Jiří Kotrč

„Pak tam byla 1979 kvalifikace na olympijské hry do Moskvy ve Španělsku. Jeli jsme tam a plno kluků bylo zraněných, jeli jsme tam s mančaftem, že nám moc nevěřili. Nakonec jsme skončili třetí a nepostoupili jsme do Moskvy, takže první sen olympiády bohužel nebyl. Byli jsme docela zklamaní. Pamatuji si, že ve Španělsku to bylo, co jsem nikdy nezažil, co se tam dělo. Házeli po nás vajíčka, byli jsme v Barceloně, hráli tam basket před námi. Uklízeli to tam, děsný binec tam byl, šli jsme trénovat, na hřišti byly talíře, sklo a plechovky na zemi. Všechno to tam stírali, říkali jsme si, jestli to bude podobné jako na basketu, tak bude veselo. Tak to podobné bylo, tam bylo čtyři nebo pět tisíc lidí, zažil jsem to poprvé v životě. Pak už jsem to zažil, ale to byl ten začátek, kdy jsme my jako kluci mladí tohle nezažili. Byli jsme z toho auf nebo překvapení, vykulení.“

„Olympiáda v Soulu, vysněný cíl, vysněný sen. Co jsme nezažili kvůli bojkotu v roce 1984, tak se nám pár klukům povedlo v roce 1988, těm, co nezažili olympiádu v Americe. Starší kluci se ale do Soulu už nepodívali a přišli o to.“ „Jaké je to být na olympiádě?“ „Je to krásné. Ten život v olympijské vesnici, kde jsou všechny sporty. Podívali jsme na tenis, střelbu, atletiku, plavání, všude jsme byli. Měli jsme jeden barák k dispozici československá výprava, kde byl tenista Mečíř, Mečíř vyhrál olympijské zlato, kde byli střelci, taky měli zlato, abych nikoho nezapomněl na medailisty. Se všemi jsme byli v kontaktu, ve vesnici jsme potkávali nejlepší atlety světa, Američany. Fotky mám se Sabatiniovou, tenistkou, která byla tenkrát na výsluní, s Mečířem se zlatou medailí. Mám obrovské vzpomínky. Sice to tam bylo hodně ostře hlídané. Měl jsem problémy s kolenem, byl jsem u paní terapeutky Mojžíšové, která mě dávala dohromady, a nejel jsem na trénink. Na tréninku chybí Kotrč, říkali. Měli to spočítané, chybí hráč, jmenovitě Kotrč, Kotrč. A musel jsem to pak vysvětlovat. Z vesnice jsme se sami moc nedostali, museli jsme chodit společně. Prožili jsme tam čtrnáct dní a měli neskutečně krásné pocity. Dařilo se nám i herně, ve skupině jsme skončili třetí. Kdybychom nedostali od Korejců gól v poslední vteřině, vyhráli bychom skupinu a hráli o medaile. Nepovedlo se to bohužel, byli jsme nakonec sedmí. Ale na olympiádě sedmí, je to krásný výsledek.“