The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Eva Kotková (* 1932)

• narozena 5. října 1932 v Praze MUDr. Anně Beránkové, rozené Schulzové, a Eduardu Beránkovi

• 16. května 1940 byla matka pro svůj židovský původ vyloučena z lékařské komory

• 22. srpna 1942 babička Josefa Schulzová nastoupila transport do Terezína a brzy nato do Treblinky, kde byla zavražděna

• v únoru 1945, aby se maminka vyhla transportu, volila radši operaci, ale dva dny nato zemřela na srdeční infarkt

• pamětnice roku 1951 odmaturovala na pedagogickém gymnáziu v Praze a vdala se za Václava Kotka

• začala učit na pražských Vinohradech

• 22. srpna 1968 byla delegována na vysočanský sjezd KSČ

• roku 1970 přišlo vyloučení ze strany a musela opustit místo zástupkyně školy, směla dál učit

• roku 1974 musela odejít ze školství a pracovat manuálně

• v letech 1975–1989 pracovala v obchodním domě Bílá labuť

Ostuda

Události podzimu roku 1938 se zapsaly do moderních československých dějin několikrát a velmi rychle za sebou: 29. září byla dojednána a o den později podepsána mnichovská dohoda. Německu byly postoupeny Sudety, část jižního Slovenska a Podkarpatská Rus připadly Maďarsku a Polsko si vzalo Těšínsko. Vznikl okleštěný, nefunkční stát Česko-Slovenská republika neboli takzvaná druhá republika. Již 1. října začali Němci s obsazováním Sudet, paralelně probíhalo zatýkání protinacisticky smýšlejících českých Němců. České obyvatelstvo Sudet mělo vládní vyhláškou zakázáno stěhovat se do vnitrozemí, nicméně zákaz dodržován nebyl.

Pouhé dva týdny po podpisu mnichovské dohody, 14. října 1938, a celých pět měsíců před vznikem protektorátu a německou okupací země, se v Praze sešla lékařská komora, aby odsouhlasila text memoranda. V něm členové tohoto významného profesního sdružení, českoslovenští lékaři, sepsali a vládě navrhli omezit počet svých kolegů, lékařů židovského původu. Češi (a Slováci?), o své vůli a z vlastní iniciativy, žádali provedení antisemitských opatření a nepřímo tak i perzekuci Židů. K textu memoranda se kromě lékařů přidaly a memorandum podepsaly profesní komory advokátů, notářů a inženýrů. Výkvět československé inteligence.

MUDr. Anna Schulzová

Ženy v rakousko-uherské monarchii měly přístup ke studiu medicíny od roku 1900. Anna Schulzová z židovské rodiny z Nymburka se na c. k. českou Univerzitu Karlovu-Ferdinandovu zapsala 13. února 1917 ve svých 22 letech. Studium s úspěchem dokončila – na rozdíl od Eduarda Beránka, svého přítele a později manžela, výborného studenta, který neuspěl při rigorózu a studia medicíny se vzdal. Celý život pak pracoval jako úředník pojišťovny. MUDr. Anna, provdaná Beránková, pracovala v poradně pro volbu povolání a jako dětská lékařka s vlastní lékařskou praxí v bytě v Ječné ulici v Praze až do dne, kdy dostala oficiální dopis. V něm bylo navrženo „řešení“ – mohla do osmi dnů doložit, že není židovského původu. Vyloučení z lékařské komory mělo tragický dopad nejen na její život, ale i na další životní situaci její dcery Evy Beránkové, provdané Kotkové, a její rodiny.

Dětství

Pamětnice Eva Kotková se narodila v Praze na Vinohradech. Její rodiče Anna a Eduard Beránkovi se léta pokoušeli mít dítě. Eva byla jejich třetí, dvě předchozí zemřely při porodu. Narození Evy muselo po traumatických letech pro oba rodiče znamenat velké štěstí a radost. „Do svých osmi let jsem vyrůstala ve spokojené, klidné rodině, která se mi maximálně věnovala,“ vzpomíná. Až s blížící se nacistickou propagandou a válkou poprvé slyšela, že jsou takzvaně smíšenou rodinou a otec jako křesťan rodinu chrání. „O židovství jsem nic nevěděla. Byl to pro mě nejasný pojem.“ Jak už zmíněno, 16. května 1940 dostala MUDr. Beránková oznámení o odnětí práva k výkonu lékařské praxe. Byla vyloučena z lékařské komory. Naštěstí se jí v roce 1939 narodil syn Jiří, takže měla „jakousi náhradu. Matka se měla velmi o co starat“. Domácnost vedla ovdovělá babička Josefa Schulzová, rozená Picková, která se roku 1932 z Nymburka přestěhovala k dceři do Prahy. Pro Evu představovala jediné spojení s židovským náboženstvím. Na velké svátky odcházela babička do synagogy a Eva s maminkou jí tam něco nosily. „To je moje vzpomínka, že existovala synagoga,“ říká.

