The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Eva Koutecká (* 1933  †︎ 2023)

• narodila se 4. července 1933 v Plzni do vzdělané rodiny JUDr. Rudolfa a RNDr. Emmy Černých

• dětství prožila s rodiči a starší sestrou Emmou v Kladně, kde její otec pracoval jako finanční ředitel v Pražské železářské společnosti

• po válce se rodina z Kladna přestěhovala do Prahy 7, kde pamětnice dokončila gymnázium

• po maturitě mohla pokračovat ve studiu na vysoké škole až po odpracování brigády v černouhelných dolech

• vystudovala mikrobiologii na Přírodovědecké fakultě UK

• před promocí nastoupila jako laborantka na patologii motolské nemocnice, kde se věnovala lékařské mikrobiologii pod vedením zkušeného patologa MUDr. Maxe Rauchenberga

• v roce 1963 nastoupila jako pedagogická pracovnice na katedru mikrobiologie a genetiky Přírodovědecké fakulty UK

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vystoupila z KSČ a mohla vést pouze praktickou výuku

• věnovala se výzkumu bakteriálních kolonií společně s biologem a filozofem Zdeňkem Neubauerem

• v roce 1990 stála se Zdeňkem Neubauerem u znovuobnovení katedry filozofie a přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK

• po odchodu do důchodu soukromě vyučovala jazyky (francouzštinu, angličtinu, latinu, ruštinu i češtinu)

• zemřela 21. června 2023

Blízká spolupracovnice biologa a filozofa Zdeňka Neubauera se svým svérázným přístupem k mikrobiologii i k životu nesmazatelně zapsala do paměti stovek studentek a studentů, které učila na Přírodovědecké fakultě UK – přes třicet let na katedře mikrobiologie a genetiky a po sametové revoluci na obnovené katedře filozofie a dějin přírodních věd.  

Ačkoli prožila Eva Koutecká pozoruhodný život a byla mimořádnou osobností, jak dokládají vzpomínky jejích studentek v Dodatečných materiálech, o sobě pro Paměť národa mluvit nechtěla. Ve svém příběhu chtěla hlavně uchovat památku na MUDr. Maxe Rauchenberga, svého prvního nadřízeného, primáře motolské patologie, který působil jako prosektor v terezínském ghettu. 

Pocházela ze vzdělané rodiny

Narodila se 4. července 1933 v Plzni v tehdy proslulém sanatoriu MUDr. Jana Mulače do rodiny Rudolfa a Emmy Černých. První dva roky svého života prožila s rodiči a s o dva roky starší sestrou Emmou v obci Dušníky nedaleko Prahy (od roku 1951 Rudná). Otec pracoval u Pražské železářské společnosti, pod kterou spadaly rudné doly se sídlem v Nučicích u Berouna, kladensko-nučická dráha, která dopravovala železnou rudu z Nučic a vápenec z lomů Mořina do železáren v Kladně a v Králově Dvoře, a černouhelné doly v Kladně.

Otec Rudolf Černý (nar. 1902) vystudoval práva a v Pražské železářské společnosti se díky své specializaci na průmyslové právo vypracoval v roce 1935 na pozici finančního ředitele. Po jeho povýšení se rodina přestěhovala do Kladna, kde žili ve dvojvile v těsné blízkosti železárny. Vila měla dvě zahrady, z nichž mohli pozorovat záři z hald, na které vozili dělníci z vysokých pecí žhavou strusku. Tento zvláštní jev popsali v 50. letech dvacátého století komunističtí spisovatelé Antonín Zápotocký v románu Rudá záře nad Kladnem a Marie Majerová v knize Město ve znamení ohně.

Matka pamětnice Emma (nar. 1904), za svobodna Stierová [1], vystudovala antropologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy u profesora Jindřicha Matiegky, zakladatele oboru fyzické antropologie v Čechách, který zpracoval rozsáhlý výzkum českého obyvatelstva. Antropologii se však nevěnovala, protože se po promoci vdala a po narození dcer pečovala o rodinu, jak bylo tehdy zvykem.

„Maminka byla snědá, černooká a tmavovlasá, a tak za protektorátu radši nevycházela ven, protože čas od času se ozvaly hlasy, že je Židovka a nenosí hvězdu, přitom měla katolický křest,“ vzpomínala pamětnice. Její sestra Emma svou maminku popsala jako opravdovou dámu, která uměla francouzsky, hostit společnost a vést velký dům, a také jako vroucí katoličku. [1] Během války dokázala pro rodinu zajistit dostatek potravin, protože začala na zahradě vily hospodařit – pěstovala zeleninu a chovala králíky, kozu a prasata.

