The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Koubková (* 1922)

• narozena 20. října 1922 v Kročehlavech u Kladna jako Jaroslava Haismanová

• otec Antonín Haisman byl strojvůdce

• matka Vilemína, rozená Tučková, zemřela roku 1937

• 1937-1942 vystudovala obchodní školu v Praze

• zdálky pozorovala vypálení Lidic, je očitou svědkyní návratu lidických žen

• v roce 1945 se provdala za Ladislava Koubka, fotbalistu pražské Sparty

• má dvě děti, Jaroslavu (1947) a Ladislava (1953)

• 1950-1958 žili v Praze, pamětnice byla v domácnosti

• od roku 1958 žije v Mladé Boleslavi

• 1958-1988 pracovala v mladoboleslavské pobočce Čedoku

• 1988-1992 pečovala o manžela, který onemocněl Alzheimerovou chorobou

• roku 2024 žije v Mladé Boleslavi a je stále aktivní

Jaroslava Koubková hovořila s Pamětí národa ve věku téměř sto dvou let. Jako malá holčička mávala prezidentu Masarykovi, když projížděl kolem kovárny jejího strýčka, dnes je aktivní na sociálních sítích a přijímá narozeninová přání na Youtube. 

Narodila se jako Jaroslava Haismanová 20. října 1922 v Kročehlavech u Kladna, v obci, kde většina mužů pracovala v kladenských hutích. Z Kročehlav pocházela i její maminka Vilemína, rozená Tučková, dcera z muzikantské rodiny, která – od doby, kdy do domácnosti přibyl rozhlasový přijímač – při domácích pracích ráda poslouchala hudbu. Otec Antonín Haisman se přistěhoval z nedaleké Velké Dobré a pracoval jako strojvedoucí u kladensko-nučické dráhy, která zavážela rudu do vysokých pecí. Jaroslava vyrůstala se dvěma věkově značně vzdálenými sourozenci: o deset let starší sestrou Vilemínou a o sedm let mladším bratrem.

Antonín Haisman byl podle slov své dcery silně věřící a velmi pracovitý člověk, vedle běžného zaměstnání ještě chodil opravovat stroje do mlýna v Horním Bezděkově. Třebaže rodina žila v dělnickém a levicově orientovaném regionu, o politice se doma nehovořilo. A to ani v době hospodářské krize, kdy mnoho jejich sousedů zasáhlo propouštění v kladenských hutích. 

Prezidenta T. G. Masaryka nicméně Haismanovi měli ve velké úctě. Jaroslava Koubková vzpomíná, že na návštěvě u strýčka, který měl kovárnu v nedaleké Velké Dobré, ho několikrát zahlédla, jak cestuje do zámku v Lánech. „Strýček vždycky říkal: ,Četníci stojí, pan prezident pojede.’ A pan prezident jel, mával kováři a kovář mával jemu.“ 

V Kročehlavech Haismanovi žili u fotbalového hřiště SK Kročehlavy a Jaroslava jako malá někdy pomáhala po zápase sbírat praporky. Cvičila v místním Sokole a účastnila se okresních kol sokolských sletů, na která místní sedláci sváželi cvičence na žebřiňácích. 

Roku 1928 nastoupila do první třídy. Protože se narodila v říjnu a ještě jí nebylo plných šest let, v Kročehlavech ji nechtěli přijmout a nastoupila do vesnické malotřídky ve Velké Dobré, kde každý školní den začínal zpěvem. O několik měsíců později přestoupila do dívčí školy v Kročehlavech, kde již nezažila tak laskavý přístup pedagogů a po škole ve Velké Dobré se jí stýskalo. 

V patnácti letech ztratila maminku

V září 1937 nastoupila patnáctiletá Jaroslava do obchodní školy v Praze. Její maminka si přála, aby se učila němčině a administrativním dovednostem, aby mohla pracovat jako úřednice v kladenských hutích, kde mezi vedoucími pracovníky převažovali německy mluvící Židé a Němci. 