Transporty

V srpnu 1942 předal poštovní doručovatel Evě povolávací příkaz pro babičku. Bylo jí 76 let. Odvezli ji do Terezína a po celou dobu války o ní rodina neměla zprávy. Matka a Eva jí chodily na poštu posílat balíčky, každého čtvrt roku jeden, jak určovala protektorátní nařízení. Teprve po válce otec zjistil, že babičku velmi brzy odvezli dál do Treblinky, a tam byla v plynové komoře zavražděna. V roce 1942 nabraly transporty těch „nechráněných“ na intenzitě. Eva, zastupující rodinu, byla posílána na tristní misi – rozloučit se s blízkými a známými. Povinnost nosit židovskou byla nařízena od 14 let, Evy se netýkala.

Někdy s ní šla i matka. „Moje matka s tou židovskou hvězdou na kabátě měla velký problém chodit na ulici. Nesmírně ji to ponižovalo, že je tímhle způsobem označena.“

Rok 1945

„Většina známých se chovala úplně normálně,“ vzpomíná. To je veskrze pozitivní zpráva o protektorátní Praze. Život u Beránků se zatím točil okolo starostí o malého Jirku a Evu, která chodila do obecné školy. Máma vycházela ven sporadicky, na fotografii z návštěvy zoo vidíme s dětmi pouze otce. Začátkem roku 1945 začali být povoláváni do transportu i židovští členové smíšených manželství. „Matka byla vyděšená,“ říká pamětnice. Hlavně z toho, že by se měla odloučit od dětí – její strach byl o to intenzivnější, že nesměla vykonávat svoji práci, vyhlídky na jakékoliv zlepšení situace neexistovaly a obavy z toho, co ještě může hrozit, musely být nesnesitelné. MUDr. Beránková se rozhodla, že nástup do transportu oddálí. Už delší dobu ji trápila pupeční kýla. Jako lékařka si ji uměla ošetřit a původně čekala, až bude po válce, že se obrátí na nějakého dobrého lékaře, aby ji operoval. Zdálo se, že operace a pobyt v nemocnici by mohly pomoci situaci vyřešit. Eva doprovázela matku na předoperační vyšetření a 6. února 1945 nastoupila maminka do nemocnice na Starém Městě. V Praze stále existovalo několik málo klinik pro židovské pacienty. 7. února byla operovaná. Děti ji byly v nemocnici navštívit a přinesly něco k jídlu. „Měla tam naše fotografie, i ona nám psala určité dopisy. A 9. února zazněl telefon a z té židovské nemocnice oznámili, že máma zemřela. Došlo k nějaké embolii, k srdeční mrtvici a máma zemřela. Takže vlastně pokus o oddálení transportu skončil takhle tragicky.“

Nálet

Tragické události konce války se vršily dál: 14. února 1945 došlo k osudnému náletu na Prahu. Před domem v Ječné ulici, kde rodina Beránkových bydlela, zůstala ležetzápalná bomba, skla oken byla vybitá, nešel plyn ani voda, ulice byla do výšky pokrytá úlomky trosek. Otec viděl, že za této situace bude lepší z Prahy odejít. Jeden z jeho bratrů zastával místovedoucího pošty ve Velké Bíteši na Vysočině, a tak přečkat konec války tam se zdálo vhodnější než v Praze. Děti, otřesené ztrátou matky, našly v Bíteši spoustu kamarádů – bratranců a sestřenic. „Dařilo se nám dobře,“ říká pamětnice.

