Emílie Koudelová

„Mé dětství nebylo moc pěkný. Byla jsem nejstarší dítě a dost z toho si pamatuju. Ale nejvíc si pamatuju, že mi matčina sestra koupila malou porculánovou panenku s vláskama. Rodiče tehdy neměli tolik peněz, aby nám kupovali hračky nebo něco takového, takže já jsem si s tím hrála. A ještě si pamatuju, že mi teta koupila oringle (náušnice), ale nevím, kde jsou, ty se ztratily. Maminka nám našila hodně panenek. Tehdy jsme bydleli v Palešniku u nějakého děda Mila a tam jsme si já a sestra vypucovaly a očistily nějaký chlívek, tam jsme si to pěkně zařídily a tam jsme naše panenky měly. Když nějaká panenka byla stonavá (nemocná), já jsem jí píchala párátkem a sestra je pak i pochovávala. Tak to je mé nejmladší dětství. Pamatuju si, i když se sestra Marie narodila, protože maminka byla sama a já jsem musela k sousedce, aby se zavolala porodní asistentka, paní Volnová. Pak když přišla a maličká se narodila, tak jsem to malé dítě já, ještě taky dítě, zvedla a dala matce na postel. Potom jsem trošku odrostla a začala jsem chodit v Palešniku do školy, ale život byl dost těžký. Proto se maminka krz to, že počítala, že v Garešnici bude moct jako švadlena líp žít, tak jsme se odstěhovali do Garešnice. A tam jsem já odrostla i skončila školu, otec mi tam i zemřel. Takže mé malé dětství bylo všade, ale nejvíc v Garešnici, kde jsem odrostla do mladých dnů. Jako děti jsme neměly, moc hraček, ale měly jsme, co dnešní děti nemají. Měly jsme louky, měly jsme sousedy dobré...“

„Když jsem ještě pracovala v továrně (v Německu), přišel tam do dveří voják a já jsem se tak na něj zakoukala a on normálně zčervenal. On byl německý voják, ale z povinnosti. Když byl na ruské frontě na stráži, tak si nechal zmrznout nohy, aby mu je částečně uřízli (palce) a on se mohl vrátit zpátky, aby nemusel být na vojně. Nakonec jsme se seznámili a zasnoubili, ale když pak přišel konec, já jsem se vrátila domů, nevědíc, že se odsud nebudu moct vrátit. Jmenoval se Rudi Ethel, nevím, co se s ním pak stalo. Chodila jsem pak i k nim domů, rodiče měl opravdu výborný, měli mě rádi, dokonce řekli, že se o děti (mladší sourozence pamětnice) budou starat, jestli zůstanou živé. On mi pomohl, abych děti dala ven, na vesnici, byly tam ve vystěhované škole, aby nebyly v Lipsku. Já jsem si pak pro děti, když už válka pomalu končila, odešla a dovedla je domů, ale jen co se přišlo na nádraží, už bylo znovu bombardování. Celý týden to tlouklo, ale pak už byl konec. Lidé, se kterými jsme byli v kontaktu, i když to byli Němci, byli to hodní lidé. Vídala jsem se i s lidmi z lágru, bylo nás tam hodně, už si nepamatuju kolik. A ještě něco je důležité: já jsem normálně směla do tramvaje, směla jsem všude chodit, nikdo mi nedělal žádné problémy. Nakonec si už ani nevšimli, že jsem cizinka, protože jsem se naučila tak dobře německy, že to na mně nebylo znát. A jednou jsem byla v tramvaji a přišli tam Češi, přišli na donucenou (nucenou) práci do Lipska. A hoši jako hoši, když si všimli nějakého děvčete... Oni se taky směli normálně pohybovat (po městě), nebyly žádné problémy s nimi. A v tramvaji byla nějaké Erika a oni se na ni navalili, chtěli, aby s nimi šla do kina, ale neuměli dobře německy, tak to šlo všelijak. Ale ona povídá, že nemá zájem. Já jsem věděla, kde bydlí, a slyšela, že mluví česky, věděla jsem, kdo to je. Takže když Erika vystoupila, tak oni přišli ke mně a slečno tohle a slečno tamto... Jeden říkal, slečno, vy byste mohla večer přijít. A já povídám, když bych neslyšela to, co jste mluvili s Erikou, možná bych i přišla. Ježíšmarjá! To je naše Češka!“ (Kluci byli překvapení, že umí česky.)