Karel Koutský

„To bylo na smíchovském nádraží. Měli tam obraz se Stalinem. Došlo k dalšímu výslechu, já už měl informace, ale řekl jsem, že neřeknu vůbec nic. Věděli, že nic neřeknu, tak říkali: Hele, tahle cela je připravena pro vás, když nebudete spolupracovat. Pak jsem šel za Sašou Vondrou. On mi řekl, že je takový spolek lidí, jmenuje se VONS, výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. To považoval za problém, který by mohl vyvrcholit něčím horším, tak řekl: My tě vezmeme pod ochranu, víme o tobě, můžeš se na nás kdykoli obrátit. Dal mi kontakt na lidi. Já byl tenkrát za Václavem Bendou, příběh jsem mu řekl. Já se poprvé dozvěděl, že Charta není něco, bylo v roce 1977 uzavřeno, ale že je možno do ní vstupovat i později.“

Já, co se týká Charty, měl jsem základ od dědečka. V roce 1977, když Václav Havel představil Chartu a dostala se na veřejnost, tak k nám tehdy chodil profesor Patočka, který byl dobrým přítelem dědečka. Ten začátkem roku 1977 Chartu přinesl. Dědeček, už byl tenkrát nevidomý, ale podepsal. A tím se začaly odvíjet události, které na mě měly vliv. Já si pamatuju, když mi bylo dvanáct, tak někdo zazvonil a přišlo StB. Já neměl poněí, co je Charta 77, bylo to ve dvanácti letech. Oni přišli pro dědečka, že ho teda zatknou za podepsání, ale také za jiné věci. On byl sociolog, psycholog, přednášel na škole i u nás doma. To bylo takové, řekl bych místo setkávání lidí, kteří byli aktivní v protistátním režimu. A to jsem si odnesl i já do svého domova.“