Na podzim 1937 nastalo pro Haismanovy těžké období, které 14. září předznamenala smrt prezidenta Masaryka. „To byl velký smutek, my studenti jsme nosili černé pásky na rukávě,“ vzpomíná. „Když projížděl vůz s rakví pana prezidenta do Lán, po celé trase stáli lidé a loučili se s ním. Pro mě to byl vzácný člověk, skromný a vyznávající pravidelnost a řád.“ 

Větší a osobnější rána však na rodinu dolehla o devět dnů později, když zemřela Vilemína Haismanová. Již dlouho měla nemocné ledviny, což se v té době nedalo léčit jinak než přísnou dietou. Vedení domácnosti se ujala starší sestra, v té době již vdaná matka malé dcerky. O dva roky později, když nyní sedmnáctiletá Jaroslava dokončila školu, přešlo břemeno péče o rodinu na ni. 

Na zábavu přiměřenou jejímu věku jí nezbývalo mnoho času: „Dokud jsem studovala, po škole jsem musela hned domů, aby bratr nebyl doma sám. Do tanečních jsem po maminčině smrti nechodila. Jenom sestra mě občas vzala s sebou na taneční zábavu.“

Smutné večery s válečným zatemněním

„To byl hrozný den, když Němci přijeli do Prahy na těch motorkách. Vůbec jsme nevěděli, co se děje. Starší lidé viděli, že se schyluje k válce, ale my mladí jsme to moc nechápali,“ vzpomíná Jaroslava Koubková na začátek okupace 15. března 1939. 

Vypuknutí druhé světové války přineslo do jejího života další omezení: povinné zatemňování, okna se staženými roletami, pusté ulice, večery strávené doma. „Nejsmutnější bylo, když na Kladně jeden hoch z tamější průmyslovky zastřelil nějakého německého vojáka. Celou školu potom odvezli do terezínské Malé pevnosti a na Kladně bylo vyhlášeno stanné právo.“ 

Antonín Haisman se roku 1940, tři roky po smrti své ženy Vilemíny, znovu oženil. O nevlastní matce mluví Jaroslava Koubková opatrně, s jistým odstupem: „Nijak nám neubližovala, to ne. Ale mladšímu bráškovi chyběla maminka. Pro něj to bylo moc smutné.“ Protože otcova nová žena měla vlastní podnik – stáčírnu piva, Jaroslava se musela i po jejím příchodu stále starat o domácnost. „Pak ale tatínek řekl: ,To ne, holka má školu.’ Tak jsem šla pracovat do kanceláře do hutí.“ 

Otec podle jejích slov za války poslouchal zahraniční rozhlas, ale svým dětem to z opatrnosti nedovoloval. Haismanovi prožili krátké období obav, když je otcův švagr udal úřadům jako domnělé Židy. „Tatínek se strýčkem honem jeli k dalšímu bratrovi, který měl doklady o našem původu. To nás zachránilo.“ 

Jaroslava také na poslední chvíli unikla totálnímu nasazení na nucené práce: v den nástupu totiž dostala zánět slepého střeva a musela být operována. 

Zdálky viděli hořící Lidice

V červnu 1942 v zuřivé pomstě za atentát na Heydricha rozpoutali nacisté teror v Lidicích, vzdálených od Kročehlav šest kilometrů. Jaroslava v Lidicích nikoho osobně neznala, o masakru lidických mužů a chlapců se však obyvatelé Kročehlav dozvěděli. „A pak když zapalovali ty domy, to bylo vidět, stáli jsme na kraji lesa a viděli jsme kouř. Potom mladí lidé z Německa bourali lidický kostel a slyšeli jsme hrozné detonace,“ vzpomíná Jaroslava Koubková. 

