The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Kowačová (* 1922)

• 18. června 1922 narozena v Břeclavi jako Libuše Kučerová

• vyučená švadlena

• během války styk s belgickými zajatci internovanými v táboře u Břeclavi

• spojka mezi zajatci a odbojem

• 1942 zatčena gestapem

• vězněna, vyslýchána gestapem cca sedm týdnů

• podmínečně propuštěna

• 1946 svatba s Vladimírem Kowačem (1917–2001)

• manžel 1939–1945 letec RAF v Anglii – 311. a 312. peruť

• po válce Kowač odmítl spolupráci s komunisty, degradován

• rodina perzekvována také zabavením majetku

• manžel v dělnických profesích, často propouštěn

• 50. léta manžel vyslýchán

• 1968 dcera emigrovala do Anglie

• 2001 Vladimír Kowač zemřel

• Libuše Kowačová žije v Břeclavi

Dne 18. června roku 1922 se v Břeclavi narodila Liba Kučerová. Její otec byl za 1. světové války dva roky v zajetí. Jakmile se vrátil, oženil se a měl tři děti. „Moje maminka krásně zpívala, a když se zakládal Břeclavan, sjezdila s ním kus světa.”

Druhá světová válka

„Měla jsem jednoho kamaráda, jmenoval se Přemysl Netopil a v Praze studoval na umělecké škole. Když tam viděl, jak zavírají studenty, tak se vrátil domů do Podivína.“ Jeho otec byl starostou, a aby ho zachránil, zapsal ho na úřadě coby dělníka. Tím ho zachránil po celou dobu války. Liba Kučerová se s ním seznámila v Podivíně a chtěli spolu utéct. „Mládí je strašně nerozvážné, ale jeho otec nám řekl, že by to nebylo vhodné.” Když začala válka, do Břeclavi přišli první zajatci. Jednalo se o důstojníky z Belgie. S jedním z nich – Gastonem – navázala pamětnice kontakt. Dozvěděla se od něj, že jeho rodina měla v Belgii velkou zasilatelskou firmu. Zajatci často chodili kolem řeky Dyje. „Když jsem viděla, že s nimi mohu mluvit německy, tak jsme spolu dali řeč a já jsem se Přemkovi zmínila, že jsou tady zajatci, jestli s nimi nechce navázat kontakt.” Netopil se pomalu začal seznamovat s belgickými zajatci a dozvídal se různé politické zprávy. Navzájem si vyměnovali informace. Liba Kučerová tehdy ani netušila, jak moc by to pro něj a také pro ni mohlo být nebezpečné.

Gestapo mělo svoje kanceláře v Břeclavi poblíž řeky Dyje. Z druhé strany se nacházely velké zahrady a tudy jim házela jídlo a dozvídala se informace, které potom předávala Přemyslu Netopilovi. „Zajatci věděli různé věci od gestapa, a tak někdy Přemek přijel k nám domů, předal mi dopisy a řekl, ať je zanesu Gastonovi.” Tak se tehdy mladá dívka z Břeclavi stala spojkou, aniž tušila, co jí může hrozit.

„Lidi se toho taky všimli, já jsem se nekryla, ale potom, když válka pokračovala dál a v roce 1942 spáchali atentát na Heydricha, tak se vědělo, že nitky zabíhají až sem do Břeclavi.”

Zatčení

Čilý styk mezi belgickými zajatci, převážně Gastonem, Přemyslem Netopilem a jejich mladou spojkou pokračoval. Jednoho dne měla pamětnice doručit velmi důležitý dopis Gastonovi. V noci tedy na kole odjela k břeclavskému zámku, kde už na ni čekal. Cestou si ale všimla, že u stromu se schovávají nějací lidé. Nicméně v cestě pokračovala, a jakmile dorazila na zámek, dopis předala Gastonovi a zmínila se mu o podivných lidech. Bylo mu jasné, že ji sledují. Doporučil jí, ať hned sedne na kolo a jinou cestou se vrátí domů.

Ještě ho viděla, jak skočil do řeky a zmizel jí z očí. „Moc jsem tomu nevěřila, že by tam mohlo být schované gestapo. Ale najednou jsem za sebou slyšela: Halt!” Gestapo ji celou dobu sledovalo a hned v noci ji zavřeli. Začalo dlouhé vyšetřování, od rána do noci, které trvalo sedm týdnů. Do vězení jí matka propašovala důležitou zprávu. „Jak mi maminka podávala kapesník, tak jsem tam něco cítila. Uvnitř byla zpráva - nic nevědí, nic neříkej - spláchla jsem ji na záchodě a byla konečně v klidu.“ Vyšetřování ale pokračovalo a z Břeclavi ji odvezli do Znojma. Ubytovali ji v malé cele, společně s pěti Němkami. „Ty ženy tam tak plakaly, měly děti, líbaly jejich fotky, a mezi nimi já. Tam jsem teprve viděla hrůzu války.“ Ve Znojmě šila pásky pro vojáky a čekala na soud.“ Najednou se otevřely dveře a já jsem slyšela, že mám jít k soudu. To mě překvapilo, proč tak brzy. Němky byly strašně pověrčivé. Já jsem jim totiž řekla, že se mi v noci zdál sen a v něm jsem protančila celou noc, a ony to viděly tak, že půjdu ven!“

