Ladislav Koza

* 1923

  • „Já byl soustružník. Přeškolili mě na soustružníka a točil jsem torpéda. To byl soustruh větší než tadyhle ten pokoj. Ještě větší.“ -- „A jak vypadal ten polotovar, z kterého jste dělal ty torpéda, to byl nějakej ingot nebo válec?“ -- „No, to byl normálně válec, takovejhle průměr to torpédo mělo... Ta roura měla asi tři metry a dělali jsme jenom ten střed. A ten zadek a tu hlavici jsme nedělali, my jsme točili jenom ten střed.“ -- „No a to přijela nějaká dutá trubka? A co se na tom ještě soustružilo?“ -- „Jenom ten vršek a vnitřek. Venku povrch se přejel, vnitřek se přejel a na každý straně se dělaly závity, protože ta hlavice tam byla našroubovaná a ten konec taky.“ -- „Takže on se vlastně jakoby vyhladil povrch nějakým způsobem a závity na obou koncích.“ -- „A byla to dobrá práce, protože jsem to nasadil a měl jsem šichtu, protože jsem to jenom hlídal.“

  • „Když jsem zdrhnul domu, a to bylo štěstí, protože otec, než ho Němci potom úplně vyrazili, byl u tý policie na Kladně. A když jsem zdrhnul, tak on za takový tři dny měl hlášení na policii, že jsem utek z Německa. Věděli, že mám bydliště na Kladně, tak že mě maj poslat, že mě hledají. Tak jsem šel dobrovolně, v pořádku jsem odjel a byl pokoj. Tam jsem dostal pár facek, že jsem zdrhnul, a šel jsem dělat.“ -- „A kdo vás fackoval“ -- „Ten mistr, nebo co.“

  • „Vždyť to říkám, asi třikrát nebo čtyřikrát jsem zdrhnul z Německa. A přes hranice, protože mě nepustili s tou ‚kenkartou‘ (die Kennkarte, pozn. aut.), mě nepustili do Čech, tak mě tady v Bílině..., jsem dojel do Bíliny, do Chotějovic. Tam byla firma, která vozila do Čech uhlí. S těma nejdřív v kabině až do Loun, před Lounama, tam byla hranice Sudet, tak tam mě vyndali, dali mě na fůru, zaházeli trochou uhlí a přejel jsem hranice. No, jak říkám, to byly skopičiny.“

  • „Na Kladně průmyslovák zastřelil vojáka Kniesta, se jmenoval ten voják. A Němci udělali takovou akci, že zavřeli všechny střední školy. To znamená průmyslovku, obchodní a učitelskej ústav. Tak jsem neměl co dělat, tak jsem dělal na šachtě. To si pamatuju. Pak jsem dělal v ocelárnách taky. Pak jsem taky jezdil do Prahy, protože rodiče nechtěli, abych dělal samý takový těžký práce, no tak jsem sháněl místo v Praze a tam jsem se dostal k firmě Baal film.“

  • „Tam přijeli Rusáci na tanku do tý ulice. My jsme jim říkali: ‚Tam se střílí.‘ To nezapomenu. Tam lítaly kulky, fakt, čestný slovo, tam lítaly kulky. Ten Rusák... Vylezli z toho tanku, slezli, šli k těm vratům... Tam byly takový vrata. Kopli do toho, kopali, otevřeli... On tam vešel, my tam hlídali, byli jsme tak vyplašený, že bysme to bejvali zastřelili všechno. A oni tam šli, jestli se střílí nebo nestřílí... Ti si snad vůbec nevážili života, nebo byli namazaný.“

  • Full recordings
  • 1

    Teplice, 13.05.2009

    (audio)
    duration: 01:40:46
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

To už se blížil pětačtyřicátý rok a v březnu 1945 jsme zdrhli z Německa naposledy, už napořád

Ladislav Koza.jpg (historic)
Ladislav Koza
photo: foto: Lukáš Krákora

  Ladislav Koza se narodil 17. října 1923 v Lískovicích u Bíliny. Jeho rodná ves již dnes neexistuje, musela ustoupit těžbě hnědého uhlí. Otec Matěj Koza sloužil během a po první světové válce jako legionář v Rusku. V hodnosti četaře velel kulometné četě 3. pluku Jana Žižky z Trocnova. Po návratu do vlasti pracoval převážně u policie. Matka Růžena, roz. Kremrová, byla v domácnosti. Po nástupu otce k policii se rodina přestěhovala z Lískovic do Liberce, později do Teplic. Když v roce 1938 došlo k záboru Sudet, musela se rodina Kozových znovu stěhovat. Nejdříve do Kremče u Roudnice, později na Kladno, kde otec Matěj pracoval až do roku 1944 u české policie. Na Kladně Ladislav Koza krátce pokračoval ve studiu na učitelském ústavu. Po uzavření středních škol pracoval na šachtě a v ocelárnách. Později byl zaměstnán v Praze u firmy Baal film. Po půlroce musel nastoupit na práci v Říši. Pracoval tři roky v Berlíně u zbrojařského koncernu firmy Rheinmetall Borsig, kde soustružil torpéda. Po několika útěcích byl zatčen a vězněn mimo jiné na Pankráci a v Ruzyni. Po dalším útěku strávil konec války v pracovně-výchovném táboře Mirošov u Plzně. Zúčastnil se Pražského povstání. Ozbrojen puškou a granátem hlídal na různých místech Prahy 6 mimo jiné zadní část pozemku ministerstva obrany, kde se zabarikádovali němečtí vojáci. Po válce se vrátil do Teplic, kde se v roce 1947 oženil s Lotte, roz. Lebovičovou, která přežila šoa. V roce 1948 se jim narodil jediný syn Petr. Po válce pracoval převážně jako učitel a ředitel školy. později jako pozorovatel na meteorologických stanicích.