Útěk před frontou

Na samém sklonku války se situace ve Velké Bíteši stala neúnosnou. Fronta se blížila, ozývalo se dunění, hukot letadel a na dvoře se schovávali němečtí vojáci, kteří kulometem ostřelovali okolí. „Otec rozhodl odvážně. Vzal nás za ruce a 1. května jsme se vydali částečně pěšky, nějakým povozem – nevěděla jsem kam –, až jsme skončili ve Žďáru nad Sázavou,“ vzpomíná. Naštěstí i zde měli Beránkovi zázemí – známé, místní manželskou dvojici lékařů. „8. května proudila po hlavní ulici přes náměstí směrem na západ německá armáda. Někdo z místních partyzánů na ně vystřelil. Auto SS se zastavilo, vojáci vystoupili a začali střílet po náměstí,“ popisuje. Říkalo se, že vytahují lidi ze sklepů a střílejí je, všichni měli strach. O den později už byli ve Žďáru Rusové. Bylo plno slávy. Děti, které neopatrně zacházely se zbraněmi pak Eva s „tetou“ lékařkou chodily ošetřovat. „Ruští vojáci lovili ryby ve vodě tím, že je stříleli,“ říká.

Nová rodina

Dne 20. května se děti s otcem vrátili do Prahy. Domácnost jim vedla otcova sestra, ale ukázalo se, že brzy bude třeba najít jiné řešení. Beránkovi měli velice dobré známé, kteří zůstali bez otce. Byla to podobná situace jako u Beránků, a tak se spolu domluvili. „Mám dojem, že docela našli závažný vztah,“ říká. V roce 1947 se vzali a rodina se rozrostla o dvě další děti, které nová paní Beránková s sebou přivedla. V té době přišel do rodiny na návštěvu vzdálený bratranec Pavel. S otcem mluvil o „obavách z politického vývoje, že dojde k válce mezi SSSR a USA. Byla jsem úplně zoufalá, brečela jsem strachem,“ vzpomíná pamětnice. Eva v té době studovala na gymnáziu a v nové rodině žila pouze čtyři roky.

Rok 1951

V roce 1950 se Eva seznámila se studentem geologie Václavem Kotkem, svým budoucím manželem, a přestoupila v posledním ročníku z gymnázia na nově založené pedagogické gymnázium. V 50. letech existovaly takzvané umístěnky a jediný způsob, jak zůstat v Praze, bylo vdát se. 1. června Eva odmaturovala a 24. srpna 1951 proběhla svatba. Po zkušenostech z válečných let bylo mnoho lidí přesvědčeno, že komunistická společnost bude spravedlivá. Otec vstoupil do KSČ hned po osvobození. „Já jsem taky byla přesvědčená, že to je ta správná orientace,“ říká pamětnice. Evinou nejlepší kamarádkou na gymnáziu byla Jana Barešová, dcera Gustava Bareše, známého komunistického funkcionáře. Obě se staly členkami strany ještě během studia na gymnáziu. Barešovi unikli holokaustu, protože válku prožili v Sovětském svazu. „Jana byla z Ruska zpracovaná.“ Gustav Bareš pak mimo jiné pracoval v Ústavu dějin KSČ, v roce 1970 byl vyloučen z KSČ, vyhozen z místa profesora a děkana fakulty osvěty a novinářství. Dcera Jana překládala z ruštiny samizdaty i technickou literaturu a v sedmdesátých letech emigrovala do Vídně. Do Prahy se už nikdy nastálo nevrátila. Osudy Barešových se příliš nelišily od podobných příběhů mnoha jiných reformních komunistů.

Až do procesu se Slánským Beránkovi věřili, že to, co dělá strana, je správné. Výslechy, naučené výpovědi, donucená přiznání a popravy otřásly jejich vírou v neomylnost strany, ale obecně strach z jakéhokoli kritického hlasu ve společnosti byl obrovský. Vystoupit ze strany se nedalo. Až když „Nikita Chruščov otevřel oči a na sjezdu v projevu odhalil Stalinovy praktiky“, se ve společnosti diskutovalo o tom, co je ve straně a zemi špatně.

Škola

Evě a Václavovi se v krátkém čase za sebou narodily tři děti. Mateřská dovolená trvala v 50. letech čtyři měsíce a nebylo možné, aby žena nechodila do práce. Peněz se třemi dětmi nebylo nikdy dost. Václav pracoval jako redaktor v časopise a Eva učila. Jejich děti, klasicky v té době, chodily do jeslí a školek. „Kluci běhali s klíčem na krku, nebyl čas, jak to vše zvládnout,“ přibližuje. Sedm členů rodiny žilo ve dvou pokojích a kuchyni, než se jim po letech podařilo složitou výměnou získat větší byt. Situace se stávala neúnosnou. Nakonec Eva požádala ve škole o poloviční úvazek – tenkrát věc ne úplně běžnou. Na národní škole na Havlíčkově náměstí na Žižkově jí umožnili učit dvě hodiny denně. Po deseti letech učitelování na národní škole byla Eva požádána, aby si doplnila vzdělání – škola potřebovala učitele na druhém stupni. Eva jim i při péči o malé děti vyhověla a v letech 1957 až 1960 vystudovala dálkově na pedagogické fakultě češtinu s dějepisem. Ty tři roky musely být pro Evu i rodinu velkým vypětím, přesto ukončila studium s červeným diplomem. „Je to hezké, ale nikdo se nikdy nikoho neptá na takové věci,“ podotýká.

