The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Koudela (* 1922  †︎ 2019)

• narozen 22. 8. 1922 v Třemošnici

• 1938 – otec uvězněn nacisty

• učil se nástrojářem v třemošnické fabrice Bartoš a spol.

• 1944 – odbojová činnost, podílel se na zásobování partyzánů

• 1944 – odhalení skupiny a zatčení

• uvězněn v Malé pevnosti Terezín

• kruté výslechy gestapa

• nasazení k pracovním skupinám v Terezíně

• 1945 – osvobození

• dokončení střední školy

• svatba a narození dvou dětí

• práce v továrně v České Lípě

• důchod v Třemošnici

• zemřel v roce 2019

Josef KOUDELA

narozen 22. 8. 1922 v Třemošnici, Československo

Nepovažujte mě za hrdinu

Mládí

Josef Koudela se narodil 22. srpna 1922 v Třemošnici. Otec byl vyučený kovář a podkovář, ale pracoval v továrně u lisu. Také se aktivně účastnil společenského života v obci. S narůstající hrozbou ze strany nacistického Německa u něj zvítězila myšlenka komunismu a stal se jedním z prvních členů komunistické strany v Licoměřicích. Po nějaký čas také předsedal odborům ve fabrice. Maminka pracovala v domácnosti a starala o Josefa a jeho staršího bratra.

Když malý Josef povyrostl, začal navštěvovat obecnou školu v Třemošnici. Poté šel na měšťanku v nedalekém Ronově, a když ji ukončil, nastoupil jako nástrojářský učeň v místní fabrice Josef Bartoš a spol. „Chodili jsme opravovat stroje.“

V březnu 1938 začala okupace Československa. Otec Josefa Koudely byl bohužel na četnické stanici veden v seznamu politicky aktivních občanů, a tak ho Němci již v dubnu zatkli. Za své přesvědčení dostal čtyřletý trest. Držen byl na mnoha místech, nejdéle v německé káznici Ebrach. Josef Koudela u zatčení svého otce nebyl, dozvěděl se o něm až z matčina vyprávění. Otce pak po celou dobu výkonu trestu neviděl, pouze maminka ho mohla jet jednou navštívit do Lipska. „To bylo jedinkrát za celou dobu.“

V Třemošnici byla těžištěm veškerého dění fabrika na strojní součástky pro vlakové soupravy, která poskytovala zaměstnání pro lidi ze širokého okolí. Majitel, pan Bartoš, také štědře financoval veřejný život v obci. „Proto se tady nekonaly stávky jako v ostatních fabrikách.“ Za války se výroba přeorientovala na válečný průmysl a v továrně se vyráběly součástky pro letecký průmysl, do kulometů a těžkých kanonů, plynové masky a další. Také byl dosazen nový správce. „Byl to Němec, ale mluvil česky. A dohlížel na tu výrobu, která se tady dělala pro armádu.“

V květnu a červnu 1942 ovlivnil život v Třemošnici atentát na Heydricha. Po nějaký čas bylo vyhlášeno stanné právo a zákaz vycházení. „Bylo to dost krutý, ale dalo se tady žít.“

Ke konci roku se Josefův otec vrátil z pobytu v německých a českých věznicích. Zdravotně na tom byl špatně.

Účast na odboji

Koncem října 1944 došlo v lese nedaleko obcí Lipovec a Licoměřice ke schozu partyzánské skupiny pod vedením kapitána Rudé armády Alexandra V. Fomina. Skupina si zde vybudovala bunkr a působila v oblasti Železných hor. Nejčastěji spolupracovali s obyčejnými lidmi, od kterých získávali jídlo a informace. Také v obcích zakládali Revoluční národní výbory.