Tragédie Lidic vrhla stín také na radost z osvobození. „Spala jsem po noční směně a přišel tatínek: ,Jarko, jsou tady Rusové, je po válce.’ Každý byl šťastný, že je konec války, z každého to spadlo a radosti bylo plno,“ popisuje Jaroslava Koubková devátý květen 1945. Když ale o několik týdnů později přivezli lidické ženy přeživší věznění v koncentračním táboře Ravensbrück, prožitá hrůza se znovu zpřítomnila. Ženy se musely vyrovnat s tím, že jejich blízcí byli zavražděni a vesnice lehla popelem: „Přivezli je v takovém nákladním voze a sundavali je dolů, to bylo smutné. Umístili je do bytů po německých úřednicích, do doby, než budou postavené nové Lidice.“ 

Po boku fotbalisty ze Sparty

Krátce po válce se Jaroslava provdala. Se svým budoucím manželem, Ladislavem Koubkem, se seznámila již na Silvestra 1940 na domácí oslavě, kterou pořádala její sestra. 

Ladislav přišel na Kladensko ze zabraných Sudet, a protože byl dobrý fotbalista, začal hrát v mužstvu SK Kročehlavy. Po maturitě pracoval v kladenské Poldovce, nejprve vykládal uhlí z vagónů, později našel místo v kanceláři jako mzdový účetní. 

V roce 1942 našel jako fotbalista uplatnění v pražské Spartě. Jaroslava Koubková vzpomíná, že všichni fotbalisté museli v době protektorátu před zápasy zdravit nacistickým pozdravem se zdviženou pravicí. 

Po osvobození se Jaroslava za Ladislava Koubka provdala a společně žili v Kročehlavech, kde se jim roku 1947 narodila dcera. Manžel v té době pracoval v nemocenské pojišťovně v Praze a nadále hrál fotbal za Spartu. Podle vzpomínek pamětníků byl v mužstvu velmi oblíben: “Nejen spolehlivý a obětavý dříč, nýbrž i distributor veselé nálady, do níž se nemusel nikdy nutit, kterou nosil stále v žilách a jíž nikdy neskrblil; jeho vtipy jiskřily přemírou bujnosti jako šumivé víno,“ píše o něm Vítězslav Houška v knize Železná Sparta. 

Komunistický puč v únoru 1948 do života manželů nijak výrazněji nezasáhl: „Musel člověk žít dál, i když to třeba neschvaloval, i když měl v duši takový pocit, proč se tohleto všechno děje,“ konstatuje Jaroslava Koubková. 

Roku 1950 se přestěhovali do Prahy a bydleli ve Vršovicích s vyhlídkou na fotbalový stadion v Edenu. Zde se manželům Koubkovým narodilo druhé dítě, syn Ladislav. Jaroslava zůstávala s dětmi doma, protože manžel dokázal rodinu ze svého platu finančně zajistit. 

S Čedokem za hranice všedních dnů, ale jen pro vyvolené

Roku 1958 Ladislav Koubek ukončil hráčskou fotbalovou kariéru a dostal místo vedoucího kovárny v automobilových závodech AZNP v Mladé Boleslavi a přestěhoval se tam s celou rodinou. „Já jsem tam byla smutná, protože jsem tu nikoho neměla, nikoho jsem tu neznala,“ vypráví Jaroslava Koubková. Proto se rozhodla nastoupit do zaměstnání a manžel jí našel místo v cestovní kanceláři Čedok. 

Zde měla na starosti prodej zahraničních zájezdů. Nejčastějšími destinacemi bylo podle jejích slov Bulharsko a Rumunsko, později v době politického uvolňování v druhé polovině 60. let  i Jugoslávie. Hodně turistů jezdilo také k Mazurským jezerům do Polska, do Soči, gruzínské Gagry a Suchumi na břehu Černého moře. 

