasně to člověku myslí v takových extrémních situacích,“ vzpomíná. Odvedli je k tankům na Národní třídě a chtěli, aby do jednoho z nich nastoupili. Naštěstí se dostavil jakýsi český důstojník: „Řekl, že nás sám zatkne a vyslechne, a odvedl nás do budovy Endokrinologického ústavu.“ Místní zaměstnance požádal, aby Charlottě a Ludvíku Hlaváčkovi zapůjčili bílé pláště, aby se mohli lépe ztratit mezi personálem, protože se očekávalo, že Sověti je tam budou hledat. „Někteří z těch, co tam pracovali, to ale odmítli. Chtěli nás vydat těm Rusům, aby nebyli potrestaní za to, že nám pomohli utéct. To mě neuvěřitelně rozčílilo. Vadilo mi, že lidi mohou takhle ze strachu někoho zradit,“ vzpomíná. Vyhrocená situace naštěstí dopadla dobře a přes sklepy sousedních domů se jim podařilo utéct do bezpečí. 

Tehdy už byla provdaná za hudebníka Petra Kotíka, s nímž bydleli v Ječné ulici č. p. 20, v bytě jeho prarodičů Epsteinových. Od počátku normalizace zvažovali možnost, že by odešli do emigrace: pamětnice na jednu stranu nechtěla opustit své rodiče a tetu, cítila závazek zůstat a uchránit alespoň něco z myšlenek roku 1968. Zároveň ale vnímala, že to je v současné situaci už nemožné. A navíc cítila novou zodpovědnost: v květnu 1969 se jim narodil syn Tomáš a Charlotta nechtěla, aby vyrůstal v komunistickém režimu. Její muž emigroval v říjnu 1969, ona sama odešla až po uzavření hranic v lednu 1970. „Kolega ze Střediska památkové péče měl známé na letišti a ti mi umožnili projít přes pasovou kontrolu. Americké vízum jsem měla,“ vzpomíná. „Petr na mě potom čekal v New Yorku, který mi z letadla připadal podobný jako Vinohrady. Tady by se snad dalo vydržet, říkala jsem si.“ 

Zasněžené Buffalo a mlčící Praha

Ihned po jejím příletu ale pokračovali na severozápad, do Buffala, kde pro ně její muž našel nový domov. „Přiletěli jsme 23. ledna 1970. Tenkrát tam byly snad dva metry sněhu. A všude spousta prostoru a světla. Čtyřproudé nebo šestiproudé silnice. Byl to úplně jiný svět.“ 
Charlotta, přestože v té době uměla anglicky jen málo, brzy našla práci v Albright-Knox Art Gallery, zprvu jako stážistka. Syna Tomáše dávala na hlídání do irské rodiny, takže byl vychováván od začátku v angličtině a anglicky začali mluvit i doma. Během pobytu v Buffalu se jim narodil mladší syn Jan, Charlotta se ale stále naplno věnovala také své práci. 

„Zajímaly mě produkční záležitosti okolo výstav, pomáhala jsem s dopravou i s instalací. Zajímalo mě, jakým způsobem se zařizují i z materiálního hlediska. Umělec má třeba představu, že jeho dílo by mělo viset na určité zdi, ale vy víte, že je příliš tenká a neunese to.“ Postupovala v galerijní hierarchii, stala se pomocnou kurátorkou, později samostatnou kurátorkou a nakonec vedoucí sbírky. Zajímala ji spolupráce s místními mladými umělci, a tak se v roce 1974 zkontaktovala s Cindy Sherman a Robertem Longem z uměleckého sdružení Hallwalls: „Fascinuje mě umění ve stavu zrodu, kdy ani sám umělec ještě neví, co z toho bude. Od historie umění jsem přešla k zájmu o to nejaktuálnější.“ 

Úkolem kurátora podle ní je trávit co nejvíc času „v terénu“, v uměleckých ateliérech. „Díky tomu můžete pozorovat jejich vývoj a lépe chápat, co tvůrci skutečně chtějí sdělit,“ říká. „Dnes se věci hodně posílají přes internet a kurátoři méně chodí do studií a to je trochu problém.“ 

S krajanskou komunitou v Buffalu a zejména v blízkém Torontu si příliš nerozuměla: „Tihle lidé byli velmi konzervativní, měli hodně pravicové názory. A já jsem žila ve světě mladých umělců, kteří zastávali pravý opak: odpor k válce ve Vietnamu, k imperialismu. Vážila jsem si toho, co emigranti dělají pro Československo, ale nesdílela jsem jejich názory. Od mladých Američanů jsem čerpala víc.“