Josef Koudela se o partyzánech doslechl, ale nikdo přesně nevěděl, kde se nacházejí. „Neměli jsme tušení, co z toho všechno vzejde.“ Do Třemošnice každou chvíli přijížděly německé hlídky a byl vydán zákaz vycházení po setmění. „Jednou nás vyhnali, všechny chlapy z obce a chtěli nás použít pro pročesávání lesa. Nakonec z toho sešlo.“

Jednoho pracovního dne v třemošnické fabrice k Josefu Koudelovi přišel kamarád Mirek Mikan a prozradil mu, že dělá spojku pro partyzány a hledá další, kteří by se odboje účastnili. Josef si zpočátku myslel, že se jedná o vtip. „Tak on otevřel šuple a povídá: ‚Podívej se.‘ On tam měl granát, měl tam náboje do pistole a pak mně vokázal takovou malou hvězdičku rudou a říká: ‚Podívej se, tímhle se prokazuju, když chci jít k partyzánům.‘ (...) On skutečně byl spojkou partyzánů a měl na starost zajišťovat určitý lidi a zásobování některejch věcí.“

Josef Koudela se spoluprací souhlasil. „Bylo to pro mě dobrodružství.“ Dostal za úkol shánět tabák, potravinové lístky nebo jídlo. Josef měl kamaráda, který pracoval u pekaře, a tak dojednal několik dodávek chleba pro partyzány. „To bylo minimum, ale byl jsem rád, že můžu pomoct.“ Dalším jeho úkolem bylo vytipovat zranitelná místa ve fabrice. Ta vyráběla Němcům zbraně, a tak se stala cílem partyzánů. „To jsem se snažil plnit.“

Prozrazení

Po nějaké době působení partyzánské skupiny došlo k zatčení dvou jejích českých spolupracovníků gestapem. Pod nátlakem prozradili vše, co věděli, včetně jmen. Poté dostali od Němců příkaz vrátit se k partyzánům a získat další informace. Ti už se ale o jejich zradě doslechli. „Že zradili přísahu, tak je zastřelili.“ Partyzáni se poté přesunuli dál z oblasti a působili na Chotěbořsku. „Někde u Leškovic byli obklíčeni a zachránila se jen polovina jednotky. (...) Dneska tam maj památník.“

Němci pozatýkali prozrazené spolupracovníky partyzánů, mezi nimi i Mirka Mikana. Ten po několikadenním mučení prozradil jména dalších. „Říkal, že visel přivázanej za ruce ve vokně. Několik dní. (...) Nevydržel to tejrání a všechny nás jmenoval.“ V zimě 1944 tak obstoupili vojáci SS fabriku a začalo zatýkání. Josef Koudela skončil v místnosti se šesti dalšími odbojáři. „Tam jsem se teprve dozvěděl, kolik nás bylo.“ Poté je odvezli do Čáslavi, kde strávili asi týden.

Němci mezitím pozatýkali všechny muže mezi šestnácti a šedesáti lety z obcí Lipovec a Licoměřice. Ty se na pomoci partyzánům podílely nejvíce. Následně byli Josef Koudela a všichni ostatní zatčení odvezeni do Kolína na nádraží, odkud je Němci poslali do Terezína. „Nevěděli jsme vůbec, kam jedem. (...) Sto, sto padesát lidí možná.“

Věznění v Terezíně

Už při vystupování z vlaku poznal Josef Koudela německou agresi. „To bylo ran, facek a kopanců. (...) Řevem a násilím si vynucovali kázeň. (...) Dělali s náma jako s dobytkem.“ První noc strávili vězni v hale. Josef Koudela si vzpomíná na strašnou zimu, která tam panovala. Další ráno byl nástup. „Říkali jsme tomu laťová symfonie.“ Strážci ozbrojení klacky a holemi vytvořili dlouhou uličku, kterou každý z vězňů musel proběhnout. Přitom dostávali výprask. „Kdo už nemohl, tak to schytal hodně. (...) Někoho až nakonec dokopali.“

Poté byli Josef Koudela a ostatní zavřeni na společné cele, odkud si je předvolávali k výslechům. Pekaře Kůrku z Licoměřic při výslechu zbili tolik, že na cele zemřel. „Tři dni nám ho tam nechali mrtvýho.“ Také inženýr Roháček, spolumajitel třemošnické fabriky, vyslýchání nepřežil. „Umlátili ho při výslechu. (...) On byl pravděpodobně hybnou silou těch akcí kolem fabriky.“