60. léta

Těsně po promoci, po náročných třech letech studia, zodpovědné práci ve škole a výchově vlastních dětí byla Eva jmenována zástupkyní ředitele na škole v Perunově ulici. „Ve škole jsem požívala úctu a důvěru,“ říká. 60. léta znamenala přelom: změnu ve společnosti, naději a méně strachu mluvit kriticky: „S mužem jsme oba byli pro ozdravné nové procesy zapáleni, všem těm myšlenkám jsme byli odevzdaní,“ sděluje. Stranická organizace vyslala Evu na obvodní konferenci jako svého zástupce. Eva pronesla příspěvek, velmi kritický a otevřený, nebála se mluvit o stranické organizaci na škole v Perunově. Příspěvek měl silný ohlas. Na jeho základě nebyl na 14. sjezd komunistické strany, takzvaný vysočanský, delegován vysoce postavený soudruh Karel Hoffmann (tehdy ředitel správy spojů, na jehož příkaz byl v kritické ráno 21. srpna 1968 vypnut rozhlas – údajně kvůli technické kontrole), ale Eva Kotková. Vysočanský sjezd se sešel den po vstupu vojsk na naše území. Za předsednictví Věňka Šilhána přijalo shromáždění radikální rezoluci odpovídající atmosféře dne. Jediné požadavky, které hlasováním neprošly, byly návrhy na vystoupení Československa z Varšavské smlouvy a vyhlášení neutrality. Po letech na otázku, jaké v ní zůstaly dojmy z vysočanského sjezdu, Eva odpovídá: „Pocit soudržnosti a odhodlání čelit okupaci vojsk, ale také obava a úzkost, jak se okupace projeví.“ 

Matčina sestra

MUDr. Anna Beránková měla jedinou vlastní sestru Pavlu, která žila s rodinou ve Vídni. Měli štěstí, včas se jim podařilo z Rakouska utéct přes Jugoslávii do Izraele. Po mnoho let neměly rodiny žádný kontakt, až v roce 1966 se teta Pavla ozvala a začala si s Evou psát. Pavla měla se svým mužem Šándorem Samkem, Maďarem slovenského původu, dvě dcery – Jiřinu a Andreu, obě podstatně starší, než byli Eva s Jirkou. Během pražského jara došlo ke chvilkovému zlepšení vztahů s Izraelem a díky tomu mohli v srpnu 1968 Pavla se Šándorem přijet na návštěvu do Prahy. „Hlavně objížděli hroby,“ vzpomíná. 20. srpna je byli Eva s Václavem vyprovodit na ruzyňské letiště, když  Pavla se Šándorem odlétali do Argentiny za dcerou Andreou. Tu noc byla republika obsazeny vojsky „spřátelených armád“. „Příbuzní byli v klidu pryč. To jsme si oddychli,“ říká. Andrea, dnes 98letá, žije v New Yorku. Od té doby, co se znova našly a ví o sobě, si s Evou telefonují. Na počátku 90. let se Eva s dcerou vypravily do Izraele a poznaly také druhou část rodiny. Projely celou zemi, viděly její historické památky a znovu navázaly zpřetrhané vazby pro další generaci.

Otcova rodina

Otec Eduard Beránek pocházel z Frýdku-Místku z veliké rodiny s deseti dětmi (sedm z nich se dožilo dospělého věku). Eva s Jirkou k nim jezdili pravidelně a obvykle tam trávili prázdniny. Musely to být pěkné časy – být ve společnosti patnácti bratranců a sestřenic. „Dnes žijí jen tři,“ dodává.

