Ivana Kovanicová

„Existuje velká skupina lidí, která se velice ošklivě kouká na ukrývaný děti, to je jedna z velmi bolestných věcí. Dozvěděla jsem se, že lidi, kteří prožili holocaust v koncentráku nebo prostě jakýmkoliv jiným způsobem, se nedokážou, ale ani nechtějí vcítit do toho, jakým způsobem byly poznamenaný tyhle děti, který nebyly v koncentráku, ale byly ukrývaný. Ten můj problém s maminkou, přitom jsem si nic z tý doby nepamatovala, to bylo jenom to, co jsem cejtila - ten rozdíl přístupu ke mně - a vím, že to pro ni byla bolest velká, ale to prostě nešlo už nějak překonat. Že prostě s bráchama se mazlila, se mnou ne. To když člověk od dětství zažívá, tak to začne brát jako normální, protože tak s tím žije, ale nedá se s tím vypořádat nikdy. A tohle teda díkybohu ti psychologové naši, kteří se tím zabývaj, třeba Helena Klímová, ti už vědí aspoň částečně, ale lidi, který teda přicházej z židovský obce, tak velká část chytrejch lidí, který prožili ošklivý, strašný věci – Osvětim, všechno možný, tak oni prostě nedovedou tohle vůbec pochopit. Nedovedou ani nechtěj, když se o tom mluví, protože to jsou příbuzní z manželovy strany - manžel nebyl ukrývaný dítě, ten se narodil až po válce, ale jeho otec a rodina byli v Osvětimi - tak to je prostě pohrdání, je to velice hrozný, ale vůbec nevím, jak by se tohle dalo řešit.“

„(Maminka) přišla k sestřenici mýho dědečka, která byla Nežidovka, byla bezdětná, a s ní se domluvila, že po narození by si mě vzala do tý rodiny. Takže se na to připravovala, že teda jako mě bude muset dát pryč. A bylo to velice ošklivý období takový, který se podepsalo na jejím vztahu ke mně, v podstatě po zbytek života, protože ona musela i v sobě vybudovat pocit, že musím jít pryč. A bylo to cejtit vždycky, že byla taková... chovala se ke mně jinak než k sourozencům ostatním a já jsem to už jako dítě cejtila velice silně, i když jsem o tom nikdy nemluvila. Jen jednou jsem jí to vyčetla, když mi bylo asi šest roků, ale já už teďko vím, že za to nemohla. Ona se musela s tím nějakým způsobem vyrovnat, a žila tedy s tím, že se narodím a že prostě nebudu. A potom tedy nastalo to, že o tom napsala tatínkovi, protože ta pošta fungovala jakž takž někdy. Tatínek jí vzkázal, že v žádném případě nechce, abych šla z rodiny, že se určitě vrátí a že si to prostě nepřeje, že mě nesmí dát pryč.“