Za války slyšela nářek lidických žen

V době německé okupace převzali správu celé Pražské železářské společnosti (Prager Eisenindustrie-Gesellschaft) Němci, novým ředitelem se stal Němec Korten, továrnu ale dál řídili čeští odborníci, tedy i otec pamětnice.

Eva Koutecká si z doby války vybavuje smutný červnový den roku 1942, kdy byly v kladenském gymnáziu rozděleny lidické ženy od svých dětí. „Vzpomínám si na řev žen, štěkot psů a holínky vyšisovaných německých blonďáků,“ vypráví pamětnice, která v té době chodila do druhého ročníku gymnázia. 

V tělocvičně gymnázia strávily lidické ženy s dětmi dva dny. Večer 12. června 1942 Němci odvedli plačící děti od svých matek do jedné ze tříd v prvním poschodí. Ženy musely nastoupit do nákladních aut bez dětí a až do konce války nevěděly, že téměř všechny nacisté zavraždili v pojízdných plynových komorách u Chełmna. 

Na falešnou stopu do Lidic gestapo navedl mladý dělník Václav Říha, zaměstnaný v Pražské železářské společnosti. V její mzdové kanceláři požádal 31. května 1942 úředníka Jermana, aby mu napsal na stroji dopis pro jeho milenku Annu Maruščákovou, před níž předstíral, že je odbojář Milan. [2]

Dopis s tajemným obsahem, kterým chtěl ukončit svůj mimomanželský vztah, dovedl gestapo na spojení parašutistů s Lidicemi. Anna Maruščáková je zmínila při brutálním výslechu a kladenské gestapo využilo konstrukce, že syn Horákových z Lidic by mohl být strůjcem atentátu na Heydricha. 

Válka rodinu poznamenala v roce 1944, kdy při hloubkovém leteckém útoku americké armády na železniční infrastrukturu utrpěla zranění sestra pamětnice Emma. Byla na ulici ve chvíli, když zazněly sirény a jeden letoun sestoupil k zemi a zahájil palbu na pozemní cíle. Začaly létat dlažební kostky, jedna dopadla na nárt Emmy a způsobila vnitřní zranění, z něhož se rozvinul zánět kostní dřeně. Zachránila ji operace, kterou narychlo provedl břišní chirurg Vrbský.

Z Kladna se po válce rychle stěhovali do Prahy

Po osvobození Kladna Rudou armádou v květnu 1945 rodiče ubytovali ve svém domě asi šest vojáků. Krátce poté se v Kladně ujali moci komunisté a rodina se rychle stěhovala do Prahy. Patřili k lepší společnosti, se kterou si komunisté chtěli vyrovnat účty. Nový domov našli v bytě v poničeném činžovním domě v Ovenecké 47 na Letné. 

Pamětnice i její sestra nastoupily na gymnázium na Strossmayerově náměstí, které dostalo v roce 1948 název „La Guardiovo státní reálné gymnasium“ – po někdejším newyorském starostovi Fiorellovi La Guardiovi, jenž se stal v roce 1946 ředitelem organizace UNRRA dodávající Evropě potravinovou i materiální pomoc.

Rodina se přestěhovala do velkého bytu v Bubenské ulici, kde s nimi žily i babička a teta z matčiny strany. Starší Emma chodila do Sokola a Eva se přihlásila do skautu a jezdila na výpravy a tábory. „Byly jsme každá úplně jiná. Sestra byla typicky ženská, věnovala se světu poezie, literatury, měla krásnou ortoepii a chtěla studovat herectví,“ vzpomíná pamětnice, která měla blízko k přírodě nejen díky skautu, ale i své první lásce – Josefu Kouteckému.

„Koukal na mě z okna, když jsem kolem jejich domu v Janovského ulici chodila do gymnázia. O víkendech chodil chytat žáby a ještěrky, to se mi líbilo. Četla jsem knížky o mikrobech a chtěla jsem se stát lovcem mikrobů jako Pasteur nebo Robert Koch,“ vypráví pamětnice na nahrávce z roku 2022. 