Josef Koudela absolvoval celkem tři výslechy. „Vždycky dělali výslech v noci.“ Protože nechtěl nikoho prozradit, tak Němcům tvrdil, že Mirkovi Mikanovi jeho vyprávění o partyzánech nevěřil a pomoci se neúčastnil. „Naštěstí mi uvěřili.“ První výslech se obešel bez většího násilí, ale při druhém to bylo horší. „Svázali mě na židli a ruce svázali pod židlí. (...) Pak mě mlátili.“ Také pistole gestapáka byla pořád připravená a padaly časté výhrůžky smrtí. Během výslechu se naštěstí spustil poplach. Spojenci začali nalétávat na Ústí nad Labem. „Okamžitě mě rozvázali a odvedli na celu. (...) Tak jsem to přežil.“ Na třetí výslech byl přiveden s kolegou Honzou Semerádem. „Přivázali ho na štafle a mlátili ho. (...) Strašně řval.“

Když Němci všechny výslechy dokončili, museli vězni nastoupit do pracovních komand. Nejprve chodil Josef Koudela s ostatními budovat podzemní fabriku. „Celej den bez jídla, ale pracovat jsme museli tvrdě.“ Odváželi kameny, nosili cement a další materiál. Až dvanáct hodin denně.

Život v Terezíně byl neustálým bojem o přežití. „Pokud jste byl zavřenej na cele, tak to jste žil. Jakmile jste vyšel ven, tak vám furt šlo o život. (...) Kolik já jsem viděl mrtvejch, zabitejch, nebo který umřeli potom na tyfus, tak to byly hromady mrtvejch. To si žádnej neumíte představit.“

Nejhorší ze všeho byl hlad. „Ráno jsme dostali černý kafe a odpoledne polívka. (...) Každej den jsme dostávali deset nebo patnáct deka chleba a jednou nebo dvakrát týdně kostičku margarínu a lžíci mrkvový marmelády. K večeři buď dva nebo tři brambory nebo kapku polívky, zase vodový. Bylo to strašně chudý. (...) Hubnuli jsme rapidně.“

Také situace s hygienou byla špatná. Na cele měli pouze dva záchody a několik umyvadel pro tři stovky lidí. „V čem jsme byli zatčený, to jsme měli na sobě celou dobu.“

Josef Koudela vzpomíná, že jednoho dne pocítil slabost od srdce a zkolaboval. Naštěstí s ním na cele byl zavřený student medicíny. „Mně dal masáž srdce a já jsem se vzpamatoval.“

Pokud život neohrožovaly nemoci či hlad, stále tu byli sadističtí dozorci. Josef si vybavuje krutého dozorce Rojka, kterému říkali Popravčí. Ještě horší byl Jöckel, velitel věznice gestapa. „Ten byl věčně ožralej a pořád do někoho střílel.“ Neúctou k lidskému životu byli známí i řadoví dozorci SS, zejména Burian a Malloth. „To snad ani nebyli lidi. To byly lidský zrůdy. (...) To není k vyslovení vůbec, co s těma lidma dělali. (...) Hlavně se Židama.“

Když skončili práce na podzemní továrně, nastoupili vězni na výkopové práce pro plynovod. Naneštěstí nad nimi jednoho dne přelétala spojenecká letadla mířící na Ústí. Několik se jich od letky odtrhlo a zahájilo střelbu na plynojem. „My jsme leželi na zemi, stíhač odletěl a plynojem hořel. Z každýho průstřelu šlehal obrovskej oheň.“ Všichni zázrakem přežili, ale jednoho z kamarádů zasáhla střela z letadla do nohy.

Další pracovní nasazení spočívalo ve vykládání vagonů plných uniforem po padlých vojácích z fronty. „Boty, šaty, bundy, kalhoty (...) ohromná stodola plná uniforem.“

Ke konci války v Terezíně vypukl tyfus. Němci všechny nakažené dávali do jedné cely. „Každej den ráno z tý cely vynášeli desítky mrtvejch.“

S blížící se frontou musel Josef Koudela s ostatními vězni budovat protitankové zákopy. „Hlínu z výkopů jsme museli nosit rukama.“ Každý den si esesáci na zákopy vodili patnáct Židů. „Za ten den ty Židy všechny oddělali. (...) Voni museli mezi sebou v tý vodě v tom zákopu zápasit, a to byla zima, až do úpadu spolu museli zápasit. A když jeden už byl hotovej, tak toho druhýho zastřelili.“ Josef Koudela vzpomíná, že lépe se k nim chovali dozorci z wehrmachtu. Naopak dozorce z SS snad ani nebylo možné považovat za lidi. „To byly hyeny.“

Osvobození

Krátce před začátkem května 1945 Němci ze strachu před frontou Terezín opustili a o několik dní později dorazil Mezinárodní červený kříž. To už byl Josef Koudela tak zesláblý, že pouze ležel na cele. „Jsem ten tyfus dostal taky.“ Zdravotníci všechny důkladně očistili, dali jim nové šaty a sanitkami je odvezli do bývalé nemocnice SS v Terezíně. „Tam byly zase štěnice (...) A dostal jsem svrab.“

Josef Koudela po převezení do nemocnice strávil několik dní v horečkách. Když už začal pomýšlet na nejhorší, přišel ho navštívit kamarád z cely. „On mě popadnul a dal mně takovou facku přes hubu a říká: ,...ty pitomče, todle jsi přežil a teď chceš umřít?‘“ Josef dodnes věří, že mu tím zachránil život.

Když se jeho stav zlepšil, byl z Terezína převezen do pražské Thomayerovy nemocnice na doléčení. Zde dostával každé dvě hodiny olejové injekce z Ruska a klystýr z rýžového odvaru. „Zkrátka jsem to přežil.“ Po vyléčení tyfu začalo povinné vykrmování. „Dostávali jsme konzervy, čokoládu, všechno možný.“ Z Prahy také poprvé poslal telegram rodičům a snoubence, aby vůbec věděli, že ještě žije.

Při odchodu z nemocnice mu jeden ze zaměstnanců ukázal jeho kartu z Terezína. Dozvěděl se tak, že on a všichni, kteří pomáhali partyzánům, měli být posláni k vojenskému stannému soudu do Drážďan. „Pravděpodobně jsme měli být odsouzený k trestu smrti oběšením.“ Příkaz k přesunu vězňů však do Terezína nedorazil. Budova soudu byla zcela zničena při spojeneckém bombardování Drážďan. To pravděpodobně Josefu Koudelovi a ostatním zachránilo život.

Život po válce

Když se zdravotní stav Josefa Koudely zlepšil, mohl se vrátit zpět do Třemošnice. Po dokončení střední školy nastoupil na pět měsíců povinné vojenské služby. Přidělen byl k nákladní záloze do Rychnova nad Kněžnou a poté do výcvikového tábora u mimoňského letiště.

Otec Josefa Koudely se za války pouze utvrdil ve svém politickém přesvědčení a po roce 1945 pokračoval v politické angažovanosti. Brzy ale podlehl špatnému zdravotnímu stavu a ve svých 61 letech zemřel.

Krátce po válce se také konal soud s příslušníky gestapa, kteří Josefa Koudelu a další poslali do Terezína. Při procesu jim bylo dokázáno devět vražd, ale nedostali trest smrti. Jako hlavní svědek za chycené odbojáře svědčil Honza Semerád. „Ten gestapák furt tvrdil, že ho netejral, nebil. (...) Honza vyskočil a dal tomu gestapákovi takovou ránu, že se svalil.“ Potom Honzu zatkli, ale za patnáct minut ho propustili s tím, že žádný zákon nezakazuje bít gestapáka.

V roce 1947 se Josef Koudela oženil a nedlouho poté mu manželka dala dva syny. Mezitím získal práci ve fabrice v České Lípě, kam se s celou rodinou odstěhoval. V České Lípě potom žil celých 35 let.

Do Třemošnice se Josef Koudela vrátil až v osmdesátých letech, poté, co odešel do důchodu. Od bratra vykoupil polovinu rodného domu a s manželkou se pustil do rekonstrukce. V Třemošnici prožil dalších 25 let hezkého života se svou ženou. Poté, co ho navždy opustila, rozhodl se dát dům svým dětem a odstěhoval se do blízkého domu s pečovatelskou službou.

Přes svůj nelehký osud na život nikdy nezanevřel a snažil se být slušným člověkem a dobrým manželem a otcem. Na druhou stranu: „Kdybych věděl, co tomu odboji bude následovat, tak bych do toho asi nešel.“

Rozhovor natočil Martin Reichl.

Příběh zpracoval Adam Duchač.