Karel Koutský

„Ty výslechy pak už byly celkem na denním pořádku. Nějakým způsobem mě chtěli donutit ke spolupráci, což jsem razantně odmítal. Pak na mě na různých místech v Praze čekali a chtěli mi znepříjemňovat život. Zo nebylo, že by mě vyloženě fyzicky trápili, ale bylo to psychicky traumatizující. Já byl vykořeněný. Kudy jsem šel, cítil jsem nebezpečí. Jsem šel po Václavském náměstí, sundali mi batoh, vzali z něj knihy, vyhrožovali mi, že tam nemám co dělat, že mě zam už nikdy nechtějí vidět. Ale to ještě do určité míry šlo vydržet. Ale potom nám vyhrožovali, že ním seberou syna. Že ho dají do dětského domova a že se musíme smířit s tím, že nám dají vystěhovalecký pas s půjdeme do Austrálie. Což teda bylo psychicky náročné. Já nemínil emigrovat. Já tady měl rodinu. Dědeček už nebyl na světě, ale měl jsem tady rodiče a neměl jsem v úmyslu se stěhovat. Proč bych měl jít zrovna do Austrálie, že jo?“

„To bylo na smíchovském nádraží. Měli tam obraz se Stalinem. Došlo k dalšímu výslechu, já už měl informace, ale řekl jsem, že neřeknu vůbec nic. Věděli, že nic neřeknu, tak říkali: Hele, tahle cela je připravena pro vás, když nebudete spolupracovat. Pak jsem šel za Sašou Vondrou. On mi řekl, že je takový spolek lidí, jmenuje se VONS, výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. To považoval za problém, který by mohl vyvrcholit něčím horším, tak řekl: My tě vezmeme pod ochranu, víme o tobě, můžeš se na nás kdykoli obrátit. Dal mi kontakt na lidi. Já byl tenkrát za Václavem Bendou, příběh jsem mu řekl. Já se poprvé dozvěděl, že Charta není něco, bylo v roce 1977 uzavřeno, ale že je možno do ní vstupovat i později.“