Tehdejší gymnazisty spojovala také láska k hudbě, ke které měla rodina pamětnice velmi blízko. Její tatínek se chtěl stát operním zpěvákem, ale kvůli uzlíku na hlasivkách nakonec studoval práva. Otcův bratr Ladislav Černý se stal uznávaným violistou a byl jedním ze zakládajících členů Pražského kvarteta. Pamětnici učil hrát na klavír významný klavírista František Rauch a rodinu navštěvoval hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster. Pamětnice celý život ráda a dobře zpívala, milovala hudbu Janáčka a Vivaldiho. [3]

Otce perzekvovali za to, že nevstoupil do KSČ

V únoru 1948 dostihla komunistická moc rodinu i v Praze. „Táta byl sociální demokrat věrného typu, takže když byl soudruh Fierlinger (v letech 1945–1947 předseda Československé sociálně-demokratické strany, pozn. editora) odvelen do Moskvy, kde dostal od Stalina úkol, že všichni sociální demokraté musí vstoupit do KSČ, tak on nevstoupil. Z jeho firmy se stal národní podnik, ve kterém čím větší blbec, tím lepší dostal funkci. Z našeho gymnázia vyhodili řadu výborných profesorů, kteří nám recitovali zákony matematiky a fyziky v latině a řečtině,“ popisuje změny Eva Koutecká.

Její otec přišel za trest o práci v podniku Spojené ocelárny, navíc se stal obětí revize trestního řízení vybraných případů na základě tzv. malého dekretu č. 138/1945. Jeho účinnost komunisté obnovili 25. března 1948 s cílem zbavit se nepohodlných jednotlivců, i když podle oficiální propagandy měla revize odčinit údajnou „nedůslednost drtinovské justice“ a potrestat sebemenší kolaboraci s Němci. K znovuzahájení či otevření nového řízení stačilo anonymní udání. [4]

„Táta chodil z výslechu na výslech, nevím, jestli ho fyzicky trápili, ale psychicky určitě,“ uvádí pamětnice. Obvinění z kolaborace s Němci se sice v jeho případě neprokázalo, ale v důsledku psychického vypětí během vyšetřování u něj propuklo zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin, kterému v roce 1961 podlehl.

Jako zázrakem se dostala na Přírodovědeckou fakultu UK

V roce 1951 pamětnice odmaturovala a chtěla pokračovat ve studiu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde její maminka vystudovala antropologii. Rozhodla se pro „živý“ obor mikrobiologie, na který byla i přes svůj špatný kádrový profil jako zázrakem přijata.

„Maturitní vysvědčení nám nevydali do té doby, než jsme si odpracovali tříměsíční brigádu buď v dolech, anebo v těžkém průmyslu. Vybrala jsem si Kladno, protože jsem ho znala a hornický život mi byl blízký. Pracovala jsem s kamarádkou na Dole Gottwald a za to jsme dostaly od štajgra (předák důlní směny, pozn. editora) hezký posudek, jak budujeme socialismus. Kamarádka se pak dostala na medicínu a já na přírodovědu,“ popisuje.

Mikrobiologie byla po válce v rozkvětu, byla to éra zázračných léků – antibiotik, ale i doba, kdy se biologie musela podřídit sovětské vědě, tzv. mičurinské biologii, která popírala genetiku. 

„Gen neexistoval, gen se šeptal. Učili jsme se podle marxistické školy, která tvrdila, že vlastnosti jsou získané,“ popisuje pamětnice a dodává, že i přesto měla štěstí na výborné profesory. Její diplomovou práci vedl manžel sestry Emmy MUDr. Jiří Schindler, který působil v Ústavu lékařské mikrobiologie a imunologie Fakulty všeobecného lékařství UK jako odborný asistent profesora Františka Patočky (bratr filozofa Jana Patočky).

V době studií se v roce 1953 provdala za Josefa Kouteckého, který v té době studoval medicínu na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Ještě před ukončením svého studia nastoupila na umístěnku jako laborantka na patologicko-anatomické oddělení motolské nemocnice. Vedl ho primář MUDr. Max Rauchenberg, přední odborník na patologickou anatomii.

„Neměla jsem nejlepší kádrový profil, a tak se hodilo jít k mrtvolám. Jenomže komunisté nevěděli, že jsem přišla do překrásného prostředí lidí, kteří úžasně drželi pohromadě. Kraloval nám tenhle rabi Löw, krásný Žid, který dodržoval šábes a byl děsivě spravedlivý,“ vzpomíná na svého prvního nadřízeného, kterého všichni oslovovali Mek. 

