Zdeněk Koukal

„Posléze, když jsem přišel na vojnu, to bylo v 73. roce, tak první politický školení mužstva, to byla prostě taková přednáška od soudruha politruka, že nám tam začal něco vykládat, a první, co řek, tak říkal, že v 68. roce byla kontrarevoluce v Praze a že nás sovětská armáda osvobodila. Oni to vašim rodičům určitě vtloukali celý život do hlavy ve školách, mně se snažili taky, ale mě nikdo nikdy nepřesvědčil. Že nikoho nezastřelili a že se jenom bránili. Tak jsem vstal a řekl jsem mu: ‚Strejdo, co kecáš, mně zastřelili kamaráda!‘ No a za hodinu už jsem byl u kontrášů v Litoměřicích, kde mě nechali přespat do rána. Ráno mě tam odtud zase pustili, protože jsem neměl ani přísahu, nic, a byl tam slušnej... jeden z mála asi slušnejch lidí.“

„No a když nám dali ty noviny, tak nás chtěl pustit ven, a zatáhl nás zpátky, že okolo jedou Rusáci. A tam najednou zastavilo auto, a to jsem viděl z okna, to opravdu jsem viděl, a okolo šel nějakej mladej člověk, ty Rusáci ho zastavili a tam byl napsanej nápis: ‚Jdi domů, Ivane.‘ Rusky. A Moskva a teď tam počet kilometrů. A oni mu dali do ruky cihlu, ať to vymaže. Ale samozřejmě to vymazat jen tak nejde. No a tomu klukovi kolem hlavy stříleli, nezastřelili ho, ale dvakrát po něm vystřelili a stříleli mu takhle kolem hlavy. Strašně dlouhou dobu tam ty díry byly, strašně dlouhou dobu. Do takovejch... ještě v 70. letech tam ty dírky byly.“