A ono to tak bylo. U soudu se jí ptali, jestli zná nějakou paní Machálkovou. Nikdy její jméno neslyšela. A nakonec se dozvěděla, že ji právě žena s tímto jménem udala. Vyšetřování skončilo a pamětnici ze Znojma odvezli zpět do Břeclavi. Řekli jí, že těch sedm týdnů vězení byl pro ni trest a nadále se nachází v podmínce, takže jí při sebemenším přestupku hrozí vězení a čeká ji koncentrák. Vrátila se domů k matce a pátrala po Machálkové. Dozvěděla se, že pracuje na poště. Hned, jak skončila válka, měla s ní soud.

Návrat do Břeclavi

Když se vrátila do Břeclavi, nesměla se stýkat s žádnými zajatci, ale za nějaký čas jí Gaston poslal dopis, a tak se dozvěděla, že prošel pěti koncentračními tábory a že by se s ní rád sešel. Bohužel zuřila válka a Liba Kučerová si netroufala ho kontaktovat. Po válce ale po něm začala pátrat a dozvěděla se, že se odstěhoval do Afriky a tam zemřel. Také vyšlo najevo, že zprávy, které nosila, byly velmi důležité. Tyto zprávy putovaly přes Hodonín na Českomoravskou vysočinu a pokračovaly do Anglie. „Víš, kolika lidem tys zachránila život? My jsme ti vděční!“ řekla jí po válce jistá paní Mrázková.

Manžel byl u RAF

„Válka, to není nic ideálního, ale až komunismus mi otevřel oči. Tehdy začal otevřený koncentrák a trval čtyřicet let.“ Ani po válce neměla klid. Jelikož se provdala za Vladimíra Kowače, letce RAF, nastaly rodině těžké časy. Dcera emigrovala do Anglie, znárodnili jim dům, vyhazovali je ze zaměstnání.

„Můj muž mi jednou řekl, že kdyby věděl, jaký náš národ je, v životě by mu neobětoval svůj život. Za těch komunistů národ moc upadl, manžel říkal žádných dvacet let, jak řekl Havel, ani čtyřicet nebude stačit, to je krátká doba.“

Vladimír Kowač působil za války u anglické letky. Po válce se stal nežádoucí a pro celou rodinu nastal čas intenzivní perzekuce.

„My jsme se znali od dětství, a když utekl do Anglie, tak jsem si říkala, že na něj budu čekat.“

Vzali se 9. června 1946. Po válce se letci museli přesunout do české armády. Všude vládl chaos, a jakmile nastoupil Gottwald, někteří bývalí letci se rozhodli utéct. Také Kowačovi plánovali útěk, ale nikdy k němu nedošlo. „To byl chaos, pořád chaos, napřed je propustili, zbavili hodnosti a ještě jim zakázali práci.” Kowač musel jít pracovat manuálně, a z letce RAF se tak stal bagrista. Po vyhazovu pracoval v cukrovaru nebo jako traktorista. V té době neměli kde bydlet, a tak se nastěhovali k rodičům. Ti je stále podezřívali, že chtějí utéct z republiky, a protože jeden člen rodiny byl komunista, tak je začali také odposlouchávat. „Nejmladší od Kowačů si vzala komunistu, který byl u Pohraniční stráže. A jak on, tak i jeho matka často poslouchali za dveřmi, co si povídáme. Když jsme měli vážnější debatu, tak jsem dala prst na pusu, šla jsem potichu ke dveřím, stiskla kliku a střenka tam byla... Když jsme to měli v rodině, jak jsme mohli věřit cizímu?“ Bohužel ani ve vlastní rodině se Kowačovi necítili bezpečně.

Perzekuce

Znovu se dostávali do kolotoče ztráty zaměstnání, hledání bydlení a vyšetřování. „Když se manžel vrátil z Anglie, tak ho nosili na ramenou, a když ho propustili, tak se s ním lidé báli potkat.“ V roce 1955 ho odvezli za Břeclav a nabídli mu, aby s nimi začal spolupracovat. Za to mu prý vrátí hodnost a může počítat s dalšími výhodami. Vladimír Kowač nabídku striktně odmítl a dočkal se dalšího vyhrožování a zastrašování. Poté se několikrát nervově zhroutil a musel odjet na léčení. Problémy neminuly ani jedinou dceru. V roce 1968 se rozhodla odjet na výměnný pobyt do Anglie a zpět do republiky už se nevrátila. Bohužel se více než dvacet let nesměla s rodiči stýkat.

„My jsme tady byli zavření jak v koncentráku. Byli jsme odsunutí jak nějaký šmejd. A to bylo nejtěžší, daleko horší než za války, protože to trvalo čtyřicet let!“ Vladimír Kowač zemřel v Břeclavi, kde má dnes pamětní desku.