MUDr. Rauchenberga zachránila před transportem patologie

„Údajně dělal v Terezíně prosektora a pod hromadami mrtvol schovával živé lidi před transporty na východ. Nikde jsem se o tom nedočetla, znám to jen z toho, co o něm říkali moji židovští přátelé. Takže je to relata refero, jak jsem koupila, tak předávám,“ uvádí pamětnice a dodává, že sám Max Rauchenberg o tom, co dělal za války, nemluvil.

Vzpomínky na pobyt v terezínském ghettu sdílel v roce 1967 v rozhovoru pro Památník Terezín, který s ním vedli Marie Rút Křížková a Jiří Křivský. [5] O ukrývání živých před transporty se v něm nezmínil. Popsal, jak židovští lékaři prosadili s pomocí „rady starších“ v ghettu pitvy po jednom podezřelém úmrtí. Celkem provedli osm tisíc pitev. Z pěti lékařů zůstali v ghettu dva – on a MUDr. Irma Goldmannová. V Terezíně zůstal díky tomu, že po svém zařazení do transportu na podzim 1944 napsal velitelům ghetta dopis, že by jeho odchodem z Terezína byla zničena sbírka mikroskopických preparátů, kterou při kontrole ghetta nařídil vést SS-Obergruppenführer Dr. Grawitz.

Po válce nastoupil do motolské nemocnice, kde vedl patologické i mikrobiologické oddělení nemocnice, která sám vybudoval. „Práce s Mekem byla úžasná, naučila jsem se u něj lékařskou mikrobiologii od píky. Říkali jsme jí hovnologie, protože o tom ta práce byla – o patlání hoven na Petriho misky,“ popisuje Eva Koutecká práci na patologii svým typicky svérázným způsobem. Mezi nejčastěji zjištěné patogenní bakterie patřila v té době mycobacterium tuberculosis způsobující tuberkulózu. 

„Polovina nemocnice se nás bála a druhá polovina se nás štítila,“ doplňuje barvitý popis oddělení, které tvořili ještě dva sekundáři, dvě laborantky, jeden nekrofilní pitevní zřízenec a uklízečka Marjána Pinkasová, prostitutka z Košíř.

„Jednou přišel holohlavý chlapík neurčitého věku na funkci pitevního zřízence, jmenoval se Laco, sžil se s tou naší podivnou smečkou až zázračně, byl veselý, radostný, nádherně zpíval,“ napsala pamětnice ve své vzpomínce na Maxe Rauchenberga a Ladislava Meszároše, slovenského gynekologa židovského původu, který na patologii motolské nemocnice přišel v roce 1957 jako podmíněně propuštěný politický vězeň. [6]

Z motolské patologie odešla na Přírodovědeckou fakultu UK

Pamětnice pokračovala v práci i po narození dětí – dcery Evy v roce 1957 a syna Michala o dva roky později, protože mateřská dovolená v té době trvala tři měsíce. Děti jí vozila na kojení do práce tramvají její tchyně, v jejímž bytě manželé Koutečtí bydleli. V roce 1962 se pamětnice s Josefem Kouteckým rozvedla a přestěhovala se s dětmi do bytu své maminky v Bubenské ulici, kde žila i její sestra Emma s rodinou. „Po rozvodu jsem mu říkala nebožtík. Našel si zdravotní sestru, která o něj více pečovala,“ vysvětluje pamětnice.

Jako matka-samoživitelka vstoupila do KSČ. Sama o tomto kroku nerada mluvila, její sestra Emma Schindlerová ho vysvětlila tím, že se bála ztráty zaměstnání. [7]

V roce 1963 dostala nabídku od Vojtěcha Závady, aby nastoupila jako pedagogická pracovnice na oddělení mikrobiologie na katedře mikrobiologie a genetiky Přírodovědecké fakulty UK ve Viničné 5 v Praze 2.

S Vojtěchem Závadou již spolupracovala při praktické výuce lékařské mikrobiologie a při nástupu na pedagogické místo ho varovala, že bude i nadále používat jadrný jazyk, který si osvojila na patologii. Nejdříve dostala na starost výuku dálkových studentů, kterou nikdo nechtěl vést. Ona ji považovala za nejlepší pedagogický trénink, protože každý student byl úplně jiný – věkem, zkušenostmi, bydlištěm. Výuka navíc probíhala o víkendech. 