Po srpnu 1968

Ani po okupaci Eva neskrývala svoje názory – otevřeně mluvila také ve škole. Toto období skončilo ale velmi brzy. Již 21. srpna byli čelní představitelé reformního hnutí uvnitř KSČ odvezeni a internováni na sovětském území. Mezi 23. a 26. srpnem byl oficiální komunistickou delegací dojednán Moskevský protokol, který vyvolal v československé veřejnosti silné zklamání. Nastalo dlouhé období takzvané normalizace, kdy se KSČ vypořádávala s těmi svými členy, kteří podporovali reformy anebo vyjadřovali nesouhlas s okupací země. Následovaly vnitrostranické čistky a zmanipulování většiny společnosti. Kvůli kritickému příspěvku, který Eva pronesla na obvodní konferenci, byla ve stranických prověrkách roku 1970 zbavena místa zástupkyně školy a vyloučena ze strany. Učit stále ještě směla, ale byla přeložena na jinou školu na Žižkově. Psal se rok 1974, čistky pokračovaly: „Na každém okrese byli vytipovaní lidé, kteří byli ‚nesprávně‘ zaměřeni. Na Praze 3 to bylo čtyři až pět lidí, já mezi nimi. Návrh odejít dobrovolně ze školy jsem odmítla. Měla jsem to nejlepší možné hodnocení, dostávala jsem pedagogické odměny,“ popisuje. Byla to psychicky velice náročná situace. Na první tři měsíce se mohla „uklidit“ na otevřené psychiatrické oddělení prof. Vondráčka a intenzivně hledat práci. Stále byla zaměstnankyní školy v neschopnosti. Manžel Václav byl ve stejné situaci. Doma měli tři nezaopatřené děti v pubertě. Bylo odvážné doufat, že se Evě podaří dostat místo v kulturních institucích. Nesměla pracovat s lidmi v knihovně nebo muzeu. Jediné místo, kde ji neodmítli, byl obchodní dům.

Poslední učitelské působiště

V roce 1974 Eva ukončila pracovní poměr ve škole na Chelčického náměstí v Praze 3 na Žižkově. Ani zde to nebylo bez boje. „Moji výpověď musel schválit závodní výbor a závodní výbor ROH v mé škole s mou výpovědí nesouhlasil. Takže to byl dost ojedinělý případ, že tedy vyslovili nesouhlas a muselo se to postoupit k vyššímu orgánu a až obvodní orgán ROH výpověď schválil. Celá škola, kde jsem naposled působila, stála za mnou. I ředitel školy se za mě bral. Taky pak škola dostala za vyučenou a ředitel obdržel nějakou stranickou důtku s výstrahou, protože se zastával člověka, který byl označen za nepřátelského živla,“ vysvětluje pamětnice. Eva uvažovala o tom, že by celou věc dala k soudu. Je to s podivem, ale teoreticky to tenkrát bylo možné. V tom případě by ovšem potřebovala požádat své kolegy, aby u soudu svědčili, a to nechtěla. Bylo jí jasné, že by se jim režim pomstil.

Bílá labuť

Dne 1. ledna 1975 nastoupila do skladu obchodního domu Bílá labuť. Tři měsíce pracovala manuálně, třídila oděvy. Potom na přímluvu spolužačky dostala místo skladové účetní v kanceláři. I tady byla Eva úspěšná. Dokázala svoji pracovitost a schopnosti uplatnit i v tak rozdílném prostředí. „Inventury musely sedět do halíře, dvakrát do měsíce jsem vypočítávala dekády, zapisovala do karet zboží,“ popisuje. Dokázala se přizpůsobit, byla schopná a dobře hodnocená. Ovšem její plat nedosahoval platu kolegů ve školství. Původně si myslela, že na takovémto postu vydrží maximálně dva roky. Intenzivně se sháněla po jiném, lepším místě. Nakonec odcházela do důchodu po 14 letech.

Politicky nebyli manželé Kotkovi ani trochu disidenty, neměli s lidmi z opozice žádný kontakt. 

Po převratu

V roce 1992 byla Eva Kotková oficiálně rehabilitována. „Do školy jsem se vrátit nemohla a ani nechtěla,“ říká. Už bylo pozdě. Z iniciativy Elly Jouzová – bývalé kolegyně, která Evu považovala za vynikající učitelku s velkým rozhledem – byla Eva pozvána do své poslední školy, odkud musela v roce 1974 odejít, aby kolegům vyprávěla o pozadí stranické čistky a o osudném příspěvku. „Dostalo se mi od nich ocenění,“ říká. Další oficiální ocenění se Evě dostalo z rukou ministra školství Piťhy. V aule Karolina jí byl předán dekret.

Omluva

V roce 2010 se lékařská komora za své kroky vůči matce pamětnice a dalším lidem omluvila. Z lékařů postižených perzekucí už samozřejmě nikdo nežije. Jejich profesní komoře to trvalo 72 let.