Prodej zájezdů do kapitalistické ciziny byl spojen s řadou omezení. Podle slov Jaroslavy Koubkové například v každém zájezdu museli být nejméně tři lidé ze stejného podniku, aby se navzájem hlídali. Další podmínkou bylo udělení výjezdní doložky a devizového příslibu. Ani to ale nebylo zárukou, že člověk se zaplaceným zájezdem opravdu vycestuje. „Stalo se nám, že klientka přišla na letiště a tam ji nepustili do letadla. Přišlo se na to, že za hranicemi někoho má,“ vypráví Jaroslava Koubková. 

Okupace? Proti tomu se nedalo nic dělat.

„Zrovna jsme s dcerkou byly samy doma, protože manžel byl v nemocnici na operaci ploténky a syn byl na chmelu,“ vzpomíná Jaroslava Koubková na invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „Najednou v deset hodin na mě volala dcerka od sousedů, že jsou tu ruské tanky. Byli jsme vyděšení. Běžela jsem nakoupit, mlíko, mouku, protože jsem se bála, že bude válka.“ 

Několik jejích kolegů v zaměstnání bylo podle jejích slov „na koberečku“, protože protestovali proti okupantům. Ona sama se soustředila na soukromý a rodinný život: „Proti tomu se nedalo vůbec nic dělat. Ti se tady usadili a tím to bylo vyřízené. Rusové mě vůbec nezajímali, neměla jsem čas je pozorovat.“ 

Osobní a soukromé hledisko uplatňuje také, když hovoří o sebeupálení Jana Palacha: „To byla hrůza. Ten hoch možná myslel na svůj národ, ale kdyby raději myslel na svou maminku. Co ta asi chudák prožívala?“ 

Manželova duše odešla a tělo zůstalo

Život Jaroslavy Koubkové pokračoval bez velkých změn i v období normalizace až do roku 1988, kdy se u jejího manžela projevila Alzheimerova choroba. Starala se o něj doma a péče o něj byla velmi vysilující. „Jeho duše prostě odešla a tělo tady zůstalo. Takový život je nedůstojný člověka,“ konstatuje. V tomto období však prožila také spirituální zkušenost, která ji přivedla zpět ke křesťanské víře: „V nemoci mého muže nastal moment, kdy jsem prosila Boha o pomoc. Druhý den jsem se vzbudila úplně klidná. Najednou jsem přesně věděla, co s ním dělat, jak s ním jednat, aby byl spokojený. A já jsem taky byla spokojená.“ 

Péče o manžela byla důvodem, proč události kolem pádu komunistického režimu v listopadu 1989 příliš nesledovala. Přesto cítila úlevu: „To víte, že z člověka spadla tíseň. Byla jsem šťastná, že konečně nás někdo povede slušně a vzorně, že nebude lidi zavírat a ničit.“ 

Po manželově smrti roku 1992 si s dcerou a neteří začala užívat cestování do rakouských hor. „Lidi se dnes mají dobře,“ hodnotí Jaroslava Koubková dobu po listopadu 1989. „I když je tu určitá skupina lidí, která na tom tak dobře není, pořád je to úplně něco jiného, než jak jsme žili za mého mládí, kdy všechno bylo na lístky. Lidi si cestují do zahraničí, nakoupí si, co chtějí. Vidím tu volnost a spokojenost. Mladí lidé si nedovedou představit, jak se žilo za našich časů. Ale vůbec jim to nezávidím, všechno jim to přeju.“ 

Když v roce 2022 oslavila Jaroslava Koubková sté narozeniny, její rodina jí zařídila let letadlem nad Mladou Boleslaví a natočila video, ve kterém jí k narozeninám popřála celá řada celebrit. 

Jaroslava Koubková shrnuje svou stoletou životní zkušenost v poselství budoucím generacím: „Aby se lidi měli rádi, aby si jeden druhého vážili a byli slušní. Mladí lidé by si měli uvědomit, že pro staré lidi znamená jejich úcta všechno. Když se k vám ten druhý chová slušně, to vám doslova ubere léta.“