Na Přírodovědecké fakultě UK pak prožila zlatá šedesátá léta. Osvíceným vedoucím katedry mikrobiologie a genetiky byl profesor Jiří Stárka, který na oddělení mikrobiologie organizoval „biochemické čaje“ věnované neformálním vědeckým diskusím a rozvíjel živou spolupráci se zahraničními mikrobiology. [8] Pamětnice s ním pracovala na překladu knihy „Cell Heredity“ americké genetičky Ruth Sager a zoologa Francise J. Ryana, která vyšla v roce 1968 pod názvem „Buněčná genetika“.

U nás není kontrarevoluce, vysvětlovala sovětským vojákům

Otevření československé mikrobiologie světu ukončila v srpnu 1968 sovětská invaze, po níž se Josef Stárka nevrátil ze studijního pobytu ve Francii. Pamětnice ve dnech po 21. srpnu 1968 obcházela sovětské vojáky v okolí Karlova náměstí a snažila se jim s kamarádkou vysvětlit, že Československo jejich pomoc nepotřebuje. 

„Nejhorší bylo, když jsme chodily v parku na Karlově náměstí s obyčejným vojáčkem a potom vylezl zpoza rohu Rus a zastřelil ho, protože už byl nespolehlivý – už s námi mluvil a dozvěděl se, o co jde, že tady žádná kontrarevoluce nebyla,“ popisuje pamětnice.

Na protest proti sovětské invazi vystoupila z KSČ. Na fakultě mohla zůstat, ale nesměla přednášet – pouze vést praktika z lékařské mikrobiologie. Kromě toho také začala spolupracovat se svým někdejším studentem Zdeňkem Neubauerem, který se v roce 1970 vrátil z postgraduálního studijního pobytu v prestižní laboratoři pro genetiku a biofyziku v italské Neapoli a nastoupil jako vědecký pracovník na Přírodovědeckou fakultu UK. Spolu s Evou Kouteckou a Alenou Krekulovou se věnoval výzkumu bakteriálních kolonií druhu Serratia marcescens a společně na toto téma napsali řadu odborných článků. [9] 

Katedru vedl po emigraci Josefa Stárky nestraník, genetik-mykolog Jan Nečásek. Podle pamětnice na ní panovalo mikroklima svobody i přes dohled Státní bezpečnosti (StB). 

„Byli tam udavači, o kterých jsme věděli, i udavači, o kterých jsme nevěděli, jak to tak bývá, takže informace o nás všech byly zaznamenány,“ uvádí na nahrávce Eva Koutecká a jmenuje kolegu Františka Fremutha. Z jeho svazku spolupracovníka StB v Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že Státní bezpečnost pravidelně informoval o situaci na Přírodovědecké fakultě a ve svých zprávách si stěžoval právě na ono mikroklima svobody: 

„Na celé katedře genetiky, mikrobiologie a biofyziky je politicky nedobrá situace, protože drtivá většina pracovníků této katedry je buď bez politické příslušnosti, nebo má zrušeno členství v KSČ. Z 25 pracovníků jsou pouze tři členové strany.“ Ve svých zprávách upozorňoval také na náboženské vyznání a židovský původ svých kolegů. [10]

Mikroklima svobody vydrželo i za nové vedoucí katedry

V roce 1978 převzala vedení katedry prof. Olga Bendová, která působila jako vědecká pracovnice a posléze ředitelka Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského. „Zaplaťpánbůh za ni. Byla to zlatá soudružka, držela nad námi ochrannou ruku. Kvasinky opravdu uměla, jazyky také, nebyla hloupá a neměla potřebu se nikomu mstít,“ vzpomíná pamětnice.

Její ochrannou ruku potřebovali ještě více od roku 1980, kdy Státní bezpečnost začala sledovat Zdeňka Neubauera, protože jeho sestra Kamila byla manželkou Václava Bendy, jednoho z představitelů/mluvčích Charty 77, který byl v letech 1979–1983 vězněn. 

„Velmi často dochází do rodiny Bendových, kde se účastní rozhovorů o Chartě 77. S Václavem Bendou se podílel na tvorbě některých nábožensky orientovaných dokumentů vydaných CH-77. Sám Neubauer se silně angažuje v činnosti tzv. antiuniverzity Charty 77, která zajišťuje filozofickou výuku pro signatáře Charty 77,“ zdůvodnil zavedení prověřovacího spisu Zdeňka Neubauera s krycím jménem Filosof nadstrážmistr Blažek z 2/a odboru 3. oddělení StB Praha. 