Do Československa se mohla poprvé znovu podívat v roce 1977, kdy v Buffalu pořádala výstavu o české performanci. Její korespondenční kontakty s rodinou ve vlasti byly ale velmi komplikované: „Samozřejmě jsem jim psala, posílala jsem jim fotografie, ale ty se k nim nedostaly. Maminku předvolali na pohovor do Bartolomějské a ptali se jí, jestli se stýkám s Josefem Škvoreckým v Torontu a podobně. Máma odpověděla, že nic neví, že dostává jen málo zpráv. A oni se nakonec rozčilili: ,Tak my vám to řekneme sami!‘ A vytáhli plné šuple mých dopisů a fotografií.“ 

V centru uměleckého světa

V roce 1983 se rodina přestěhovala do Brooklynu, který se v té době začínal stávat centrem newyorského moderního umění. Koupili rozpadající se domek shodou okolností nedaleko místa, kde kdysi vyrůstala její prababička Charlotta Garrigue. Byly tam lacinější nájmy, umělci objevovali prostory bývalých továrniček a manufaktur. Charlotta získala zaměstnání v brooklynském muzeu, zprvu opět jako pomocná kurátorka. Ocitla se doslova ve svém živlu díky přítomnosti mnoha začínajících mladých umělců i ochotného a vnímavého publika: „Newyorčané mají velký zájem o umění, muzea jsou pořád plná lidí. Američané jsou hrozně zvědaví a nebojí se nového, vyhledávají věci, které neznají. Ne že by byli až tak kulturní, ale jsou otevření a zajímá je i komerční stránka věci, třeba v podobě výhodné investice do díla mladého umělce.“ 

Charlotta Kotíková tak během let nastřádala velkou zásobu kontaktů v uměleckém světě. Spolupracovala s Medou Mládkovou, uspořádala velkou putovní výstavu Jiřího Koláře, navrhla výstavu Louise Bourgeois pro Bienále v Benátkách, která z ní udělala umělecký fenomén. Se začínajícími umělci prý často nacházela společnou řeč i díky tomu, že měla cizí přízvuk: „Existenční otázka v životě umělce není jednoduchá a na mém přízvuku bylo znát, že nejsem odsud, že jsem se taky musela k úspěchu složitě propracovat.“

Poznamenává nicméně, že česká krajanská komunita, přinejmenším pokud jde o umění, své příslušníky nepodporuje tak, jak to viděla u Poláků nebo Maďarů. „Když má v New Yorku výstavu polský umělec, celá komunita se semkne a všichni tam přijdou včetně úplně obyčejných lidí. Podpoří to i finančně. Prostě podporují svoje lidi. U Čechů to takhle nefunguje. Mnoho Čechů o sobě dokonce ani neřekne, že jsou Češi, říkají, že jsou Američané.“ 

Pro nás Evropany to bylo jednodušší

Listopadové změny v roce 1989 byly podle ní při pohledu ze Spojených států amerických trochu lépe předvídatelné, než když člověk žil v Československu: „Bylo vidět, že to impérium se rozpadá, že už to takhle dál nejde. Doufala jsem jen, že nebude velké krveprolití.“ Pro její práci to znamenalo možnost pořádat ještě více výstav českých umělců, například Františka Skály a Davida Černého. Později se stala porotkyní pro Cenu Jindřicha Chalupeckého a dodnes pokračuje ve spolupráci s jeho nadací, protože spolupráce s mladými tvůrci je jejím celoživotním zájmem. 

Velkým zásahem do jejího života – stejně jako všech Newyorčanů – se staly útoky z 11. září 2001. „Naším domem v Brooklynu najednou otřásla velká rána. Šla jsem k zaparkovanému autu, a přes vodu najednou vidím letadlo, jak narazilo do věží Světového obchodního centra. Jako bych na té ulici zkameněla. Svítilo slunce, vrhalo ostré černé stíny. Všude kouř, poletovaly papíry jako podivní stříbrní holubi,“ popisuje pamětnice okamžik, kdy uslyšela náraz prvního a potom na vlastní oči viděla náraz druhého letadla. Odjela do práce, ale brzy byl vyhlášen výjimečný stav a lidé se snažili různými způsoby dostat domů. Když Charlotta dorazila do svého bytu, byla celá pokrytá popelem a vrstva prachu byla i uvnitř domu. 

„Myslím, že pro mě bylo jednodušší se s tím vyrovnat, protože naše generace už zažila 21. srpen, víme, že takové věci se mohou stát. Evropa je na to více zvyklá,“ konstatuje. 

Tím spíše je na to zvyklá její rodina, která díky příbuzenství s Tomášem Garriguem Masarykem a Janem Masarykem dějinné otřesy zažívala ještě intenzivněji než většina jiných. „Co pro mě znamená patřit do této rodiny?“ zamýšlí se. „Že jim nesmím udělat ostudu. Musím udělat tolik práce, kolik můžu, tak dobře, jak můžu. Snažím se nezklamat jejich ideály.“