Jiřina Kozáková

„Podepisovat [souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy] jsme nemuseli, ale museli jsme začít zavádět politické věci do jakéhokoliv předmětu. Já jsem v té době učila kromě chemie ještě občanskou výuku, tam to bylo jednoduchý, to je politicky zaměřené, tak dejme tomu. Horší to bylo, když jsem učila matematiku. Jak to tam zamontovat? Do chemie, jak to tam zamontovat? To bylo takové komplikované, ale museli jsme to dělat, takže jsme to dělali. Nástěnky byly samozřejmě k tomu, že jsme rádi, že tam máme ty kamarády, každý týden jsme měli politické školení... z toho jsme museli dělat referáty, vždycky se to střídalo, vylosovalo se téma, z fabriky nás na to chodil školit a zkoušet kolektiv, který se také střídal, to bylo nepříjemný, to bylo opravdu hrozně nepříjemný...“

„Hlavně to byli rumunští Slováci, ti ale pocházeli z těch vedlejších vesnic, jako Suš, Svéráz, Zátoň, ti tam odtaď přicházeli, takže ti měli potom i problémy s výukou, třeba i špatně rozuměli. Ale přímo ve Větřní nikdo takový nebyl, ani v tom Němčí, tam zůstávali všichni ti kmenoví obyvatelé, co tam žili před válkou, tak tam zůstávali, i když měli tu spojitost s těma Rakušákama, jo, tak tam zůstávali všichni, tam to byla taková uzavřená komunita, řekla bych dobrých lidí, i když sedlák samozřejmě někdy koukal na to, že mu tam třeba trháme jablka, nebo jsme s tou kamarádkou, která z toho statku pocházela, měli tam kachlový kamna, tam byly ty trouby, tam se dalo to, co zbylo od oběda, aby to zůstalo teplý, takže kolikrát s tou kamarádkou jsme šly a trochu jsme z toho ujedly... takže vím, že potom ta její maminka nebyla zrovna nadšená, ale nikdy nám nevyhubovala nebo nezakázala k nim chodit... takže jak říkám, tam byla taková uzavřená komunita, v tom Větřní to bylo trochu složitější, co byla ta původní část, to klasické Větřní, tak to byly domky, kde opravdu byli Němci a museli se odsunout. Co vím třeba od kamarádek, i když dneska už by jim bylo devadesát, ale byly to pro mě kamarádky, tak ty vyprávěly, ty se dodneška scházely, než ta paní zemřela, se scházely s těma Němcema. Oni s nimi částečně žili a byli na sebe hodní. Ale hned vedle byl barák, statek, a tam to bylo naopak, ti Němci dělali... no, loučili se se svým majetkem... já si nedovedu představit, že barák, který jsme s mužem postavili, že by mě někdo vyháněl, taky bych byla nepříjemná...“