Na Přírodovědecké fakultě měl referent StB Blažek dva spolehlivé prameny, tedy spolupracovníky StB, kteří ho informovali o protisocialistických postojích Zdeňka Neubauera, Evy Koutecké a dalších kolegů. Kromě již zmíněného Františka Fremutha mu předával podrobné zprávy také profesor Radovan Hendrych, kterého vedla Státní bezpečnost pod krycím jménem Rada. [11]

V červnu 1982 Zdeněk Neubauer z oddělení mikrobiologie sám odešel, protože nemohl pokračovat ve svém výzkumu podle svých představ. Nastoupil jako programátor do družstva invalidů META, kde pracovali mnozí disidenti, jako například Martin Palouš a Ivan Havel. Mohl pracovat z domova a mohl se věnovat filozofii, kterou vystudoval po biologii. Život mu ovšem znepříjemňovaly časté výslechy Státní bezpečnosti. V roce 1985 StB jeho sledování ukončila, protože po pěti letech došla k závěru, že se o Chartu 77 zajímá pouze okrajově a raději se věnuje psaní filozofických úvah. 

Tak, moje drrahá, ony tě ty kurrvy taky vytáhly?

Státní bezpečnost začala v srpnu 1984 prověřovat také Evu Kouteckou, nikoli však v souvislosti se Zdeňkem Neubauerem, ale kvůli tehdejší mluvčí Charty 77 Janě Sternové, kterou pamětnice znala z rodičovských schůzek svého nejmladšího syna Jana (nar. 1969) a z náhodných setkání v Holešovicích, kde obě bydlely. 

Ve spise prověřované osoby s krycím jménem Sandra na ni Státní bezpečnost nejdříve shromažďovala informace od svých spolupracovníků, které obsahovaly nepravdivé drby (například že byla milenkou Zdeňka Neubauera a měla s ním dvě děti) a udání o hanlivých výrocích proti KSČ a jejímu špatnému vlivu na mládež Přírodovědecké fakulty. [12]

Poprvé StB Evu Kouteckou vyslechla na konci ledna 1987 po anonymním udání, že na fakultě opisuje a rozšiřuje text Charty 77. K výslechu na služebnu StB v Praze 2 ji přivezli dva příslušníci přímo ze školy. Kromě dopisu se jí ptali také na její styky se Zdeňkem Neubauerem a Janou Sternovou a sondovali, zda by se s nimi nechtěla scházet.

„Chtěli nepochybně spolupráci, protože pochopili, že nejsem čistokrevný chartista, ale že jsem dobrý tahač, abych je do té party dostala. A to jsem se hlídala! Večer jsem jela za Zdeněčkem Neubauerem do bytu, on se chechtal už ve dveřích jak vůl, div nepraskl, a řekl: ‚Tak, moje drrahá, ony tě ty kurrvy taky vytáhly?‘ A já mu odpověděla: ‚Ovšem, že mě ty kurvy vytáhly, chtěly vědět, s kým se stýkáš.‘“

Následovaly další výslechy, v nichž se Státní bezpečnost od pamětnice nic nedozvěděla, a proto její prověřování v srpnu 1988 ukončila. 

Po sametové revoluci přišla krásná doba

Svobodně se nadechnout mohla až o rok a čtvrt později. Jen čtyři sta metrů od budovy Přírodovědecké fakulty UK začala 17. listopadu 1989 sametová revoluce shromážděním studentů na Albertově na památku Jana Opletala, kterého se účastnila i Eva Koutecká. V pondělí 20. listopadu 1989 se zapojila do okupační stávky studentů přírodovědy, kterou studenti vysokých škol vyhlásili po krvavém zásahu na Národní třídě. 

„Drželi jsme šichty a vařili jsme polévku, aby měli studenti co jíst,“ vzpomíná a doplňuje, že jedním ze studentských vůdců byl student Přírodovědecké fakulty UK Šimon Pánek.

