Jan Kozlík

„Můj otec měl na mě hlavní vliv v tom, že vždycky po vyslechnutí zpráv v rozhlase zase naladil Svobodnou Evropu nebo jinou takovou stanici. A pak mi vyprávěl, jak to je ve skutečnosti, jak ta pravda vypadá jinak. Takže od začátku mě postavil do takové role, že ačkoliv to nikoho nezajímá a všem je to jedno, tak my nebo já s tím musíme polemizovat nebo si dělat jiný názor. Můj otec se taky vyznačoval tím, že od roku 1948 byl notorický nevolič. Volby v tom roce byly poslední, kam přišel. Když zjistil, že byly zřetelně zfalšovány, tak už tam nikdy nešel. Není pochyb, že s tím měl problémy. Ne snad ani se Státní bezpečností, jako spíš s lidmi, kteří říkali: ,Tohle nemá cenu. Jenom si uškodíš.‘ A říkali to i někteří příbuzní. ,Podívej se, máš kluka a on se nedostane na školu.‘ Což se potvrdilo. V deseti letech mně maminka zemřela. To byl další otřes, kdy jsem nedovedl pochopit, proč se to stalo. Je něco, co dětská duše nemůže pochopit. V té chvíli si mě vzal stranou náš farář a řekl mi: ,To se stalo proto, že Pán Bůh má s Tebou zvláštní úmysly. Má pro Tebe zvláštní cestu.‘ Vůbec jsem tomu nerozuměl. Až později jsem pochopil, co měl na mysli. Chtěl totiž, abych studoval teologii. Moje matka ho ještě na smrtelné posteli žádala, aby se o moji výchovu staral hlavně on. Skutečně to tak bylo. Vzal to vážně. Dával mi zvláštní úkoly. Měl jsem s ním zvláštní rozhovory. Tím ve mně posiloval to, že moje cesta není jako ostatních dětí, ale je pro mě připravena zvláštní cesta.“

„To, co jsme měli před očima, byl rychlý ústup z těch slavných pozic roku ’68 do ustrašeného prostředí. A my jsme to pozorovali na našich profesorech. Jak byli v roce ’68 stateční a jak rychle změnili tón. A uzavírali se, aby se vůbec nevyjadřovali k tomu, co se děje. Vyvrcholilo to v roce ’71, kdy poprvé od roku ’68 fakulta vyvěsila na budovu bohosloveckého semináře na tzv. Vítězný únor naši a sovětskou vlajku. Všichni studenti – obyvatelé bohosloveckého semináře – říkali: ,To už je teda opravdu úpadek a je to hrozný.‘ Já jsem se rozhodl jednat prakticky. Půjčil jsem si od domovníka štafle a vlajky jsem sundal. Stále mě mrzí, že se pak o mně tradovalo, že jsem sundal sovětskou vlajku. Sundal jsem obě. Ne z žádného antisovětismu. Obě s tím, že my nemáme co slavit pětadvacátý únor. Že to není náš svátek. Okamžitě se rozneslo, že vlajky zmizely a kdo je sundal. Zejména tajemník fakulty přišel a začal se mnou vyjednávat, abych vlajky vrátil. Vedli jsme takovou pseudoteologickou debatu, jestli to oslavuje ta zeď, ten dům nebo jestli to oslavujeme my, který jsme to vyvěsili. Až nakonec někdy odpoledne, když prohlásil, že je to trestný čin krádeže, tak jsem mu je nakonec vrátil. Tajemník požádal domovnici, aby je zase vyvěsila. Byla to prostá žena. Prohlásila, že už je tam jednou věšela a už to nebude podruhý dělat. Takže vlajky tam nevisely celej den. Státní bezpečnost se to dozvěděla velice rychle. Začala předvolávat nejdřív ne mě, ale několik studentů. Když se vrátili, tak mi řekli, že kvůli těm vlajkám byli v Bartolomějské ulici. Začal jsem mít skutečný strach, protože tehdy se za vlajky zavíralo, nevím, na jak dlouho.“