The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Koval (* 1935)

• česká krajanka ze severního Kavkazu

• narodila se v roce 1935 ve Varvarovce u Anapy v české rodině

• provdala se za Ukrajince z Kirillovky

• ve Varvarovce pracovala v kolchozu, poté jako průvodčí a pak třicet let ve skladu pohonných hmot

• pamatuje si mnoho příběhů ze života prvních přistěhovalců a jako očitá svědkyně z doby 2. světové války a po ní

S. S.: Ve vašem životě se tedy propojily dvě české vesnice tady, Kirillovka a Varvarovka...

M. K.: Da, já jsem z Varvarovky. Tam byli Češi, a už tam nejsou taky. Ti vymřeli, a teď jak je to: málokerej se ženil na Češce a Češka na... jo? I teď už Češi nejsou, mědle. Nu, co já si pomatuju, babičku přivezli z Čech, ona to vyprávěla. Bylo jí tři leta, babičce mojí. A vona umřela... do vojny, v štyrycátým roku.

S. S.: A kolik jí bylo let, když umřela?

M. K.: A bylo jí let... to já si nepomatuju. Ne – vím, že byla taky starinká, chodila v sukýnkách, měla ty tři sukýnky dlouhý, a eto samoje[1]... i furt nás tam honila, my jsme ž dělali škodu[2]! ... Takže si... nu málo si toho pomatujem, nu co – do vojny, tady ta vojna... Potom posle vojny[3] nás brali do Čech. A proč ne... to nevyšlo, já nevím. Dyť už měli jsme tolika dokumentů, i na ruským, i na češským jazyku, a potom... že prej Stalin nerozrešil[4] nás tam dát. A už jsme měli tolika dokumentů... jo, že tam pojedou z Varvarovky nu všichni, všichni! Nu, jaký žiťjo[5] to bylo, bože... hlad. Holí, bosí... Takže těžká žisť[6] to byla.

S. S.: Vy jste se narodila ještě před válkou?

M. K.: Jó. V třicet pátým roku. V třicet pátým, jó – i tady ta vojna, i... Nic pěknýho, nic pěknýho, nic.

S. S.: A co bylo za války a po válce, to už si pamatujete?

M. K.: Jó, to už si pomatuju všecko, jó, jako... byli Němci, co dělali, kolik jich pověsili[7] a kolik... ój, bóže, jaký to bylo strašný. Nás taky s mámou už vzali Němci i na mašinu nás pogruzili[8], že jsme... nu, náký tam, nevím. Vrahi naroda[9], aha. Potom mámin plemjánik[10] jako... von byl... nu, sloužil jako u Němců. I povidá: Proč je berete, kam eto... Da voni ž jsou takoví, takoví tam... Né, to není pravda! Von nás vyručil[11] i nás vot s mámou vodpustili[12] a všichni vostatní vodvezli do druhej vesnice tam do hor i tam je všechni rozstříleli, celou tu mašinu. Nu v obšem bylo očeň[13]... moc to bylo žestoký[14], ten Němec byl. On i prohrál, mně se zdá, vojnu, protože byl moc žestoký von. Už tolika von lida zničil tam u nás, daže[15] ve vesnici. ... Jo. Mladý takový kluci, po patnáct, po štrnáct let, do armii[16] to nevzali, a von je pověsil všecky. A děsánt se u nás vysadil[17] hdysi... jakej velkej! A Němci už je čekali na... Voni se vysadili na moři[18] a už je Němci čekali. Predátělů[19] bylo taky dost. I takoví moráci[20]... voni lidi dřív brali do vojni takový statný, takoví byli moráci. To jsem viděla: voni jim ruky zkroutili takhle dozadu i vedli je na rozstřel.[21] Tolika kluci – dvacet človjek![22] ... Tam jsou pochovaní, vokolo klubu. Takže... to bylo moc strašný, tu válku si pomatuju. A nic pěknýho.

S. S.: Ale Němci tady nebyli dlouho, že ne?

M. K.: Ne, ne... Naše ruský je hnali, potom voni tadi... voni tadi čekali, že tak srázu[23] i tak že na ne... bystro se s nima spravili.[24]

S. V.: Teto Mařeno, povězte nám ještě něco, jak bylo ve Varvarovce: jak se tam bavila mládež? Hráli na něco, tančili? Byl tam klub třeba?

M. K.: Nu, dřív to bylo pod duchovoj.[25] ... Tam byl taky kostel jako u vás tady – jo, točno[26] takovej. Takový že[27] vokna, všecko, takovej kostel krásnej... a potom posle sedumnáctýho roku to všechno polámali... Da, i taková že árka[28] byla s křížem i všechno to... Naše máma furt jenom rozskázyvala[29], jak voni chodili, jak se modlili, a my už jsme to nezastali.[30] Nu, v sedumnáctým roku – a já v třicet pátým jsem se rodila, takže už jsem nezastala nic. Nu, bylo to potom v kostele takle jako i – jo? Nu, tady v Kirillce.

S. V.: A byla tam také škola?

M. K.: Točno takovádle jako... jo, takovádle, postrojená[31] samýma Čechama...

S. V.: A učitel byl Čech, nebo...?

M. K.: Čech, jo, taky byl Čech. A potom vsjo,[32] posle sedumnáctýho, se to všechno zlámalo. Do sedumnáctýho tam byli Češi, vot přepodávali,[33] jo... Taky takhle jezdili na taxi – jo, jako teď. Da, i přepodávali... furt si rodiče vzpomínali, furt si vzpomínali český učiteli... jo, voni je učili. Taky tak, jo. Vono to bylo všude takhle po mým,[34] ve vesnicích stejný. Vot i školu tu udělali – byla, hde pasák žíl... pasáci tam žili, vot i u nás tak to bylo točno. I v Pavlofce. A Su-Psech, to už je ruský...

S. V.: Pavlovka byla česká...

M. K.: I Varvarovka, jo. Tajidlety dvě vesnice.

D. P.: Takže vy jste se narodila ve Varvarovce...

M. K.: Jo.

D. P.: A byla to velká vesnice?

M. K.: Nu jako Kirillka...

D. P.: Kolik lidí tam žilo tak asi?

M. K.: Nu vidíte, já nevím tak už točno... Čechů tam bylo moc, jako v Kirillce. Nu, stavení tam bylo, jak vám říct... nu víc než sto siméj[35] tam bylo. Nu i už tam žádnej nezvostal.

D. P.: A všichni byli Češi?

M. K.: Všecky byli Češi. Ruský tam potom přislali, já už nevím ani v jakým roku, já si to nepomatuju... Menovali je peresilénci.[36] Vzali z Voroněža, kolchoz jim postavěl napřed domy, udělal pro ně všecko. I převezli je votat jako na pomoc sem. Nu, peresilénci vot k Čechům, jo. To už hodně pozemřeli Češi a my mladý utíkali. Nu, i to moc jsme nemohli, protože jsme neměli passportá.[37] Voni nám nedávali.

D. P.: No jako v kolchozech všude...

M. K.: Da. Takže peresilénci potom u nás byli.

D. P.: A to už asi po válce?

M. K.: Jo, už posle... ne posle vojny, a posle revolúcii,[38] v sedumnáctym roku, jo. Da. V ty leta. Potom tam byli i ruský, i už se to načlo všechno míchat. A to[39] tam byli jen Češi, jen Češi. Oni přijeli, tam byl les. Les. Voni korčovali[40] i sázeli, tam byly vinice. Tam rostlo pěkně vína. Vinohrad. I vot voni stali se[41] zrovna... Nu i drželi tam skót,[42] drželi tam vše... nu, chozajství[43] pěkný. I daže[44] tady byl češskej dům, v Novorosiku, i voni přiváželi z Varvarovky do toho češskýho domu, zdávali[45] sem všecko. Skompiju[46] žnuli. Vy nevíte, co to je skompije? To je takovej list, nu, přeslen to takovej, skompije se to menuje. Moc hodně na ňom vydělávali, vodpravovali[47] do Čech. Vona prej z ní pěkně... moc barva pěkná. Napřed to dělali. I vydělávali kůže s ní. Rozsejpali, neco tam dělali, že voni moc pěkně na něm vydělávali. I vot i tak z toho i žíli. Přiváželi jim vottad z Čech všecko. Vot jak poudala Světa – mlejnky, mo... nu všecko. Cihličky, cihličky. Víte, co to je? Uťug.[48] (smích) Jo, cihličky, já se pomatuju... pod uhlí. Ne električeský, kaněšno,[49] a pod uhlí. Doprostředku se loží a potom se to jako... (smích) Jo. I nu všecko takový, všechno, hdejakej hrnec a hdeco – vot vezli jim z Čech sem.

D. P.: A co ten Český domov v Novorosiku, tam se jen kupovalo a prodávalo, nebo ještě něco bylo?

M. K.: Obmén[50] byl. Obmén. Voni přiváželi až odtamtud skompiju... daže husy. Daže husy tam vozili. A vot já teď ani nevím, či zabitý, nebo živý. (smích) A másla hodně slivočnýho[51] i všechno takový vot vodpravovali do Čech. Nu a – nu, miňali[52] všecko, pěkný... šaty a všecko přiváželi vottad. Takže nás voblíkali i snabžali[53] takovým všechno Češi.

D. P.: A dokdy fungoval ten Český dům? Do revoluce, nebo...?

M. K.: Do vojny. Do samý vojny. Když se stala vojna, v štyrycet prvním, tak on se zakryl.[54] Protože eště já už jsem se v třicet pátým rodila, i já si vot pomatuju, že vottad přiváželi, vot. Jen to. A posle voj... a vo vremja vojny[55] už se to všechno zakrylo.

D. P.: A po válce tady už, když jste byla tady...

M. K.: Já v padesát pátým roku jsem se sem vdala.

D. P.: A jaké tu byly obchody? Jen potraviny, nebo oděvy možná, oblečení?

M. K.: A-a, nu, tady už potom jenom v mahazinách[56] ruskejch už jenom... Moskva nás snabžala, a tak jenom do Moskvy jsme jezdili, tam jsme se voblíkali. Vy jste ž Moskvičí?[57]

D. P.: Ano.

M. K.: Nu vot – v HUMě, v CUMě[58]... Všude jsme kupovali vobleky, pro děti i pro sebe, takže jsme jezdili, moc jsme... A já jsem byla provodnicí[59], jo, dělala jsem... Moskva – Novorossijsk i... Novorossijsk – Vorkuta jsem jezdila. Takže jsem byla často v Moskvě, i tam jsme se voblíkali. Já – nu, trochu jezdila, šest let jsem jezdila. A dyž děti šly do školy, tak jsem toho mušela nechat, protože babička už se s nima nespravovala.[60] Takžé jen tám – i tady bylo už jen tak, co... Co? Nu všechno v očeredi,[61] ne? A, nu, da, vy ž jste už to nezastali. (smích)

D. P.: Já ještě trochu jo...

M. K.: Nu, ty seš starší než Olja, jo?

O. P.: Aha... Já už ne.

M. K.: (smích) A, nu, i ani ne nado.[62] My jsme stáli za klobásem[63] po půl dne, abysme... [...] Dá, všecko bylo v očeredi. I mlíko mušeli jsme stát, nu ale všechno zde bylo laciný. A teď je to moc drahý pro nás, pro pensionéry[64] je to moc drahý. Nu tam v Moskvě přece trošku víc vydělávají než my tady. [...] Takže – nu, u nás je to tak, v Rossii. Hned je tak, hned je takle, hned je tak. Kdož to ví, jak je jinde, protože jsme jinde nebyli. Ne, takhle nevíme, jak hde je. Víme, co se tady u nás děje.

D. P.: Když jste se vdala do Kirillovky, pracovala jste v kolchozu?

M. K.: Ne, ne. Já byla doma trošku. Tady už žádnej nezastavoval nic.[65] Hde chceš, choť dělej, choť nedělej. To dyž už se... stoup na přestol[66] Andropov, da? Tak prověřal i v kinotěátrach[67], proč seš... přišla ve dne do kina, da? (smích) A to nebylo nic, já jsem byla, já jsem byla štyry leta doma. A potom jsem šla provodnikem[68] a potom jsem se vyučila na... v laboratorii jsem dělala laborantem pri kotělnoj[69] tuhle na něftěbáze.[70] Tady zrovna nedaleko – to už i děti byly, i tady jsem, tady jsem trudila[71] třicet let i vot tak jsem šla na pensiju.[72]

D. P.: Vy jste se vdala za Ukrajince, že ano? A co tomu říkali vaši rodiče?

M. K.: No vidíte, vona máma byla Češka i my jsme s ní po česky mluvili – i to[73] rodiče nebyli proti. Prosto my jsme se poznámili[74]... vot tuhle, co za tu ženskou rozkázovala [...] hdyž vona se vdávala, já jsem byla na svarbě i tam jsme se s manželem poznámili, i tak... A já byla ráda, že mě vemou z kolchozu. (smích) I rodiče proto byli neprotiv. Já byla než[75] jedna u rodičů. Češi měli v rodi... po dvě, po tři děti, a já jsem taky měla bratra, no on umřel, když mu bylo pět let.

D. P.: A jak se jmenoval?

M. K.: Vládik.

D. P.: Aha.

M. K.: Ne, lžu. Venoušek.

D. P.: Aha.

M. K.: Venoušek... já už i... nepomatovala – my máme ty... všichni Vládiky, já mám syna Vládika, tátu jsem měla Vládika, a von byl Venoušek. Takže jenom dvě, dva, já jsem byla jedna, no voni, já ž vam povidám, nebyli proti, protože nám se moc těžko žilo v kolchozu, moc. A todle já... vodešla. Nu, tak jsem si tady zvykla, už je to... jak říkají, hde jsi se rodil... gdě rodilsa, tam prihodilsa.[76] A já, vidíte, utekla a už i tady jsem se přihodila.[77] Už i tady se mně to líbí, jo? (smích) Hned po rusky, hned po česky, jo?

D. P.: A oba vaši rodiče se narodili ve Varvarovce?

M. K.: Ve Varvarovce. I voni byli Češi, voni po rusky neměli rádi, kdo mluvil, voni byli Češi, moc, moc, jak vám říct... Nu, zakarinělyje[78] říkají – da? – po rusky. (smích) Češi – voni vot přiznávali jen i jen katoličeskuju vjeru,[79] i vot jestli nehdo... přijmuje tam u nás pravoslavnou, protože... nu, kostel nebyl češskej, a do pravoslaví... máma byla tak vozmuščená,[80] tak to už jim nadávala, že proč, proč, proč, co jim... takže voni byli Češi moc predaný.[81]

D. P.: A hodně bylo Čechů, kteří přijali pravoslavnou víru?

M. K.: Ne, ne. Vidíte, u nás jen dva. V Varvarovce jen dvě ženský přijmuly pravoslavnou, a to byli všechny katolíky. Vony se všechny voddávaly, všechny se křtili, všechny byli... [...] Vemte si talířky, možná, že takhle ten...

D. P.: A ty ženy přijaly pravoslaví, protože se asi vdaly za pravoslavné?

M. K.: Ne. ne. Jen tak. Jen tak, jo. Prosto chodily do kostela i přijmuly vjeru tu. A tak, bylo jich málo, jen dvě. A tady v Kirillce žádnej, ani jsem neslyšela. Moje děti – da: mámo, ty by jsi přijmula pravoslavnou, voni jsou pravoslavný, protože jsme je křtili pravoslavný už v kostele. Já pám: Ne, máma byla tak protiv, vona mně z toho světa vynadá. (smích) Tak i já nepudu nikam, už jak byla, tak budu, tak umřu. (smích)

D. P.: Měla vaše rodina ve Varvarovce velký statek?

M. K.: Ne, my jsme měli málo už, už nám to kolchoz všechno vzal. Nám dali už jenom... my jsme měli dvacet pět sotych[82] hektara, to jsme měli při domu – i vsjo, a vostatní jsme nic neměli už, nám to všechno vzali. Ta rozkuláčili v sedumnáctým roku, u nás sousedi byli moc pěkný, bohatý takový i... nu, pěkný chazajiny,[83] robotniky[84] měli. Nu je rozkuláčili, to všechno vzali. I tak, ani zem, ani nic, voni měli všechno tolik... Daže včely měli, i to jim je vzali, takže v sedumnáctym roku všechno vzali. Takže jenom vot ,co bylo, jako teď. Okolo domu, to je učástek,[85] i vsjo.

D. P.: A nějaká domácí zvířata?

M. K.: Nu, to vsjo vremja[86] tak vot krávu, slepky, prase, aby... aby měli svoje maso. Vot i vsjo. A tak nedrželi nic. A při kolchozu, při Stalinu jak to bylo... Z každej slepičky nado bylo zdát[87] sto padesát vajíček. Z každej kozičky nado bylo dát moc mlíka. A tobě nezvostávalo nic. A jesli jsi ji zabil, značit[88] nado bylo dát maso. Z každýho stromku platili jsme velkej náloh[89], tak co lidi dělali: nasejpali sůl pod ty stromy, aby vony uschly, aby z nich neplatit. To ž bylo hrůza, hrůza, to bylo, no tak to potřebovali, tak nado bylo zdvíhnout to chazajství.[90] Nu, zkoušeli dost, posle vojny. Tak furt je to tak, hned je pěkně, hned je prjamo[91] krásně, najednou to udělá bach – a už jsme zas... (smích) Tak je to. Peněz bylo škoda, dyž nám je vzali. Da? Udělali z nich... měli jsme – nu tisíce, da? Potom dělali miliony, i bylo všechno uděláno. Takže... těžko, kaněšno. Za těch mouch sedumdesát čtyry leta, bože, kolik se toho už změnilo. Da? Kolko už prošlo.[92] Nu jezte, jezte, děti!

D. P.: My jíme.

M. K.: Ale hdepak! (smích)

D. P.: A vaše babička je z Brna?

M. K.: Jo, z Brna.

D. P.: Přímo z Brna?

M. K.: Jo, prjamo z Brna, jo. Tak povidala máma.

D. P.: Ale to je zajímavé, že někdo z města se rozhodl, že se odstěhuje na venkov...

M. K. Da. Že přijeli sem i tady zostali. Nu jak povidala Světa, naverno[93] jim tam bylo ešče hůř než tady.

D. P.: No...

M. K.: Tady oni uhlídali[94] – a zvířat kolik bylo! I hyeny, i vlci... na mámu na moji napadla vlčice. Voni žnuli tuhletu skompiji a předtím chlapi udělali takový... nu, chytli, chtěli chytnout tu vlčici. Našli její, hde vona měla ty malý ščeňata, jak... Vykopali jámu a hodili je tam. A vona že tam pro ně poleze. Vona dělala škodu moc velkou, i voni ji chtěli chytnout. A vona ž nebyla tak hloupá, jako voni si mysleli, i do tej jámy nelezla. A dělala škodu ešče víc. A naše rodiče byli na skompiji, žnuli a žnu... voni jsou kře malinký takový, i vona žnula srpkem, srpeček takovej, sehnutá, a dyž zdvíhla hlavu, tak před ní stála vlčice. I tak jí, vy víte – po mně mráz! Vona dycky, jak to rozkázuvala, tak se celá třásla až. Já – nu nevzpomínej si, ne nado,[95] no vona vot, myslím, to chtěla vylejt ze sebe, řikala: Nechoďte do toho lesa, koukejte! Řekni: De tam teď už vlci? Nu, hledaj nebo mohou si hledat, dyť nejsou, jo? I vona dycky vyprávěla: I vot, eta, zvíhla hlavu a před ní stojí vlčice. I tak jí kouká do vočí, vona tak načala ječet máma, že se sběhli všichni, voni ž tam okolo byli všichni, i načali tlouct srpek o srpek, o kameň, víte, takovej zvuk, načali eta samaje.[96] ... Ta vlčice prej se votočila i šla pryč. Jestli b eščě sekúndu, vona by na ni napadla, no to vona uspěla zdvihnout, i tak ječela, že to všechni uslyšeli i sporozuměli, že vona, ta vlčice, moc, moc chodila, dělala škodu za ty svoje ščeňáta. I to ž i na mámu přišla, povidá: Nu, nu, vot, dva metry vode mě stála i koukala na mě, jo. Takže bylo zvířat moc hodně. A stejně byli, i žíli, i... dělali, a teď už ani les tam néjni, už je to všecko, ne, ešče tam jsou, takový hory velký tam jsou ešče, no stejně už je to... Už není ta priróda[97], co byla, dyž přijeli, jo? Nu jezte, jezte, děti!

Přepis pořídili Sergej Skorvid a Petra Klimešová

[1] a tento

[2] dováděli

[3] po válce

[4] nedovolil

[5] jaký život

[6] život

[7] oběsili

[8] naložili do auta

[9] nepřátelé lidu

[10] synovec

[11] pomohl nám

[12] pustili

[13] zkrátka to bylo moc

[14] kruté

[15] i

[16] do armády

[17] výsadek se vylodil

[18] na pobřeží

[19] zrádců

[20] námořníci

[21] na popravu

[22] tolik kluků, 20 lidí

[23] hned

[24] rychle se s nimi vypořádali

[25] za doprovodu dechovky

[26] přesně

[27] stejná

[28] oblouk

[29] vyprávěla

[30] nezastihli

[31] postavená

[32] všechno, konec

[33] učili

[34] podle mě

[35] rodin

[36] přesídlenci

[37] občanské průkazy

[38] po revoluci

[39] předtím

[40] mýtili

[41] začali

[42] chovali dobytek

[43] hospodářství

[44] dokonce

[45] odevzdávali

[46] škumpu

[47] vyváželi

[48] žehlička

[49] ne elektrické, samozřejmě

[50] výměna

[51] ze smetany

[52] vyměňovali

[53] zásobovali

[54] byl zavřen

[55] za války

[56] obchodech

[57] Moskvané

[58] velké obchodní domy v centru Moskvy

[59] průvodčí

[60] už to s nimi nezvládala

[61] ve frontě

[62] není třeba

[63] fronty na salám

[64] důchodce

[65] k ničemu nenutil

[66] nastoupil na trůn

[67] kontroloval i v kinech

[68] jako průvodčí

[69] jako laborantka při kotelně

[70] na skladě pohonných hmot

[71] pracovala

[72] do důchodu

[73] ale stejně

[74] seznámili

[75] jen

[76] kde se kdo zrodí, tam se i hodí

[77] hodila

[78] zarytí

[79] uznávali jen katolickou víru

[80] rozhořčená

[81] oddaní

[82] setin

[83] hospodáři

[84] námezdné dělníky

[85] záhumenek

[86] pořád

[87] muselo se odevzdat

[88] tedy

[89] daň

[90] tak se muselo pozvednout to hospodářství

[91] přímo

[92] kolik toho už minulo

[93] asi

[94] uviděli

[95] není třeba

[96] začali tento

[97] příroda