Sametová revoluce byla pro ni začátkem krásné doby, kdy přešla na obnovenou katedru filozofie a dějin přírodních věd, kterou vedl Zdeněk Neubauer a která navazovala na filozofický seminář založený roku 1920 biologem a filozofem Emanuelem Rádlem. [13]

Mohla se zde věnovat své oblíbené činnosti – své přednášky nazývala pohádkami, v kterých studenty seznamovala s historickým a kulturním pozadím vědeckého vývoje od antiky po Bibli, kterou považovala za počátek evropského myšlení. 

Pedagogicky činná zůstala i po odchodu do důchodu nejen proto, že ji učení bavilo, ale i z existenčních důvodů. Až do covidové pandemie za ní docházeli studenti všech věkových kategorií, které učila jazyky – francouzštinu, angličtinu, ruštinu, latinu i češtinu. 

Jako mikrobioložka se covidu nebála a patřila mezi zastánce očkování. „Vždycky jsem fandila těm, co prosazovali očkování, protože vím, že každý z nich to na začátku odnesl včetně velkého Edwarda Jennera, který byl první, kdo vakcinoval. Vacca znamená v latině kráva, a on vzal kraví černou neštovici a tou natíral lidi. Nejdřív ho zmlátili, naházeli na něj shnilá rajčata a smrdutá vejce. Dnes se tomu říká vakcinace, i když o krávu už nejde,“ vysvětlila v domově pro seniory na pražském Chodově, kde prožila poslední dva roky svého života.

Ačkoli většinu svého života předávala svým studentům znalosti a zkušenosti, zdráhala se dát radu budoucím generacím. „Napadá mě jen poselství dominikánů „ora et labora“, tedy modli se a pracuj. Lidem se to nelíbí, protože modlit se neumí a pracovat se jim nechce. Ale kdyby se toho drželi, tak by zmizela nenávist a závist.“

Eva Koutecká zemřela krátce před svými 90. narozeninami 21. června 2023.

Poznámky:

[1] Vzpomínky sestry Emmy Schindlerové (*1931) vydala rodina vlastním nákladem, stejně jako vzpomínky maminky pamětnice Emmy Černé, v několika výtiscích (k dispozici jsou u rodinných příslušníků)

[2] Publikace Lidice, Louda, Vlastimil, 1945, strana 31–32, dostupná v Digitální knihovně 

[3] Vzpomínky studentek Evy Koutecké, Petry Hedvičákové a Aleny Linhartové jsou uloženy v Dodatečných materiálech

[4] Retribuční vězni v českých zemích 1945–1955, Staněk, Tomáš, 2002, str. 85–86

[5] Vzpomínka na dobu věznění v koncentračním táboře v ghettu Terezín MUDr. Maxe Rauchenberga z roku 1967 uložena v archivu Památníku Terezín

[6] Vzpomínka Evy Koutecké na patologii motolské nemocnice je uložena v Dodatečných materiálech. Jejího kolegu Ladislava Meszároše (*1913) zavázala StB ke spolupráci během jeho věznění v Leopoldově v roce 1955. Po podmíněném propuštění v roce 1957 s StB spolupracoval pod krycím jménem Igor. StB ho charakterizovala jako agenta, který nechce ostatním ubližovat. Spolupráci s ním ukončila v roce 1982, kdy po odchodu do důchodu ztratil pro StB význam. StB nikdy neinformoval o emigraci svého syna Petra Krutského do Velké Británie v roce 1966. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, signatura: TS-731212 MV

[7] Rozhovor se sestrou Emmou Schindlerovou ze dne 12. února 2025

[8] Kapitoly z historie československé mikrobiologie, 1998, str. 69–70

[9] Seznam odborných článků RNDr. Evy Koutecké je uložen v Dodatečných materiálech

[10] Archiv bezpečnostních složek, osobní svazek tajného spolupracovníka StB Františka Fremutha (krycí jméno Roman) z let 1977 až 1985, signatura TS_777989. StB s ním spolupráci sama ukončila, protože jeho zprávy ztrácely význam kvůli tomu, že si na něj dávali jeho kolegové pozor 

[11] Archiv bezpečnostních složek, prověřovací spis Zdeňka Neubauera s krycím jménem Filosof, signatura KR-839864 MV 

[12] Archiv bezpečnostních složek, spis Evy Koutecké coby prověřované osoby s krycím jménem Sandra, signatura KR-839864 MV. Spis je digitalizovaný, dostupný z www.ebadatelna.cz, výňatky z něj jsou uloženy v Dodatečných materiálech

[13] Historie Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK