Marta Kottová

„Pak začaly jezdit transporty do Terezína. V listopadu v roce 1941, koncem listopadu, jel první transport do Terezína a bylo to 400 mužů. Ten transport se jmenoval AK1 (Arbeitskolone eins). Druhý transport do Terezína byl 1000 mužů a zase jenom mužů, bylo to 1. prosince. Byl to AK2 a tito muži šli vlastně připravovat ty kasárna pro nás. Proto to byly transporty jenom mužů. Tím druhým transportem AK2 jel můj bratr. Jakmile jste dostali předvolání do transportu, ztratili jste své jméno a už jste byli jenom číslo. Bratr měl číslo 303 – AK 303. Protože většina těch transportů byla do tisíce lidí. Terezín byl vybrán proto, protože to bylo město obehnané hradbami, bylo tam hodně kasáren, čili mnoho prostoru, kam mohli lidi namačkat. V Terezíně žilo 6000 lidí, a žije dneska také. Ale když Češi museli opustit Terezín a z Terezína vzniklo ghetto – ,město, které Hitler daroval Židům,‘ tak nás tam bylo místo 6000 i 60 000. Bydlelo se všude. Ať to bylo na půdách, ve sklepích, prostě všude. Všude byly kavalce a byli jsme, kde se dalo. Kde se dalo, tam se žilo. Dá-li se to tak nazvat jako život. Ovšem dneska vím, že byl Terezín opravdu krásnej proti tomu, co nás čekalo dále. O tom jsme ale, zaplaťpánbůh, neměli tušení.“

„A my tři, ty dvě sestry, Dáša a Irena Roubíčkovy, který měly maminku na Žižkově, a já jsme se vydaly na Žižkov. Přišly jsme před ten jejich dům. Tam seděli nějaký lidi. Dáša se ptala, jestli vědí, kdo jsou. Nejdřív řekli, že ne. Pak, když viděli ty naše holý lebky, tak řekli: ,Nejste vy holky Roubíčkovy?‘ A Dáša říkala: ,Jsme.‘ Oni bydleli v přízemí. Než mohla říct nějaký slovo, už tam někdo bouchal na okno a ozvalo se: ,Moje děti se vrátily!‘ Mezi tím ale někdo z těch lidí říkal, že je tam nějaký pán, ale že to není jejich tatínek. Paní Roubíčková že toho pána schovávala od té doby, co… Nevěděli, jak dlouho. Když jsem uviděla tu Dášu s tou Irenou, jak se s tou maminkou objímají v tom okně, tak jsem jim samozřejmě záviděla, brečela jsem. Ale pak jsem si řekla, že oni řekli ‚nějakej pán‘. Tak jsem šla do toho domu, tam jsem zazvonila. A bylo to něco úžasnýho, protože mi otevřel můj bratr. Takže aspoň jsem měla bratra. Věděli jsme teda, že rodiče nežijí. Jenže já musela druhý den shánět lékaře a bratra jsem vezla na Bulovku, protože měl skvrnitej tyfus. A zase jsem zůstala teda sama. Jelikož mi bylo šestnáct roků, tak naše zákony nedovolily, abych si mohla o cokoliv zažádat a abych si mohla zažádat o byt. Byla jsem dítě. Takže jsem spala, bylo teplo, ten květen byl krásnej, teplej, velmi často v parku na lavičce. Někdy mě někdo vzal k sobě přespat. Až pak mi někdo poradil a na jméno mého bratra, kterej byl o šest let starší, jsem žádala o byt. Tehdy v Praze bylo opravdu dostatek bytů. Ale já jsem žádala o malej blbej byt na Žižkově. A to proto, protože do toho domu jsem někdy chodila k jedněm lidem, který mě tam nechávali přespat, občas teda. A já jsem z toho schodiště viděla do špíže tohohle bytu a tam byl švestkovej kompot. A já jsem ho chtěla, protože jsem už tolik let nejedla kompot. Tak proto jsem si o tenhle blbej malej byt zažádala. Když jsem to říkala bratrovi, tak bratr říkal: ,To máš jedno. Až budu zdráv a vrátim se, tak si vezmem větší byt.‘ Což se už nestalo, protože už ty byty nebyly, když bratr přišel z nemocnice, zůstali jsme s bratrem v tom malinkym bytě – pokoj a kuchyň, na Žižkově, opravdu malý dvě místnosti. Dokonce jsme tam bydleli ještě v době, kdy se bratr oženil, já jsem se vdala, takže jsme tam byli čtyři lidi. Až potom bratrovi někdo nabídnul a bratr šel do podnájmu, protože řekl, že jsem holka a že maminka pro mě šetřila na věno. Takže ten byt mi nechal můj bratr.“

„Když se mě děti dneska ve školách ptají právě na hlad nebo co jsme měli k jídlu, tak vždycky říkám: ,A kde?‘ Protože to je obrovskej rozdíl. V Terezíně jsme fasovali tři čtvrtě chleba na tři dny. Je na to i písnička. ,Na tři dni fasuješ tři čtvrtě chleba, na den to vystačí, na dva i třeba.‘ To znamená čtvrt kila chleba na den. K tomu jsme ještě měli každý den oběd. Že to byly brambory nahnilý, ve šlupce, to je jedno, ale byly. Byly dvě, tři brambory. Byla troška polívky, nějaký takový zahuštěný. Já když dneska slyším třeba mou vnučku, že dělá jáhly, tak cítím ty smradlavý, plesnivý jáhly, z kterých nám vařili polívku. Maminka říkala, že jáhly voněj. Nedovedu si to představit. Ale bylo. A navečer byla ta čtvrtka chleba, na den. A ještě byly občas povolený i balíčky. Když někdo dostal balík, samozřejmě že si ho nenechal pro sebe, ale dělil se vždycky s těma lidma, který s ním bydleli v té místnosti. Takže to bylo jídlo v Terezíně. V Osvětimi jsem neviděla ani kousek chleba, nikdy. A v Mährensdorfu, to byl můj poslední lágr, kde jsem pracovala 14 hodin denně velmi, velmi těžkou práci v továrně, tam bylo sedm deka chleba na dvacet čtyři hodin. Takže myslím, že to je velikánskej rozdíl a vždycky říkám těm dětem: ,Zvažte si doma krajíček chleba, kolik je sedm deka chleba.‘ Takže Terezín, my jsme se tomu smáli, že se říkalo ,lázně Terezín‘ a že to je ,město, který Hitler daroval Židům.‘ Dělala se tomu propaganda. Taky je zase písnička o tom. A mysleli jsme si, jak se máme zle. No, dobrý to nebylo. Ale proti dalším lágrům to opravdu byly lázně.“

„Ale i Němci, gestapo, věděli, co pro český národ prezident Masaryk znamená a jak si ho váží. Protože na narozeniny prezidenta Masaryka v roce 1944 byla největší hromadná poprava českých Židů v Osvětimi, kdy skoro 4000 lidí šlo do plynu. Tito lidé už žili půl roku předtím v Osvětimi, takže věděli, kam jdou. A před plynovou komorou tito lidé zpívali naši hymnu Kde domov můj. Tehdy se vzbouřilo osvětimský Sonderkommando, to byli ti lidé, který lidi hnali do plynu, a odmítlo tyto lidi tam nahnat. I esesáci sami zůstali chvíli štajfoví, a pak začli do toho střílet a nahnali tyto lidi do plynu včetně toho Sonderkommanda.“